Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Esmé! Where are you? - 9. kapitola

29.10.2010 (07:45) • Simiik • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 4460×

Pohled Alice

„Právě jsem viděla něco strašného,“ sdělila jsem Belle, které seděla na své posteli a čekala, až se vrátím z ložnice její matky.

„To jsou ty šaty tak strašné?“ zeptala se mě.

„Strašné?! Hrůzostrašné! Ještě štěstí, že jsem jí koupila šaty.“

„Ty jsi koupila šaty? Ona si je nevezme.“

„Ale vezme, nebude mít na výběr. Přece nám řekla, že je máme dovézt ke mně domů,“ osvěžila jsem Belle paměť.

„Jo, ale to mluvila o těch svých,“ odvětila mi Bella.

„Bello! Uvažuj, vyměníme je. Tvá máti si je bude muset vzít.“

„A ty si myslíš, že se tvůj tatík na ně chytí? Já ti nevím, jestli to je dobrý nápad.“

„Sama vidíš, jak po sobě jedou. Jenže jsou jak mimina. Musíme jim trochu pomoci. Nebo nechceš?“

„Chci! Máma vypadá po dlouhé době šťastná a tvůj táta je fajn chlap a o tobě ani nemluvím.“ Zasmála se a pomohla mi s těmi šaty.

(…)

Oblékla jsem si své šaty a šla jsem dát tátovi jeho oblek. Na chodbě jsem se málem srazila s Esmé. Vyšla z pokoje pro hosty a z očí jí šlehaly blesky. Ups!

„Alice, můžeš mi říct, co je toto!“ zeptala se mě.

„No to jsou tvoje šaty.“

„Moje? Já vám oběma jasně řekla, že máte dovést moje šaty.“

„A? Vždyť je držíš v ruce, jaký je tedy problém?“ ptala jsem se nevinně.

„Toto nejsou ty šaty. Měla jsem úplně jiné.“

„No pokud jde o tamty, tak ty už neuvidíš,“ řekla jsem prostě.

„Co jsi s nimi provedla?“

„Vyhodila je,“ odvětila jsem klidně a zamířila do tátova pokoje.

„Proč jsi to udělala?“ zeptala se mě ještě Esmé. Otočila jsem se na ni a zaťukala si na čelo.

„Protože vypadaly strašně. Nejspíš jsi zapomněla, že móda se mění, ale to nevadí, na to jsem tu já.“ 

Esmé se vrátila zpátky do pokoje a já si oddechla. Chvíli jsem si myslela, že mě uškrtí. Z druhého pokoje se vyřítila Bella. Moc jí to slušelo.

„Máma pěkně řádí,“ oznámila mi.

„Já vím, ale už je v klidu. Běž za ní a uklidni ji, já jdu dát konečně tátovi jeho oblek.“ Zasmála jsem se a otevřela dveře, které patřily jeho ložnici.

„To, že já ze sebe dobrovolně dělám tvého osobního oblékacího Kena, neznamená, že Esmé bude tvou Barbie,“ sdělil mi táta, když se dostatečně zasmál. Slyšel totiž vše.

„Bohužel, to místo je obsazené,“ odvětila jsem mu naoko naštvaně.

„Isabella?“ ptal se na mou Barbie.

„Jo, kdo jiný.“

„Příště se kroť, nemíním se celý večer dívat na uražený obličej Esmé.“

„Možná jsem to přepískla, ale opravdu ty šaty byly strašné. Ještě mi bude děkovat.“ Hodila jsem po něm oblek a odešla do svého pokoje.

Pohled Esmé

Na plese jsem se přestala tvářit jak kakabus a vychutnávala si plnými doušky atmosféru. Alice a Bella měly hodně nápadníků. Ani se nedivím, obě jsou nádherné a okouzlující, jako pravé princezny. Jediný, kdo to nedokázal překousnout, byl Carlisle. Kdyby mohl, vzal by si paralyzér a všechny zástupce mužského pohlaví by vyhodil mimo provoz kromě sebe, samozřejmě. Jeho starost o naše dcery byla až dojemná. Každou chvíli se hroutil a vrčel. Přišlo mi, jako by mu Alice dávala tajně každé ráno do hrnku s krví estrogen.

Ples byl v plném proudu, když jsem se odhodlala dojít ke Carlisleovi. Chtěla jsem se dnes taky bavit a on je výborný tanečník.

Usmála jsem se na něj. On na mě taky. Na nic nečekal a vzal mou ruku. Táhl mě doprostřed parketu.

„Jsi opravdu nádherná, jsem rád, že ti naše dcery ty původní šaty ukradly,“ prohlásil se smíchem a otočil mě dokola.

„Ty taky celkem ujdeš,“ polichotila jsem mu. Tomu se zasmál a mně se málem podlomila kolena. Připadala jsem si jak čerstvě zamilovaná puberťačka.

Počkat! Zamilovaná?! A je to tady. Tak si to přiznej, Esmé! Jsi zamilovaná…

„Esmé, chci ti něco říct.“

„Co?“ ptala jsem se ho s nadějí v hlase. Možná cítí to samé, co já.

„Naše dcery se staly nerozlučnou dvojicí a my oba pracujeme na stejném místě. Jsi úžasná a díky tobě mohlo vzniknout něco tak okouzlujícího, jako dnešní ples. Už mě nebaví se s tebou hádat…“

„Mě taky ne!“ vyhrkla jsem ze sebe.

„Nechtěla bys zakopat válečnou sekeru? Chtěl bych být tvůj přítel.“

Jako by mě opařil horkou vodu. Přítel? Jen přítel? Já jsem tak blbá! Mělo mi to být hned jasné, že on mě nebude nikdy milovat. Sebrala jsem veškeré své síly a usmála se na něj.

„Ano, budu ráda, když na sebe přestaneme štěkat.“

„Věděl jsem, že jednou podlehneš mému šarmu,“ řekl s úsměvem na rtech.

Ano, podlehla jsem mu ani nevíš, jak moc.

„Půjdu se podívat, jak jsou na tom s občerstvením.“ Vyvlékla jsem se mu a rychlým krokem došla ke stolu, který byl od něj nejdál.

Sedla jsem si na židličku a zhluboka jsem se nadechla. To chce klid, jen klid.

„Mami, co je ti?“

Otevřela jsem oči a přede mnou stála moje dcera.

„Nic mi není.“

„Něco ti je, vidím to na tobě.“

„Nemám náladu na to být tady,“ přiznala jsem se jí.

„Fajn, tak pojedeme domů. Uděláme si večer jen pro sebe. Pustíme se nějaký starý film a budeme se dívat, přesně jako za starých časů. Co ty na to?“

„Skvělý nápad, holčičko.“ Vstala jsem ze židle a objala ji. Nevím, co bych si počala, kdybych ji neměla.

„Běž za Alice a rozluč se s ní.“

„Počkám, až dotančí.“

Podívala jsem se doprostřed parketu. Byl tam Carlisle a tančil s Alice. Vypadali obdivuhodně, přesně jak má otec se svou dcerou vypadat. Během dvou minut píseň skončila a já společně s Bellou zamířila za nimi.

„Carlisle, promiň, ale nějak se necítím. Už s Bellou půjdeme.“

„Nebudu tě nutit tu zůstávat, ale byl bych radši, kdybys tu zůstala.“

„Nejde to.“ Snažila jsem se odtud dostat, jak jen to šlo.

„Dobře, mějte se obě dobře a v osm ráno v nemocnici.“ Objal mě a já mu objetí opětovala. Vdechovala jsem jeho neodolatelnou vůni a snažila si ji uchovat ve své mysli.

Rychle jsem se objala s Al a odešla s Bellou pryč.

Pohled Carlislea

Sledoval jsem vzdalující se záda, které patřily Esmé.

„Měl jsi to říct,“ řekla Alice, která stála vedle mě.

„Nejsem si jistý, že ke mně cítí to samé a co ti je vůbec do toho?! Toto je věc dospělých.“

„Cítí to samé, vždyť i slepý vidí, jak vás to k sobě táhne! Vy dva si to jen zbytečně komplikujete.“

„Nějak jsi nám ve Volteře zmoudřela.“

„Nepřipomínej mi to! Nechci o Volteře ani slyšet. Kdy jí to tedy řekneš?“

„Kup si křišťálovou kouli a podívej se do budoucnosti.“

„Haha, velmi vtipné.“

„Alice, pokud Esmé ke mně cítí víc než jen přátelství…“

„Cítí!!!“ křikla na mě a dupla nohou.

„Dobře, hned zítra si s ní o tom promluvím.“ Vzal jsem to své čertidlo kolem ramen a táhl pryč z parketu. Když už tu není Esmé a Bella, proč tu být?

Nemohl jsem se dočkat rána. Dokonce jsem Alice záviděl její spánek. Chci znovu vidět její tvář, její úsměv. Vesele jsem si pobrukoval v koupelně, když jsem prováděl rituál ranní hygieny.

Potichu, jak myška, jsem se vkradl do pokoje Al. Nemohla vidět, co se chystám udělat, napadlo mě to v době, kdy spí.

„Vitton má až 50% slevy na své zboží!!!“ zakřičel jsem jí do ucha. Vyskočila z postele a běžela do koupelny.

„Co? Jak to, že o tom nevím?! Proč jsi mě nevzbudil dřív? Všechno mi vyprodají!“ ječela naštvaně a já se válel smíchy po její posteli.

Konečně jí to došlo a s kartáčkem v puse se vrátila zpátky do pokoje.

„Velice vtipné, tatínku. Abych ti náhodou neudělala já nějaký podraz.“

„Já nespím a nejsem shopaholik.“

„Ne, ale bojíš se jedné věci na světě, která se může stát a to díky mně.“ V očích měla pobavené jiskřičky, na co ta potvůrka myslí?!

„Jaké? Pouč mě,“ vybídl jsem svou dceru. Jsem zvědavý, s čím přijde.

„Zavolám matce, aby přijela.“

„Toho se nebojím.“

„Fajn, tak mi ještě zbývá těhotenství, udělám z tebe dědu.“

„Na to zapomeň! Na to jsem mladý!“

„Právě, vidina tebe, jak tlačíš před sebou kočárek se svým vnoučkem, nebo vnučkou se mi zdá jako nádherná pomsta,“ zasmála se a odhopsala zpátky do koupelny.

„Haha, teď jsi mě dostala, vyhrála jsi. Takže žádný těhotenství nebo sex, minimálně století! Nemíním přijít o nervy!“ křikl jsem na ni, když jsem scházel dolů. Ještě to tak, moje mála holčička, aby dělala to, co dělám já? Ne, na to je ještě malá, má dost času. 

V nemocnici, tedy před nemocnicí jsem se potkal s Esmé. Usmívala se na mě už z dálky a já na ni taky. Pozdravili jsme se a společně nastoupili do výtahu. Esmé vystoupila v druhém patře, místo ní nastoupil Kevin. Svůdně se na Esmé usmál a já měl sto chutí mu svou pěstí upravit fasádu.

„Esmé, chtěl bych s tebou potom mluvit. Budeš mít čas?“ zeptal jsem se ještě.

„Jistě, na tebe kdykoliv,“ usmála se na mě a odešla.

Kevin se na mě podíval vražedným pohledem.

„Co to má být? Myslel jsem, že ji nechceš?!“

„Možná jsem změnil názor, možná je to konečně ta pravá,“ odvětil jsem mu naprosto klidně. Chytil mě za krk a přirazil ke stěně výtahu.

„Na to zapomeň. Ona je moje, zkus na ni něco a budeš toho litovat.“ Vystoupil z výtahu, který nás odvezl o patro výš. Upravil jsem si košili a vyšel jsem taky. Budu muset dát na Esmé pozor, Kevin se nám pěkně vybarvil. 

Otevřel jsem dveře od lékařského pokoje a chtěl rozsvítit světlo, protože byla tma. Došel jsem až k vypínači. Něčí ruka si mě k sobě přitáhla.

„Chyběla jsem ti?“ zeptala se mě, byla to Britt. Nestačil jsem jí říct, že ne a už se vrhla na mé rty.

Otevřely se dveře a v nich se objevila Esmé.

„Mám teď volno, tak jsem přišla. Co jsi potřeb…“ zarazila se. Dala si pět a pět dohromady, otočila se na podpatku a utekla.

Odtrhl jsem se od Britt a běžel za ní. Na chodbě jsem Esmé dohnal a přitáhl si ji k sobě.

„Esmé, nech mě to vysvětlit! Není to tak, jak to vypadá,“ prosil jsem ji. Snažila se mi vyvléct, ale marně.

„Nemusíš mi nic vysvětlovat. Vždyť jsme jen přátelé, ne? Je mi jedno, že s ní něco máš. Je mi to ukradené.“

„Lžeš.“

Pohrdavě se mi podívala so očí. Lže, vidím na ní, jak jsem ji zklamal, ale ona se plete. Musím jí to vysvětlit.

„Carlisle, nech mě. Pokud tě můžu poprosit o laskavost, jako své ho přítele. Nech mě, nechci tě teď vidět.“ Vyškubla se mi a byla pryč. Tak tohle asi nespravím, zatracená Britt.

Vrátil jsem se zpátky do pokoje, kde byla Britt.

„Čekám na vysvětlení, Carlisle."

Ona na něj čeká a žena, kterou miluji, ho odmítá.

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Esmé! Where are you? - 9. kapitola: