Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Esmé! Where are you? - 5. kapitola

25.09.2010 (08:45) • Simiik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4027×

Pohled Carlislea

Už od rána jsem musel myslet na to, že má povedená dceruška si vymyslela další pitomost. Chce dnes přespat u Esmé a její dcery Belly. Netušil jsem, že Esmé má stejně jako já poloupíří dceru. Jak to tak vypadá, jsme si víc podobní, než jsem si myslel. Dívím se, že Esmé souhlasila. Po té menší výměně názorů jsem doufal, že mě bude obloukem obcházet a stranit se mě, ale ona mě převezla. Dokonce pozvala i mě, což jsem opravdu rád odmítl.

Vešel jsem do své ordinace a usadil se ke stolu. Celkem jsem se nudil, žádní pacienti a k tomu mi dneska pomáhal zdravotní bratr. Mrknul jsem na hodinky, bylo dvanáct. I když jsem to nepotřeboval, zvedl jsem se od stolu a šel do kantýny. Po cestě jsem potkal Brittany. Sjela mě nenávistným pohledem. Nechápavě jsem se za ní otočil, když mě míjela. Co jsem jí provedl?

„Myslí si, že má konkurenci," ozvalo se za mnou. Byl to Kevin. Otočil jsem se na něj a pozdravil ho.

„Neviděl si dnes Esmé?" zeptal se mě.

„Neviděl, snad ji nechceš...?"

„A proč ne? Ty ji nechceš, svobodná je. Nemám žádné překážky."

„Má dceru."

„Cože?"

„Jo, je stejně stará jako ta moje."

„To máš jedno. Na tatínka si hrát stejně nebudu, stačí mi ji jen prověřit."

„Dělej si, co chceš. Pokud dovolíš, jdu pryč, nějak mě přešla chuť na jídlo," lhal jsem, ale aspoň to vypadalo důvěryhodně. Po cestě zpátky jsem potkal moji „spřízněnou duši", Esmé.

„Dobrý den, doktorko Plattová."

„Doktore Cullene, jak se dnes máte?"

„Budu dál hrát tu naši hru a řeknu vám, že se mám velice dobře," usmál jsem se na ni a doufám, že v tom postřehla ironii.

„To jsem ráda, že si budeme přede všemi hrát na neviňátka. Mohl byste prosím té vaší doktorce říct, že s vámi nemám nic společného? Celý den mi dýchá na záda, a když se jí zeptám, co potřebuje, tak mi odsekne jak nějakému psovi," obdařila mě stejným falešným úsměvem jako já ji před chvíli.

„Bohužel, to není moje starost a už vůbec ne moje doktorka. Já jsem svobodný."

„To jsem si všimla, že vás moc vztahy nezajímají."

„Vy jste si všimla tak kulového. Nic o mně nevíte, tak už laskavě přestaňte s těmi vašimi moudry. Nemám na to dnes náladu."

„Copak se vám stalo? Žádná vás nechce? To musí být pro vás kruté."

„Ne, milá Esmé, to mě opravdu netrápí. Já můžu mít ženskou, na kterou si ukážu, ale to mě netrápí. Trápí mě něco úplně jiného, ale proč bych vám to říkal? My dva se stejně neznáme." Vystoupil jsem z výtahu, ve kterém jsme celou konverzaci vedli, a zalezl zpátky do své ordinace. Zbytek směny mi utekl až neskutečně rychle. Plný nadšení jsem z pokoje doktorů odkráčel na parkoviště a dával jsem si velký pozor, abych nenarazil ani na jednu z nich.

Pohled Esmé

V šest hodin se domem rozlehl zvonek. Bella okamžitě vystartovala a už byla u dveří. Nikdy jsem u ní neviděla takové nadšení. Poprvé od svého útlého dětství vypadala šťastně a já za to vděčím Carlisleovy dceři. Jsem zvědavá, jestli má stejné charisma jako její tatínek. Vstala jsem od stolu a došla na chodbu za nimi. Nečekala jsem, že tu bude i Carlisle. Seznámil se s Bellou, rozloučil se s Alice a odešel. Vůbec se nechoval jako v nemocnici. Byl jiný, víc rodičovský?

„Mami?" zatřepala se mnou Bells.

„Ano?" otočila jsem se na ni a usmála se.

„Toto je Alice. Alice, toto je má máma, Esmé." Podívala jsem na tu drobnou dívenku. Byla menší než Bella. Vůbec nebyla podobná svému otci, aspoň ne vzhledově. Teda až na ty oči, byly v nich stejné jiskřičky jako v Carlisleových. Natáhla jsem k ní ruku, ona nadšeně mou ruku přijala a svůj úsměv ještě víc roztáhla.

„Ahoj, Alice. Ráda tě poznávám."

„Potěšení na mé straně, paní Plattová. Ani nevíte, jak je skvělé vědět, že je někdo stejný jako vy."

„Ale vím, Alice. Tak co, holky, budete večeřet?" Obě se na mě hladově podívaly. To mě rozesmálo a zamířila jsem do kuchyně.

Během vaření jejich večeře jsem se Alice ptala na její život. Pusa jí jela sama, to má taky po tatínkovi. Uvařené jídlo jsem položila na stůl a ty dvě se k němu seběhly jako supi k mršině. Sedla jsem si naproti nim a sledovala je.

„Paní Plattová, jste výborná kuchařka!" chválila mě Alice.

„Tvůj otec asi nevaří, co? A říkej mi Esmé."

„Dobře. Táta vaří a vaří výborně, ale donutit ho k tomu je druhá věc."

V kabelce, kterou jsem měla položenou na chodbě, mi začal vibrovat pager. Pohled jsem hodila po Belle. Nesnáší, když mi zvoní, musí být potom doma sama, ale dnes jí to bylo překvapivě jedno. Ale čemu se divím, má tu přece Alice. Vstala jsem od stolu, rychle jsem se šla převléct, políbila jsem Bellu na čelo, varovala je obě, že nábytek byl drahý a ať se nepokouší ho zničit a vyrazila jsem do nemocnice.

Pohled Alice

Po vydatném jídle, které nám uvařila Esmé, jsme se uvelebily v obýváku a pustily si film. Po filmu jsme se šly umýt, každá zvlášť samozřejmě. Potom jsme se přemístily do pokoje Belly, který byl nádherný. Tam jsme zalezly pod peřinu a povídaly si. Až jsme zabruslily do minulosti a Bella mi začala vyprávět o jejím životě:

„Můj otec se jmenoval Kristian Torsten. Dokonce se jmenuji po něm, mé celé jméno je Isabella Kristine Torsten - Plattová. Táta patřil do nejmocnějšího rodu upírů na světě. S mámou se potkal úplně náhodnou, zamilovali se do sebe, i když byla máma člověk. I přes jeho pravou tvář s ním zůstala a nakonec otěhotněla, potom jsem se narodila já a z mámy se stala upírka. Na nějakou dobu bylo všechno v pořádku. Pamatuji si, že jsme žili na jednom malém zámečku. Jen já, máma a táta. Pamatuji si, jak mě všude sebou bral, nechtěl mě nikdy nechávat samotnou. Máma mi tvrdila, že byl mnou naprosto posedlý. Taky si pamatuji jeho smrt. Bylo to jednoho odpoledne, bylo pod mrakem, ale my jsme byli venku. Pouštěla jsem s tátou draka a máma se nás snažila kreslit. Vím, že jsem se pořád smála a najednou mě smích přešel. Přišel k nám Alan Torsten, tátův mladší bratr, společně s několika upíry. Alan mě vzal do náruče, matku taky a odnášeli nás pryč. Její křik si pamatuji, jako by to bylo včera. Chtěla jsem se Alanovi vyvléknout z náruče, ale držel mě pevně. Naposledy jsem se otočila na svého otce, kterému v ten moment urvali hlavu a zbytek těla. Ani máma, ani já jsme nemohly nic dělat. Po smrti otce se stal vládcem rodu Alan. Donutil mou matku si ho vzít, jinak by zabil i mě. Má matka počkala až dospěju a společně jsme utekly a od té doby utíkáme pořád. Kdyby nás našel, zabil by mě, protože jsem pro něj přímé ohrožení a to neví o mé schopnosti." Po tvářích jí tekly slzy. Při konci se rozbrečela naplno. Ani na vteřinku jsem neváhla a objala jsem ji.

„Nikomu jsem to ještě neřekla," zamumlala.

„Slibuji, že to zůstane v tomto pokoji. Nikdo se to ode mě nedozví, ale jedna věc mi vrtá hlavou. Proč jste nezašly pro pomoc za Volturiovými? Oni jsou mocní a silní."

„Nevím, máma se o té variantě nikdy nezmínila. Asi ví proč."

„Možná máš pravdu. Myslím, že bude lepší jít spát. Musíme zítra do školy a k tomu jsem už unavená."

„Dobrý nápad. Dobrou, Alice."

„Dobrou, Bell."

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Esmé! Where are you? - 5. kapitola: