Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Esmé! Where are you? - 4. kapitola

05.09.2010 (09:15) • Simiik • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 4724×

Došel jsem do kuchyně a zapnul rádio. Hráli moji oblíbenou písničku. V rytmu hudby jsem se dokroutil k ledničce a otevřel ji. Vytáhl jsem mléko, ze skříně cereálie a všechno jsem to smíchal do jedné misky. Misku jsem položil na stůl v jídelně.

„Alice!!! Snídaně, vstávej už konečně. Jdeš dneska do školy!“

„Ještě pět minut!“

„To jsem zvědavý, jak to všechno chceš stihnout za půl hodiny!“

„Neboj stihnu! Za to můžou tvoje geny!“

„Pohni! Vstávej!“

„Ještě deset minut.“

Slyšel jsem, jak se ještě víc zahrabala pod peřinu. Dobře, když to nejde po dobrým.

„Pokud okamžitě nevstaneš, nekoupím ti to auto a budeš chodit do školy po svých.“ Doslova jsem slyšel, jak se jí otevřely víčka. Musel jsem se zasmát, toto na ni vždycky působí. Během několika minut byla dole oblečená, učesaná a namalovaná. Sedla si ke stolu a jedla cereálie. Došel jsem k ní a pohladil ji po vlasech, naštvaně zavrčela, což mě znovu rozesmálo. 

„Vidíš, že jsi hodná, když chceš. Pěkně to všecko spapej, ať máš ve škole sílu,“ zašišlal jsem na ni smíchy. Měl jsem prostě dobrou náladu a bavilo mě do ní rýpat.

„Neboj, ona tě ta dobrá nálada přejde.“

„Co tím myslíš?“

„Vize. Dnes bych nechtěla být v nemocnici.“ Usmála se na mě vítězným úsměvem. 

„Copak strašného mě tam čeká?“

„To ti, tatínku, neřeknu. Nech se překvapit.“

„Dobře, já mám překvapení rád.“

Alice dojedla a mohli jsme vyrazit do školy. Všichni se na nás na parkovišti dívali, jak na nějaké atrakce. Počkal jsem, až Alice zajde do školy a vyrazil jsem směr nemocnice.

Pohled Esmé

„Bello, vstávej.“ Jemně jsem s ní zatřásla. Bella pomalu otevřela oči a podívala se na mě.

„Už je čas?“

„Ano, dnes ti začíná škola.“ Vstala jsem z postele a šla do kuchyně, udělat jí snídani. Během několika desítek minut se Bella dostavila do jídelny a snědla snídani. Po snídani si vzala věci, dala mi pusu a vyrazila do školy. 

Dnes jsem měla volno a nemusela jsem do práce. Nevěděla jsem, co dělat. Byla jsem nervozní z přitomnosti toho druhého upíra. Co když pracuje pro Alana? Nevypadal na to. Nesmím být, tolik podezřívavá a vidět v každém nebezpečí. Carlisle stejně nevypadal na nájemného upíra, který dělá pro rod Torstenů. Budu muset něco vymyslet, nejde pořád před ním utíkat. Musím ho nějak zastavit, ale jak?
Když si vzpomenu na dobu, kdy se choval ke mně a k mé dceři s úctou, musím se zasmát. Alan je opravdu dobrý herec. Nikdo nepoznal, že je schopný zabít svého vlastního bratra a tím mi vzal jediného muže, kterého jsem kdy milovala a Belle vzal jejího otce. A pro co? Proto, aby mohl vládnout, být nejmocnější a nejsilnější na celém světě. Jak může být někdo tak chladný, hnusný a zákeřný vůči své vlastní rodině? Raději jsem na to přestala myslet a vytáhla si své malířské pomůcky. Malování mě uklidňuje možná víc, než má práce. Rozhodla jsem se namalovat náš dávný domov. Kde jsem žili společně já, můj manžel Kristian a naše, ještě v tom domě, batolící se dcera Isabella. V té době jsme žili v Norsku, ve městě jménem Bergen. Tehdy byl můj život nádherný a já měla pocit, že žiji v ráji. Je zajímavé, jak se vše dokáže změnit z pohádky na noční můru.


Pohled Alice

Rychle jsem si to šinula ke škole. Věděla jsem, že táta neodjede, dokud tam nevlezu. Musela jsem se zasmát nad jeho starostlivostí. Jeho povaha je opravdu zajímavá. Ženy používá jen na to jedno, ale kvůli mně by vyzabíjel celý svět. Proto jsem radši s ním než s matkou. Táta mě má doopravdy rád a stará se o mě. Matka se o mě stará jen tehdy, pokud mě má táta pod dohledem. Když jsem s ní žila rok ve Volteře, připadala jsem si tam na obtíž. Vůbec se mnou nebyla, někdy jsem si připadala v její přítomnosti jako duch. Naprosto neviditená. Za to táta. I když se někdy popichujeme, bereme to s humorem a nadhledem. Nikdy se už do Volterry nevrátím, můj život je tady s tátou, ikdyž je jeho osobní život je trošku víc pestřejší, než bych si přála. Matku necháme matkou, je v Itálii, hodně daleko ode mě, což vyhovuje oběma. Zaměřila jsem se na tu holku z mých vizí. Rozhlédla jsem se po třídě, do které jsem vešla. Měla by tu být. Už ji vidím. Seděla vpředu, vedle ní bylo volné místo, které chtěl zabrat jeden kluk. Předběhla jsem ho a sedla si tam. Ta dívka se na mě podívala a nesměle se usmála. Já se taky na ni usmála a napřáhla k ní ruku. 

„Ahoj, Alice Cullenová, těší mě.“

„Ahoj, Bella Plattová, taky mě těší“.

„Je super, že jsi stejná, jako já.“

„Jak stejná?“ ptala se mně zaraženě.

„Já a ty. Jsme obě poloupírky,“ pošeptala jsem ji do ucha.

„Ty jsi taky?“

„Jo, jsem. Není to super! Myslela jsem, že jsem jediná!“ Bella se na mě znovu usmála.

„Máš pravdu, je to super. Hned se cítím líp, když vím o někom, jako jsem já.“

Celou dobu jsme si povídaly o všech možných věcech. Věděla jsem, že s Bellou budeme nejlepší kamarádky a ona to cítila stejně. Díky rozdílnému rozvrhu jsme se znovu sešly až v jídelně. Tam jsme si sedly k jednomu stolu, kde nikdo nebyl, a povídaly si dál.

„Bello, matka nebo otec?“

„Nechápu.“

„Kterého máš radši.“

„Matku, protože žije.“ Bellin hlas byl plný lásky k matce a žalu, který v sobě chovala díky smrti otce.

„Promiň, to jsem nevěděla. Nevidím vše.“

„To je dobré. Ty jsi ho nezabila a co ty? Matka nebo otec?“

„Rozhodně otec! Matka, pokud se jí tak dá říkat, miluje jen dvě věci na světě: peníze a moc. To, že jsem se narodila, byla náhoda, matka mě nechtěla. Když jsem se narodila, vychovával mě táta, ona si žila divoký upírským životem a občas se na mě přišla podívat. Potom jí nějak došlo, že má na světě dítě a tátovi mě sebrala. Tvrdila, že kvůli němu ztratila lidskost a nemůže jí bránit si vzít někoho, koho miluje. Její péče a starostlivost jí vydržela sotva pár měsíců, někdy i pár let. Pořád mě tátovi vracela a brala. Táta toho měl nakonec plné zuby. Udělali kompromis, pokud budu chtít u jednoho z nich zůstat, tak tam zůstanu a hotovo.“

„To je mi líto, že je tvá matka taková. Moje je úplně jiná, obětovala by kvůli mně vše na světě. Nikoho na světě nemám, jen ji. Dvě proti světu.“

„Co dělá tvá máma? Můj táta pracuje, jako doktor ve zdejší nemocnici.“

„Opravdu? Moje máma tam pracuje taky! To je náhoda.“

„To teda je. Mám nápad, chci, abyste k nám zítra přišli.“

„Proč? Nevím, jestli se to bude mámě líbit, nerada na sebe poutá pozornost.“

„Myslím, že ti dva se už znají a padli si určitě do noty. Chci, abys přišla k nám prosím! Mohla bys u nás přespat a udělaly bychom si dámskou jízdu. Co ty na to? Nikdy jsem kamarádku neměla, celkem mi někdo jako ty chybí. S tátou se nedá vše pobírat.“ Hodila jsem na ni psí oči a doufala, že povolí.

„Dobře, pokusím se s mámou domluvit. Nic ti do předu neslibuji a nevadilo by ti si to prohodit? Ty bys spala u nás, máma by tě poznala a potom by mě určitě k vám pustila.“

„To je bezvadný nápad, takže zítra u vás. Podbrobnosti probereme zítra ve škole.“

„Alice, já ještě nevím.“

„Bells, já to viděla. Zapomněla jsi, co jsem ti říkala v angličtině?“

„Vědma, beru na vědomí.“

„Máš ještě nějaké hodiny? Já mám jen tělocvik a potom jedu domů.“

„Já mám dvě hodiny kreslení.“

Společně jsme se vydaly z jídelny ven. Na chodbě se naše cesty rozešly, každá jiným směrem. Předtím jsem ji stihnla obejmout a rozloučit se s ní. Byla mojí reakcí překvapená, ale kladně. Stejně jako já byla šťastná, že jsem si našla kamarádku, která ji rozumí.

Stála jsem na parkovišti a čekala na tátu. On mi to dělá naschvál! V mé vizi tu měl být dávno. Z dálky jsem uslyšela tu jeho motorku. No sláva! Zastavil přede mnou a laškovně se usmál na tu bandu pubertaček, které z něho byly úplně paf.

„Jsou pod zákonem, tatínku.“

„Nic nedělám, jen se usmívám.“

V prodejně aut nás oslovila mladá prodavačka. Mohla oči nechat na mém otci. Naštvaně jsem na ni zavrčela, jediný, kdo to slyšel, byl táta. Jen se usmál a nechal to být.

„Jaké máte přání, pane?“ Koketně se na tátu usmála.

„Má dcera by chtěla nové auto. Peníze nejsou problém.“

Její úsměv se ještě víc roztáhl. Jestli si myslí, že s ní táta někam půjde, tak to je na omylu. Nemá o ni zájem. Má velice vytříbený vkus a tato holka do něj nezapadá.

„U mladých dam je oblíbené hlavně Ferrari...“

„Ne, žádnou italskou značku. Jsem na Itálii celkem alregická.“ Táta se znovu zasmál a já s ním. Prodavačka nechápala, která bije, ale snažila se být taktní.

„Jaké máte tedy požadavky.“

„Aby to auto bylo, pohodlné, rychlé a mělo velký kufr.“

„Velký kufr?“ Nechápavě se na mě dívala. Táta to radši vysvětlil, než si její mozeček začne vymýšlet všelijaké blbosti.

„Má dcera miluje nakupování a nakupuje hodně, proto potřebuje velký kufr.“

Prošli jsme hodně autoprodejen, nakonec jsme vybrali Lexus IS. Spokojená a šťastná jsem si nenechala ujít první jízdu.

Komentáře by opravdu potěšily, dávájí mi sílu, psát další díly.

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Esmé! Where are you? - 4. kapitola: