Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Esmé! Where are you? - 15. kapitola

23.03.2011 (19:45) • Simiik • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 5015×

Pohled Esmé

Ráno už na mě čekalo na hromádce oblečení od Alice. Chtěla jsem jí udělat radost a bez vytáček jsem si to oblékla. Každý díl oblečení jsem si oblékala pomalu a přitom přemýšlela nad včerejší nocí.

Alice nakreslila podobu muže, který ji škrtí, byl to Alan. Alan, Alan, Alan. Nikdy se ho nezbavím, neustále bude v mém okolí.

Když jsem se oblékla, šla jsem se decentně nalíčit.

Snažila jsem se, celou tu dobu, co jsme na útěku před ním, jsem se snažila. Ale zklamala jsem, nedokážu nás před ním ochránit. Setkání s ním je nevyhnutelné, jen doufám, že nebude vraždící. Bylo mi zle při vzpomínce na něj a na mě. Celou tu dobu, co jsem s ním musela žít, hnusil se mi. Ale trpěla jsem to. Matka udělá pro své dítě cokoliv a Bella byla v té době malá holčička, kterou jsem nemohla vystavovat zběsilým útěkům a strachu z toho, že si pro nás přijde.

Položila jsem líčidla a rozhlédla se po pokoji.

Všude bylo rozházené Carlisleovo oblečení, doktorské časopisy a knihy. Pořádek nebyl jeho koníček. Zvedla jsem se a pomalu začala vše uklízet. Možná, že já nedokázala sebe a Bellu ochránit, ale společně s Carlislem to dokážeme. Něco vymyslíme a porazíme ho, ale co pak? Když se nám opravdu podaří Alana zničit, rod Torstenů bude bez následníka. Vlastně nebude, právoplatným dědicem a vůdcem je Bella, ale přijme to? Přemýšlím moc dopředu, nikdo neví, jak to vše nakonec dopadne. Ach, ať se nic nestane, ať se vize Alice nevyplní. Nesnesla bych, kdyby se jí něco stalo, stejně jako kdyby stalo něco Belle nebo Carlisleovi. Musím přestat na to myslet, proč mám zrovna dnes volno? Zrovna dnes, kdy tu v domě nikdo není?! Smutně jsem si povzdechla. Třeba bych mohla jít malovat.

Pouklidila jsem dům a vrhla se na svůj koníček.

Pohled Belly

Ráno mě Alice násilím narvala do oblečení. Carlisle se mě snažil bránit, ale pak si vzala i jeho na mušku, tak raději utekl do práce. Po cestě si Alice vesele pobrukovala, nechápala jsem to.  Vždyť se jí zdál ten sen, ve kterém byl Alan. Mamka je od toho zjištění celá nesvá, jako Carlisle a já. Jediná Alice je veselá, a pak mi to došlo. Pršelo…

„My nejdeme do školy, že?“ ptala jsem se jí.

„Uhodla jsi, Bells. Jedeme na kraj lesa.“

„Myslíš, že dnes to vyjde?“

„Doufám, že jo.“

Pobaveně jsem zakroutila hlavou a pustila rádio. Proč zrovna já musím mít za nevlastní skoro sestru takové lehkomyslné třeštidlo? Ale co už, to se mi přece na ní nejvíc líbí, za to ji obdivuji a je to jedna z věcí, díky které jsem si ji oblíbila.

„Už kvůli tobě doufám taky, že se to dnes stane. Chci tě vidět šťastnou,“ odvětila jsem jí. Ona se zasmála a prudce zatočila z hlavní cesty na stezku.

Pohled Carlislea

Celý den jsem se vyhýbal hodinám. Kdykoliv jsem se na ně podíval, zhrozil jsem se, že mi to tak pomalu utíká. Musel jsem neustále myslet na Esmé, měl jsem zůstat doma. Nebyla zrovna ve své kůži. Měl jsem zůstat doma, sakra!

Seděl jsem v ordinaci a luštil osmisměrky. Sestřička se ke mně natočila a „nechtěně“ se o mě otřela. Přitom nezapomněla se na mě usmát laškovným úsměvem.

„Nudíte se, tak jako já?“ zeptala se. Cítil jsem, jak je vzrušená.

„Nudím se, co mi nabízíte?“ hrál jsem její hru. Jemně si mě otočila k sobě, abychom se dívali do očí. Šlo jí to lehce, když jsem seděl na kolečkové židli.

„Co takhle menší dobrodružství?“ Sedla si na můj klín a přibližovala se k mým rtům. Prudce jsem ji od sebe odstrčil a vstal.

„Pokud chceš, slečinko, dobrodružství, zajdi si na paintball nebo na ragby, ale mě vynechej. Já nejsem žádný vibrátor nebo gigolo,“ zavrčel jsem na ni. Vyjeveně na mě civěla, ale mlčela.

Po nekonečné směně, kdy se na mě ta sestřička ani očkem nepodívala, jsem konečně jel domů. Domů, jak krásně to zní, když víte, že tam na vás někdo čeká.

Zaparkoval jsem před domem a vešel do domu. Okamžitě mě praštila vůně barev. Na terase stála Esmé a malovala, vypadala skvostně. Jako víla, která se snaží vystihnout krásu přírody. I když ta se nikdy nevyrovná kráse Esmé.

„Ahoj, lásko,“ promluvila na mě, ale stále ke mně byla otočená zády. Došel jsem k ní objal ji zezadu a políbil na krk.

„Ahoj,“ odpověděl jsem.

„Jaká byla práce?“

„Dalo se to. I když jsem neustále myslel na tebe a na to, co děláš.“

„Já na tebe taky myslela a taky jsem uvažovala nad vizí, kterou měla Al.“

„Nesmíš na Alana myslet. Přenech to mně.“

„Carlisle, celý den nad tím uvažuji, trápí mě to. Nevidím jiné východisko, než útěk.“

„Ale nemůžeme utéct! Musíme se tomu postavit, společně…“

„Ne, vy, ale my. Já a Bella utečeme, nebo ještě lepší, vrátíme se zpátky do Norska.“

Slova, která vypustila z úst, mě ranila, ona stále nedokáže přijmout fakt, že není vy nebo my, ale jen prostě my. Možná jsem ji ještě nepřesvědčil. Hrubě jsem ji přitáhl k sobě a donutil ji, aby se mi podívala přímo do očí.

„Na to zapomeň. Ty nikam zdrhat nebudeš, budeš u mě. Nesmíš na to už nikdy pomyslet. Pokud něco podnikneme, tak jedině společně. Budeme bojovat společně, možná i umřeme, ale společně. Rozumíš, Esmé?“

„Já ti rozumím, ale musíš ty na druhou stranu rozumět mně. Nechci, aby se vám všem něco stalo, prostě nechci.“

„A proč nechceš?“

„Protože vás miluji, tebe miluji,“ zašeptala a víc se ke mně přitiskla.

„Ten útěk je hloupost, sama to dobře víš. Máme výhodu v tom, že Alan zatím netuší, kde jsme a z toho budeme těžit. Aro nám taky pomůže, vše bude v pořádku,“ šeptal jsem jí do vlasů.

Stáli jsme u krbu a já se ji snažil uklidnit. Znenadání se otevřely hlavní dveře a v nich se objevila Alice, Bells a ještě někdo. Byl to mladý upír a nevypadal zrovna nadšeně, spíš vypadal naštvaně a plný nenávisti.

„Tak, tati, Esmé, toto je Jasper. Náš nový člen rodinky!“ zvolala Alice nadšeně.

No to mě poser na holý záda!

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Esmé! Where are you? - 15. kapitola: