Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Esmé! Where are you?! - 13. kapitola

09.01.2011 (07:30) • Simiik • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4066×

Pohled Alice

Táta s Esmé odjeli do své nové práce. Proč nemůžu taky pracovat? Proč musím chodit do školy? Kdybych nechodila do školy, nemusela bych trávit víkend doma. Nemusela bych trávit den se svou matkou a nevlastním otcem, kteří jsou upíři. Táta a Esmé jsou sice taky upíři, ale oni jsou hodní a loví zvířátka, matka a Aro loví lidi. Ale to je celkem nepodstatné, málo upírů dokáže žít na zvířecí krvi. Jen kdyby nebyl Aro takové pako a matka výbušná potvora.

Znechuceně jsem se vyhrabala z postele a došla ke své obrovské šatně. Právě v tomto okamžiku jediné místo útěchy. Bells ještě chrní. Myslím, že včerejší televizní maratón ji totálně odepsal. Koho by taky neodepsalo pět hodin vkuse sledování Upířích deníků. Ten Damon je fakt sexy a k tomu ty jeho hlášky. Zasněně jsem se zadívala do oblečení. Škoda, že opravdu není upír.

Přestala jsem nad ním snít a vrhla se na něco lepšího, na mé oblečení. Po půl hodině jsem si nakonec vybrala. Teď jsem musela myslet na své vize a postavu, která se v nich velice často objevuje. Věřím, že každou chvíli přijde, vize o tom klukovi jsou častější, než dřív. Budu muset Bellu zasvětit do mých plánů. Nejdřív jí nachystám oblečení, a potom zajdu za matkou a promluvím si s ní. Když to udělám, tak odejde ještě dnes.

Aro hrál na počítači v pracovně Sims a matka seděla v obýváku a četla si časopis Dieta. Pravděpodobně si čte, kolik kalorií má krev. Otráveně jsem si odfrkla a sedla si vedle ní.

„Ahoj," promluvila jsem první. Přestala hledět do časopisu a usmála se na mě tím svým falešným úsměvem.

„Trvalo ti to, nemyslíš?" zeptala se mě.

„Co mi trvalo? Víš, jaký mám k tobě vztah a ten se nezmění, matko."

„Proč mi nikdy neřekneš mami?"

„Protože nechci. A nechci se s tebou hádat. Vím, že jsi přijela proto, abys mohla udělat scénky, že jsi chudák matka, která své dítě neviděla dlouhou dobu, ale nemusíš nic hrát. Všichni víme, co jsi zač. Nemusíš se snažit, nikdo ti to nežere, možná Aro jo, ale to mi je jedno. Možná tě mám svým způsobem ráda, ale jako matku tě neberu. Nedokázala jsi mi dát tu pravou mateřskou lásku, kterou jsem po tobě vždycky chtěla. Teď se snažíš dát vše do pořádku, ale já nechci. Mám tátu a to mi stačí. Můžeš přijet kdykoliv budeš chtít, ale nečekej, že se ti budu hned vrhat do náruče nebo ti říkat mami. Byla bych velice ráda, kdybys odjela i s Arem ještě dnes, dokud Esmé s tátou nepřijedou. Do té doby budu  ve svém pokoji a nechci, abys za mnou chodila, promiň, ale nechci. Sbohem," ukončila jsem svůj monolog a podívala se do její tváře. Byla v něm bolest. Ublížila jsem jí, vím to, ale ona mi ubližovala celý můj život svým nezájmem. Zvedla jsem se a odešla do svého pokoje, kde se probouzela Bells.

Podala jsem jí oblečení, které jsem jí nachystala, a čekala, až se obleče. Mezitím na mě nepromluvila, myslím, že všechno slyšela a v duchu mě litovala. Když vycházela z koupelny, někdo zaklepal na dveře mého pokoje, šla jsem otevřít. Byla tam matka s Arem a kufry. Matka mlčela a ani se na mě nepodívala.

„Tvou matku mrzí, že se k ní chováš tímto způsobem, ale chápu to. Nedokázala se vyrovnat s upírstvím a mateřstvím najednou. Musíš to taky pochopit," mluvil na mě Aro.

„Já ji nechci chápat. Netvrď mi, že se s upírstvím vyrovnávala několik let! Esmé se starala o Bellu a měla stejný osud jako matka! Přesto miluje Bellu víc, než cokoliv na světě."

„Nepředhazuj mi tu jednu štěku!" křikla na mě matka. Bella se na ni podíval vražedným pohledem a vrazila jí pěstí. Matka to nečekala a ani Aro.

„Opovaž se ještě jednou říct o mojí mámě něco takové. Příště ti udělám něco horšího, než je rána pěstí do obličeje. Ani samotný tvůj manžílek tě nezachrání, ty totiž nevíš, kdo já jsem. Z jakého rodu já pocházím, takže si dávej bacha!" zaječela na ni Bella, nikdy jsem ji neviděla takto vytočenou.

„Aro, řekni jí něco, ona mě uráží a uráží všechny Volturiovi!"

„On nic neřekne, bojí se. Všichni se bojí Torstenů, jen se ho zeptej," řekla Bella s posměchem. Všechny jsme se otočily na Ara.

„To je něco, co nebudeme zde rozebírat."

„Ale, Aro…" namítala má matka.

„Carol, mlč! Odjíždíme, Alice nás tu nechce a Carlisle má svůj život. Byla hloupost sem jezdit, příště pošleme pohled." Aro na nic nečekal, zvedl kufry a už jich nebylo.

„Co je tak úžasného na tvém příjmení, že se bojí i Aro?" zeptala jsem se Bells, která se během chvilky uklidnila.

„Nic, to neřeš. Trochu mi ujely nervy, ale tvá matka je fakt mrcha. Nechápu, jak jsi s ní mohla tam dole v klidu mluvit. Já bych ji asi rozčtvrtila."

„A to je důvod, proč chci s tebou mluvit, dělej, vezmi si tu kabelku, kterou jsem ti dala, a jdeme. Doufám, že tam bude."

Popadla jsem ji za ruku a vlekla do lesa. Velice neochotně se mi přizpůsobila. Na druhém kraji lesa jsem se zastavila a zůstala stát. Bells mě propalovala pohledem.

„Minutku vydrž," sdělila jsem jí.

Rozhlédla jsem se kolem sebe, přesně takhle jsem to viděla ve své vizi. Slunce prosvítalo mezi stromy, jeho paprsky se mísily s jemným deštěm, přesně, jako v mých vizích o tom klukovi. Ale nešel. Neviděla jsem ho, jako v mých vizích, neprocházel lesem a nešel ke mně. Že by opět blbý den? Ale kolik jich ještě bude? Zklamaně jsem si povzdechla.

„No? Už mi řekneš, proč jsme tady?" vyptávala se Bells.

„Jo, řeknu. Mám vize."

„To je novinka."

„Hej! Nejsi krapet nevrlá?" vyjela jsem na ni.

„Promiň, ale trošku jsem to u vás přepískla, nechci vidět matku, jak bude reagovat. A co teprve tvůj otec, bojím se," přiznala.

„Toho se vůbec neboj, tvoje máma jí chtěla taky jednou natáhnout, viděla jsem to ve vizi."

„Ale to je něco jiného. Nebudu na to myslet, radši mi řekni víc o těch vizích."

„Od té doby, co jsem s tátou, se mi zjevuje jeden kluk, není to zrovna kluk a ani muž, něco mezi tím. Je to upír. Něco mě k němu táhne a nutí mě to každý krásný den, co je, vběhnout sem a čekat na něj. Nikdy jsem ho zatím nepotkala, ale nevzdávám se."

„Kluk? Je pěkný?"

„Krásný a začínám si myslet, že jsem do něj zamilovaná," dodala jsem a pohledem jsem teď propalovala zem. Bells ke mně přiskočila a objala mě.

„Proto jsi byla na tvou matku milá. Chtěla sis šplhnout u Carlislea, aby ti dovolil toho kluka přivést k nám, jsi genius, Al."

„Já vím, ale zatím pšt," odpověděla jsem se šibalským úsměvem.

Pohled Carlislea

Nová práce, nové prostředí, nové chování. Už žádné sestřičky, doktorky, ředitelky nebo pacientky. Teď jen jediná, Esmé. Právě ke mně přicházela přes celou chodbu, vypadala krásně. Elegantně a sexy zároveň, měl jsem sto chutí ji zatáhnout na nějaký volný pokoj.

„Lásko, jak se ti líbilo v nové práci?" zeptala se mě. Právě jsme končili a já na ni čekal, abychom společně odjeli.

„Celkem to ušlo a ty?"

„Nestěžuji si. Mám tu tebe," odvětila mi a políbila mě. Ruku v ruce jsme se spolu vydali na parkoviště.

V jejím domě jsme sbalili několik věcí a chtěli je odvézt ke mně domů. Shodli jsme se všichni čtyři, že zkusíme bydlet v jednom domě a nebudeme kočovat mezi dvěma domy. Ještě vypakovat Ara a Carol a budeme mít klid. Když jsem bral jednu z krabic ze šatny, spadla na mě jiná. Otevřela se a z ní vypadla svatební fotografie. Byla na ní Esmé a její mrtvý manžel, to jediné mi o něm řekla, že je mrtvý. Uslyšel jsem její kroky. Otočil jsem se a viděl jsem ji, jak stojí v pokoji a sleduje tu fotografii.

„Esmé, možná je na čase mi říct, proč tvůj manžel zemřel a co znamenají tvé uhýbací manévry, kdykoliv se objeví Aro."

„Asi máš pravdu, je čas. Nesedneme si?" Sedla si na postel a já ji napodobil.

„To, jak jsme se s Kristianem seznámili, není podstatné. Důležité je, že jsme se zamilovali a vzali se. Věděla jsem, že je upír, ale nevadilo mi to, moc jsem ho milovala. Otěhotněla jsem a narodila se Bells, Kristian mě musel proměnit na upírku. Vše bylo skvělé do chvíle, kdy nás jednoho dne navštívil jeho bratr Alan. Nechal ho zabít…“ vzlykla a já ji objal.

„Je mi líto, že sis musela tím projít, ale stále nechápu spojitost s Arem."

„Kristian byl Torsten."

„Nic mi to neříká," přiznal jsem po pravdě.

„Volturiovi jsou známí po celém světě jako nejsilnější skupina našeho světa. To jsou jen lži. Ještě existují Torsteni, jejich moc je daleko větší. Proto se Aro lekl, když jsem řekla své celé jméno, Carlisle. Volturiovi se zodpovídají jen jediným upírům a to jsou Torsteni."

„Jak to, že o tom nikdo neví?"

„Málokdo ví o jejich existenci, žijí v utajení a ovládají Volturiovy. Znáš Ara, řekl by ti snad, že ho někdo ovládá? Nesnažil by se to všelijak ututlat? Samozřejmě, že ano."

„Máš pravdu, ale mně to říci mohl, jsem jeho nejlepší přítel."

„Určitě tě chtěl jen chránit."

„A co dál? Tvůj švagr zabil tvého muže, ale proč?"

„Kristian byl vládce, spíš bych řekla vůdce rodu Torstenů. Jeho mladší bratr Alan chtěl  moc, proto ho zabil. Mě si vzal za manželku a od té doby je jejich vůdcem. Když Bella dospěla, utekla jsem s ní. Díky mému daru, maskování pachu, nás nemůže vystopovat. Kdyby nás našel, zabije všechny v mé blízkosti, a to i tebe a Alice. Každý den se bojím, že nás najde a vezme mi vás všechny." Vrhla se mi do náruče a ještě víc se rozvzlykala.

„Nikdy nás nenajde, lásko moje. A pokud ano, tak budeme bojovat. Aro se jim bude muset postavit jako chlap. Alice bude hlídat vše, co se týká nás, Bells má psychický štít a ty maskuješ pach, je minimální, spíš mizivá, šance, že by nás někdy našli."

„Co když?“ s otázkou a strachem v očích se na mě dívala. Přitáhl jsem si její bradu a políbil ji na rty.

„Žádné co když.“