Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Esmé! Where are you? - 10. kapitola

13.11.2010 (20:15) • Simiik • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3800×

Pohled Carlislea

Věděl jsem, že Britt nechci. Rozhodl jsem se pro Esmé.

Došel jsem až k Britt a podal jí vysvětlení, po kterém prahla.

„Brittany, potřebuji si s tebou promluvit. To, co ti řeknu, se ti bude zdát šílené, ale je to pravdivé.“ Sedl jsem si naproti ní a zpříma se jí podíval do očí.

„Zamiloval ses do Esmé?“ zeptala se mě naštvaně. Vrazila mi facku, a už se chystala vystartovat ven z pokoje, určitě na Esmé.

„Ne, to ne. Zjistil jsem, že jsem gay,“ vyklopil jsem ze sebe. Zarazila se v půlce cesty a přeměřovala si mě pohledem několik vteřin. Potom se jí na tváři objevil úsměv. Nechápal jsem její reakce, hlavně, že neřvala.

„Víš, že jsem si to myslela?!“ Teď jsem byl zaražený já. Ona si myslela, že jsem gay? No fuj! Já nejsem! Řekl jsem to jen proto, aby nezabila Esmé a mě nechala na pokoji.

„Opravdu?“ zeptal jsem se.

„Ano, vždy jsi věděl, co potřebuji, a co se týče sexu. Byl jsi naprosto jednička, jako bys mi četl myšlenky. Vždy se oblékáš podle nejnovější módních trendů a jsi blonďák,“ ukončila to naprosto originálně. Nevěděl jsem, že být blonďákem ve 21. století znamená, být automaticky gayem.

„Takže nejsi na mě naštvaná?“ ujišťoval jsem se.

„Ne, stejně by nám to neklapalo. Jen by mně zajímala jedna věc. Proč jsi běžel za tou Esmé?“

„Protože jsem jí potřeboval něco říct. Týkalo se to našich dcer. Její dcera a ta moje se staly velice dobrými přítelkyněmi.“

„Aha, nic, musím jít. Mám jednu operaci a nesmím na ni přijít pozdě. Zatím se měj a budu ti fandit.“ Poklepala mě po rameni, povzbudivě se na mě usmála a byla pryč.

Super! Britt si myslí, že jsem gay. To je mi jedno. Hlavně, že nebude vyšilovat a nechá Esmé na pokoji. Vyšel jsem z pokoje a snažil se po celé nemocnici najít Esmé. Nikde nebyla, marně jsem hledal. Vyhýbala se mi a díky svému daru byla prakticky neviditelná a nevystopovatelná. Nakonec jsem to vzdal a zamířil do své ordinace, jak spráskaný pes.

(…)

Hodiny se vlekly pomaleji než želva, která kulhá. Naštěstí se přece jen dobelhaly k půlnoci a já mohl odejít. Vzal jsem službu za jednu doktorku, jinak bych byl doma už v osm hodin. Myslím, že Alice nebude mít radost z toho, jak se to pohnojilo. Pomalými kroky jsem se dostal až k výtahu a čekal, až přijede. Ve druhém patře, kde jsem se akorát nacházel, nebylo ani živáčka. Naprosto hrobové ticho. Člověk by nečekal, že to může někdy o nemocnici říci. Výtah přijel a otevřel své kovové dveře. Už jsem skoro vstoupil, kdybych neuslyšel hlas Esmé, jak se snaží Kevina vyhodit z šatny. Okamžitě jsem se otočil a rychlými kroky zamířil do šatny.

„Esmé, no tak. Žijeme jen jednou a ty jsi neodolatelně krásná. Neboj, nikdo se to nedozví,“ přesvědčoval ji Kevin. To už ve mně doslova vřela krev. Prudce jsem rozrazil dveře. Uviděl jsem Esmé, jak od sebe odstrkuje Kevina, který se snaží na ni sahat. Popadl jsem ho za krk a vyvlekl ho ven na chodbu.

„Co si to dovoluješ?“ ptal se mě uraženě.

„Co?  Vidíš, že o tebe nemá zájem, tak ji nech být!“ křikl jsem na něj naštvaně.

„Ale copak? Myslíš, že každá musí nejdřív projít tvou postelí a až potom mojí?! Vždyť je to jen obyčejná děvka jako všechny ostatní!“

„Takhle o Esmé nebudeš mluvit!“ vmetl jsem mu do tváře a na důkaz svých slov jsem mu vrazil pěstí. Svalil se na zem.

„To jsi posral, CC. Máš padáka i ta mrcha. Už vás tady oba nechci vidět.“

„Ještě jednou o Esmé řekneš něco takového a přísahám, že budeš ráno srkat snídani brčkem!“ varoval jsem ho. Chtěl něco říct, ale já k němu udělal krok. Lekl se a utekl pryč. Zbabělec jeden.

„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se Esmé.

„Zvládla bych to i bez tebe,“ prskla na mě naštvaně.

„Opravdu? A co bys mu udělala? Prohodila ho zdí? To by bylo sice fajn, ale jak bys to vysvětlila? Pochybuji, že by ti někdo uvěřil, že bereš sílu ze špenátu jako Pepek námořník.“

„Myslíš si, že jsi vtipný? Nemusíš se o mě vůbec starat. Kevina bych zvládla, běž si za tou svou kardioložkou a mě nech být!“ křikla na mě. Prudce jsem si ji k sobě přitáhl, bránila se, ale já byl silnější.

„Nechci být vtipný. Chci být milovaný, protože sám miluji. Esmé, Britt jsem opustil. Jedinou, kterou chci, jsi ty. Zajímalo by mě, jak to děláš, a proč to děláš.“

„Co dělám,“ ptala se mě, a už se přestala bránit.

„Proč to děláš, proč mě nutíš neustále na tebe myslet, toužit po tobě, chtít tě?“

„To samé se chci zeptat já tebe,“ odvětila mi a nedočkavě se vrhla na mé rty.

„Počkej,“ řekl jsem, když se mi snažila rozepínat košili.

„Na co?“

„Jak to s námi potom bude?“ Otázka, která mi vrtala hlavě a nenechala mě si užívat tuto chvíli. Esmé se na mě usmála a pošeptala mi do ucha:

„Teď to neřeš. Na to budeme mít spoustu času.“

„Líbí se mi tvůj přístup,“ sdělil jsem jí a nedočkavě z ní strhl plášť, který na sobě stále měla.

(…)

Z nemocnice jsme jeli rovnou ke mně domů. Alice s Bells tam spaly, takže bylo jasné, kam zamíříme. Byl jsem neskutečně šťastný a Esmé taky. Neustále jsem si pro sebe kradl její polibky, připadal jsem si jak čerstvě zamilovaný puberťák.

„Carlisle, podívej,“ řekla Esmé a ukázala na gauč. Naše dcery na něm spaly. Ještě, že jsou obě tak drobné. Zasmál jsem se a zanesl je do pokoje k Al. V mé ložnici už na mě čekala Esmé. Její koketní úsměv mě zbavil všech mých zábran. Modlil jsem se, abychom neprobudili Alice a Bellu. Naštěstí se tak nestalo.

Ráno jsem společně s Esmé dělal v kuchyni snídani pro holky. Palačinky.

„Miláčku, děláš to špatně,“ mrmlala mi do toho neustále Esmé. Položil jsem pánvici a přitáhl si ji k sobě.

„Nesnaž se mě převychovat, takto to dělám já,“ řekl jsem a chtěl ji políbit, ale ona mě prstem zastavila.

„Co je?“ ptal jsem se.

„Holky, každou chvíli se probudí.“

„No a?“ přitáhl jsem si ji k sobě a dlouze ji políbil.

„Hmmm,“ odkašlala si taktně Alice. Esmé ode mě odskočila a omluvně se usmála. Alice společně s Bellou stály před námi, ruce v bok a čekaly na vysvětlení.

„Esmé něco spadlo do oka a já jí to vytahoval,“ vysvětlil jsem pohotově. Mrkl jsem na Esmé. Esmé na mě zírala jak tele na nová vrata a holky taky.

„Tati, odkdy vyndáváš pusou a jazykem něco z oka? “ ptala se mě nechápavě Al. Belle cukaly koutky a Esmé taky.

„Ještě, že mně do oka nic nespadlo, fuj to je nechutný, Esmé. Měla bys zajít k pravému doktorovi,“ dodala ještě Alice a to už jsem se smál i já. Chytil jsem tu malou potvoru za ramena a počechral ty její skřítky na hlavě.

„Ty moje slídilko, stejně jsi všechno viděla, že jo?“

„Ne, všechno ne! Občas nevidím, asi to je tím, že jsem jen poloviční upír,“ sdělila mi sklesle Alice.

„Myslím, že podrobnosti bys ani nechtěla vidět,“ řekla Esmé.

„No to ne! To je nechutný, fuj!“ prskala na všechny strany Alice, to nás všechny ještě víc rozesmálo. Otočil jsem se na Bellu a objal ji taky.

„Vím, že jsem se tě měl nejdřív zeptat, ale doufám, že ti to nevadí. Miluji tvou maminku a udělám pro ni cokoliv.“

„To je v pořádku. Nemusíš se omlouvat, vím, že ji miluješ a ona tebe. Taky vám to trvalo, než jste si to řekli,“ sdělila nám Bella se smíchem. Esmé k ní přišla a pohladila ji po vlasech.

„To jsme rádi, že jste vy dvě rády a teď ke stolu! Udělal jsem pro vás snídani a všechno to sníte,“ rozkázal jsem. Obě poslechly a Esmé mi pomohla s palačinkami.

Po snídani jela Esmé s Bells domů. Bella zapomněla doma nějaké věci do školy a Esmé se chtěla jít převléct. Nechce riskovat, jak minule, když poslala pro své plesové šaty naše dcery. Tentokrát si jela pro své oblečení osobně. Já s Alice hrál playstation 2. Jako vždy vyhrávala.

„Podvádíš!“ křikl jsem na ni se smíchem, když vyhrála už po čtvrté.

„Nepodvádím, to jen ty neumíš hrát,“ řekla klidně a usmála se vítězným úsměvem, když mě znovu porazila.

Zazvonil zvonek a já se zvedl, abych šel otevřít.

„Ahoj! Jak se máte Cullenovi!“ zvolal nadšeně Aro, který stál společně s matkou Alice přede mnou. Úsměv mi zmrzl na rtech a jediné, na co jsem se zmohl, bylo silné polknutí.

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Esmé! Where are you? - 10. kapitola: