Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Esmé Volturi - 5. kapitola - Ano

03.02.2011 (21:30) • NatyCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2634×

(pohled Esmé)

Doběhli jsme na malou mýtinku a tam se rozdělili do dvojic. Já jsem s Carlislem vyrazila na východ do borovicových lesů. Nadechla jsem se a nechala se ovládat zvířecími instinkty zakořeněnými hluboko uvnitř mě. Po pár set metrech jsem ucítila nějaké zvíře. Myslím, že to bude masožravec, protože v jeho vůni je takový dravý podtón. Letěla jsem  rychlostí blesku za tou omamnou vůní a po chvíli jsem doběhla k řece. Uviděla jsem obrovského, hnědého, chlupatého medvěda, jak loví. Po chvíli si ukořistil velkou rybu a chystal se s ní do úkrytu. Je to opravdu zvláštní potravní řetězec. On loví, ale já za chvíli ulovím jeho. Vynořila jsem se zpoza stromů a přistála jsem těsně před medvědem. Ten výhružně zavrčel a já udělala totéž. Medvěd poznal, že jsem větší predátor, než on, a začal ustupovat. Tak to teda ne, hochu. Po krátkém boji, ve kterém medvědovi došly síly, jsem čapla medvěda za hlavu a zabořila své ostré zuby do jeho krku. Do mé pusy začala proudit jeho teplá krev a já jsem cítila tu sílu, kterou mi dodává. Po pár sekundách jsem byla po „jídle“ a neměla jsem potřebu lovit dnes další zvířata. Musím říct, že zvířecí krev není tak špatná, jak se ve Volteře povídalo. Nevoněla ani nechutnala tak skvěle jako lidská, ale dodávala sílu a to je nejdůležitější. Až po rozhlédnutí jsem zjistila, že nevím, kde je Carlisle, a tak jsem se vydala domů. V obýváku seděla Alice a Jasper. Ostatní se ještě nevrátili.

„Esmé, nechtěla bys vyrazit dnes na nákupy? Já totiž nákupy bezmezně miluju a ty potřebuješ tolik věcí,“ řekla s nadšením Alice a já se usmála.

„Dobře, ale neměli byste být ve škole?“ zeptala jsem se asi až s přehnanou starostlivostí.

„Neboj se, Esmé, jeden den bez školy nikomu, zvláště upírům, nikdy neublížil. Ostatní do školy normálně půjdou a Carlisle zase do zdejší nemocnice půjde na svou dopolední a odpolední lékařskou směnu. A my si uděláme menší výlet,“ jásala nadšeně Alice.

„A kdo hlídá Renesmé?“ položila jsem Alice otázku, protože Renesmé byla ještě malá na nějaké chození do školy.

„Jacob. Je to vlkodlak a je otisknutý s Nessie. Odtud žádné nebezpečí nehrozí,“ řekla s klidem Alice. O vlkodlacích a o otisku už jsem slyšela.

„Tak, je 7 hodin ráno a je čas vyrazit, Esmé. Ve tvém pokoji máš nachystané oblečení na cestu,“ řekla Alice a postrkovala mě do vrchních pater domu.

„Ale já nevím, kde mám pokoj. Carlisle mě tady ještě neměl čas provést,“ řekla jsem a tak se Alice chytila role průvodkyně a celý dům mi řádně popsala a ukázala. Můj pokoj byl ve smetanových barvách. Měl vlastní stůl, křeslo, na kterém bylo položeno oblečení, zatím prázdnou šatnu a koupelnu.

„Jak jsi mohla vědět, že přijdu?“ zeptala jsem se Alice.

„Mám dar vidět budoucnost a viděla jsem tvůj příchod,“ zašeptala sotva slyšitelně Alice.

„Aha, promiň, já na to úplně zapomněla. A viděla jsi ještě něco o mně?“ zeptala jsem se, protože její dar mě vždy fascinoval.

„Viděla jsem, že za nějakou dobu se rozhodneš rekonstruovat domy a také je budeš navrhovat. Budeš cestovat různě po světě a tak. Ale teď je čas vyrazit. Oblékni se a přijď za námi do garáže. Zatím ahoj,“ rozloučila se Alice a zabouchla za sebou dveře.

Rekonstrukce domů. Vždy mě bavilo navrhovat a opravovat. Ráda bych se stala designérkou nebo architektkou. A teď se mi to, doufám, splní.

Šla jsem prozkoumat zbytek mého pokoje. Vedle dveří do koupelny byly ještě jedny dveře. Vešla jsem do nich a ocitla se v prostorné ložnici, která pravděpodobně patřila mně a Carlisleovi. Když jsem na tamějším stole uviděla stoh lékařských záznamů, byla jsem si jistá, že tato ložnice patří nám. Byla v béžových, smetanových barvách. Místnosti vévodila mohutná postel s nebesy, na které byly malé polštáře.

V tom mě zezadu někdo chytil za pas. Já jsem instinktivně zareagovala a „útočníka“ srazila jedním kopem k zemi. Volterra mě toho hodně naučila… Ale nebyl to žádný zlý útočník, nýbrž Carlisle.

„Carlisle, moc se omlouvám. Zareagovala jsem instinktivně, promiň, miláčku,“ omlouvala jsem se a pomáhala mu vstát.

„To nic, nebolelo to, ale byla to pořádná šlupka. Jsi opravdu dobrá, Esmé. Já teď musím do práce, do zdejší nemocnice. Vrátím se na večer a ty mi všechno o sobě povíš, dobře? Chci o tobě vědět všechno, Esmé,“ řekl Carlisle a já poslouchala.

„Dobře, já teď pojedu s Alice na nákupy a pak…“ chtěla jsem pokračovat, ale Carlisle mně skočil do řeči.

„Ty jedeš dnes s Alice na nákupy? Tak to hodně štěstí, lásko. Už musím jít. Uvidíme se večer, který je pro mě strašně daleko. Miluju tě,“ řekl Carlisle.

„Já tebe miluju víc,“ řekla jsem s jistotou a vášnivě ho políbila. Jeho rty začaly s nadšením, láskou a vášní spolupracovat. Po chvíli se Carlisle odpojil a s omluvou odešel do práce. Já šla do mého pokoje a oblékla jsem si oblečení, které mi Alice nachystala. Byla to modrá řasená halenka a černé upnuté kalhoty. Doplnila jsem to ještě modrou kabelkou a sešla do garáže. Bylo tam 5 aut. Alice s Jasperem čekali u žlutého nablýskaného porsche. Já s údivem nastoupila do auta a nechala jsem se odvést do nákupního centra v Seattlu. Alice se mnou prolezla snad každý obchod. Od bot, slavnostního oblečení, normálního oblečení, domácích outfitů až po šperky, doplňky a spodní prádlo. Jasper byl náš nosič tašek, ale zdálo se, že mu to nevadilo. S Alice jsem si tento den moc užila a i na upíra jsem byla vyčerpaná.

Po příjezdu domů jsem si šla nově koupené oblečení roztřídit do šuplíčků a poliček. Chtěla jsem v tom mít nějaký systém. Asi po hodině ukládání jsem měla hotovo. Byla jsem spokojená. Za chvíli se vrátil Carlisle z práce. Náležitě jsem se s ním přivítala a on mě obdivoval za přežití nákupů s Alice. Vyvinulo se z toho několika hodinové povídání o všem možném. Vyprávěla jsem mu o mém lidském životě, který si mlhavě pamatuji, o mém životě ve Volteře, o mých darech fyzického štítu a psychického nátlaku. On mi zase vyprávěl, jak se naučil úplně odolávat lidské krvi, o přeměně svých „dětí“ a o mnoha dalších věcech. Asi po dvou hodinách probírání našich životů se Carlisle zvedl a někam odběhl. Za malou chvilku opět přišel se záhadným úsměvem. Přišel přede mě a začal vykládat.

„Esmé, ani nemohu vyjádřit, jak moc tě miluju a jak moc pro mě znamenáš. Nehodlám bez tebe žít už ani sekundu mého věčného života. Když jsi mi řekla, že opětuješ mé city, rozhodl jsem se,“ řekl Carlisle a já stále nevěděla, o co jde. Najednou Carlisle poklekl a pronesl.

„Esmé, má nejdražší lásko, vezmeš si mě?“ zeptal se a ukázal mi nádherný, diamantový prsten.

V tu chvíli se mi zatočila hlava a já stála s otevřenou pusou. Chystala jsem se na nějakou duchaplnou odpověď, ale vypadlo ze mě jenom to jednou slovíčko. Ano.

Autor: NatyCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Esmé Volturi - 5. kapitola - Ano: