Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Emmett a Angela?! 9. kapitola

08.09.2010 (11:15) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 4224×

9. kapitola

> Jessica Stanley <

„To si dělá srandu?“ Mrskla jsem telefonem do rohu pokoje a shodila přitom menší vázičku ze stolku. „Sakra, co se to děje?“ zaklela jsem, sedla si na postel a přemýšlela, proč se mi Angela vyhýbá.

Procházela jsem místností sem tam a snažila se dojít k rozumnému vysvětlení. Jak je vidět, žádné mě nechce poctít svou návštěvou.

Zazvonil mi mobil. Angela! Doběhla jsem k němu a projelo mnou zklamání. Display ukazoval Bellino jméno. Přijala jsem hovor.

„Čau, Bello. Jak je?“

„Ehm, ahoj. Fajn, dík,“ ozvalo se mumlání z druhé strany. „Neměla jsem ve škole možnost se k tobě dostat, a to ani tady u Cullenů, když jsi tu byla.“

„Jasný. O co jde?“ zeptala jsem se a hledala bundu. Pojedu za Angelou a neodejdu, dokud si nepromluvíme.

„Takový bordel, kruci,“ zamručím.

„Co?“ zeptá se poplašeně Bella.

„Nic, to nebylo na tebe. Pokračuj.“

„Proč Ang nechodí do školy? Pěkně dlouho jsme ji neviděla.“ Jasně, jednou z příčin je určitě ta její nemoc, ale podle mě v tom vězí víc. Co? To zjistím.

„Jedu za ní. Stavíš se?“

„Ehm, ne. Nemůžu. Jindy. Brzo. Slibuju. Dáš mi pak vědět co a jak?“ požádala. Souhlasila jsem a frčela k autu.

Za deset minutek jsem stavěla před jejím domem, vystoupila a zaklepala. Otevřela mi Miriam. Pozdravila jsem ji a zeptala, zda mohu dál za její dcerou. Na chvíli zmatkovala. Nakonec z ní vylezlo, že spí. Tak snadno jsem jí to nezbaštila, obešla ji a zamířila do pokoje mé nejlepší kamarádky, která se mi z nějakého neznámého důvodu vyhýbá.

Miriam za mnou křičela, že to přeháním a zavolá mým rodičům. Teď mi to bylo celkem putna. Bez zaklepání jsem vpadla do pokoje a našla tam Angelu, jak si čte.

„Co to má znamenat?“

„Jess, já…“

„Ty, nic. Do háje, Ang, řekni mi, co se děje? Proč nechodíš do školy? Proč mi tě tvá máma zapírá? Proč na mě dlabeš? Udělala jsem něco? Co? Napravím to, jen se mi nevyhýbej, jasný?!“

„Mami, můžeš jít.“ Ta celou dobu sledovala mé vystoupení s vykulenýma očima. Odešla. „Jess, posaď se, ano?“ Sedla jsem si.

„Zlato, o co jde? Vždyť ti se vším ráda pomůžu. Slíbila jsem to,“ řekla jsem už klidně a cítila výčitky, protože vůbec nevypadala zdravě.

„Líbala jsem se…“

„A to je všechno?“ skočila jsem jí do řeči. To je přece bomba a ne tragédie.

„S Emmettem,“ dopověděla.

„S mým Emmettem?“ stále mi nedocházelo, jak reagovat. Mísilo se ve mně tolik pocitů a já nemohla vylovit ten pravý.

Angela přikývla na mou otázku a hned se mi začala omlouvat.

„Promiň. Bylo to nečekaný. Nezamýšlela jsem nic takového, neplánovala a ani ti nechtěla ublížit. Odpusť mi. Udělám cokoliv. Budu ho ignorovat. Jak jsem řekla, udělám cokoliv.“

Zvedla jsem se z postele a přešla k oknu. Mělo rozbitý uzávěr.

„Kdo koho políbil?“ zněla jsem vyrovnaně, ale uvnitř mě se stále odehrával boj. Boj, zda cítím zlost či úlevu nebo dokonce radost?

„Poprvé on mě, a pak já jeho.“ Sklonila provinile hlavu a pohledem propalovala knížku, kterou četla.

„Líbali jste se dvakrát?!“ vyprskla jsem a cítila se stále zmatená.  „Musím na vzduch.“ Odešla jsem.

„Jessico!“ zařvala na mě, ale já se neotočila, vyběhla ven, nasedla do auta a jela.

Zamířila jsem k lesům, zaparkovala u kraje a vydala se hluboko do lesa. Několikrát mi zavibroval mobil, ale ignorovala jsem ho a posadila se na spadlý strom. V hlavě mi kolovalo tolik myšlenek. Nějak začalo všechno do sebe zapadat. Nejdřív v kině, kdy Emmett zapomněl jeden lístek doma. Pak když si pro Angelu přijela Alice, aby ji vyzvedla. Emm mi nechtěl říct proč. A ani ona se nesvěřila. A nakonec jeho vyptávání ohledně mojí nejlepší kámošky. A je teď vůbec nejlepší, když mě zradila? Cítím se zrazená? Neměl bych k ní cítit nenávist? Protože já ji necítím. Tam někde uvnitř mého já mám upřímnou radost nad tím, že si to třeba užila a nebyla tak před smrtí ochuzena o důležitý okamžik pro dívku.

„Co teď?“ zeptala jsem se sama sebe a čekala, že mi snad někdo odpoví.

Seděla jsem na kmeni stromu několik hodin, přemýšlela, snažila se vymyslet řešení. Došla jsem ke třem závěrům. Za prvé: Angela není zrádkyně, nemá to v povaze. A pokud tak učinila, musela to cítit v srdíčku.  Za druhé: chování Emmetta mi poslední dobou dokazovalo, že i on v tom asi lítá. A za třetí: Nemiluju ho.

Jela jsem zpátky k Weberovým, odpustit Ang, i když bych jí měla poděkovat. S Emmettem to byl jeden velký omyl. Ani on mě nemiloval. A další věc, co musím zjistit, co k němu cítí ona.

Angela se málem rozplakala štěstím, když si mě vyslechla. Co se týče Emma zapírala, nechtěla si připustit, co prozrazovaly její oči, když o něm mluvila. Je v tom až po uši. Snad je mé tvrzení správné. A co Emmett? Dostanu z něj pravdu.

> Angela Weber <

Dneska jdu zase po dlouhé době do školy. Panovala u mě dobrá náladu, protože jsem se Jess svěřila a ona mi odpustila. Sice ze začátku dost tápala, ale nakonec se přijela omluvit. Nevím, jak ji napadlo, že se mi musí omlouvat zrovna ona. To já se zachovala špatně.

Přijela mě vyzvednout, byla celá jiná. Usmívala se víc, než je zvykem a prozpěvovala si.

„Stalo se něco?“ zeptala jsem se.

„Dneska je krásný den. Vyrazíme někam po škole?“ zněla tak vesele. Neměla by být trochu smutná nebo tak? Ba dokonce naštvaná, když ne na mě, tak na Emmetta?

„Tak co, půjdeš?“

„Jo, jasně. Kam?“

„Na pláž?“ Přikývla jsem. „Bude to fajn.“ Zatleskala si a vystoupila z auta. Rozhlížela jsem se po parkovišti, ale nikde ho neviděla. Je vůbec ve škole?

Dělala jsem si starosti zbytečně. Právě dorazil. Vystoupil z auta. Byl celý v černém. Tričko s krátkými rukávy a k tomu džíny. Slušelo mu to a hodně. Jako by vycítil můj pohled a naše oči se střetly. Odvrátila jsem hlavu zpátky k Jess, která pozorovala Mika.

Dívala se na něj hladově? A co Emmett? Já o vlku a vlk na nás promluvil.

„Ahoj, Jess.“ Objal ji a dal jen pusu na rty. „Ahoj, Angelo,“ pozdravil i mě. „Potřebuju si s tebou promluvit.“ Už se opět věnoval své přítelkyni. Holka, ten je prostě zakázaný a nebude brát na vědomí tvé city. To by musel mít nějakou extra schopnost.

Ano, je to pravda. Přiznala jsem si sama sobě. Emmett mi není tak docela ukradený. Něco mě k němu táhne a já bych se jeho přítomnosti nevyhýbala, pokud by neměl za přítelkyni mou nejlepší kamarádku.

> Emmett Cullen <

Byl jsem pevně rozhodnutý rozejít se s Jessicou. Bude to pěkně těžký, ale snad nebude tolik hysterčit.

Přijel jsem před školu později, než bývalo zvykem. Cítil jsem na sobě pohledy lidí, což je v případě upíra normální, ale stejně jsem ve vzduchu cítil i něco jiného. Novou vůni, která nebyla zase tak nová. Znal jsem ji, jen na ni jaksi pozapomněl.

Zbystřil jsem své smysly a podíval se na svého padlého anděla. Stála s Jessicou a dívala se na mě, zatímco moje údajná partnerka svlékala pohledem Mika Newtona. Nežárlil jsem, ba naopak. Třeba mi to pěkně ulehčí.

Zamířil jsem k ním a pozdravil je, Jess si odtáhl stranou.

„Tak co se děje?“ zeptala se s úsměvem. Páni! Tolik optimismu bych si v tuhle chvíli taky přál.

„Víš. Dělal jsem tohle několikrát a pokaždé to nebylo snadný. Mám tě rád, svým způsobem, ale mám. Jenže spíš jako kamarádku než přítelkyni. Nevím, jestli mi rozumíš. Třeba jsem se nevyjádřil jasně, prostě se chci…“ zarazil jsem se, protože mi padl pohled na Matta, jak si to vesele kráčí k Ang.

„Rozejít.“

„Jo,“ reagoval jsem, a až příliš pozdě si uvědomil, co řekla. „Promiň.“

„Nedělej si starosti. Vlastně jsem si dala kopačky já sama,“ rozesmála se. Zamračil jsem se a snažil pochopit její reakci. Že by v tom byl opravdu Mike Newton?

„Kamarádi?“ navrhl jsem.

„Si piš, ale je tu něco, na co bych potřebovala vědět odpověď.“

„Střílej.“

„Co ty a Ang? Chceš ji? Miluješ ji? Nechceš si zase jen užít? Protože ona si to nezaslouží. Nemá hodně ča…“

„Zadrž jo! Jak jsi na to přišla a co tím myslíš, že nemá moc času?“

„Musím jít,“ vykecala se z toho. „Měj se, kamaráde,“ zdůraznila poslední slovo a zmizela ve školní budově.

Koukal jsem za ní jako na sebe v zrcadle po přeměně. Vyrušil mě až Angelin smích. Podíval jsem se jejím směrem. Smála se společně s Mattem, až si utírala brýle od slz ze smíchu.

Zaťal jsem pěsti, semknul rty pevně k sobě a šel k nim.

„Angelo, promluvíme si?“ Vystrašeně se na mě podívala. Matt to zřejmě zaznamenal, a tak se ujal slova.

„Později, kámo. Teď mluví se mnou.“

„Neptal jsem se tě,“ odbyl jsem ho tvrdě a podíval se zpátky pro odpověď, která může vyjít jen z jediných úst. Nevyšla, dostalo se mi jen souhlasného přikývnutí, ale i tak je to výhra.

Matt se zamračil a odešel.

„Co se děje? Něco s Jess?“ zeptala se první. Copak ty holky mě nikdy nenechají začít prvního?

„Vlastně ano. Rozešel jsem se s ní, i když…

„Cože?!“ vyjela na mě, až se po nás pootočilo několik zvědavců. „Zbláznil ses? Proč jsi to udělal?“

„No ch…“

„Jak jsi mohl? Ona si to nezaslouží. Neublížili jsme jí dost?! Copak nemáš srdce? Nemáš city? Uvědomuješ si, že někdo je může mít?! Jsi sobec, Emmette Cullene, a jestli jsi to udělal kvůli mně, nemám zájem. Tak se k ní pěkně vrať, jasný?!“ vykřikla a utekla pryč.

„Ani jsi mi nedala možnost ti to vysvětlit,“ zašeptal jsem si už spíš pro sebe, protože ji to zjevně nezajímalo.

Šel jsem za školu, zamířil na jednu pláž, kam často chodím. Nemohl jsem zapomenout na její poslední slova. „Copak nemáš srdce? Nemáš city? Uvědomuješ si, že někdo je může mít?! Jsi sobec, Emmette Cullene, a jestli jsi to udělal kvůli mně, nemám zájem. Tak se k ní pěkně vrať, jasný?!“ Bolelo to. Ať byl důvod jakýkoliv, prostě to bolelo.

Přišla mi smska. Stálo v ní: Dneska v šest na pláži, té naproti La Push, Jess.