Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Emmett a Angela?! 5. kapitola

14.08.2010 (10:45) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4249×

5. kapitola

Emmett Cullen

„Ó ano, Emmette,“ vzdychala mé jméno Camilia. Né, počkat! Je to Cameron. Nebo ne? Nevím a popravdě je mi to jedno.

„Emmette,“ vykřikla při svém vyvrcholení.

Vzápětí jsem dosáhl vrcholu i já. Usmál jsem se, políbil ji a šel se obléknout.

„Zopáknem si to?“ prosila.

„Asi ne, kotě.“

„To jsi říkal i minule.“ Přistoupila ke mně nahá a snažila se mě svést.

„A budu ti to říkat furt, kotě,“ odtrhl jsem se od ní a vyrazil směr domů. Protože jsem si sebou nevzal autíčko, musel jsem pěšourem přes les.

Když jsem dorazil k domu, čekala tam na mě rozzlobená Alice.

„Došly kreditky?“ zeptal jsem se jízlivě. Kdo zná Alici, ví, že ona plus nákupy rovná se: Ty chceš zemřít?! Máš to mít!

„Moc vtipné, Emmette,“ zašklebila se. „Což vlastně jsi poslední dobou až moc.“

„Co máš zase za problém? Nech mě žít.“

„Můj problém jseš ty a coury, které si sem vodíš.“ Teď už přímo funěla zlostí. Oou, za tohle mi prodavači zrovna moc nepoděkují. Právě na nich si půjde pak vybít svou zlost.

„Bože! Teď jsem byl jinde.“

„Jedinkrát, ale jinak je lákáš sem na: A to si neviděla můj dům,“ parodovala mě. „Emme, vzpamatuj se.“

„Nic ti do toho není, ségra.“ Chtěl jsem odejít, ale vstoupila mi do cesty.

„Jak dlouho mi to budeš vyčítat? Za jak dlouho jseš mi schopný odpustit?“ zeptala se smutně. Měla pravdu. Je naprosto zbytečné ji trápit, když za všechno může Rose.

Než jsem ji stačil obejmout na důkaz usmíření, zavískla radostí a skočila na mě dřív. Vysadil jsem si ji na ramena jako před léty, když ji to zlobilo. Teď nic nenamítala. Upaloval jsem do domu.

„To snad není pravda,“ slyšel jsem nadávající Bellu.

„Možná by ses jí mohla ozvat. Je to tvoje kamarádka.“ Bella jen po Alici hodila rozzuřený pohled. O kom to mluví? Jaká kamarádka? Mé rozptýlení mě úplně vykolejilo z domácích aktualit. Nemám páru, co se doma děje.

„O co go?“ zeptal jsem se.

„O Angelu. Už zanechala Belle několik zpráv, že s ní potřebuje mluvit, ale ona na ni doslova kašle,“ vysvětlila mi moje sestřička a seskočila z mých ramen.

„Weberovka? Ta, co jí je furt špatně?“

„Co myslíš tím furt špatně, Emmette?“ vystrašila se Bella.

„Má pravdu, Bello, Angela nevypadá poslední dobou dobře. Teď ani nechodí do školy. Měla by ses nad sebou zamyslet,“ vyrukovala na ni Alice. Bella se po ní nechápavě podívala a věnovala prosebný pohled Edwardovi. Asi se cítí dotčená. Nechápu, zakroutil jsem hlavou. Od té doby, co jí Ed slíbil proměnu, je tím posedlá a o nic jiného nemá zájem.

„Já jen…“ nedokončila Bella. Teda dokončila, ale mě to nezajímalo.

No nic. Ať se bratřík stará.

Vydal jsem se nahoru do svého pokoje. Hodlal jsem se osprchovat a jít si zalovit.

„E – m – m - e,“ písmenkovala vědma zdlouhavě a přitom káravě mé jméno. Zastavil jsem se na schodech, otočil se a došel k ní.

„Dobrou noc. Víš, že jsi moje nejmilejší, nejkrásnější, nejupřímnější, nejšikovnější a malinko protivně otravná sestřička.“ Líbl jsem ji na čelo a odběhl do pokoje.

„Nenapravitelný,“ slyšel jsem ji zamumlat. Usmál jsem se.

Svlékl jsem si své onošené oblečení, vlezl do sprchy a zapnul na sebe vařící vodu. Kapky dešťového tvaru se linuly na mém vypracovaném těle. Stékaly po jednotlivých konturách svalů a hned na to se vypařovaly. Velmi příjemně mě to uvolňovalo. Nanesl jsem si sprchový gel na tělo a šampon na vlasy. Nádherně proudící vůně, která se do mě vstřebávala, byla jedna z účinně používaných zbraní na balení holek.

Vylezl jsem ze sprchy, obmotal se do ručníku, oblékl do připraveného oblečení na posteli. Nageloval svoje blond vlasy a vyrazil do garáže pro miláčka.

Cesta do klubu v Port Angeles nebyla dlouhá. S Linkin park mi to uteklo ještě rychleji. Projížděl jsem před diskotékou, kam mě často přemlouvala jít Rose. Rose. Lásko, chybíš mi a moc. I přesto všechno, co jsi mi udělala, stále tě miluju. Žádná z nich mi tě nepomohla dostat z hlavy ani ze srdce. Dost! Zatřepal jsem hlavou s nadějí zablokovat nepřípustné vzpomínky, ale nepostřehl jsem brzdící auto před sebou.

„Kruci!“ zaklel jsem. Pozdě. Najel jsem to přímo do zadku Mazdy R8. Miláček! Zhrozil jsem se.

Z Mazdy vylezla sexuálně hříšná bohyně. No, přesně řečeno nejdřív její kilometrové nohy a potom až zbytek. Byla pěkně nabroušená. Vylezl jsem z auta taky. Když mě sjela pohledem, usídlil se jí na tváři ďábelský úsměv. Úplně mi připomněla Rosie a její blond vlasy tomu nahrávaly do karet. Oněměl jsem.

„Tak,“ začala, „jak s tím teď hodláš naložit, krasavče?“ Podrbal jsem se na hlavě.

„Drink?“ nabídl jsem naprosto nevinně.

„Pro začátek by to šlo.“ Přistoupila ke mně blíž a mrkla.

S touhle bohyní to bylo jako tornádo. Naprosto neúnavná a nadržená. Kdybych ji tam nekrotil, rozdala by si to se mnou přímo na parketu. Odcházeli jsme z baru za svítání a pořád neměla dost.

„Bydlím odsud kousek,“ zašeptala mi do ucha a kroužila prstíky po mé hrudi. Vodka z ní šla cítit každým mým nadechnutím.

„Nač čekat?“ Zajel jsem jí rukou pod sukni, zachytil stehno a vyhoupl si ji na sebe.

Věděl jsem, že si díky zítřejší, vlastně dnešní, opičce nebude nic pamatovat, a tak jsem použil upíří rychlost a dostal nás do vnitřku mého auta. Horlivě mě líbala a já jí to s chutí oplácel. Oblečení jsem z ní strhával bez žádného zdlouhavého prodlužování.

„Ani nevím tvé jméno,“ řekla přerývavě mezi polibky.

„Kellan,“ zalhal jsem.

„Hm, ááá!“ vykřikla, když jsem spojil naše těla v jedno. Zarývala se mi nehty do zad, tiskla se ještě blíž a její tváře hořely červení a horkostí, která vycházela z celého jejího bezchybného těla.

„Uvízla mi noha.“ Škubala nohou, ale nemohla ji vytáhnout.

„Minutku,“ zašeptal jsem jí do ouška, sklonil se k jejím hlaďounkým nožkám a začal je slíbávat po milimetru. Rosie to měla vždycky ráda. Rosie. Zase! Do háje!

Podíval jsem se na její reakci. Kousala se do spodního rtu a jen ztěžka lapala po dechu. Hruď se jí vzdouvala a naběhlé bradavky volaly po ochutnání. Vyslyšel jsem jejich prosbu. Párkrát jsem přirazil a oba jsme zanedlouho dospěli k vrcholu.

„Úžasné,“ zamumlala. Za pár minutek byla tuhá.

Řekl jsem si, že se podívám do její kabelky ve snaze najít adresu, kde bydlí. Úspěch. Odvezl jsem ji, vyložil v jejím bytě a cestou domu zavolal odtahovku, aby se postarala o její auto na můj účet.

U nás doma se svítilo. Jasper určitě zase sledoval ten film „Bacha, kouše!“ Po kolikátý to sleduje? Abych se přiznal, přestal jsem to počítat po 57 shlédnutí.

„Čau, Jazzi,“ pozdravil jsem ho radostně.

„Skvělá noc?“ zeptal se. S cílem, že dobře pokecáme, jsem si k němu přisedl.

„To posledních pár nocí,“ přiznal jsem se spokojeným povzdechem.

„Já ti do toho nechci moc mluvit, znáš mě, ale nepruď mi manželku,“ požádal mě s umučeným výrazem. „Kdykoliv se jí zeptám, co dělá, tak prý sleduje tvoji budoucnost.“

„Fakt? Aspoň se něco přiučíte,“ zasmál jsem se.

„Díky, brácho. Moc to pro mě znamená,“ pronesl ironicky.

Drbali jsme celou noc, dokud nepřišla Alice s Bellou a Edwardem, že je načase jít do školy. Vyrazil jsem na krátký lov, hodil sprchu, vyměnil hadry, nageloval a sprintem do auta.

Cítil jsem ve vzduchu krásný a skvělý den plný úspěchů. Pravda nebyla daleko. Na obědě ke mně přistoupila usměvavá hnědovláska.

„Ahoj, Emme,“ pozdravila mě.

„Čau, můžu ti být nápomocný?“ Zdvořilost musí být, pokud se jedná o kost, jako je tahle.

„Jsem Jessica. Víš, ta, jak ses na mě ptal u mojí kamarádky?“ Kurňa, pomyslel jsem si. Nemám ani potuchy. Co teď? Podíval jsem se prosebně na Alici, ale ona se mi posmívala, mrška jedna.

„Jak se má Angela? Je jí líp?“ zeptal se Jazz. Jessica se po něm podívala a málem jí vypadly kukadla z důlku. Ještě se nestalo, aby tady Jazz na někoho promluvil, kromě učitelů a nás samozřejmě.

„O – o – ona je teď doma. Není jí nejlíp,“ zakoktala. Jo, ták! Už mi to docvaklo. Angela Weberová. Bellina exkámoška.

„Tak co pro tebe můžu udělat?“ zeptal jsem se jí.

„Spát se mnou. T - t - teda nespat, ale mluvit se mnou.“ Byla červená snad i na prdeli.

„Jasně, kočko,“ víc než ochotně jsem souhlasil a rukou pokynul k odchodu z jídelny.

Šel jsem za ní a sledoval její pohupující se zadeček. Zastavila se daleko od možných přihlížejících a věnovala mi pohled.

„Myslel jsi to vážně?“ zeptala se nervózně.

„Co?“ Nechápavého jsem dělat nemusel. V tuto chvíli jsem jím byl. Jen kdybych tak mohl číst myšlenky jako Edward.

„Jak jsi se minule Ang ptal, jestli bych tě nechtěla.“

„Jasně.“ A to jsem si myslel, že se nedá. „Mám o tebe zájem. Dlouho se mi líbíš. Jen jsem se styděl.“ Malinká lež na konec nikomu neublíží. Pousmál jsem se, přistoupil k ní a políbil. Moc dobře líbat neuměla, ale neboj, holka, naučím tě to. Odstoupil jsem od ní a ona měla stále zavřené oči a našpulené rty.

„Ehm,“ odkašlal jsem si. Otevřela oči a nevinně pokřivila rty do úsměvu.

Jsi moje.