Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Emmett a Angela?! 17. kapitola + epilog

23.11.2010 (09:15) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 5087×

„Přeměň mě, prosím. Chci zůstat s tebou, navěky,“ poprosila mě zoufale. Její přeměnu jsem přesně chtěl, ale znovu jsem se sebou bojoval. Nesnášel jsem tyhle rozpolcené pocity, kdy jsem se nemohl rozhodnout, nebo se rozhodl a pak to bylo špatně. Přibližoval jsem zuby k její ruce, ale měl bych to udělat?

Někdy slova nestačí. Někdy slova nestačí. Někdy slova nestačí.

„Na co čekáš?" zeptala se zaskočeně.

„Jseš si jistá? Už není cesty zpět." Pohladila mě po tváři a políbila.

Zhluboka jsem se nadechl a zajel do její měkké kůže na ruce. Příliš dlouho jsem se ošizoval o slastnou chuť lidské krve na to, abych teď přestal.

17. kapitola

Cítil jsem, jak se jí napjaly svaly, celé tělo ztuhlo a ona křičela. Můj jed prosakoval hlouběji a hlouběji. Zavřel jsem oči a nechal se zcela ovládnout žízní. Její ruka se už dávno nevzpírala.

***

Stál jsem před pokojem u nás doma, kde ležela Angela, a opíral se o zeď. Dlaněmi jsem si bušil do spánků a svezl se k zemi. Blížily se ke mně kroky. Vzhlédl jsem ke Carlisleovi, který se tvářil zmučeně a obdaroval mě nesouhlasem.

„Co jsem to provedl? Nemohl jsem přestat. Proč? Jak je to možné?! Vždyť bych jí nikdy nedokázal ublížit a teď… jsem to udělal.“ Carlisle si přisedl vedle mě na zem a položil mi ruku na rameno. Ještě nedávno bych se mu smál a dělal si z něj srandu, že se mě snaží sbalit. Ale nyní ne. Potřeboval jsem oporu.

„Popravdě nesouhlasím s tím, cos udělal, Emmette. Bylo to nezodpovědné a sobecké. Zas na druhou stranu tě chápu, synu. Chtělo to odvahu. Musíme už jen čekat.“

„Kdybys mě neodtáhl, zabil bych ji.“ Mlčel. Chvíli jsme tam seděli a nic neříkali.

„Nerozumím tomu. Je to pět dní. Probíhá přeměnou až moc dlouho. Udělal jsem něco špatně?“

„Nevím. Jak jsem řekl, budeme čekat.“

„Co Miriam?“ dělal jsem si starosti i o Angely mámu, která měla údajně zákaz návštěv. Carlisle jí namluvil, že se dělají ještě nějaká pokusná vyšetření.

„Trpí, ale ty bys měl jít na lov. Počkej! Dřív, než mě odpálkuješ, tak si uvědom, že krev teď potřebuješ víc než kdy dřív.“ Přikývl jsem a šel. Čím dřív do sebe něco hodím, tím dřív budu zpátky, povzbuzoval jsem se.

Nechal jsem se unést rychlostí, kterou mi má podstata poskytovala. V lese jsem ale zaslechl hádku. Edward s Bellou? Nenápadně jsem se přiblížil, abych líp slyšel.

„Edwarde, tohle není fér! Já ti věř…“

„Neříkej to,“ zavrčel a zajel si rukama do vlasů.

„Edwarde, poslouchej mě. Já ti věřím. Vím, že tobě se nic podobného nestane. Lásko, Emmett klopýtl. Stalo se. Jenže to neznamená, že se stejná věc stane i nám.“

Její slova mě bodala a nemusel jsem dlouho přemýšlet, co vedlo k jejich hádce. Bylo to mé selhání, moje slabost. Podal jsem Edwardovi jenom důkaz toho, že i přes velmi silnou lásku, můžeme selhat. Že nic není stoprocentní.

Měl jsem kvůli Belle větší výčitky svědomí. Nějakým záhadným způsobem jsem ublížil svému padlému andílkovi a dokonce asi připravil Bellu o věčnost. Všechno jsem totálně pohnojil, zkazil, co se dalo.

Itálie? Volterra? Volturiovi? Ukončení existence? Konec trápení? Ne! Touhle cestou východisko nevedlo. Aspoň ne do doby, kdy je šance na Angelino probuzení.

Když jsem se vrátil domu, okamžitě jsem zalezl k Ang do pokoje. Cítil jsem se přepitý krví, a tak si věřil, že tentokrát jí neublížím. Pořád ležela na posteli a zmítala se v křečích. Nechápal jsem, proč její přeměna trvá tak dlouho. Přistoupil jsem blíž k posteli a chytl ji za bledou ruku. Projel mnou silný elektrický proud a spálil mě. Zasyčel jsem bolestí a znovu se jí dotkl. Opět jsem dostal pecku a ruka mi žhnula jako v jednom ohni.

„Co to má sakra znamenat?!“ zamumlal jsem si pro sebe a stále se díval na svou rukou. Byl tam červený flek, který se pomalinku ale jistě zbarvoval zpátky do mramorově bílé barvy. Zatáhl jsem ruku do pěsti a pak roztáhl, co nejvíc jsem byl schopen. Palčivá bolest nezmizela.

„Vodu,“ zašeptal slabounký hlas z postele.

„Jo, hned,“ odpověděl jsem, ale byl stále v myšlenkách a pozoroval ruku, takže mi unikala realita. Probudila se. „Probudila ses!“ vyhrkl jsem ze sebe a už se nad ní skláněl. „Jak se cítíš? Bolí tě něco? Hoří ti v krku?“ mlel jsem jednu otázku přes druhou, dokud mi nepoložila jemné a vyhublé prsty na rty.

„Vodu,“ zopakovala prosbu.

„Vydrž, nezavírej oči, neusínej a hlavně nechoď do bílého světla. Rozumíš? Hned jsem zpátky.“ Doslova jsem vylítnul z pokoje, když tu mi něco docvaklo. Oči. Okamžitě jsem se vrátil a díval se na ni, jak vstává. Pohledem zabloudila k tomu mému. Žádné červené oči.

Místo toho, aby vypadala jako novorozená upírka s krvavýma očima, mi připadala spíš jako zombie.

Angela Weber

Po probuzení jsem byla celá vyprahlá a měla pocit, že pokud nedostanu kapku vody, tak vyschnu a zkroutím se jako padlý list ze stromu. Jakmile Emm odešel pro vodu, pokoušela jsem se vstát, ale byla jsem příliš vysílená. Během bezvědomí jsem měla obrovské křeče, které mě trhaly na kousíčky. Sama jsem se divila, že mám ruce, nohy i veškeré orgány na svém místě. Jen co Emm zmizel, hned se vrátil a koukal na mě jako na hrocha v zoo.

„Proč se mi směješ?“ chraptěla jsem. Nedostatek tekutin prohloubil můj hlas na takovou hloubku, jakou mají senioři.

„Já jen… Jsi naživu,“ řekl radostně a zafoukal vítr. Ocitl se u postele a celou si mě prohlížel. Cítila jsem se trapně, jak se vždy soustředil na jednu část těla a pokývl hlavou na stranu. Vsadila bych se, že jsem zrudla, protože se mi strašně potily ruce. Vlastně jsem byla celá orosená od potu, jako bych měla několik dní velkou horečku. Copak se upíří potí? Myslí mi bleskla Emmova slova. Jseš naživu, pronesl. Myslel tím mé probuzení nebo skutečnost, že nejsem upír? Ale jak? Kousl mě. Musím být upír. Nesmím zemřít. Nemůžu.

„Stalo se něco? Celá se třeseš,“ zeptal se a na tváři se mu usídlil starostlivá grimasa.

„Já nejsem upírka, že ne?“ Musela jsem se ujistit.

„Je mi líto, ale nic tomu nenasvědčuje. Proměna trvá obvykle tři dny a ty jsi byla mimo pět. Po probuzení bys měla cítit obrovský oheň, na který by sis měla stěžovat. Tvoje oči by měly být krvavě rudé, ale nejsou. Pořád mají svou původní barvu. Nevím, jestli jsem něco udělal špatně. Popravdě na tom nejde nic zkazit. Kousneš a ámen. Jenže u tebe… Nefungovalo to. Nechápu.“

„Umřu,“ rozplakala jsem se. I svět upírů mě odmítl, nejen ten lidský.

„Miláčku,“ zašeptal něžně a zároveň soucitně, políbil mě zlehka na suché rty a schoval v objetí.

V tom do pokoje vtrhla celá rodina. Byli překvapení, ale který upír by nebyl.

Od Carlislea jsem se nedočkala ničeho jiného než jen: „Zajímavé, uděláme testy. Ale pořádné. Možná to pár týdnů potrvá.“ Pár týdnů – mám vůbec tolik času?

Dívali se na mě smutně a jako bych byla mrtvá. Nestála jsem o jejich pohledy. Nepřidávaly mi na psychice víc, než jsem toho už musela snášet.

„Vezmu ti krev a uvidíme,“ dodal suveréně jako hlava rodiny a usmál se na mě.

Emmett Cullen

Čekali jsme v čekárně na výsledky a byli tam sami. Seděl jsem na židli opřený o zeď. Angela se zase opírala hlavou o můj hrudník.

Co teď jen bude s mým padlým andílkem, pro který není ani jeden ze světů dobrý? Přemýšlel jsem. Patří prostě do nebe. Ona ano. Proto tohle všechno? Že by ten nahoře skutečně existoval? Moc se mi tomu nechtělo věřit, ale v tuhle chvíli to bylo jediné rozumné vysvětlení.

Bože, ona mi zemře. A já budu zase bez života, bez smyslu žít dál a bez lásky.

Posledních pár tydnů bylo příšerných. Angelin stav se sice zlepšil, ale její nálada byla mizerná. Byla nervní a každá maličkost ji vytáčela. Samozřejmě jsem jí to neměl za zlé. Přece jenom umírala a neznal jsem nikoho, kdo by svou smrt bral jako nejvtipnější historku na světě. Ale nebyla to ona. Nesmála se, nemluvila s Jessicou ani Bellou. Jednoduše všechno házela za hlavu. Párkrát jsme se kvůli tomu pohádali. Neovládala se, panikařila, neužívala si poslední chvilky života, které jsem jí chtěl udělat co nejpříjemnější a nejšťastnější. Už nic nebylo jako dřív. Hodně jsme se odcizili jeden druhému. Ani tyhle výkyvy normálu mi nenaznačovaly, že bych měl Angelu opustit. Chtěl jsem s ní být až do konce. Konec. Tohle slovo se mi příčilo nehorázným způsobem, nenáviděl jsem ho a chtěl smazat ze všech slovníků.

Z myšlení mě vytrhl příchod Carlislea. Vyšel z ordinace a zavřel za sebou dveře. Chvíli se díval na špičky vlastních bot a pak spustil. Postavili jsme se do pozoru a bedlivě poslouchali.

„Výsledky mi přišly před chvilinkou a pořádně jsem si je prostudoval. Nevím, jak je to možné, Angelo, ale jsi zdravá. Myslím tím, že tvoje nemoc vyprchala, všechny testy dopadly skvěle jako u normálního a zdravého člověka.“

Angela začala po Carlisleových slovech brečet, až nemohla popadnout dech, ani cokoliv říct. Věděl jsem, že pláče radostí, nikoliv smutkem. A já? Cítil jsem se jako znovuzrozený. Všechny starosti ze mě spadly a dostal jsem novou šanci.

Byl to šok, něco nevysvětlitelného jako zázrak. Pokud jsem správně pochopil Carlisleovy domněnky, tak můj jed vyvolal v Angelině těle smrtelnou horečku, bojoval proti nemoci a smrti a vyhrál, což bylo nejdůležitější.

Epilog

„Jak se můžou připravovat tak dlouho? Hrůza,“ stěžoval si vedle mě Mike Newton a ležérně se opíral o dodávku. Protočil jsem očima a s rukama v kapsách se smál.

Čekali jsme na Jessicu s Angelou, abychom je mohli důstojně a jak se patří doprovodit na maturitní ples. Všechno, co se stalo před měsíci, bylo zapomenuto. Malinký kousek mě litoval, že se Ang nestala upírkou, ale na druhou stranu byl rád, že vůbec žije a neopustila mě.

„Hele, už jdou! Konečně, že vám to ale trvalo,“ brblal Mike. Já se věnoval smyslným křivkám svého anděla. Její šaty byly překrásné modro - fialové a zdůrazňovaly přednosti, které má k dispozici.

„Tak, co myslíš?“ zeptala se coby nervózně a skousla si ret. „Proč mlčíš, Emmette? Řekni něco? Vypadám hrozně? Já jsem věděla, že nikam nemám chodit. Je to tvoje vina, přemluvil jsi mě a… Proč se dusíš smíchy?“ zakončila svůj monolog otázkou, kterou pronesla s mírnou zlostí.

„Jsi trdlo.“ Přitáhl jsem si ji k sobě blíž a políbil na rty. „Vypadáš božsky, vážně.“ Zeširoka se usmála a setřela rtěnku z mých úst. „Jedeme?“ Nabídl jsem dámě ruku a následně galantně otevřel dveře od auta.

Zaparkovali jsme před školní tělocvičnou a mířili k prodeji lístků, kde jsme potkali Bellu s Edwardem. Vypadali šťastně, za což jsem byl nesmírně rád. Do konce věčnosti bych si vyčítal, kdyby se kvůli hádce - za kterou můžu z části já - rozešli.

„Smím prosit?“ Uklonil jsem se jako správný gentleman a připadal si jako šašek. Tahle zábava nebyla pro mě, ale když ji všichni holky milují, tak proč ne.

Tělocvičnou se rozezněla klasická písnička na ploužáky a my se pomalinku zapojovali do rytmu. Míjeli jsme další páry, které se nechaly pohltit romantickou atmosférou plesu.

„Můžu s tebou mluvit?“ zeptala se Angela a rovnala si pramínky vlasů za uši.  Přikývl jsem a zamířili jsme na ven. Prostor za tělocvičnou byl ozdoben světýlky. Pravé místečko pro únik milenců.

Zastavili jsme se v altánku. Opřený o zábradlí jsem pozoroval hlavně jedno a to stejné místo. Vyrušilo mě až odkašlání.

„Rozhodla jsem se, co udělám dál se svým životem.“ Trochu mě tím vyděsila. Pronesla tu větu smutně jako by mi hodlala oznámit, že v budoucnu se mnou rozhodně nepočítá. „Po matuře půjdu na Dartmouth s tebou a tvojí rodinou, pokud samozřejmě nemáš nic proti.“ Nic proti? Co bych měl mít, nechápal jsem v tom logiku. „Taky jsem myslela, že bychom mohli mou proměnu v upírku zkusit znovu. Minule se nám nepovedla,“ pousmála se, ale když jsem ani po pár minutách nebyl schopen slova, zamračila se.

„Ty se pořád chceš stát upírkou?“

„Ano." Políbila mě a schoulila se ve studeném náručí mého objetí.

Dostala novou šanci. Dostala příležitost, jak změnit svůj život, užít si ho naplno. Jenže se toho všeho hodlá vzdát. Kvůli čemu nebo komu? Snad kvůli mně? Proč by to dělala? A pak jsem pochopil její slova. Bylo v nich víc, než jsem já – trouba – ze začátku pochopil. Vyznala mi tím lásku a oddanost, kterou ke mně cítí. Mlčky se zřekla všeho, pokud by hrozil fakt, že toho nebudu součástí. Znamenalo to víc, než jen pouhá slova lásky ,Miluju tě‘.

Radostí jsem ji zvedl do náruče a točil s ní dokola. Smála se a zvuk smíchu se rozléhal všude kolem. Nakonec jsme se líbali a tancovali pod hudbu, která k nám doléhala zevnitř budovy.

Po chvilce jsem se pozastavil a zamyšleně hleděl na místo, které si mou pozornost získalo už předtím.

Angela pozvedla obočí a dívala se na šaty. „Co je?“ ptala se a rukama si je rovnala.

„Jaksi mě zaráží jedna věc. Vůbec mi nedá, abych nad ní nepřemýšlel.“

Pozvednuté obočí nabralo na výšce. Pokrčila rameny. „Jaká věc?“

„Tys měla prsa už předtím?“ rozesmál jsem se při vyslovení ověřovací a zároveň provokativní otázky.

„Emmette!“ řekla s hranou dotčeností a zlehka se mě pokoušela odstrčit od sebe, což se mnou bezpochyby ani nehnulo. A do budoucna se to nezmění. Vždycky tu pro ni budu. Budu tu pro nás.

Všem chci strašně moc poděkovat za komenty a podporu, kterou jste mě obdarovávali. Byli jste skvělí a pro mě to moc a moc znamená.

Snad jsem vás tímhle koncem nezklamala. To, že jsem ho nechala docela otevřený, mi dává možnost třeba  někdy v budoucnu pokračovat.

Děkuju všem! :-* Vaše Elisme7

Autor: Elisme7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Emmett a Angela?! 17. kapitola + epilog: