Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Emmett a Angela?! 16. kapitola

30.10.2010 (10:30) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3986×

„Odjedu z města,“ řekl jsem směrem k Angele. Rychle se na mě otočila a hypnotizovala očima. „Je to pravda. Já… si uvědomil, že tě nemiluju,“ lhal jsem jako před rokem Edward. „Zasloužíš si víc, než jen lži.“

„Ne,“ hlesla a za brýlovými sklíčky jsem zaznamenal třpytky od slz. Šíleně mě svrběla ruka, jak jsem jí je chtěl setřít.

„Promiň.“

16. kapitola

Uběhly tři měsíce od doby, kdy mi to řekl. Kdy jsem slyšela ta odporná slova z jeho úst. Lhal mi, podváděl, využil. I přesto všechno tam někde, nějaký malý plamínek vypovídal, že to nebyla pravda. Že to udělal pro mé dobro. Ale vždyť o to nestál. Chtěl moji proměnu víc, než já samotná. Co ho přimělo? Nebo respektive kdo? Rosalie to být nemohla, protože ta ve Forks přetrvávala. Neodjela za ním, čímž mě překvapila.

„Zase na něj myslíš?“ zeptala se Jess. „Chlapi jsou svině. Podle mě prostě žádný dokonalý chlap neexistuje.“ Dál si dělala manikúru.

„Ale existuje, Jess. Musíš věřit tomu, že je dokonalý. Není umění potkat dokonalého člověka, ale jako takového ho vidět."

„Hezky řečený. Ale Mike mě stejně děsně štve. Jednou je celý hrrr a pak odtažitý jako studený ruce.“

Tohle jsem slyšela za poslední týden snad padesátkrát a velmi ráda bych přeháněla. Avšak Mike s Jess nebyli jediní. I mezi Alici a Jasperem to jiskřilo. Když už to vypadalo na usmíření, něco se pokazilo. Jasper to nesl špatně. Bylo mi ho líto. Chtěla jsem mu pomoct, jenže nevěděla jak.

Rozkašlala jsem se a na kapesníčku se opět objevila krev.

„Fuj, dej to ode mě.“

„Promiň, jako bych za to mohla.“

„A jak to neseš, Ang? Myslím tu nemoc. Já ti to nechci připomínat, ale tři měsíce jsou v háji a tři ještě…“

„Zbývají,“ dořekla jsem místo ní.  „Jess, já vím. Myslíš, že si to neuvědomuju? Každou noc to probrečím. A vůbec mi nepomáhá, že tu se mnou není Emmett.“

„Tsss. Je to grázl. Nechal tě jenom tak. Využij šance a dej se dohromady s Mattem.“

„Na tři měsíce?“

„Na sex, trubko. Přece nechceš to… umřít… jako panna, Ang. To si nikdy nechceš vyzkoušet milování?“ zasekávala se. Zřejmě si uvědomila, jak hloupě to znělo. Hloupě, ale malinký kousíček pravdy se na tom přece jenom našel.

„Bez komentáře. Pojďme se učit. Ať umřu aspoň důstojně s maturitou.“

„Já bych se…“

„Na to vykašlala být mnou. Já vím. Začneme.“

Vrhly jsme se na statistiku, ale na obou z nás šlo viditelně poznat, že se nesoustředíme. Emmett, Emmett, Emmett. Neustále se mi nabourával do hlavy a já ho z ní nemohla dostat. Vzpomněla jsem si, jak se párkrát pokoušel učit se mnou. Vypadalo to katastrofálně. Dělal si ze všeho legraci. S ním mě učení bavilo, dokonce jsem se těšila. Ale teď? Nadšení opadlo. Chyběl mi. Co asi tak dělá? Kam odjel? Poznal už nějakou jinou?

Smutně jsem si povzdychla a podívala se na Jess, která si místo zapisování čísel do tabulky, malovala do okýnek srdíčka. Pousmála jsem se a přála si být jako ona. Člověk, který nic neřeší a všechno bere s nadhledem.

Začala jsem se dusit. Nedostával se mi kyslík. Svírala jsem si oběma rukama krk a otevírala pusu pro tu trošku vzduchu.

„Angelo, ty rudneš! Volám záchranku.“ Běžela ke svému mobilu. Dál už jsem nevěděla nic. Tma mě vítala s otevřenou náručí.

„Angelo! Angelo, probuď se!“ křičela plačtivě Jessica. Pozdě.

> Emmett Cullen <

Vlny moře do mě narážely. Veškeré soustředění jsem vynaložil na udržení prkna pod sebou. Surfování se stalo mou posedlostí. Byla to věc, která mě zaměstnala a nedovolovala na nic jiného myslet. Samozřejmě jsem surfoval jen v noci, kdy mě nikdo neviděl. Sice se za slunečného dne krásně třpytím, ale tady to bylo riziko.

Když začalo svítat, šel jsem zpátky do hotelu a zavřel se v pokoji, do kterého díky zataženým žaluziím nepronikalo žádné světlo. Zapnul jsem si x - box a smažil hry až do noci. Když se stmívalo, vyrazil jsem ulicemi do nejbližšího lesa na lov. Cestou jsem potkal „levné společnice“, které by mi to udělaly prý klidně zadarmo.

„Jaspere?“ vyhrkl jsem překvapeně na nedaleko stojícího bráchu.

„Čau, brácho,“ pozdravil mě s úsměvem.

„Jak víš, kde jsem?“

„Donutil jsem Alice. Usmířili jsme se. Uznala, že přehnaně reagovala a chtěla mi to vynahradit.“ Pokrčil rameny.

„Aha.“ Super, pomyslel jsem si ironicky. Jazz mi nikdy nevadil, ale teď jsem chtěl být sám.

„Vlastně tu nejsem jen tak, Emmette. Jde o Angelu.“

„Nezajímá mě to,“ lhal jsem. Poznal to.

„Tak to pěkně kecáš. Doktoři se pekelně sekli. Houby ještě tři měsíce života. Ona je…“ Jak sekli? Ne, ne, ne. Né!

Jasper se zlomil v pase, padl na kolena a bolestivě zaklel. „Kroť se. Jinak mě svými pocity odděláš! Měl by ses vrátit.“ Pomalinku se sbíral na nohy.

***

Vešel jsem do nemocničního pokoje, kde ležel můj padlý andílek. Andílek, který nevykazoval žádné známky života. Topil jsem se ve výčitkách. Mohl jsem s ní být ještě tři měsíce a já to pěkně zmrvil.

Přistoupil jsem blíž k posteli, zadíval se do její klidné tváře a pohladil po vlasech.

„Asi bych tě měla odsud vykopnout, ale vím, že bude ráda, až se probudí a uvidí tě tu,“ zašeptala ode dveří Miriam.

„Díky, paní W. Slyšel jsem, že se to zhoršilo a zbývá jen pár týdnů.“ Potichu se rozplakala a vběhla mi do náruče.

„Já nemůžu, Emmette. Já to bez ní nezvládnu. Je to moje jediné dítě. Moje dcera.“ Dál mi plakala na rameno. Cítil jsem, jak mi vlhne tričko, ale neřešil jsem to. Pro tuto chvíli mi na tom nezáleželo.

Odtáhla se a omluvila za svůj výpadek. Neuvědomila si, že mi jím jen pomohla. Taky jsem potřeboval někoho obejmout. Vrátil jsem se zpátky k posteli a sedl si na malou židličku, která tam byla pro návštěvy.

„Probudí se?“ zeptal jsem se a byl připravený, že pokud by její odpověď zněla negativně, budu jednat.

„Měla by. Snad zítra. I přesto bude muset zůstat v nemocnici. Chtějí ji mít neustále na očích.“ Masírovala si konečky prstů kořen nosu.

„V pohodě?“

„Jsem jen nevyspaná.“

„Já tu zůstanu přes noc, jděte si odpočinout.“

„Nemůžeš tu zůstat, vyhodí tě,“ namítla.

„Myslím, že ne, vlastně jsem si tím jistý. Nezapomeňte, že tu táta dělá.“ Lehce se pousmála, ale její přemáhání k úsměvu bylo dosti viditelné.

Odešla a popřála mi dobrou noc. Přilehl jsem si k Ang do postele, která toho už asi moc nevydrží, objal ji a zavřel oči s prosbou, abych mohl usnout a ne netrpělivě čekat až do zítřka.

„Je to jenom další sen nebo jsi skutečný?“ promluvila unaveným hlasem. Otevřel jsem oči a podíval se na ni. Ty její byly zavřené.

„Skutečný. Kousni si, ale bacha! Vylámeš si zuby.“ Koutky úst naznačily něco, co se vzdáleně podobalo úsměvu a oči se otevřely. Pohlédla na mě, jako by si potřebovala ověřit fakt, že jsem tu.

„Proč jsi tu? Co tě přimělo se vrátit? Vždyť mě nemiluješ.“ Neposedná slza se jí snášela po bledé tváři. Když si ji sama chtěla setřít a zvedla kvůli tomu ruku, sykla bolestí, protože tam měla zapíchnutou jehlu. „Je tu tolik krve, zvládáš to?“ dělala si starosti, ač jsem si to nezasloužil.

„Jo, zvládám. Strach o tebe je větší, andílku.“ Prstem jsem setřel její slzu.

„Neříkej mi tak. Neopověděl jsi mi na předchozí otázku. Proč tu jsi?“

„Protože jsem kretén, debil, blbec, svalový vypatlanec, hlava skopová… Mohl bych pokračovat do nekonečna.“

„Líbí se mi ty svaly,“ znovu se usmála. Vypadala tak slabě, křehce a polomrtvě.

„Miluju tě, Angelo. Promiň mi to.“

„Někdy slova nestačí, Emme. Ale mně ano, pro tuto chvíli už je mi všechno jedno, protože…“ Rozbrečela se úplně. „Protože umřu a já nechci! Bojím se. Šíleně se bojím, že mě po smrti už nic nečeká, že budu ztracená bez mámy a bez tebe.“ Svíral jsem ji pevně v náručí a ač moje oči nevyřazovaly žádný náznak slz, uvnitř sebe jsem brečel jako malá holka.

„Přeměň mě, prosím. Chci zůstat s tebou, navěky,“ poprosila mě zoufale. Její přeměnu jsem přesně chtěl, ale znovu jsem sám se sebou bojoval. Nesnášel jsem tyhle rozpolcené pocity, kdy jsem se nemohl rozhodnout nebo se rozhodl a pak to bylo špatně. Přibližoval jsem zuby k její ruce, ale měl bych to udělat?

Někdy slova nestačí. Někdy slova nestačí. Někdy slova nestačí.

„Na co čekáš?" zeptala se zaskočeně.

„Jseš si jistá? Už není cesty zpět." Pohladila mě po tváři a políbila.

Zhluboka jsem se nadechl a zajel do její měkké kůže na ruce. Příliš dlouho jsem se ošizoval o slastnou chuť lidské krve na to, abych teď přestal.

Kapitolka byla kratší, ale snad mi to odpustíte.

Autor: Elisme7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Emmett a Angela?! 16. kapitola: