Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Emmett a Angela?! 11. kapitola

honeymoon


Emmett a Angela?! 11. kapitolaKapitola je dlouhá a odehrává se v ní několik věcí. Čtěte pomalu, vstřebávejte.
Myslím, že jsem to natahovala dost. Nepředvedla jsem Bellu v nejlepším světle, ale taky jsem vám říkala, že není všechno, jak se zprvu zdá. Tak se dozvíte, co má Bells za problém. Ale to nebude jediný problém, který nastane. Angela se pohádá s Emmettem a ten se zachová… Dobře? Špatně? Nechám to na vás.

Angela si uvědomila jednu věc. Ač se jí nelíbí, že Emmett stále myslí na Rosalie, cítí, že mu musí pomoct. Sama si však neuvědomuje, jaké následky pro ni její „pomoc“ bude mít. Myslí si, že ho má ráda. Realita je jiná a je jen otázkou, kdy jí to dojde. A zda už nebude pozdě.

Emmett sám sebe nepoznává. Netuší, jak ho to všechno mohlo tolik ovlivnit. Jak se mohl tolik změnit. Vlastně od začátku své věčnosti, kdy se dozvěděl, že on ji prožije, netoužil po ničem jiném, než být se svou láskou. Nikdy by si nepomyslel, že se mu něco podobného přihodí. Stalo se. Podle něj našel svou záchranu v dívce, u které by to čekal nejmíň.

Kdo nakonec zachrání koho?

11. kapitola

> Emmett Cullen <

Dohodl jsem se s Jess, že ráno vyzvednu Angelu a odvezu do školy. Vrčení upíra je dost hrozivé, ale radostný pískot Jessicy nemá konkurenci. Nabídl jsem jí, že se stavím i pro ni, ale odmítla. Má prý na práci jinou záležitost. Co ta holka má zase za lubem?

„Ahoj, Emmette,“ pozdravila mě Bella. Přestal jsem se oblékat a stál před ní jen v džínách.

„Bello, co tu děláš?“ Přecházela očima po pokoji a nepodívala se na mě.

„Nahoď na sebe něco, jo.“ Udělal jsem, oč požádala.

„No tak spusť, švagrová,“ pobídl jsem ji a pokynul k posteli, aby si sedla.

Sedla si. Složila ruce na klín a divně si hrála s prsty, jako by si je chtěla vykloubit. Nikdo z nás nepromluvil. Pěkně trapná chvilka, pomyslel jsem si.

„Musíme do školy,“ popostrčil jsem ji, aby se už konečně vymáčkla.

„Jasně. Tak na rovinu. Edward mi říkal, že randíš s Angelou.“

„Neříkal bych tomu randění,“ přerušil jsem ji. Aspoň mně to jako randění nepřipadá.

„To je jedno. Chci vědět, co dál s Ang zamýšlíš? Zamiloval ses? Chceš ji proměnit? Protože jestli ano, všechno by bylo o tolik jednodušší. Mohla bych s ní být zase kamarádka. Ničí mě, když s ní nemůžu mluvit, ani ji vídat.“

„Proč bys nemohla?“ Tohle mi ani za mák nedávalo smysl. Nemá naše Bella horečku? Nebo možná dostala krámy. Ne, to ne. To bych cítil.

„Bude ze mě upírka. Už nikdy ji nebudu vídat. Nechci, aby si na mou přítomnost zvykla a já na její. Loučení by bylo o tolik bolestnější.“ Přikývl jsem a konečně porozuměl jejímu zvláštnímu chování. Celou tu dobu jí šlo jen o to, aby Ang v budoucnu neublížila.

„Popravdě ji nechci přeměnit, Bells. Není důvod vzít jí život. Ale to nemění nic na tom, že bys jí měla zavolat. Víš co?“ vzpomněl jsem si. „O víkendu je u Jess menší sešlost, jen my. Tak co kdybys přišla?“

„Dík,“ zašeptala, ale i tak jsem to slyšel. Po tváři jí stékala neposedná slza.

„No ták!“ Objal jsem ji a za mými zády se ozvalo vrčení. Edward. Kdo jiný. Žárlivec jeden.

***

Zastavil jsem před domem Weberových. Angela vyšla s její mamkou z vchodových dveří. Obě se na mě podívaly. Ang byla překvapená, pomalinku se ke mně přibližovala a zkoumala, co se tu děje.

„Překvápko.“ Rozpřáhl jsem ruce a objali jsme se.

„To teda je,“ usmála se.

„Ehm, ehm, takže už nepotřebuješ odvoz do nemocnice, zlato?“ zeptala se paní Weberová s radostným úsměvem.

„Do nemocnice?!“ vyhrkl jsem hned, jak mi ta slova došla. „Proč? Stalo se něco? Zranila ses. Ukaž, podívám se.“ Plašil jsem. Angela se rozesmála a ubezpečila, že je vše ok.

„Evidentně ne, žádný odvoz. Jsem Miriam.“ Podala mi ruku a naše ruce se propletly. „Jsi hrozně studený.“

„Aspoň nejsem teplej.“ Zasmáli jsme se všichni.

„Stejně by ses měl tepleji oblíkat. Tak. Teď máš Ang na starosti. Pěkný den ve škole, děti.“ Nasedla do auta  a odjela. Hádal jsem, že do práce.

I já jsem šel k autu a otevřel Angele dveře. Nastoupila si. Jel jsem do nemocnice, kam měla namířeno. Nemělo by to být nic vážného, to by mi řekla. Nebo ke mně ještě nemá takovou důvěru? Vrtalo mi to hlavou a stále jsme po ní pokukoval.

„Nech toho. Jsem v pořádku,“ zašeptala, jako by nás mohl slyšet někdo další.

„Tak jo,“ zašeptal jsem taky a to už jsme se zase smáli.

Dojeli jsme k nemocnici, zadržel jsem ji, když chtěla vystoupit.

„Počkej, řekni mi pravdu. Co se děje? Máš problémy? Jsi nějak nemocná?“

„Emme, zadrž, jo? Nevyptávej se. Není to nic… vážného. Jeď radši do školy.“ Nechtěl jsem ji naštvat, ale stále se mi zdálo, že mi něco tají.

No do školy jsem rozhodně nejel. Zůstal jsem s ní a nenechal se přemluvit k odchodu. Copak by mě zabilo pár zameškaných hodin? Jestli jo, mám na to ještě celou věčnost. Snad to doženu.

V čekárně byla fronta tak velká, jako Jasperova chuť zabít ve škole Erica za to, že pohledem svléká Alici. Tohle bude na dlouho. Seděli jsme na takových vtipných židličkách. Ne, že by vypadaly bůhví jak srandovně, ale naproti mně seděla stará babička. Pořád se zadkem kroutila na té židli a nemohla si sednout pohodlně.

„To jsou ty židličky tak nepohodlné?“ zeptal jsem se potichu Ang.

„Paní Koprová, vdova po starém panu Koprovi. Zemřel minulý měsíc na otravu z jídla.“

„Nech mě hádat z jakého - z koprovky?“ rozesmál jsem se.

„Emmette!“ sykla a za chvíli jí cukající koutky protáhly úsměv.

Uběhla další půlhodina a já už měl pro každého čekajícího přezdívku. Musel jsem vypadat opravdu blbě, když jsem se smál sám pro sebe. Stejně nejlepší byl pan Cigareta, protože on takhle skutečně vypadal. Chlápek asi tak 35 let, vysoký jako basketbalista a bledý jako upír, dokonce bych dal ruku do ohně, že je bělejší než ten  upír. Obličej měl dlouhý a směšně ho završily zrzavé vlasy. Vždyť to říkám jako cigareta. Chtěl jsem se o to podělit s Ang, aby se rozptýlila, ale když jsem se na ni podíval, byla zelená a vypadala na omdlení.

„Angelo, je ti špatně?“ Neodpověděla, vystartovala směrem k záchodům. Utíkal jsem za ní, a když vstoupil na záchody, které byly mimochodem holčičí, slyšel dávivé zvuky. „Angelo!“ vyděsil jsem se.

„Jdi pryč!“ prosila mě, avšak neodešel jsem. Po druhé ne. Čekal jsem, dokud se nevyzvracela a nevyšla z kabinky. „Ty tu ještě jseš?“

„Nebuď taková, dělám si starosti“

„To nemusíš. Obyčejná nevolnost. Nic víc, nic míň.“

„Lžeš!“

„Nebudu o tom s te…“ Svezla se dolů a já ji jen tak, tak chytil.

Odnesl jsem ji rychle ke Carlisleovi, i když to nebyl její ošetřující lékař. Vzal nás okamžitě. Položil jsem ji na lehátko, sedl si k ní a hladil po vlasech.

„Nerozumím tomu, před chvíli jí bylo dobře, pak zase ne. A teď mi tu umírá nebo co, Carlisle?“

„Uklidni se, Emmette. Jen omdlela, za chvíli přijde k sobě. Potřebuju, abys mi něco přinesl z domova,“ poprosil mě. Nechtěl jsem ji opustit, ale co když to Carlisle potřebuje, aby zjistil, co je mému padlému andílkovi. Běžel jsem, jak nejrychleji mohl. Před lidmi v čekárně jsem se krotil, avšak v lese, kde nikdo nebyl, jsem to vzal upírským sprintem.

Když jsem se vrátil, Angela byla vzhůru. Vypadala zase zdravě. Zatraceně, mně to vůbec nepálí!

„Dneska žádná škola. Odvez ji domu,“ přikázal Carlisle. Udělal jsem, jak řekl.

Celou cestu domů se mnou nemluvila. Přitiskla si bradu na prsa a mlčela. Měl jsem tolik otázek, ale nechtěl ji tím teď zatěžovat.

Hned jak jsem jí pomohl do postele, jsem si přilehl a sledoval ji. Byla jak duše bez těla. Vůbec nereagovala. Takhle to nejde! Jessica musí vědět, co s ní.

„Nechoď,“ poprosila mě, chytla za ruku a zabránila mi v odchodu. „Potřebuju tě. Teď víc než kdy jindy. Bojím se.“ Rozplakala se.

Pevně jsem si ji přivinul k sobě a hladil po zádech. Nechám ji ještě dneska odpočinout, ale jakmile se probudí, dozvím se pravdu. A tím myslím celou pravdu.

Prospala půlku dne. Neustále se převalovala na posteli a nesouhlasně mručela. Srdce si hrálo na indiány, nebo co? Chvíli je v klidu, jakoby číhalo za křovím, a pak v rychlých intervalech bije jako v bitvě.

„Dobré ráno,“ řekla rozespale.

„Ráno? Blázínku, je už večer.“

„Aha.“ Posadila se.

„Jak se cítíš?“ zeptal jsem se s menšími obavami.

„Dobře, proč?“

„Proč?! Ty mi v nemocnici omdlíš, pak se mnou nemluvíš a nakonec si můžeš vyplakat oči! A ty se mě ptáš proč?!“ zuřil jsem. Tohle přece není normální. Nemůže to zmizet jen tak z hodiny na hodinu. Nesmysl!

„Nekřič, prosím. Co ti na to mám odpovědět? Nemůžu ti to říct. Nechci, jasný. Tak toho prosím nech.“

„Tobě se to lehce řekne, ale já měl opravdu strach. Bojím se o tebe.“

„To nemusíš!“

„Víš co musím? Musím jít. Potřebuju si to všechno promyslet.“ Vtiskl jsem jí polibek na čelo.

„Zůstaň,“ zaprosila, ale nemohl jsem vyslyšet její prosbu. Potřebuju přemýšlet a taky nutně mluvit s Jessicou.

> Angela Weber <

„Nanejvýš šest měsíců života.“ Stále dokola a dokola mi v hlavě zněla tahle věta od dr. Cullena. Šest měsíců? To nemůže být pravda. Né, já nechci! Moc brzo, moc!

Po Emmettově odchodu jsem ležela na posteli a potřebovala jen polštář, do kterého bych tlumila své vzlyky.

„Emmette, potřebuju tě. Proč tu nejsi?“ naříkala jsem a doufala, že se tu znenadání objeví. Neobjevil. Myslela jsem si, že před ním můžu tajit mou nemoc, ale nebylo by lepší mu říct pravdu?

„Áááá!“ řvala jsem do polštáře, abych vykřičela tu utlačující bolest.

„Tššš. Zlato, jsem tu,“ konejšila mě máma.

> Emmett Cullen <

Díval jsem se do pokoje Angely. Ležela v objetí své mámy. Obě plakaly. Seskočil jsem ze stromu a potuloval se. Něco je špatně. Co? Proč mi nedůvěřuje? Když tu jsem si vzpomněl, že jsem nebyl za Jess.

Zaklepal jsem na její dveře. Ještě nebylo tak pozdě, aby to sousedům připadalo divné.

„Emmette, co tu děláš? A co se s vámi stalo? Proč jste nebyli ve škole? Nikdo z vás mi ani nezvedal telefon. Málem mě ve škole kleplo!“

Sedli jsme se na schody před domem a já jsem jí převyprávěl všechno, co dneska událo.

„Řekni mi pravdu, co je Ang?“ položil jsem na konec otázku, která mě nenechává ani chvilku v klidu.

Jess váhala, nevěděla, zda mi to říct. Rozhodla se a narovnala. „Není to moje věc. Mně nepřísluší, říct ti pravdu. To musí jen ona. Promiň.“

Tak jsem se dozvěděl zase kulový.

***

Slunce mi svítalo nad hlavou. Neosvítilo jen nadcházející den, ale taky moje myšlení. Neměl jsem na Angelu řvát. Fakt jsem neměl. Bylo to ode mě sprostý. Ona mi pomáhá zapomenout na Rosalie a já bych jí měl pomoct s jejím problémem. Ale jak?! Vždyť mi nevěří! Když nevěří, tak nevěří. Já se jí doprošovat nebudu.

Ve škole jsem viděl na hodině, jak sedí s Mattem. Ani jsem dřív nepostřehl, že s ním sedí na nějaké předměty. Pořád do ní hučel a ona byla myšlenkami jinde, pohledem ale u mě.

Vyhýbal jsem se jí a dařilo se mi to, dokud mě neodchytla na parkovišti. Připomněla mi zítřek, kdy máme menší filmový večer u Jessicy, a chtěla vědět, zda přijdu. Nedostala odpověď, kterou si zřejmě přála.

Bolelo mě vidět její smutný výraz, ale nebudu se vnucovat tam, kde mi nikdo nevěří.

... Víkend...

Moje plány na víkend se zhatily. Byl jsem doma a sledoval s Jasperem a Alicí film Bláznivý svět shopaholiků. Kravina století. Žena závislá na nakupování utrácí peníze, které potřebuje na zaplacení účtů. No to jsem zvědav, jak to pak zaplatí. Zůstane pod mostem. Patří jí to.

„Alice, pusť nějakou komedii, nebo se z jeho pocitů škodolibosti zblázním,“ poprosil Jasper a zlostně se na mě podíval.

Pokrčil jsem rameny. Copak za to můžu? Je fakt, že jsem byl pěkně rozmrzelý, štvalo mě, jak to nakonec dopadlo. Ale žádat o prominutí první nebudu. Já neprovedl vůbec nic.

„Tvrdohlavý,“ zazpívala Alice, ale ani se na mě nepodívala. Protočil jsem oči  a vydal se nahoru po schodech.

„Kam jdeš?“ zeptala se Bella, která scházela dolů.

„Do svého pokoje?“

„Nikam. Jedeme přece k Jesicce, zapomněls?“ divila se, že může upír na něco zapomenout.

„Ne, ale nejdu tam. Jdi sama.“

„Ale já nemám odvoz. Edward je s Esmé na lovu. Vrátí se až zítra.“ Pootočil jsem se k Jasperovi a Alici. „Ne, oni mají taky právo na svůj večer. Vezeš mě ty. Nějaké dotazy? Žádné? Super. Jedeme!“ zeptala se sama sebe a taky si sama sobě odpověděla.

Neměl jsem na výběr, a tak jsem šel.

„Vysadím tě, a pak pojedu domů,“ řekl jsem, když jsme zaparkovali před domem Stanleyů.

Neprošlo mi to. Bella mi začala hrát na city, že mě potřebuje jako podporu, až se bude omlouvat Ang za její ignoraci. Že já si ten kolík nestrčím do srdce, plánoval jsem sebevraždu. Vlastně to bylo jen ve filmu. Skutečnost je jiná.

Po zaklepání nám otevřel Mike. Newton? Co tu dělá? Copak si Jess nemohla k sobě vybrat nějakého pořádného chlapa? Pozval nás dovnitř a byl tak trochu vykolejený Bellinou účastí.

Bella si hned stranou odtáhla Angelu a já se posadil na gauč k Newtonovi.

„Tak ty randíš s Angelou?“

„A ty randíš s Jessicou?“

„Už to tak bude,“ zasmál se. „Snad nevadí. Chodili jste spolu, ne? Jenže jste se rozešli. Hodně to střídáš, kámo.“

„Jo, mám výpadky paměti. Každé ráno si nemůžu vzpomenout, s kým to vlastně chodím, a tak prostě nějakou popadnu,“ vtipkoval jsem, ač mi do smíchu vůbec nebylo.

„To je dobrý, dost dobrý.“ Smál se.

> Angela Weber <

Bella? Málem mi vypadly oči z důlku, když jsem ji tady spatřila s Emmettem. Přišel. Říkal, že nepřijde, ale změnil názor. Mám šanci, musím se mu omluvit, musím to mezi námi zase napravit. Řeknu mu pravdu. Nechci ho ztratit.

Vydala jsem se za ním, ale odchytla si mě Bella. Omlouvala se a prosila o odpuštění. Nemohla mi říct přesný důvod jejího nezájmu, ale vše se změnilo a ona mě chce zase za svou nejlepší kamarádku. Nebyla jsem proti, právě naopak. Splnilo se mi moje menší přáníčko, i když nejlepší kamarádkami už být nemůžeme. Nejlepší kámoškou je pro mě teď Jess, která mi byla oporou hned od začátku.

S Bellou jsem to vyřídila rychle a honem se vydala za Emmettem. Snad mi neodjel. V obýváku na gauči jsem ho nenašla. Odjel. To ne. Přisedla jsem si k Belle a Mikeovi, který držel kolem pasu Jessicu. Byl to pro mě nemalý šok, když jsem zjistila, že spolu chodí.

„Pssst.“ Podívala jsem se na Mika. Hlavou ukazoval směrem na verandu. Usmála jsem se a omluvila se, že potřebuju na vzduch. Byli tak ponoření do filmu, že mě ani nevnímali.

Vyšla jsem na verandu a Emmett tam stál opřený o lokty. Opíral se o zábradlí. Nebylo bůhví jak nový a pevný. Vypadalo spíš, že každou chvíli spadne. A Emmettova váha tomu moc nepřidávala.

Přistoupila jsem k němu a taky se opřela, ale zády, abych se mu mohla dívat do obličeje. Opětoval mi pohled. V jeho očích se odehrávalo tolik emocí.

„Řeknu ti pravdu, Emme, protože tě nechci ztratit a chci, abys věděl, že ti důvěřuju.“ Sklonil pohled dolů.

„Myslím, že už to vím.“ Překvapeně jsem pozvedla obočí. „Ty jsi těhotná, viď?“


 

Tak jsem se zase o trochu posunuli. A mě zajímá váš názor. Takže střílejte. ;)

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Emmett a Angela?! 11. kapitola:

 1
08.09.2011 [10:38]

SimiikNo jasně, nevolnosti, utajování. Emmett asi moc neposlouchal, že je všechno co se vztahů týče nové... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Dokonalost, ségra. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!