Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Emmett a Angela?! 1. kapitola

19.07.2010 (15:15) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 7688×

1. kapitola

Emmett Cullen

„Rose, to nemyslíš vážně, že ne, miláčku?" zeptal jsem se šokovaně.

Právě teď před mýma očima tu stojí v celé své kráse a balí si oblečení do kufrů.

„Promiň, Emmette, ale je to tak," řekla a ani se neotočila.

„A důvod?" To by mě zajímalo, co si vymyslí, jak to vysvětlí.

„Věčnost je dlouhá doba, Emmette. Pauza nám neuškodí. Noví lidi nám neuškodí."

„A co Esme, Carlisle a ostatní?" podivil jsem se. Jak to může brát jen tak? Je to naše rodina. Neřeknu nic, kdyby to mělo být něco jako dovolená, ale tu Rose opravdu neplánuje. Je mi jasný, že se se mnou nudí. Co bych jí tak mohl nabídnout, že?

„Oni to zvládnou. Přece se jen tak nevypaří a už vůbec neumřou. A já se za pár možná desítek let vrátím." Pár Desítek let?

„Nevěděl jsem, že můžou být upíři šílení," odpověděl jsem s posměchem, ale uvnitř jsem byl smutný.

„Takhle si moc nepomůžeš," zavrčela naštvaně.

„Rosie, já... ty... my... to nemůžeš," zkoušel jsem najít ta správná slova. Bezvýsledně. Holt nejsem Edward.

„Sbohem, Emme," rozloučila se.

„S ostatními se nerozloučíš?"

„Ne, oni to pochopí. Jednou se vrátím. Slibuju."

„Nemysli si, že budu čekat pár desítek let, Rosalie," odpověděl jsem odhodlaně.
„Nikdy jsi mi neříkal Rosalie. Opravdu se zlobíš a já tě chápu. Přesto doufám, že čekat budeš." Byla smutná, ale na mě neměla.

„Nedoufej," odbyl jsem ji.

„Mám tě ráda, Emmette," řekla a chtěla mi dát poslední polibek. Uhnul jsem.

„Nikdy v tom nebylo víc, že? Nikdy jsi mě nemilovala." Až moc pozdě jsem si uvědomil všechny ty omyly.

„Promiň. Čas vše vyléčí." Otočila se a vyskočila oknem.

„Počkej!" křikl jsem za ní. Marně. Už mě neslyšela nebo spíš ano, ale nechtěla.

Sedl jsem si na postel a dal si hlavu do dlaní. Těžce jsem oddechl, aniž bych to potřeboval. Proč nechtěla, abych šel s ní? Proč mi nedala čas, čas vše napravit?
Na mně teď zůstala ta nejtěžší část. Musím to povědět ostatním. Jak bude reagovat Esme a co Alice? Alice! Jaktože to neviděla? Nebo viděla? To by mě varovala. Ne, Alice není zrádkyně. Ta by mi to řekla.

My o vlku a vlk ve dveřích.

„Ahoj," pozdravila mě. Nic jsem neřekl. Ona to ví. Spolu to plánovaly. A celá rodina v tom jede určitě taky.

„Emme, Rose..."

„Rose nic, Alice," odbyl jsem ji.

„Chci ti to vysvětlit," prosila.

„Kdyby tě Jasper opustil a ty víš, že není šance to urovnat, co by jsi chtěla ze všeho nejvíc?" zeptal jsem se jí.

„Zřejmě být sama," odpověděla smutně.

„Ano a to já teď chci, takže prosím, odejdi." Rukou jsem ukázal směrem ke dveřím.

„Dobře, ale kdybych ti mohla jakkoliv pomoct, dej mi vědět," řekla při odchodu.

„To nemusím, budeš to vědět," zamumlal jsem, ale jsem si naprosto jistý, že mě i přes zavřené dveře slyšela.

Zapnul jsem ovladačem z nočního stolku stereo. Dal jsem tu největší možnou hlasitost a snažil se vyhodit všechno z hlavy. Houby to pomohlo. Pořád jsem si opakoval ten moment.

Odešla kvůli jinému? Zřejmě ano. Bolelo to a hodně. Skutečně jsem ji miloval a pořád miluju.

Chci pomstu. Chci si taky užívat jako ona. Chci ji ukázat, že není jediná. Krásky, těšte se. Poznáte kance.

Nevím, kolik uběhlo času, ale vyrušilo mě až bušení na mé dveře.

„Emme, jedeš do školy?“ zeptala se starostlivě Alice.

„Ne,“ odbyl jsem ji.

„Emme, dneska má sněžit. Koulovačka neznámým útočníkem. Vím, že jsi to vždycky plánoval,“ vybalila na mě. Alice se nezapře. Koulovačku vynechám a rovnou se vrhnu na plán č. 1.

Vstal jsem a šel do sprchy. Pustil si na sebe vařící vodu a obmotal se do ručníku. Při vstupu do pokoje jsem zaregistroval Alicinu vůni a uviděl na posteli připravené modré oblečení. Nebyl bych to já, kdybych netrucoval a nešel si najít něco jiného. Ze skříně jsem vyhrabal bílé tílko, které obepínalo moji vypracovanou hruď a odhalovalo svaly. K tomu jsem zvolil černé džíny. No, uvidíme, kolik kočiček se chytí na nového a svobodného Emmetta.

Do školy jsem přijel jako vždy svým jeepem, který je věrný kámoš napořád. Vystoupil jsem z auta a uslyšel pár lapání po dechu. Lehce jsem roztáhl rty do úsměvu a myslím, že jsem zaslechl: „Dýchej, Vicky, dýchej!“

Vicky, máš štěstí, jsi první výherkyně.

„Hej!“ vykřikl jsem hned potom, co mi někdo hodil sněhovou kouli do ksichtu. Otočil jsem se směrem na střelce a uviděl Alice.

„Alice!“ zabručel jsem mezi zuby.

„Promiň, Emmette, já musela,“ křikla na mě. „Co to vyvádíš?“

„Alice, co bych dělal, stojím tu,“ dělal jsem nechápavého.

„Myslela jsem, co chceš udělat. Nech toho! Rose ti to nevrátí,“ promlouvala mi do duše.

Při vyslovení jejího jména jsem ztuhl a zamračil se. Shrábl jsem trochu toho sněhu, který stihl napadnout a vytvořil kouli smrti věnovanou Alici. Hodil jsem ji po ní, ale ona uhnula. Její zatracená schopnost.

„Zkusíš to znovu? Třeba se už trefíš,“ vysmívala se mi.

„Zalez, Alice!“ zavrčel jsem. Jasper se nenápadně objevil vedle Alice a házel na mě vlny klidu.

„Jsem v pořádku, Jazzi,“ řekl jsem a razil si cestu k té… jak to bylo… Ve... Va... Vicky.

Došel jsem k ní a jejímu spolku ječících hysterek. Na zádech jsem cítil nesouhlasný pohled Alice.

„Čau, Vicky. Dneska jsi k nakousnutí,“ složil jsem jí nepravdivý kopliment a prohlédl si ji.

„Zatím se měj.“ Otočil jsem se a šel do školní haly. U vchodu jsem se otočil a usmál se na ni úsměvem ala mám tě. Celá zrudla a začala se ovíjet učebnicí z biologie. Její banda si vzrušeně něco šeptala. Žáby, pomyslel jsem si. Dostanu každou.

Autor: Elisme7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Emmett a Angela?! 1. kapitola: