Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Elfe - 4. kapitola

28.12.2010 (16:30) • LoWEeGirlEverything • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1687×

Domů jsem dojela úplně vyčerpaná. Nastavila jsem si budíka a neumytá šla spát. Ráno jsem byla zase čilá jako vždy. Šla jsem se vysprchovat a pak se převlékla do čistých věcí. Nasnídala jsem se. Šla vyčistit zuby a pak Mercedesem vyjela do školy.

Ke škole jsem dojela poměrně rychle. Byly na mě upřeny, jako obvykle, pohledy všech. Vyskočila jsem z auta a šla ke škole. Nejdříve jsem šla ke kanceláři, abych se omluvila za včerejšek.

„Dobrý den, slečno Droke," pozdravila mě.

„Dobrý den," odpověděla jsem jí na pozdrav a čekala na otázku, která ji jistě pálila na jazyku.

„Proč jste včera nebyla ve škole?" zeptala se mě s dychtivým výrazem.

„Bylo mi zle a neměla jsem ani sílu sem zavolat. Omlouvám se," řekla jsem jí předem naučenou odpověď.

„Dobře tedy," řekla s netečným výrazem, který jasně říkal, jak moc mě chce seřvat.

„Na shledanou," rozloučila jsem se s ní.

„Nashle," odpověděla mi a dál si mě nevšímala. Jen jsem nad tím protočila oči a šla dál. V tom mě ale zasáhla vize, které dostávám jen, když se děje něco důležitého.

Cullenovi stáli na nějaké louce a naproti nim byli Volturiovi. Bitva. Cullenovi umírají.

Vize skončila. Já si však uvědomila, že jim musím pomoc. Podle okolí ve vizi jsem poznala, že se to stane dnes večer. Neváhala jsem a vydala se na první hodinu. Hodinu jsem přetrpěla a tak to šlo celý den. Byl čas oběda, ale já neměla pomyšlení na jídlo a vydala si to rovnou ke  Cullenům.

„Mám pro vás špatnou zprávu," začala jsem, ale do řeči mi skočila Rosalie.

„Budeš tu s náma znovu sedět?" zeptala se sarkasticky.

„Ne, ale dnes večer na vás zaútočí Volturiovi a vy asi umřete," sykla jsem na ni a chtěla odejít. Udělala jsem krok a chytla mě za paži Alice.

„Jak víš o Volturiových? A co o nich víš?" zeptala se mě.

„No,  jsou to vládci upírů, jako jsi ty, Bella, Edward, Emmett, Rose, Carlisle, Esmé a Jasper. Vím, že na vás zaútočí díky své vizi, která tobě přijde za tři, dva, jedna," říkala jsem jí a opravdu. Alicin pohled byl najednou nepřítomný.

„Co jsi zač?" zeptal se mě tentokrát Edward.

„Jsem to, co jsem. Zjistíš to dnes večer na vaší baseballové louce, tam zaútočí Volturiovi. Když mi odpustíte, ráda bych šla domů, abych nemusela sledovat vaše výrazy. Ahoj," řekla jsem a zpozorovala, jak se Alicin pohled vrací do přítomnosti. Pomalu jsem šla ke svému autu a pak vyjela domů. Potřebuju se upravit, abych udělala na Volturiovi dojem.

Blížil se večer a já byla čím dál tím víc nedočkavější. Na sobě jsem měla hedvábné minišaty, boty na vysokém klínu. Krásně jsem se nalíčila a vlasy navlnila do nádherného účesu. Vypadala jsem dokonale. Myslím, že ze mě Volterští nespustí oči. Nad tím jsem se uchechtla.

Pomalu jsem vyrazila vstříc louce. Už z dálky jsem slyšela Arův proslov.

„Dnes jste na to sami, dnes už vám ti vaši přátelíčci nepomůžou. Většinu už jsme zabili. Už jste jen vy a Denalijští. Dnes je váš poslední den. Poslední přání?" ptal se ten slizoun.

„Jo, aby jsi zavřel tu svojí ukecanou hubu," odpověděla jsem a s tím se vynořila z lesa.

„Heleme se, přišla nám svačinka..." řekl a oblízl si rty.

„Svačinka, která by vás dokázala jedním pohledem zabít, co?" ptala jsem se a jako názornou ukázku mávla na kámen a ten vybuchl. Aro se na mě podíval se zděšením, stejně jako celé osazenstvo na louce.

„Co jsi zač?" ptal se roztřeseným hláskem.

„Hádej. Tenhle rod má být asi deset let vyhynulý, zabili ho vlkodlaci, kteří pak náhodně zmizeli. Co tedy jsem?" ptala jsem se ho a čekala než mu to dojde.

„Ty jsi elfka, no jistě, že mě to hned nenapadlo. Jediná otázka mi však vrtá hlavou. Jak to, že nemáš ty vaše typické uši?" ptal se a na tváři se mu objevil zaujatý výraz.

„Ty mi narostou až v 18 a mně je 15," odpověděla jsem znuděným hlasem. Myslela jsem si, že to bude sranda, ale zatím je to pěkná nuda.

„Aha," vypadla z něho fakt inteligentní odpověď. Nudila jsem se, tak jsem si začla pročítat myšlenky, jedny mě však zarazily. Byly to myšlenky Sulpicie. S vítězoslavným úsměvem jsem ji nechala přenést přede mě. Jen vypískla a koukala na mě vystrašeným výrazem.

„Ahoj Sulpicie, jak jdou plány na zabití Ara? Blbě, co?" ptala jsem se jí s úšklebkem. Jí se na tváři objevil ještě vystrašenější výraz.

„To je nesmysl," sykl Aro. On Sulpicii miloval a nechtěl věřit tomu, že by ho ona byla schopná zabít. Proto jí také nečetl myšlenky.

„Ne, není. To ona zabila Didyme, protože ta na její pikle přišla. Svedla to na Chuenteéze, kterého jste pak zabili. Jak kruté, Sulpicie. Víš co by sis zasloužila? Krutou a bolestivou smrt, jakou si jí udělala Didyme," křičela jsem na ni.

„Slitování, prosím! Já už budu navždy hodná. Už nikdy nikoho nezabiji, jen mě prosím nezabíjejte," škemrala ta zmije.

„Ne! Ty budeš pikat za Didyme i za to, že jsi poslala na mou rodinu vlkodlaky. Myslíš si, že jsem tak hloupá a nepřijdu na to? Jsi naivní víc, než jsem si myslela," křičela jsem na ni a pak ji přenesla do vzduchu. Krutě jsem ji rvala kousky těla na malé ždibínky. Ječela, prosila, ale já se nad ní neslitovala. Musela zaplatit za smrt mé rodiny, jako malá jsem si slíbila, že se pomstím vrahům mé rodiny a svůj slib splním. Sulpicie už neměla ani jednu končetinu, byla však stále při smyslech. Zapálila jsem ji a tím ji upálila za živa. Umřela v bolestech. Zasmála jsem se nad jejím popelem a zakřičela:

„A teď vypadněte nebo se to samé stane vám. Udělala jsem pro vás dobrý skutek. A vy zato dáte pokoj rodině Cullenových a Denalijských. A nezapomeňte, i když já nebudu s Cullenovým a Denalijskými, tak na to stejně přijdu a pak zemřete ještě bolestivější smrtí než Sulpicie."
Otočila jsem se na podpatku a odkráčela si to domů. Ani jednou jsem se neohlédla zpátky, jen jsem zbystřila a poslouchala dalšímu dění na louce. Volterští se s Cullenovými rozloučili a pak kvalným krokem vyrazili zpět do Itálie.

Šla jsem se osprchovat a pak jsem se převlékla do pyžama. Věděla jsem, že se tu dnes staví Cullenovi, tak jsem začala vařit.

Měla jsem pravdu. Za hodinu se ozval zvonek. Šla jsem otevřít a pak je pozvala dál.

„Dáte si špagety?" zeptala jsem se jich, když jsem si nandavala jídlo. Chvíli na mě zaraženě koukali, ale pak Jacob, Embry, Nessie a Dimitrij přikývli. Nandala jsem jim a pak jsme tiše věčeřeli u stolu. Po věčeři jsem umyla nádobí a šla za ostatními do obýváku, kam jsem je poslala.

„Ptejte se," řekla jsem jim, když jsem viděla jejich dychtivé výrazy.

Autor: LoWEeGirlEverything (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Elfe - 4. kapitola: