Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edó kai Tóra - 2. kapitola

13.10.2012 (17:45) • Jane006, Deni1996 • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1525×

2. kapitola

Percy:

Když jsem přišel k sobě, tak mě bolelo celé tělo. Chtěl jsem si promnout rameno, ale zjistil jsem, že to nejde. Došlo mi, že mám ruce svázané za zády a o něco se opírám. To mě vytočilo natolik, že v dálce zazněl hrom.

Otevřel jsem oči a začal se rozhlížet po svých věznitelích. Totálně mě dostalo, když jsem u ohně uviděl sedět blonďatou holku, bavící se s havranem a vedle nich klidně ležela moje vlčice Thys.

Thys si všimla, že jsem vzhůru, líně zvedla hlavu a konstatovala: „Tak už jsi vzhůru.“

„Thys? Co se to děje?“ zeptal jsem se naštvaně.

Chtěl jsem se chytit za hlavu, která hrozila, že se každou chvíli rozskočí. Kvůli poutům to ale nešlo. Zase zahřmělo.

„Jestli se ptáš, proč jsi spoutaný, tak to je kvůli naší vlastní bezpečnosti. Znáš se, když se naštveš,“ ušklíbla se Thys.

„Mělas pravdu. Je fakt otravnej,“ zahučela ta bloncka na moji vlčici. Havran něco zakrákal a ta praštěná holka k němu něco zamumlala.

„A ty seš kdo?“ zavrčel jsem.

„Bella. Ty budeš Percy,“ odsekla.

„Čí ty jsi?“ zeptal jsem se. Přišla mi povědomá. A vzhledem k tomu, že se bavila s mojí vlčicí, s tím havranem a zachránila mě před nestvůrami, musela být polobůh. Navíc jsem to z ní cítil. Byla mocná.

„Můj otec je Apollón. Tvůj bude Poseidon, nemýlím-li se,“ oznámila mi chladně.

„Trefa. Tak teď, když už jsem konečně vzhůru, mohla bys mě, prosím tě, rozvázat?“ zasyčel jsem na ni.

„Alefe, byl bys tak laskav a rozvázal toho mořského otravu?“ zeptala se klidně. Netušil jsem, na koho to mluví, dokud ten havran podrážděně nezakrákal. Potom se otráveně otočil a vydal se ke mně. Po svých. A rozhodně nespěchal.

Když dorazil ke mně, vyskočil mi na klín, změřil si mě výhružným pohledem a zmizel mi za zády. Při rozvazování mě nezapomněl  několikrát klovnout.

Jakmile jsem měl ruce volné, promnul jsem si je a podíval se vyčítavě na svoji vlčici. Ta mi pohled pobaveně oplácela a na mě vyplázla jazyk ve vlčím úsměvu.

Zvednul jsem se, došel k ohni, posadil se vedle ní a zahleděl se do dálky, když mě z transu vytrhl hlas Belly.

„Chceš? Není to nic moc, ale jíst se to dá,“ nabídla mi kousek čehosi.

Nakrčil jsem nos: „Co to, proboha, je?!“

„Králík,“ odpověděla stručně a zakousla se do něčeho, co vypadalo jako noha. Já si obezřetně vybral něco, co nepřipomínalo žádnou část těla. Kousl jsem do toho a zjistil, že to není tak hrozné. Nebylo to sice typické olympské jídlo, ale jíst se to dalo.

Chvíli jsme jedli v tichosti a já tak mohl přemýšlet. Bella byla zvláštní. Byla to drobná, modrooká blondýnka, kterou bych rozhodně nechtěl naštvat. A očividně se živila lovem. Dnes například večeřela králíka…

Mohlo jí být nanejvýš tak čtrnáct. Alespoň tak vypadala. Na sobě měla notně obnošené oblečení, ale nevypadalo to, že by jí to nějak zvlášť trápilo. A její nejlepší přítel byl havran.

Navzdory tomu všemu byla docela hezká.

Vůbec jsem ji nechápal. Na mysli mi vytanuly tisíce otázek.

Za prvé: Proč není v Táboře polokrevných?

Za druhé: Pokud je na výpravě, kde má společníky?

A za třetí: Proč, když jsem jí očividně tak protivný, proč mě zachránila a teď se o mě stará?

No, nějaké odpovědi bych zjistit mohl.

„Můžu se zeptat, kde máš ostatní?“ zkusil jsem to opatrně.

„Ostatní?“ zopakovala nechápavě.

„Jsi na výpravě, ne?“

„Na jaké výpravě?“ zeptala se ještě víc zmateně.

„Orákulum, výprava, Tábor polokrevných? Říká ti to něco?“

„Co je to orákulum? A tábor jakže-to-bylo?“ koukala na mě, jako bych spadl z pegase rovnou na hlavu.

„Kdo tě tedy vycvičil? Neříkej, že ten havran.“

„Alef? Ne, toho jsem dostala ještě jako vejce. Vycvičila jsem se sama,“ pokrčila rameny.

„Jak, proboha?“ užasl jsem.

„Neměla jsem na výběr. Spadla jsem do toho rovnýma nohama,“ řekla a v očích se jí mihla

bolest. Raději jsem se to rozhodl přejít a zeptal se na něco jiného.

„Jak ses teda dozvěděla, že jsi dcera Apollóna?“

„Prostě to vím,“ odsekla chladně.

Tak takovou reakci jsem nečekal. Když jsem jí tak pozoroval, jak se ke mně chová a jak se tváří, došlo mi, že jí lezu na nervy. To mě přivedlo k další otázce.

„Jedno mi řekni. Když ti očividně tak vadím, proč mi pomáháš?“ nechápal jsem.

„Jestli chceš, můžu tě zase zmlátit a nechat tě tady,“ ušklíbla se.

Havran na rameni Belly něco zakrákal a Bella s Thys dostaly záchvat smíchu.

„Co zas?!“ zavrčel jsem.

„Alef právě podotkl, že by Belle rád asistoval,“ usmála se na mě Thys.

Vrhnul jsem na ptáka vražedný pohled. Něco mi říkalo, že mě nemá moc rád.

Pták mi pohled s klidem oplácel.

„Dnes v noci jsem ještě moc slabý, abych se vydal dál. Přes noc tu s Thys zůstaneme a zítra vyrazíme,“ shrnul jsem to nakonec.

„Co jsi tu vlastně dělal ty?“ Její studánkově modré oči si mě zkoumavě měřily.

Věděl jsem, že bych měl zalhat, ale nějak to nešlo.

„Jsme ve válce a já se rozhodl, že nebudu jen tak sedět na zadku a nečině tomu přihlížet jako ostatní. Rozhodl jsem se zjistit, kdo za tím stojí,“ odpověděl jsem a sám se divil, proč jsem jí to všechno tak ochotně vyžvanil.

„Jdu s tebou,“ oznámila mi prostě.

„Naprosto vyloučeno!“ rázně jsem to zamítl.

„Dlužíš mi to,“ řekla a podívala se na mě takovým zvláštním pohledem.

Hledal jsem pomoc u Thys, ale ta na mě jenom vyplázla jazyk a řekla: „Pomoc se vždycky hodí.“

„Vždyť je to jenom malá holka a pták!“ protočil jsem oči.

„Tahle malá holka ti zachránila život!“ poznamenala Bella naštvaně.

Havran zlostně zakrákal.

„Ty aby ses nepřidal,“ zahučel jsem.

Potom jsem zvedl pohled a podíval se Belle do očí, což jsem neměl dělat. Uviděl jsem v nich jasné odhodlání jít, ať už řeknu cokoliv.

Zvedl jsem pohled ještě víc k obloze a řekl pouze: „Za úsvitu vyrážíme.“

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), Deni1996, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Edó kai Tóra - 2. kapitola: