Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dvojí tvář pravdy - 6. kapitola

11.10.2010 (14:00) • Nikol18 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2166×

6. kapitola - Bad day

Mým zachráncem byl kluk o celou hlavu vyšší než já. Jeho černé vlasy byly dlouhé kousek pod ramena a ledabyle ohraničovaly jeho exoticky snědou pleť. Starostlivě mi prozkoumával tvář velkýma temnýma očima, ale ne takovýma jako měl Edward, ty jeho byly milé a starostlivé.

Při vzpomínce na Edwarda mnou projel chlad, jako by se mne znovu dotýkal. Z očí se mi vyhrnuly slzy a já se zděšeně zřítila k zemi.

Hystericky jsem si objala kolena, mezi něž jsem semkla hlavu. Tělo se mi automaticky kolébalo dopředu a dozadu. Každou vteřinou můj pláč protínal vzlyk.

„Pšt, to bude dobré,“ zašeptal a práskl sebou o zem. Chvíli panovalo ticho, které rušilo občasné zalkání. Pomalu jsem se začala uklidňovat. „Chceš o tom mluvit?“ zeptal se opatrně jako by se bál dalšího hysterického záchvatu. Chvíli mi trvalo, než jsem odpověděla.

„J-já… Asi ne,“ odpověděla jsem mu. Popravdě řečeno bych o tom možná měla mluvit, ale zdálo se mi, že kdybych s tím začala, musela bych se zhroutit. Zatímco jsem se snažila psychicky uklidnit, kluk vedle mě ani nedutal. Po chvíli jsem zvedla hlavu, hlasitě jsem vydechla a když se můj dech netrhal a byl pravidelný, nohy jsem povolila z křečovitého sevření.

„Už je to lepší?“ zeptal se opět ostražitě.

„Je mi o něco lépe, ale můžeme jít pryč?“ To místo mi najednou přišlo nehostinné a chladné. Kluk se ladně vyhoupl na nohy, což bylo na jeho stavbu těla velice pozoruhodné. Až po chvíli neslušného zírání jsem se chytila jeho ruky, kterou mi nabízel, abych vstala. Na první dotek byla zvláštně teplá. Bylo to až elektrizující. Po pár vteřinách jsem ho pustila. Abych zakryla rozpaky, začala jsem se otáčet dokola. Ovšem východ z lesa mi v hlavě neuvízl. Můj společník si všiml mého rozhlížení a galantně ukázal paží směr.

„Tudy je to z lesa ven. Jestli chceš, zavedu tě domů.“ Kývla jsem. Běhal mi mráz po zádech, když jsem si představila, že bych měla jít samotná a nevědíc, jestli na mě někde nečíhá on. Šel vedle mě, avšak když bylo potřeba, uvolňoval mi cestu, abych snáz prošla. „Jak se vlastně jmenuješ, tajemná cizinko?“ zasmál se.

„Páni, promiň. Jsem nevychovaná. Zachráníš mi kůži a já se chovám jako… Mé jméno je Bella.“ Uvědomila jsem si, že se opravdu chovám jako grázl, za kterého mě všichni považovali. Přes tvář mi přeběhl temný stín.

„Těší mě, Bello. Jen tak pro informaci, já jsem Jacob, ale kámoši mi říkaj Jake,“ řekl a rozesmál se štěkavým smíchem.

„Potěšení je na mé straně, Jakeu. A to myslím doslovně. Kdyby tebe nebylo, nevím, co by bylo teď se mnou.“ Můj hlas najednou připomínal ledový osten zimy.

„Jsem rád, že jsi v pořádku. Co to vlastně bylo za úchyláka?“

„Zdál se úplně úžasný. Netušila jsem, že na mě ušije takovou boudu. Achjo. Za tohle mě opravdu zlynčují, až se vrátím,“ povzdychla jsem si. Začaly na mě pomalu dopadat následky mých činů. Svévolně jsem opustila školu, kde byla ostraha. Touhle dobou mě už určitě hledají. Ovšem až mě najdou, vsadím se, že budu chtít raději ihned zmizet.

„A kde tedy bydlíš?“ zeptal se, když se před námi otevřel les a já uviděla silnici. Mé tváře nabraly nachovou barvu, jakmile se zmínil o takzvaném domově.

„No… Víš, co? Už to dojdu sama. Nebudu tě víc otravovat.“

„Víš, co? Nedělej tlaky a řekni mi, kde bydlíš. Nezachraňoval jsem tě, aby se ti zase něco stalo,“ řekl napůl pobaveně.

„Nechci, abys měl kvůli mně problémy. Už takhle jsem jako lepidlo na průšvihy.“

„Mně jen tak něco neublíží, Bello. Mám hroší kůži. A co horší na mě může čekat u tebe doma než naštvaném táta s brokovnicí v ruce?“

„Co takhle ozbrojený komando v čele s naštvaným kurátorem?“ dodala jsem kousavě. Jacob se zastavil v půli kroku, což vypadalo vážně kuriózně, takže kdybych se necítila pod psa, musela bych se smát. Na tváři se mu objevil zamyšlený výraz, jak mu v hlavě šrotoval význam mých slov. Bylo vidět, že mu projelo hlavou pochopení. Čekala jsem, že mi například plivne do obličeje, ale pouze se štěkavě rozesmál. Musel si kleknout, aby se nezhroutil na zem. Zle jsem se podívala a zamračila se.

„Je-tu-něco-k-smíchu?“ vyslabikovala jsem skrze zuby.

„Tak já se vydal do lesa na procházku a když uslyším křik, vydám se zachránit krásku v nesnázích a ona je to rebelka z pasťáku? To je gól.“ To byla poslední kapka. Napřáhla jsem se a vystřelila jsem pěstí proti jeho obličeji. Ale jakmile se má ruka setkala s jeho nosem, neslyšela jsem křupnutí u něj, avšak to mou rukou projela neuvěřitelná palčivá bolest.

„Au, au, au,“ skučela jsem bolestně. Dokonce jsem zapomněla na svůj vztek. Z očí mi vytryskly slzy.

„Co blbneš, sakra?“ zasmál se.

„Blbečku!“ prskla jsem a dopáleně jsem se vydala směrem, kterým jsem myslela, že je správný.

„Ehm, Bello? Pasťák je na druhou stranu!“ zařehtal se. Vztekle jsem zavrčela a otočila se na podpatku. „Neblbni, vždyť to tu ani neznáš.“ Neudělal ani pár kroků a už se mnou srovnával krok jako nic. Musela jsem popobíhat, abych byla rychlejší než on.

„Vypadni. Chci jít sama!“

„A když ne, zase mě praštíš a zlámeš si ruku? Ukaž mi to, mysli si, že jsem doktor.“

„To si tu ruku raději ukousnu!“

„Ježíš, ty děláš jako bych tady ten špatnej byl já, ale nezapomeň, že jsem ti pomohl.“

„Jasně, budeš za to chtít postavit bustu a být oslavován?“

„Klídek, prostě mi ji ukaž a budeme si kvit.“

„Kvit? Zase mi chceš pomoct? Holce z pasťáku?“

„Jasně, takový holky jsou pořádný dračice a to mi v rezervaci nemáme.“ To už bylo vážně moc, přirovnat mě k dračici! Vztekle jsem se otočila a ještě zrychlila a rázovala si to po krajnici. Teď měl co dělat Jacob, aby mi stíhlal.

„Nelez za mnou! Já to zvládnu sama!“

„Hele, Bello,“ postavil se přede mne a vypadal jako namachrovanej frajírek, který má najednou  nad vším navrch.

„Co?“ vykřikla jsem vztekle a zastavila se.

„Já tu mám docela vliv.“ Lehce nadzdvihnul bradu a přivřel oči. Nevěděla jsem, jestli si ze mě nedělá náhodou srandu.

„Jasně, kluk z nějaký rezervace bude mít vliv v pasťáku? Tak jako Edwardův táta?“ Ale jakmile jsem si vzpomněla na jeho jméno mnou projel zase ten odporný chlad. Ledová chapadla se mi rozlézala po těle a dotýkala se každičkého centimetru mé kůže a okolní zima tomu ještě pomohla. Chtěla jsem to ze sebe setřást, ale nešlo to. Vracelo se mi to v rychlých obrazech.

Prostě jsem ten nápor nevydržela a pomalu klesla na kolena. Už tak jsem vypadala jako špindíra. Nevadily trochu mokrý kolena. Jenže v tu chvíli mi to bylo naprosto jedno co dělám, hlavně že jsem trochu získala rovnováhy.

„Ježíš Bello, promiň já nechtěl.“ Kleknul si přede mne a velko dlaní mě hladil po vlasech. Uklidňovalo mě to, dokud těsně vedle nás nezahvízdaly brzy. Překvapeně jsem hleděla na červené porsche, ze kterého na mě vykukovala s utrápeným výrazem Edwardova sestra Alice. Od hlavy až k patě si měřila Jacoba. Ladně vystoupila z auta, obešla ho a stanula před námi. Jacob mi pomohl na nohy, nepřestával mne pevně držet, protože se mi stále klepaly kolena.

„Bello, tady jsi. Už jsem měla šílený strach, že se ti něco stalo.“ Podívala se na Jacoba a nakrčila svůj malinký nos. Sevřela ruce v pěst a přistoupila blíže ke mne.

„Neboj se, postaral jsem se o to, aby se jí nic nestalo,“ odpověděl jí nadmíru kousavě Jacob. Z jeho hlasu příštila zloba a pohrdání. Nechápala jsem to, najednou jsem se mezi těmi dvěmi necítila příliš dobře. Jacob z jedné strany hřál, ale Alice z druhé byla studená, stejně jako Edward. Dostala jsem strach a víc se přitiskla k mému zachránci. Alice si ho všimla a smířlivě se na mě podívala.

„Neboj se, Bello, neublížím ti a slibuji, že můj bratr už také ne. O to se postarám, měla jsem ho zadržet, když tě vyváděl neoprávněně ze školy.“ V té chvíli mi to došlo.

„Budu mít šílenej průšvih!“ litovala jsem všech svých činů, nechala jsem se zlákat milounkou tvářičkou a takhle to dopadlo. Rezignovaně jsem svěsila hlavu. Takhle se z pasťáku nedostanu.

„Nebudeš, vysvětlila jsem jim, že jsem s tebou jela do zařízení za mým otcem, aby ti ošetřil ruku.“ Ukázala na moji ruku, kterou jsem si stále držela. Úplně bych na ni zapomněla, ale ruka se stále ozývala, bolela snad ještě víc.

„Jak…“ Nenapadala mne slova, kterými bych mohla vyjádřit svoje překvapení. Nedokázala jsem si vůbec představit, jak mohla vědět, že mám něco s rukou, nebo že mi její bratr něco chtěl udělat. Na to byl můj mozek příliš vystresovaný.

„Na to teď není čas, Bello. Musíme tam dojet za chvíli, protože jinak se začnou po nás shánět a určitě nechceš mít problém a zůstat tu déle, že?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Díky, že jsi jí pomohl, ale nebýt tebe, tak bych…“ Ale nedopověděla. Zavřela pusu a hleděla na Jacoba.

„Jasně já vím. Dej na ni pozor, jinak…“

„Jinak co? Ty č…“ Opět střelila očima po mně, kruci co to hráli za hru, do které jsem já nějak nezapadala?

„Klídek, bledulko. Prostě na ni dej pozor a řekni tomu svýmu skvělýmu bráškovi, aby se od ní držel dál, jinak si to s ním vyřídím.“ Obličej se mu stáhl do vzteklé grimasy.

„Jestli porušíš hranice…“

„To dřív tvůj bráška poruší smlouvu. Teď dost hašteření a odvez Bellu k doktorovi, protože nechtěla, abych se jí na tu ruku podíval.“ Poslal mi smířlivý úsměv, protože jsem se během jejich rozepře raději postavila přesně mezi ně, pořád mi nedocházelo, o co tu jde.

„To se ani nedivím!“ vyprskla Alice.

„Měli byste toho svýho raději držet pod zámkem, aby netahal nevinný holky do lesa, aby je tam nechtěl „znásilnit“.“ Při tom slově jsem se oklepala, ale podivila jsem se, když Jake na to slovo zvednul ruce do pomyslných uvozovek. Proč?

„O to se mi už postaráme, ale vy se raději držte v té Vaší rezervaci!“

„Tak a dost!“ ukončila jsem tu jejich slovní přestřelku, ze které jsem nepochopila nic. „Mohli byste toho oba nechat? Chováte se jako malé děti. Nechci naléhat, ale raději bych jela, abych z toho vážně neměla ještě větší průšvih, protože o to vážně nestojím.“ Podívala jsem se na Jacoba a pak na Alici.

„Jeďte,“ přikázal Jacob.

„Nasedni do auta, Bello.“ Alice mi otevřela dveře spolujezdce a já nastoupila, ale než nastoupila do auta ona, přistoupila k Jacobovi a něco si tiše mezi sebou ještě vyměňovali.

„Prosím!“ tohle bylo už dětinské a u mě z toho koukal velký problém. No prostě lepidlo na problémy.

„Už jdu,“ kývla Alice. Oběhla auto a bez otevření dveří lehce přeskočila dveře a dosedla na sedadlo. Raději jsem byla zticha, tady se člověk nemá cenu se něčemu divit.

„Řešte to nebo svoláme radu a zakročíme!“ zavolal ještě Jacob. Nečekal na odpověď a rozběhnul se do lesa.

„Alice?“

„To je jedno Bello. Teď pojedeme za mým otcem, aby se ti podíval na tu ruku.“ Přikývla jsem a dívala se na cestu přede mnou. Musela jsem o všem přemýšlet, ale na žádné reálné řešení jsem nepřišla. Nebyla jsem nucena o tom dál deklamovat, protože se před námi rozveřel pohled na můj nový domov.

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvojí tvář pravdy - 6. kapitola: