Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dvojí tvář - 9. kapitola - Odhalení

12.09.2010 (14:15) • Lorenia • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3007×

Edward

Nikde nebylo nic slyšet, jen šum lesa, který se rozléhal dlouhou ozvěnou. Cítil jsem ji. Byla tady a blíž než bych si mohl jen myslet. Proběhl jsem hustým křovím a prudce se zastavil. Pořád jsem doufal, že to všechno s Diorou je jen zlý sen a já se z něho brzo probudím. Jenže tohle bylo víc než živé, bylo to skutečné. Stála pár metrů přede mnou a její karmínové oči žhnuly vzrušením.

„Edwarde,“ zašeptala potěšeně a najednou byla přímo u mě.

„Co tady děláš?“ řekl jsem vyčítavým hlasem.

„Copak ty mě nevidíš rád?“ špitla a pronikavě se na mě podívala.

„Víš sama dost dobře, že tu nejsi vítaná,“ odpověděl jsem chladně.

„Ale miláčku…“

„Dost,“ zavrčel jsem a odstrčil ji od sebe, „Neříkej mi tak! Už dávno nepatříš do mého života,“ oznámil jsem naštvaně.

„Nevíš, co děláš, Edwarde,“ štěkla nasupeně.

„To se pleteš! Vím to moc dobře! Jediným mým přáním je, abys zmizela hodně daleko a už se nikdy nevracela, rozumíš?“ Zuřil jsem.

„To má být výhružka?“ ptala se zaujatě.

„Ber to tak,“ přikývl jsem.

„Mě nevyděsíš,“ zasyčela uraženě.

„Dioro, odejdi. Nemáš důvod tu dál zůstávat.“

„Těch důvodů mám víc než dost. Copak jsem tě proměnila, abys ztrácel čas s nějakou ubohou lidskou holkou? Dala jsem ti nesmrtelnost, abys patřil mně, navěky.“

„Vypadni,“ zahřměl jsem a Diora ucukla.

„Hm… myslím, že se jmenuje Bella, že?“ pokračovala pobaveně.

„Dnes se vidíme naposledy, pamatuj si to,“ oznámil jsem rozezleně a v mžiku zmizel v hustých stromech.

Moje první myšlenky vedly k tomu, abych chránil Bellu. Jenže jak ji můžu chránit, aniž by se nedozvěděla pravdu o našem světě? Skloubit tyhle dvě věci mi připadalo jako nemožný úkol. Utíkal jsem chladnou nocí a hledal odpověď na své otázky. V tuhle chvíli jde hlavně o Bellino bezpečí, musím jí říct pravdu, musím jí říct, co jsem. Bylo mi jedno, že je noc, vyběhl jsem z lesa, když jsem zahlédl dům…

Hudba: Jason Walker - Down

Bella

Moje myšlenky mi zabraňovaly v tom, abych usnula. Příliš otázek a starostí mě trápilo. Znuděně jsem se převalovala na posteli, když jsem se zahleděla do jasného měsíce, který zářil do mého pokoje. Omráčeně jsem zírala do magického měsíce a přemýšlela nad Edwardem. Začínala jsem nad svými city ztrácet kontrolu. Teď už to nebyl jenom kluk, který se mi strašně líbí, bylo to něco víc. Něco, co mi způsobovalo husí kůži při vzpomínce na jeho doteky a polibky. Najednou jsem zaslechla šramot pod oknem a prudce jsem vyskočila z postele. Ve stejnou chvíli jsem zalitovala toho, že jsem nechala otevřené okno. Než jsem ale stačila cokoli udělat, v okně seděla temná postava.

„Bello,“ zašeptal ten sametový, tak hřejivý hlas. Okamžitě se mi vrátil tep k normálu a vydechla jsem.

„Edwarde,“ špitla jsem a přistoupila k oknu. „Vyděsil jsi mě, ani nevíš jak.“ Podíval se na mě svým okouzlujícím pohledem a omluvně sklopil zrak.

„Promiň,“ omluvil se a postavil se proti mně. Jemně mi prsty přejel po rtech a já se zachvěla.

„Chyběla jsi mi,“ řekl něžně a pousmál se.

„Vážně?“ vydechla jsem hloupě. Polichoceně se zasmál, ale pak jeho výraz najednou zvážněl.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se a v hlase jsem nemohla skrýt nervozitu, která mě pohltila. Poodstoupil ode mě a posadil se na kraj postele. Automaticky jsem se posadila vedle něho. Vypadal značně rozrušeně a to mě zneklidnilo ještě víc.

„Edwarde, tak co je? Děsíš mě,“ vyčetla jsem mu nedočkavě.

„Musím ti něco říct, Bello,“ začal a hlasitě si vzdychl, „Je to pro mě hodně těžké a nemám vůbec tušení, jak to přijmeš,“ pokračoval a jeho hlas slábl.

„Prosím, mluv,“ žadonila jsem a Edward mě opatrně chytil za ruku.

„Bello, já nejsem člověk,“ promluvil rozechvělým tónem a já bych přísahala, že se mi na okamžik zastavil srdeční tep. Všechna moje přesvědčení byla teď víc než nejistá a já se bála zeptat na celou pravdu. Chvíli ticha ale nakonec prolomil můj hlas.

„A co jsi?“ zašeptala jsem téměř neslyšitelně. Třásla jsem se.

„Upír.“ Zaznělo a já se snažila najít aspoň trochu vzduchu do plic. Byla jsem v šoku, ale vzhledem k tomu, že má sestra upírka je, nebyla to tak nepřípustná myšlenka. Jenže Blair byla zkrátka odlišná od Edwarda, takže je upírů víc?

„Bello, jsi v pořádku?“ strachoval se Edward.

„Tvoje rodina jsou taky upíři?“ pokračovala jsem ve svých myšlenkách.

„Ano, jsou,“ odpověděl. Najednou jsem si uvědomila, že tohle přece není nemožné! Já ho miluju a láska si nevybírá! Miluju upíra a je mi jedno jak velkému nebezpečí se tím vystavuju. Odhodlaně jsem pevněji sevřela jeho ruku a přitáhla si jeho nádhernou tvář ke své. Sledoval mě udiveně a hledal v mé tváři odpovědi.

„Je mi to jedno,“ oznámila jsem a dívala se do jeho pronikavých očí.

„Bello, já…“

„Pšt,“ zarazila jsem ho a prsty mu přejela po rtech.

„Je mi to jedno,“ zopakovala jsem a dotkla se svými rty těch jeho. Zachvěl se a tiše vzdychl. Tentokrát jsem to byla já, kdo ovládal celou situaci. Všechny moje obavy zmizely. Znovu jsem přitiskla rty k jeho a on konečně zareagoval. Jemně mi sevřel tvář v dlaních a něžnost se změnila ve vášeň. Nekontrolovatelnou a neovladatelnou. V nás obou hořela spalující touha po tom druhém. Rukou jsem zajela do jeho bronzových vlasů a on si mě posadil jedním pohybem do náruče.

„Tvoje upírské schopnosti se mi začínají líbit,“ špitla jsem mezi polibky a Edward mě začal líbat ještě vášnivěji. Když jsem ucítila, jak mi rozepíná knoflíčky u košile, projel mnou nával elektrizujícího vzrušení. A pak se zarazil a odtáhl se ode mě.

„Co je?“ řekla jsem zmateně.

„Někdo tu je,“ šeptl rozrušeně a okamžitě byl na nohách.

„Sakra, Blair,“ zaklela jsem a zaslechla blížící se kroky. „Musíš pryč,“ řekla jsem smutně a Edward se na mě usmál.

„Krásnou noc, moje Bello. A zítra,“ rozloučil se polohlasem a zmizel v otevřeném okně. Rozklepaně jsem seděla na posteli a snažila se rozdýchat vzrušení minulých pár minut. Kroky utichly a několik sekund bylo naprosté ticho. Pak slabounce zavrzaly dveře a do pokoje vstoupila Blair. Vypadala překvapeně, když mě zahlédla sedící na posteli.

„To tě nikdo neučil klepat?“ zeptala jsem se vyčítavě.

„Slyšela jsem hlasy,“ odpověděla uraženě.

„Jak vidíš, nikdo tu není,“ řekla jsem nezaujatě.

„Proč mám pocit, že mi lžeš, Bells?“

„Proč mám pocit, že se zajímáš o věci, do kterých ti nic není?“ odsekla jsem a Blair ke mně přistoupila.

„Vážně chceš pokračovat v téhle diskuzi?“ zasyčela nepříjemně.

„Ne, dobrou noc.“ A s těmito slovy jsem přes sebe přehodila peřinu a Blair ignorovala.

„Jak pro koho.“ Zazněl její hlas a dveře pokoje bouchly. Byla pryč.

Dnešní večer se mi zdál neuvěřitelný. To, co jsem se dozvěděla, mě úplně odzbrojilo, ale k mému překvapení mi to nepřipadalo jako překážka. Myslela jsem, že upíři se dokážou poznat, ale evidentně byl Edward se svou rodinou odlišným druhem oproti Blair. Uvažovala jsem nad tím, jestli o ní mám Edwardovi říct nebo ne. Po chvíli zvažování jsem se rozhodla říct pravdu. Možná tím bude i všechno snazší… Zavřela jsem oči a s příslibem nového dne usnula jako malé kotě.

Ráno bylo uspěchané a já nic nestíhala. V rychlosti jsem na sebe hodila první oblečení, co jsem našla a vlasy stáhla do pevného culíku. Dole jsem zhltla míchaná vajíčka a s batohem vyběhla k autu, kde seděla Blair. Podezřele si mě prohlížela, ale poslední dobou mi to už ani nepřišlo divné. Od chvíle, kdy jsem se začala blíž stýkat s Edwardem, se ke mně chovala chladněji než obvykle. Ale nevadilo mi to, byla jsem na její chování zvyklá. Cesta byla krátká a já jsem za to byla vděčná. Bez zdržování jsem vystoupila a vydala se k hlavnímu vchodu, kde postával Edward a zářivě se na mě culil. Měla jsem co dělat, abych nevybuchla a nerozesmála se. Přišlo mi to hrozně roztomilé a vtipné, ale udržela jsem se. Když jsem k němu došla, rozešel se ke mně.

„Bell…“

„Tady ne,“ špitla jsem a pohled nasměrovala na Blair, která šla kousek za mnou. Edward couvl a nahodil nezaujatý výraz. Ušklíbla jsem se a bez dalších slov kolem něj prošla. U skříňky jsem si vyskládala učebnice a vzala si jen ty potřebné. Když jsem zamířila do třídy, zahlédla jsem v poslední lavici toho božsky krásného upíra, který byl začtený do nějaké knihy. Sebevědomě jsem prošla přes celou třídu a posadila se vedle něj. Na malý okamžik odtrhl oči z knihy.

„Ahoj, krásko,“ pozdravil mě.

„Ahoj,“ špitla jsem pobaveně.

„Už je čistý vzduch?“ ptal se pořád schovaný za knihou.

„Jo,“ zasmála jsem se a on se na mě sladce zazubil.

„Tak fajn, konečně,“ řekl radostným hlasem a odložil knihu na lavici.

„Máš mi co vysvětlovat, slečno Swanová,“ zašeptal s pokřiveným úsměvem. Ve stejnou chvíli zazvonil zvonek na začátek hodiny a do třídy vešel profesor Beerdy.

Autor: Lorenia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvojí tvář - 9. kapitola - Odhalení: