Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dvojí tvář - 16. kapitola - Může být pozdě?

16.07.2011 (17:45) • Lorenia • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2038×

Další nudné a obyčejné ráno. Probudila jsem se unavená, jako bych za posledních pár týdnů nedokázala vstřebávat jakoukoli energii. Zabořila jsem hlavu do polštáře a s nechutí se po pár minutách lenošení zvedla. Všechno, co se kolem mě odehrávalo, bylo špatně. Připadala jsem si, že se mi snad lepí smůla na paty.

Potřebovala jsem horkou sprchu, když jsem si v hlavě přemítala, co mě dnešní den čeká a nemine. Po půl hodině strávené v koupelně jsem se začala přehrabovat ve skříni. Vytáhla jsem pohodlné džíny a přes hlavu si přetáhla bílé tílko se vzorem. Na krk jsem si připnula svůj oblíbený řetízek s přívěskem srdce a oblékla si černý krátký kabátek.

Vlasy jsem po stranách sepnula sponkami, rty přejela pomádou a přes rameno si přehodila tašku. Neochotně jsem se vysoukala z pokoje a sešla dolů. Dům byl prázdný a na stole ležel lístek se vzkazem.

Bello,

musím něco vyřídit v Seattlu, takže dneska budu mimo město. Vrátím se pravděpodobně zítra ráno. Na stole máš klíčky od auta – doufám, že bude v celku, až se vrátím.

Blair

Hm. Přímo sesterskou láskou sršící dopis. Ani jsem neměla chuť cokoli jíst, takže jsem sebrala klíčky z pultu a vyrazila ven. Když jsem parkovala u školy, všimla jsem, že Edwardovo Volvo nikde nestálo. V duchu jsem se zaradovala, protože to znamenalo, že není ve škole.

„Aspoň něco,“ pomyslela jsem si nahlas a zamkla auto. Ranní mlha padala k zemi a já se prodírala hloučky studentů proudících do tříd. Po chvíli se mi podařilo prodrat do zadní lavice a posadit se. Rozložila jsem věci na lavici a čekala na zvonění. Byla jsem opravdu ráda, že mi dnes Edward usnadnil den svou nepřítomností. Ale ta naivní radost mě vzápětí přešla, když se zjevil těsně před zvoněním ve třídě a posadil se kousek ode mě.

„Ach ne,“ zaklela jsem šeptem. Otočil se směrem ke mně a já měla zvláštní pocit, že mě slyšel. Pak se ale odvrátil zpátky a nevšímal si mě. Doufala jsem, že se mu vyhnu aspoň na konci hodiny, a tak když zazvonilo, vyčkávala jsem, než ostatní opustí třídu. Uběhlo dobrých pár minut a já začala mít podezření, že jeho vyčkávání není náhoda. Měla jsem pravdu.

Když vyšel ze třídy poslední kluk, jeho tvář se otočila ke mně. Na malý okamžik jsem zapomněla dýchat, pomalu jsem zapomínala na to, jak krásný je. Rozešel se ke mně a já naprosto ztuhla na místě.

„Bello,“ zašeptal sametovým hlasem a moje srdce vynechalo několik úderů. Sledoval mě svýma pronikavýma očima a vypadal vážně.

„Edwarde,“ odvětila jsem a snažila se uklidnit svoje rozechvělé tělo, které mě vůbec neposlouchalo. Naštěstí si mého rozrušení nevšímal.

„Musím s tebou mluvit,“ řekl prosebným tónem. Vydechla jsem.

„My spolu nemáme o čem mluvit,“ řekla jsem rozhodně a přehodila si tašku přes rameno. Chytil mě za paži a přitáhl k sobě.

„Mýlíš se,“ odpověděl a jeho oči mluvily za něj. Sledovala jsem z pouhých pár centimetrů jeho dokonalou tvář a zaměřila se na ty hebké a sladké rty, které jsem tak moc toužila znovu líbat. Tohle zaváhání mu už ale neuniklo.

„Věnuješ mi chvíli?“ zeptal se. Přistihla jsem se, že se k němu pomalu, ale jistě přibližuju víc a víc. Najednou mě naprosto přemohly moje nejniternější pocity. Chtěla jsem ho líbat, šeptat mu, jak moc ho miluju, jak moc mi chybí! Jeho pohled se změnil. V jeho očích žhnuly malé jiskřičky a vysílaly ke mně vlny omamného vzrušení a touhy.

„Jenom chvíli?“ špitla jsem okouzleně, když se naše rty téměř setkaly. Poddala jsem se všemu, co se ve mně bouřilo. Znovu jsem chtěla cítit jeho sladkou příchuť, jeho vzrušující chlad a vůni.

„Ehm, promiňte,“ zazněl ženský hlas, který nás vyrušil. Byla to Jessica. Stála ve dveřích a zaujatě si protáčela mezi prsty pramínek vlasů. Odtáhla jsem se od Edwarda.

„Bells, musíme na další hodinu,“ odvětila s přihlouplým úsměvem. V tu chvíli jsem si ale uvědomila, že mi vlastně pomohla. Stačilo málo a políbila bych Edwarda. Sklopila jsem zrak, vzala tašku a protáhla se kolem něj bez jediného slova. Jess se zachichotala a táhla mě ze třídy ven.

Čekala jsem na výbuch, který přijde, a skutečně jsem nečekala moc dlouho.

„No Bello! Nemůžu věřit tomu, co jsem viděla! Myslela jsem, že spolu teda nic nemáte,“ oznámila dotčeně. Snažila jsem se tvářit naprosto nezaujatě.

„Taky nemáme,“ odpověděla jsem právě ve chvíli, kdy jsme vstupovaly do třídy. Jessica se zavrtala do přední lavice a já se k ní neochotně přidala. Měla jsem náladu zalézt někam do kouta a nechat se unášet svými myšlenkami. Hlavně vypustit z hlavy tu vůni, kterou jsem na sobě stále cítila. Bylo to frustrující.

Po další hodině strávené s přítomnosti Jessicy jsem si uvědomila, že vypudit myšlenky na Edwarda je v tuhle chvíli zřejmě nemožné. Uvnitř mé hlavy se odehrávalo množství pocitů, které se mísily a naprosto mátly moje teď už zdaleka ne neochvějné přesvědčení. Z myšlenek mně probral řinčící zvonek.

Celé dopoledne bylo tak zdlouhavé, že jsem se skutečně zaradovala, když hodiny došly alespoň k polední. V doprovodu Jess jsem se vydala na oběd do jídelny. Zvláštní pocit z ranní scény mě nepřešel ani u oběda. Bez zájmu jsem se vidličkou šťourala v masových těstovinách.

„Bello, pořád na něj myslíš, viď?” zazněl Jessičin hlas a já vzhlédla. V první chvíli jsem chtěla vypustit gejzír všech možných argumentů, které by vyvracely, co jsem skutečně cítila, ale Jessičin pohled byl víc než chápavý. Najednou jsem měla pocit, že nemám důvod lhát.

„Jo,“ vypadlo ze mě. Za celý den jsem nepocítila tak hřejivý pocit, jako když jsem konečně nemusela nic předstírat. Usmála se.

„Miluje tě,“ špitla a šibalsky na mě mrkla. Pohledem jsem se vrátila zpátky do talíře a znovu se začala ďoubat v jídle. Za celou dobu už Jess neřekla ani slovo, a když jsme obě dojedly, vydaly jsme se ke třídě na další hodinu. Na chodbě se Jessica zastavila.

„Promiň, ještě si odskočím, sejdeme se ve třídě, jo?“ oznámila a zmizela k toaletám. Než jsem se stačila vzpamatovat, něčí ruka mě zatáhla za roh. Najednou jsem stála v rohu školní zahrádky, schovaná za planými růžemi a proti mně stál Edward.

„Co to k čertu děláš?“ spustila jsem na něj, ale jeho hebké prsty jedním dotykem utišily moje nadávky. Pronikavě se na mě podíval.

„Musím s tebou mluvit,“ řekl naléhavě. Srdce mi splašeně tlouklo do hrudi, cítila jsem každý úder. Odstrčila jsem jeho ruku z tváře.

„Fajn, ale příště to zkus normálně!“ odsekla jsem a snažila se svou absolutní nejistotu a nervozitu skrýt za zveličenou zlobu.

„S tebou to nejde normálně,“ zašeptal a usmál se. Po těle mi přejel zvláštní pocit, který mě naprosto odzbrojil. Jeho pohled, jeho vůně, jeho přítomnost. Najednou jsem všechno vnímala tisíckrát ostřeji. Nemohla jsem to ovládnout, jako by uvnitř mě existovala další síla, která právě převzala velení. Můj rozum vypnul a ozvalo se srdce. Začala jsem prudce dýchat a sledovala Edwardův hluboký a okouzlující pohled. Zatvářil se zmateně.

„Bello, jsi v pořádku?“ ptal se nervózně a opatrně sevřel mou tvář ve svých dlaních. Tohle byl ten poslední impuls. Bez rozmýšlení jsem se k němu přitáhla a přitiskla své rty k těm jeho. Cítit jeho rty byla živoucí potřeba, bez které už nešlo vydržet ani minutu. Pocítila jsem jeho nechápavě zaváhání, když se odtáhl a podíval se na mě. Čekala jsem, že se bude zlobit, spustí na mě výčitky, ale neudělal to. Neřekl nic, jen mě sledoval zkoumavým pohledem.

„Edwarde, já -“ Nedořekla jsem. Znovu spojil naše rty a začal mě líbat. Tentokrát vášnivě, jako by neexistovala na světě jediná pochybnost o tom, co dělal. Přitiskl mě ke zdi a prsty se zaplétal do mých vlasů. Chvěla jsem se vzrušením, které ještě zvyšoval chlad čišící z jeho těla. Naprosto omámená jsem se poddávala jeho polibkům. Měla jsem pocit, že se vznáším nad zemí. Tak krásné a intenzivní emoce mnou proplouvaly. Pevně mě svíral v náručí, a když pocítil, že mi dochází kyslík, odtrhl rty a políbil mě do vlasů.

„Bello,“ zašeptal mi rozechvěle do ucha. Nedokázala jsem se pohnout. Nejen že mě neochvějně drželo přilepenou ke zdi jeho vypracované tělo, byla jsem prostě mimo. Dokázala jsem jenom vnímat jeho dokonalou vůni a dívat se do jeho božsky krásné tváře, ze které vyzařovalo štěstí.

„Ehm, neruším?“ odkašlal si mužský hlas a Edward sebou trhl. Do tváře se mi nahrnula všechna krev.

Autor: Lorenia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvojí tvář - 16. kapitola - Může být pozdě?: