Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dvojí tvář - 15. kapitola - Srdci neporučíš

05.04.2011 (20:15) • Lorenia • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2290×

Stála jsem u okna a na moment váhala, jestli venku opravdu někdo stál, nebo se mi to jen zdálo. Moje zamyšlení přerušila Jessica.

„Takže, Bello,“ začala svým obvykle zvědavým tónem a mně bylo jasné, kam tahle diskuze bude směřovat.

„Poslouchám,“ řekla jsem monotónně a posadila se na kraj postele.

„Zajímalo by mě, jak to je vlastně ve skutečnosti mezi tebou a Edwardem Cullenem? Nemohlo mi uniknout, jak jste se k sobě chovali a -“

„Správně jsi použila minulý čas,“ zarazila jsem ji a podívala se zpátky k oknu. Provrtávala mě pohledem a já věděla, že tahle odpověď ji rozhodně neuspokojí. Přisedla si blíž.

„Bello, nikdy v životě jsem neviděla, aby se Edward Cullen díval na nějakou dívku tak, jako se dívá na tebe! On je středem zájmu a snění každé holky na škole, ale vždycky se choval chladně a neprojevoval zájem. Až u tebe,“ dořekla s úsměvem.

„Jess, to bys nepochopila,“ odpověděla jsem s povzdechem a tiše zalitovala, že jsem vůbec Jessičinu nabídku přijala. Už tak mi stačilo téměř denně potkávat Edwarda ve škole, snažit se předstírat, že je mi ukradený a že se mezi námi nikdy nic nestalo. Unavovalo a ničilo mě to víc, než jsem myslela. A touhle diskuzí jsem si akorát otvírala čerstvé rány…

„Ale proč? Vždyť on je sen každý holky, chápeš?“ zvýšila hlas a vážně se na mě podívala. Už jsem neměla sebemenší chuť se s Jess vybavovat a můj plán byl jasný.

„Jessico, nezlob se, ale už asi půjdu. Není mi moc dobře,“ zalhala jsem a zatvářila se kysele. Smutně se zadívala.

„To mě mrzí. Sotva jsi přišla,“ špitla zkroušeně.

„Já vím. Třeba mě pozveš někdy příště,“ řekla jsem nahlas, ale v duchu doufala, že mě takový trest snad nemůže znovu potkat. Jessica viditelně ožila.

„Jasně, jasně! Neváhej!“ vypískla a doprovodila mě až ke dveřím. Rozloučila jsem se a po pár metrech jsem zaslechla zabouchnutí dveří. Všude panoval klid, jen se znatelně ochladilo a tak jsem si dala přes hlavu kapucu a přidala do kroku. Zase jsem začala mít ten zvláštní pocit, že mě někdo sleduje a to mi na klidu rozhodně nepřidalo. Teď už to nebyl jen pocit, pár metrů od sebe jsem zahlédla stín, který se mihl v křoví. Srdce mi splašeně bušilo do hrudi, když jsem se vyděšená rozběhla. Udýchaná jsem utíkala a stále se snažila otáčet za sebe. Najednou jsem pocítila tvrdý náraz, sesula se k zemi a na okamžik ztratila pojem o okolním světě. Něčí ruce mě zvedaly ze země a já se snažila vzpouzet do chvíle, než jsem se vzpamatovala.

„Co tady děláš?“ vyhrkla jsem rozrušeně. Strach byl pryč, ale zaplavil mě jiný pocit.

„To bych se mohl ptát i já. Asi se ráda touláš nočními ulicemi, co?“ řekl klidným, sametovým hlasem Edward a mě se opět prudce rozbušilo srdce.

„Myslím, že do toho ti nic není,“ odpověděla jsem lhostejným tónem a snažila se kolem něj projít. Jeho ruka mě zastavila a on si mě silou přitáhl těsně k sobě. Přerývavě jsem dýchala a snažila se uklidnit.

„Nechci, aby se ti něco stalo,“ zašeptal mi jeho sladký hlas do tváře. Trochu jsem se zachvěla. Díval se na mě svým jiskřivým pohledem a vyvolával ve mně emoce, které jsem v sobě chtěla udusat na nejhlubší dno.

„Nestane,“ odvětila jsem chladným tónem a vytrhla se mu. Než stačil cokoli říct, zmizela jsem za dalším rohem. Během pár minut jsem doběhla domů. Okamžitě jsem zabouchla dveře a zamkla.

Přepadl mě zvláštní pocit. Tak strašně jsem si přála Edwarda nenávidět, opravdu ho nemoct ani vystát za to, co mi udělal, ale něco ve mně se proti tomu zkrátka bouřilo. Dokázala jsem naslouchat svému rozumu, ale srdce to cítilo prostě jinak…

Vyšla jsem po schodech do pokoje a zkroušeně se zhroutila na postel. Snažila jsem se obelhat sama sebe, vymazat veškeré své city k Edwardovi, všechno spálit. Bylo to jako z hloupého romantického filmu, kdy se hlavní hrdinka snaží odmilovat a přitom si uvědomí, jak moc je zamilovaná…

Musela jsem začít být tvrdší, vyhýbat se Edwardovi jak to jen půjde a doufat, že on se pokusí o to samé. V zájmu nás obou.

Schoulila jsem se pod deku a během pár minut unavená usnula.

Probudil mě šramot v přízemí. Ospale jsem se podívala na hodiny, které ukazovaly za pět minut tři. Vstala jsem a podívala se, jestli je Blair už doma. Její postel byla prázdná. Mohlo mě napadnout, že když si někam vyrazí, doma se objeví nad ránem. Naštvaně jsem sešla po schodech dolů, připravená k výchovné přednášce. Ať si chodí domů, kdy chce, ale budit mě nemusí.

„Blair, to musíš dělat takový-“ Zarazila jsem se.

Všude bylo rozsvíceno, ale nikde nikdo nebyl. Trochu mě to znervóznilo. Pomalu jsem procházela do kuchyně. Opatrně jsem vytáhla z šuplíku nůž a rozklepaně ho držela před sebou. Pár minut byl naprostý klid, když jsem zahlédla za okny stín, který se mihl těsně u domu. Vystrašeně jsem sebou cukla a popošla ke vstupním dveřím. Opět bylo úplné ticho. Srdce mi divoce tlouklo do prsou, sotva jsem mohla strachy dýchat. Ve zpocené dlani jsem svírala velký nůž.

Za dveřmi se ozval šustivý zvuk a následný pohyb v zámku. Byla jsem tak vyděšená, že jsem nebyla schopná se pohnout, jenom jsem se pomalu přiblížila napravo od dveří a vyčkávala. Zámek hlasitě cvakl a dveře domu se otevřely.

„Áááááááááááá!!!“ vykřikla jsem zděšeně a vzápětí zahlédla Blair, která se mě hodně lekla.

„Bello!“ zahřměla a zabouchla za sebou dveře. Snažila jsem se vzpamatovat.

„Sakra, to se musíš plížit kolem domu jako duch!“ zakřičela jsem naštvaně. Uraženě se na mě podívala.

„Nevím, o čem to tu mluvíš! To ty se tu plížíš!“ zavrčela zlostně a hodila klíče na stůl. Vrátila jsem nůž do šuplíku v kuchyni.

„Tak to je dobrý, teda! Já jsem byla jenom vyděšená, když jsem zahlédla stín u domu a ty mi tu teď budeš tvrdit, že jsi to nebyla ty? Tak kdo tedy?!“ sykla jsem podrážděně a vysloužila si další Blaiřin spalující pohled.

„A nenapadlo tě třeba, že ses definitivně zbláznila, hm?“ vyjela na mě.

„Vážně vtipný!“ odvětila jsem dotčeně a přistoupila ke schodům. Blair se na mě posměšně podívala a ukázala rukama nějaké hloupé gesto. Ignorovala jsem ji a vrátila se zpátky do pokoje. Moje sestra mě chtěla vyděsit a ještě mi ani nebyla schopná říct pravdu do očí. Super.

Edward

Ležel jsem opřený na sofa a psal posledních pár vět do deníku. To, co se poslední dobou dělo kolem mě bylo jako ze špatného snu. Musel jsem v životě dokázat potlačit svou žízeň a ovládnout se, ale až teď jsem poznal, že potlačit lásku je mnohem těžší a nesnesitelnější…

„Jsi v pořádku?“ zazněl Alicin hlas mezi dveřmi.

„Myslím, že ano,“ odpověděl jsem a podíval se zpátky do deníku. Alice se posadila ke mně.

„Edwarde, myslím, že není správné se Belle dál vyhýbat. Kdybych měla jen trochu pocit, že je to nebezpečné, neradila bych ti to. Jenže moje vidiny jsou prázdné a po Dioře ani stopy. Není správné se takhle ničit a ubližovat Belle. Měl bys jí říct celou pravdu. Hlavně o tom, co k ní ve skutečnosti cítíš,“ pokračovala vážným, ale chápavým tónem. Nevěřícně jsem se na ni podíval.

„Alice, ty si vážně myslíš, že za ní můžu jen tak přijít a říct jí, že ji z celého srdce miluju? Jenom nám obou ublížím víc a navíc nedokážu riskovat Bellin život! Jak si můžu být jistý, že se Diora nevrátí zpátky, chápeš?“ sykl jsem zlomeně.

„Moje vidiny nelžou, Edwarde. Je pryč a pokud se rozhodne vrátit, uvidím to a společně ji zničíme!“ odpověděla Alice naléhavě. Uvědomil jsem si, že má pravdu. Diora je pořád jednou z nás a proti nám všem by byla v nevýhodě, přestože byla mnohem starší a silnější. Nemůžu se celý život jenom schovávat ve svém pokoji a každý den doufat, že bude Bella v pořádku a nic se jí nestane. Nesmím dovolit, aby mě nadále měla za ničemu, který ji využil a odhodil jako by pro něj absolutně nic neznamenala! Miluju ji a ona to musí vědět! Už jí dál nesmím lhát…

„Máš pravdu, Alice. Žít tak jako teď není řešení. Musím jí říct, co k ní cítím,“ řekl jsem jistě a Alice se zářivě usmála.

Autor: Lorenia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvojí tvář - 15. kapitola - Srdci neporučíš: