Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dvě podoby lásky - 23. kapitola

05.04.2012 (21:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 46× • zobrazeno 6363×

23. kapitola

Bella

„Já nestačím zírat,“ řekla Debbie, když jsem ráno vařila kafe.
„Co?“ ptala jsem se nechápavě.
„Všimla sis, že je teprve sedm?“ Podívala jsem se na hodiny, měla pravdu.
„Hmm, asi jo.“
„Jak můžeš vypadat tak svěže a čerstvě?“ zeptala se a znělo to, jakoby mě obviňovala. Sama neustále zívala a rukou si prohrabávala rozcuchané vlasy, seděla na židli obě nohy pod bradou a vypadalo to, jako že se hodně snaží znovu neusnout. „Ten Edward s tebou dělá divy. Ani koukat se na tebe nemůžu,“ zavrčela a zavřela oči.

Zasmála jsem se. Připadala jsem si skvěle. Poslední dobou jsem se vůbec měla dobře. Ke štěstí mi nic nechybělo. Občas mě teda přepadávaly stavy úzkosti z toho, co se stane, až se Felipe vrátí, ale zakázala jsem si na to myslet. Až to bude, tak to bude a teprve pak to budu řešit. Byl pryč už víc jak čtrnáct dní a nikdo nevěděl, jestli se v nejbližší době vrátí. Vlastně Edward to nevěděl a nebylo divu. Kdo by chtěl mluvit s bratrem, který vám přebral holku.

Ach jo. Radši nic.

„Tady máš, nalej to do sebe.“ Postavila jsem před Debbie hrnek, ne, celý kotel kávy a sledovala, jak hltavě pije. Kafe byl jediný prostředek, jak ji probudit a přimět k nějaké činnosti.

Vylokala skoro celý obsah na jedno nadechnutí. Blázen.

„Tak jo, jdu se ustrojit a půjdem.“ Neříkala jsem to?

„Můžeš mi prozradit, proč chodím do školy?“ brblala, když jsme procházely kampusem a schovávaly se za límce bund před studeným větrem. Obloha byla zatažená a bylo jasné, že se dřív nebo později rozprší. Počasí jak vymalované, ale není se čemu divit. V tuhle dobu je to vždycky stejné.
„Protože bys jinak musela makat?“
„Jo, to bude ono,“ souhlasila. „Díky za připomenutí.“

Ten den jsem měla jen dvě přednášky a pak mě čekala ještě nějaká práce ve firmě. Těšila jsem se, až uvidím Edwarda. Byl u mě až dlouho do noci, ale stejně se mi už stýskalo. Byla jsem prostě zamilovaná, úplně neskutečně, ale přitom opravdově.

Napadlo mě, že bychom mohli jet odpoledne k nim do vily. Chtěla jsem poznat neteř Cyruse, nějak na to zatím nebyl čas. Edward o ní nic nevěděl, skoro zapomněl, že u nich je. Asi to bylo tím, že se mu už od začátku nelíbila.

Musím přiznat, že mně to trochu znepokojovalo. Jak to začalo u nás? Nesnášeli jsme se a teď… Edward mi řekl, že mě miluje, ale v životě přede mnou měl spoustu žen. Bude mu teď stačit jen jedna? Jak se to říká? Starého psa novým kouskům nenaučíš. Co když mu přestanu stačit, nabaží se a půjde za jinou, a co když tou jinou bude právě Adele?

Ani jsem ji neznala a svým způsobem na ni žárlila. Chovala jsem se pošetile a taky jsem si to opakovala, když mě takové myšlenky napadaly. Nebyl vůbec žádný důvod o něčem takovém třeba jen uvažovat. Edward byl milý, což mě každým dnem překvapovalo, pozorný, zdálo se, že má oči jen pro mě. Co víc si přát?

Hned po příchodu do firmy jsem zamířila k němu do kanceláře. Už se z toho stal takový zvyk. Lidí jsem si nevšímala, nestáli mi za to. Na jejich pohledy jsem si zvykla a někteří to dokonce přestali řešit.

„Ahoj,“ usmála jsem se, když jsem proklouzla kolem paní Crawfordové.
„Ahoj,“ oplatil mi pozdrav a vstal, aby mě mohl přivítat. Vyměnili jsme si polibek a ještě jeden a ještě. Nemohla jsem se od něj odtrhnout.

„Chyběl jsi mi,“ řekla jsem, když se na mě už jen díval. Ruce měl položené na mých bocích a já ho objímala kolem krku.
„Ty mě taky,“ zamumlal a bedlivě si mě přitom prohlížel. Tvářil se ustaraně.
„Stalo se něco?“ vyděsila jsem se.
„Co?“ zeptal se, jako by mě neslyšel.
„Jestli se něco stalo?“ Zavrtěl hlavou. Možná nějaké starosti v kanceláři.
„Co kdybychom jeli večer k vám,“ navrhla jsem, abych ho na chvíli přivedla na jiné myšlenky. „Včera sis stěžoval, že mám malou postel,“ zašeptala jsem mu do ucha.
„Bello, asi bych ti měl něco říct.“
„Ano?“ Byla jsem si jistá, že se mi to nebude líbit. Už jen ten tón a k tomu ten výraz, to nemá nic společného s kanceláří.
„Felipe se vrátil.“ Prudce jsem vydechla a ztuhla v Edwardových pažích. To, čeho jsem se obávala nejvíc, se právě stalo. Bylo jasné, že to jednou přijde, ale i tak… Nějak jsem to čekala.

„Kdy?“
„Dneska ráno, potkal jsem ho, když jsem šel do práce.“ Zkousla jsem si spodní ret. Takže už se viděli.
„Říkal něco?“ zeptala jsem se opatrně.
„No…“ zaváhal, „ani moc ne.“ Dobře, možná lepší.
„Měla bych si s ním promluvit. Vysvětlit mu to,“ přišla jsem s nápadem, který se mi moc nelíbil, ale jiná alternativa tu nebyla. Musela jsem se k tomu postavit čelem. Sice by bylo jednodušší zavřít oči a dělat, jako že nic, ale to by bylo pěkně pokrytecké. Žijeme v jednom městě, pracujeme v jednom podniku, jednou ho potkám a co pak? Budu dělat, že ho nevidím? To těžko a navíc… Felipe je moc hodný. Asi by ode mě bylo hodně troufalé, chtít po něm přátelství po tom všem, co se stalo, ale můžu doufat, že jednou ho moje zrada přebolí natolik, že bude ochotný být aspoň kamarádem.

„Nemusíš to dělat. Zařídím to.“ Jo, to jsem si dovedla představit. Edward nebyl moc velký diplomat. To by nemuselo dopadnout dobře.
„Ne, tohle je na mně. Musím to udělat já. Aspoň to mu dlužím.“

Adele

Bylo to divný. Strýček Cyrus mě nastěhoval do pokoje pro hosty přímo v domě. Prý to tak chce pan Edward. Pche, tomu tak budu věřit. Dovedla jsem si představit, jak pan Edward skákal radostí do stropu z toho, že se k nim nasáčkuju. Navíc jsem se cítila strašně stísněně. Kdykoliv jsme jeli s Jeffersonem k jeho rodičům, bála jsem se vystrčit nos z pokoje. A tady to bylo podobné. Modlila jsem se, abych nikoho nepotkala a pokud to šlo, trávila jsem čas se strýčkem v kuchyni. Když jsem mu chtěla pomoct při úklidu a tak podobně, rázně mě odmítl. A tak jsem tam teda jen seděla a koukala na něj.

Vyprávěl mi o sobě, jak přišel k téhle práci a jak moc ji má rád a rodinu taky. Popsal mi všechny členy Cullenovy rodiny, ze kterých čtyři žijí mimo USA a v tuhle dobu jsou pryč i rodiče a pan Felipe, jak ho nazýval. Jednovaječný bratr Edwarda. To se mám na co těšit, říkala jsem si. Dva takoví jako je Edward, no paráda. Oba, stejně jako další čtyři sourozenci, byli adoptovaní, překvapilo mě to. Neznala jsem nikoho, kdo by adoptoval šest dětí. Ti lidé si zasloužili úctu.

Ne, že bych s Edwardem měla nějaký problém. Zatím jsem jeho přítomnost vůbec nepocítila. Netušila jsem, jestli vůbec chodí na noc domů či tráví čas s tou svou slečnou Bellou, každopádně jsme na sebe nenarazili. Ono by to bylo taky dost těžké, když jsem se po večeři zavřela ve svém pokoji a do rána nevystrčila nos. Podle strýčka měli nějakou firmu, takže tam možná trávil nějaký ten čas. Nevěděla jsem, jak to mají zařízený.

Nudila jsem se. Začala jsem si připadat jako zavřená v kleci, jako zpět v manželství, které jsem trávila mezi čtyřmi stěnami. Nedalo se to vydržet. Odmítala jsem užívat komfortu, který poskytovala rezidence. Nebyla moje, byla jsem jen vetřelec. A tak jsem si zajela do města, nakoupila hromadu novin a začala kroužkovat inzeráty na práci, které by pro mě připadaly v úvahu. Nemohla jsem si zrovna vymýšlet. Nedostudovaná škola nebyla zrovna známkou kvality.

Našla jsem nějaká volná místa prodavaček, což mě zrovna moc nelákalo, ale musela jsem brát, co bylo. Rozeslala jsem životopisy, které neskýtaly žádné převratné zkušenosti. Za svůj život jsem absolvovala pouze pár brigád. A pak nezbývalo než čekat na odpovědi a dál zkoumat své možnosti.

Odpověděli mi sotva na polovinu zaslaných žádostí, ale byla jsem ráda aspoň za to. A tak jsem začala obcházet pohovory a výběrová řízení. Nebyla to žádná sranda. Někde byli pěkně protivní, někde naopak milí, ale zatím žádné výsledky. Každý den jsem odeslala další hromádku životopisů s motivačními dopisy a čekala.  Dokonce jsem našla i práci, která by mě jisto jistě bavila. Pracovat v knihovně, mít kolem sebe dennodenně knížky… paráda, ale postupně jsem si přestávala věřit, takže pravděpodobnost, že bych mohla takové skvělé místo dostat, pro mě byla hodně nízká, ne, úplně nulová, vyhlídky jsem rozhodně neměla nijak růžové.

Na ten pohovor jsem se připravovala obzvlášť pečlivě. Jak moc já tu práci chtěla. Vždyť jsem literaturu i chvíli studovala, to by mohl být bod k dobru, ne? Co ale až se zeptají, proč jsem nechala školy? Odpověď, že jsem šla za láskou i prokletím svého života asi nebude ta pravá.

„Hlavně klid, Adele,“ zamumlala jsem si pro sebe a naposledy se zkontrolovala v zrcadle v pokoji. Odráželo obraz mé dokonale nalíčené tváře, aspoň k něčemu mi to manželství bylo, naučila jsem se o sebe pečovat, protože Jefferson vyžadoval, abych vypadala vždy perfektně, vlasy jsem měla hladce sčesané z čela a upevněné na týlu ozdobnou sponou. Vypadala jsem profesionálně a seriózně, snad to klapne.

Dala jsem si dobrý pozor, abych z pokoje vyšla pravou nohou. Nebyla jsem moc pověrčivá, ale když mi něco může pomoct, tak toho hodlám využít. Taxi jsem zavolala už před deseti minutami, takže by tu mělo být co nevidět. Rozhodla jsem se na něj počkat venku. Nutně jsem potřebovala na čerstvý vzduch. Byla jsem pekelně nervózní.

Rány, které ke mně dolehly zvenčí poté, co jsem sešla do haly, mě vyděsily. Bylo to, jakoby někdo třískal kladivem o kámen. Že by se někomu zachtělo zdemolovat dům a tak začal ozdobnými sloupy? Živě jsem si to dokázala představit. Co mám dělat? Nemůžu vandalovi vpadnout přímo do rány, taky bych pak mohla jednu schytat, ale čekat tu…

Nakonec jsem pootevřela dveře na malinkatou špehýrku, abych se podívala a… Muselo se mi to snad zdát nebo nevím. Viděla jsem dva Edwardy Culleny, jak se rvou jako psi. Pěsti létaly všemi směry. Jeden tloukl druhého a já jen zírala na jejich rychlost. Jo, to se mi muselo zdát!

Vylezla jsem ven a zakřičela na ně: „Nechte toho!“ Netuším, co mě to popadlo, ale pomohlo to. Jeden z nich se zastavil a druhý toho využil, aby ho zády přirazil na sloup a držel ho pod krkem.

„Zabiju tě,“ vrčel na něj.
„Máme diváky, nebo ti to snad nevadí?“ zeptala se přišpendlená kopie, nebo aspoň jsem to tak postřehla, mluvil hodně potichu. Útočník po mě hodil pohledem a pak dvojníka pustil.

Nemohlo mi uniknout, jak se na místě, kde byl opřen o sloup, vydrolil nepatrný dolík. Co to má být?

„A vy jste kdo?“ zeptal se mě ten… prostě jeden z nich. Druhý si zatím rovnal oblek a upravoval kravatu.
„Já? Kdo jste vy? Takhle tady vyvádět, ničíte dům. Jeho dům,“ dodala jsem a ukázala na Edwarda Cullena. Musel to být on, protože tenhle mě neznal.
„Snad dům našich rodičů,“ rozčílil se. Ne, že by předtím nebyl.
„To je váš problém. V každém případě byste se měli chovat jako civilizovaní lidé.“
„Jak jsem řekl, je to náš dům, můžeme si tu dělat, co chceme a někteří to tak už dělají.“ Pohledem šlehl po svém bratrovi, který okamžitě nahodil obranný postoj.
„Fajn, tak si to tu klidně zbořte. Mně je to fuk. Ale než to uděláte, sbalte mi prosím věci,“ řekla jsem jim, protože právě dorazil taxík.

Už mi na to nic neřekl, ale jeho pohled jsem v zádech cítila, dokud jsem nenasedla.

Celou cestu jsem o nich musela přemýšlet. Došlo mi, že to musel být pan Felipe, o kterém strýček občas mluví. Ale co mělo znamenat jejich chování? A navíc ten způsob… blbost, prostě jsem si to přibásnila, tohle se nemohlo stát.

Mé úvahy byly přerušeny hlasem řidiče, který mě upozorňoval, že jsme na místě. Zaplatila jsem mu, poděkovala a se staženým žaludkem vyšla schody ke knihovně. Mohutné kamenné stavbě v centru města.

Nádech, výdech… já to dokážu. Musím!

Tak a Felipe je doma. Takhle si to vyřídil s Edwardem, příště ho čeká rozhovor s Bellou.

Moc děkuju za komentáře. Jste nejlepší!:-) 

22. kapitola ᴥ SHRNUTÍ ᴥ 24. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě podoby lásky - 23. kapitola: