Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dva bratři a já - 30. kapitola

07.01.2011 (18:45) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1759×

30. kapitola - Navěky spolu

Damonův pohled:

Konečně jsem mohl být šťastný a našel jsem i někoho, kdo se mnou to štěstí sdílel. Chvíli mi to připadalo jako sen - jako neskutečně krásný sen, ze kterého jsem se nechtěl nikdy probudit. Ale ono to naštěstí byla skutečnost a Bella se teď nacházela v mém náručí.

„Ani nevíš, jak strašně jsem šťastný,“ zašeptal jsem.

„Věříš, že si to dokážu představit?“ odpověděla mi a já slyšel v jejím hlase smích. „Konečně jsem totiž přišla na to, co jsem si měla přiznat už hodně dávno,“ dodala a ke svým slovům přidala ještě jednu pusu na tvář.

„Já jsem hlavně rád, že jsi na to přišla - to je teď nejdůležitější,“ podotkl jsem a zadíval se do jejích pozvolna tmavnoucích očí, ve kterých se třpytila jenom láska a štěstí. Jak dlouho jsem toužil tenhle pohled v jejích očích vidět. Pomalu jsem přestával doufat, že by se to někdy mohlo stát skutečností - zvlášť, když se kolem ní pořád motal Edward, ale možná jsem se přece jenom mýlil.

„Ale… asi jsem tě vyrušila v tréninku, ne?“ zeptala se a rozhlédla se po prázdné hale, kde jsem skutečně měl zrovna trénovat s Rebecou.

„Vždyť je to jedno, nebo snad ne?“

„No, tak pokud Rebece nevadí, že jsem jí tě na tuhle hodinu ukradla, tak mně to rozhodně nevadí,“ odpověděla s úsměvem a já si hned vzpomněl na to, jak se mě Rebeca jenom chvíli před tím snažila přemluvit na zkrácení dnešní hodiny.

„Ani bych se nedivil, kdyby ti ještě poděkovala, že jsi sem takhle vtrhla, ale co teď se započatou hodinou?“ zeptal jsem se jí laškovně, a jak se zdálo, Bella to okamžitě pochopila, ta jiskra v očích mi to dala jasně najevo.  A tak jsme spolu mohli trénovat, trochu se to podobalo našemu prvnímu společnému tréninku, jenom teď už byla Bella trochu zkušená a polibky, které jsme si během toho navzájem kradli, když jsme nepřítele skolili na zem, byly ty nejlepší odměny.

Když jsme se poté s Bellou rozloučili, musel jsem začít přemýšlet nad tím, co se asi tak stalo, že si uvědomila své city ke mně. Rozhodně to muselo mít něco společného s Edwardem, jinak si to nedokážu nijak vysvětlit. Možná se pohádali, ale… to by přece nevedlo k tomu, že by Bella přiběhla za mnou do sálu a začala mě tam líbat.

Byl jsem hodně zvědavý, a tak mi to nedalo a ještě než jsem došel do svého pokoje, otočil jsem se zpátky a vydal jsem se k tomu Edwardovu.

Bellin pohled:

Přece jenom jsem Edwardovu pomoc nepotřebovala. Sice jsem už jasně před sálem cítila Rebecu, dodala jsem si odvahy a nakonec to dopadlo tak, jak to dopadlo - naprosto perfektně. Edward měl skutečně pravdu a já mu za to, že mi otevřel oči, budu asi napořád vděčná. Samotné by mi to možná někdy došlo, ale mezitím bych se trápila ještě pěkně dlouho a nejspíš bych trápila i ostatní kolem sebe.

Musela jsem mu jít ještě jednou poděkovat.

Zaklepala jsem mu na dveře a ještě než mě stačil vyzvat ke vstupu, jsem mu vtrhla do pokoje jako nějaký hurikán. A hned jsem taky strnula - všechno to způsobil kufr na jeho posteli, který byl už z poloviny naplněný oblečením.

„Edwarde…?“ oslovila jsem dotyčného a nechápavě k němu obrátila zrak.

„Jsi tu brzy, tedy, myslel jsem, že si dobalím věci a potom za tebou zajdu, abych ti mohl říct, že odjíždím,“ odpověděl na mou nevyslovenou otázku a položil do kufru další trika. Já na něj ale hleděla, jako by spadl z jiné planety. On odjíždí?

„Proč?“ Vždyť k tomu nemá žádný důvod!

„Ale Bells, sama jsi byla připravená na to, že budu muset jednou odjet, že tu nebudu moct být napořád. Teď prostě přišel ten čas se vrátit k rodině,“ odpověděl mi jako by se nechumelilo. Rodina. Taky bych se k ní vrátila, kdybych měla možnost! Copak musí být tak krutý a hned odjíždět?

„A to musíš opravdu odjet? Necháš mě tu jenom tak?“ otázala jsem se ho.

„Nenechám tě tu jenom tak, máš Damona a on se o tebe postará dobře, tím jsem si jistý. Ty to všechno zvládneš a určitě se teď neloučíme navždy,“ podotkl.

„To sice ne, ale… ach jo, Edwarde, bude se mi po tobě hrozně stýskat,“ povzdechla jsem si, když mi došlo, že má pravdu. Tentokrát mě tu nenechává samotnou se zmatenými myšlenkami, teď už tu mám někoho, s kým budu trávit čas, s kým se budu smát. Když mi tohle došlo, musela jsem si přiznat, že ho tu opravdu nemůžu držet do nekonečna - jeho rodina na něj čeká - a navíc tady je to pro něj asi hodně těžké.

„Pojď ke mně,“ usmál se na mě a napřáhl ke mně ruce. Během chvíle jsem se mu choulila v konejšivé náruči, kde mi vždy bylo tak dobře. „Taky mi budeš chybět, ale teď bych tu byl jako páté kolo u vozu. S Damonem si vystačíte sami a já bych se taky měl vrátit ke svému dosavadnímu životu,“ poznamenal a já jenom přikývla.

„Slib, že sem zase někdy přijedeš,“ vyžadovala jsem po něm slib.

„Slibuju. Rozhodně se teď nevidíme naposledy,“ souhlasil a znovu mi přejel rukou po zádech jako tolikrát v minulosti. Bylo to intimní gesto, které mě vždy uklidnilo, a tentokrát opět zabralo.

„Škoda jenom, že tu nemůžeš zůstat, byla bych za to vděčná - a nejenom já, když tak nad tím přemýšlím, nesnažil se tě Aro pokaždé, když tě uviděl, naverbovat do gardy?“ napadlo mě z ničeho nic.

„To máš sice pravdu, ale já jsem pokaždé odmítl a tentokrát to nebude jinak.“

„No nic, aspoň jsem to zkusila,“ odpověděla jsem s lehkým úsměvem.

„Tak vidíš,“ přitakal, „a teď, když dovolíš, bych si dobalil věci, ty mi zatím můžeš říct, co se událo mezi tebou a Damonem, když jsi sem vešla, jenom si zářila, takže to muselo být dobré,“ změnil téma, a tak jsem se dala do vyprávění.

Pohodlně jsem se usadila na střed jeho postele, před sebou jsem měla jeho kufr, který se pomalu plnil věcmi, a přeříkávala jsem mu scénu, jak jsem vtrhla do tréninkové haly. Podrobnosti, které pak následovaly, jsem trochu přeskočila. Ačkoliv se tvářil, jako že se nic neděje, nechtěla jsem mu tím ubližovat. Pořád to pro něj mohlo být citlivé místo a já jsem mu toho tolik dlužila. Rozhodně však mezi moje dluhy nepatřila bolest.

Jen co jsem dovyprávěla, tak se jako na zavolanou ozvalo klepání.

„Pojď dál, Damone,“ vyzval Edward svého bratra ke vstupu.

Vůbec jsem ho tu nečekala, docela mě tedy zajímalo, co tu dělá, ale to se mi hned objasnilo. Byl zvědavý, jak to všechno bylo, a já se mu vlastně nedivila. Posadil se proto vedle mě na postel a dal mi ruku kolem pasu. Edward měl skoro dobaleno, a tak jsme si mohli jenom povídat - konečně mi tihle dva přišli jako sourozenci. Normálně se bavili, nešpičkovali se, nehádali a byli celkově v pohodě.

Nakonec jsem se dočkala i bratrského objetí, když jsme se s Edwardem loučili.

Po Edwardově odjezdu, který jsem značně pocítila v některých osamělých chvílích, jsem se snažila aspoň z části vrátit k tréninku. Když už všechno dostávalo jistý smysl a řád, měla bych urovnat i vztah s Nikolou a Antonem, a tak jsem si je jednou oba pozvala do tréninkové haly, kde zrovna nikdo netrénoval.

„Ale, tebe bych tu nečekal,“ promluvil trochu cynicky Anton, ale já mu to neměla za zlé, po tom jak jsem se k němu chovala. Teď, když jsem ho viděla stát vedle jeho bratra, to bylo ale jiné. Ta jejich podoba byla až neskutečná - asi tak jako moje podoba s Elinor a naopak - nikdo se tedy nemohl divit, že jsem si je pletla. Vždyť i jejich vůně si byly podobné!

„No, tak nějak jsem si říkala, že jsem k vám asi nebyla tak úplně spravedlivá. Měli jste svůj důvod k tomu, že jste mi to tajili, a já bych to měla chápat ze všech nejvíc. Omlouvám se vám proto za to svoje děsné chování,“ omluvila jsem se jim.

„To je v pořádku, Bells, nemusíš si s tím dělat starosti,“ odpověděl mi ehm… Nikola a položil mi ruku na rameno.

„Jasně - jenom bych tě rád požádal, abys zachovala to tajemství, které ti Nikola vyklopil, není to pro něj bezpečné,“ obrátil se na mě teď Anton. Na chvíli jsem nakrabatila čelo, jak jsem si nemohla vzpomenout, jaké tajemství myslí, ale během chvíle jsem na to přišla.

„Neměj obavy, tohle zůstane jenom mezi námi třemi,“ ujistila jsem ho.

„Takže tohle máme z krku. Teď je tu ale ještě jedna věc - hodláš po tom všem se mnou trénovat? Víš, že to záleží na důvěře, a pokud mi nebudeš moct už věřit, tak bychom ti měli najít někoho jiného,“ podotkl opět Anton a Nikola se držel v povzdálí celého rozhovoru.

„Řekla bych, že nebude obtížné ti znovu věřit, odteď bych si ale prosila žádné lži,“ vynutila jsem si na něm souhlas o pravdomluvnosti.

„Fajn, pokud to bude v mých silách, tak budu mluvit jenom pravdu, ale nemysli si, Bello, mě jenom tak nepředěláš. S Nikolou se v mnohém lišíme, sice jsi nás delší dobu považovala za jednoho, ale to bylo jenom proto, že jsem si na něho hrál. Teď nebudu nic předstírat,“ upozornil mě a já jenom přikývla.

Všechno bylo jasné. Podmínky dány a já už potřebovala mluvit jenom s Nikolou, jenom jsem nevěděla, jak to udělat, aby to Antonovi nepřišlo divné. Přece jenom nechtěl žádné tajnosti a měla bych mu věřit. Což o to - já mu věřila, ale tohle bylo i o jeho bezpečnosti a už tahle dost riskoval kvůli svému bratrovi, natož kdyby věděl i o mé zálibě ve zvířecí krvi. Tohle opravdu vědět nemusí.

Pak – po vyřešení všech nejasností a komplikací, kdy jsem získala zpět starého přítele a přibrala do party i jeho bratra, bylo konečně všechno, jak má být. S Antonem jsem opět trochu trénovala, avšak tentokrát jsem nemusela svůj štít rozšiřovat ani smršťovat, tentokrát mě totiž učil koncentraci, protože jsem se mu svěřila s občasnými poruchami s mým štítem.

Instruktorem boje se mi stal Nikola. Díky tomu, že jsme se oba živili stejně, neměl proti mně žádnou výhodu, natožpak větší sílu. I když i to se mělo časem změnit, protože jsem cítila, že nebudu moct trénovat pořád, jasně jsem pociťovala ten nedostatek krve, jejíž obsah v mém těle byl neustále menší a menší a tím pádem i tréninkové hodiny kratší a kratší.

Místo toho jsem potom chodila spolu s Nikolou do knihovny. Měl zájem dozvědět se nějaké cizí příběhy a já se toužila dozvědět ten jeho. Vyprávěl mi úplně všechno, teď už bez žádných tajemství nebo záhad - prostě jenom čistou pravdu. Na oplátku jsem mu já předčítala z té irské knihy, kterou jsem tu před časem objevila. Společně jsme tak procházeli minulostí - ať už blízkou nebo hodně vzdálenou a bylo to hodně příjemné.

Nikdo kromě Nikoly nevěděl o tom, jak jsem se celou tu dobu ve světě živila, a jelikož mé oči byly den ode dne tmavší, nemusela jsem už nosit ani kontaktní čočky – černota zamaskovala jakékoliv znaky po zlatých zorničkách. Měla jsem však trochu strach, jak bude reagovat Damon, až mu všechno řeknu. Už jednou se mi vysmál – tedy, ne tak docela - ale jasně na něm bylo vidět, že by byl spokojenější, kdybych nevybočovala z řady a živila se tak, jako to dělají ostatní.

Jenže to jsem nechtěla zase já. Bála jsem se chvíle, kdy mu to budu muset říct. Skutečnost mého vegetariánství asi trochu otřese základy našeho vztahu, ale doufala jsem, že jeho city ke mně jsou natolik silně, že tahle skutečnost náš vztah neohrozí.

Damonův pohled:

Bylo to zvláštní, jako by se něco dělo a přitom byl všude klid. Přesto…

„Co jste dneska s Nikolou dělali? Zase jsi mu předčítala ty irské příběhy?“ optal jsem se Belly, jen co jsem za ní na sklonku dne přišel. Seděla zrovna před zrcadlem, hleděla někam před sebe a nepřítomně si česala vlasy. Jako by snad ani můj příchod nezaznamenala.

Přešel jsem až k ní a položil ruce na ramena. Trochu se přitom dotyku lekla.

„Neboj se, to jsem jenom já,“ promluvil jsem k ní a zahlédl v odraze zrcadla lehký úsměv. Políbil jsem ji proto do vlasů a sedl si na roh postele. Stále jsem ji však sledoval, zdála se být ustaraná, něco ji rozhodně trápilo a ona mi nechtěla říct co.

„Povídali si, Nikolův život je dost zajímavý, nevěřil bys, co všechno prožil, než se dostal sem,“ odpověděla mi na mou původní otázku. „A co po tobě Aro chtěl, žes´ musel do sálu?“ otázala se mě hned na oplátku a odložila hřeben na stolek.

Bylo to už nějakou dobu, co byl klid. Poražení Patrika, následný ples – všechno to byly jenom dobré politické tahy, přesto bylo jasné, že to nebude trvat dlouho, co se opět někdo vynoří, aby se pokusil získat všechnu moc pro sebe. A teď, po skoro čtyřech měsících, se to stalo. Opět další práce.

„Jenom nějaké nepokoje, ale to nic není. Myslím, že něco se spíš děje tady.“

„Nevím, co tím myslíš. A ta mise, to znamená, že budeš muset někam pryč?“ zeptala se a snažila se pořád odvrátit mou pozornost od sebe. Což se mi ale nelíbilo.

„Nejspíš jo, ještě není nic jasné, Aro to musí probrat s bratry a potom mi dají vědět, teď ale… no, chci si s tebou promluvit o tom, co se děje. Něco tě trápí a já bych rád věděl, co to je, protože není normální, abys byla den ode dne smutnější a zamyšlenější a ono se nic nedělo,“ vrátil jsem se zpět k ní a snažil se zjistit, co se děje.

„Nic se neděje, opravdu - jenom teď, když tolik netrénuju a mám hodně času, víc vzpomínám na rodinu. Přece jen už je to nějakou dobu, co jsem je neviděla,“ odpověděla mi a možná, že mi říkala pravdu, ale nějak se mi zdálo, že za tím vším je něco víc.

„A opravdu je tohle to jediné, co tě trápí?“ dotázal jsem se ještě jednou. Nikdy jsem se nesnažil být někomu na blízku, natož pro něj být oporou, proto jsem nevěděl, jak se mám v téhle chvíli chovat.

„Ano… vlastně…,“ zaváhala. Měl jsem tedy pravdu, bylo tu ještě něco.

„Pojď si sednout tady za mnou,“ vybídl jsem ji, aby si sedla na postel za mnou, ale to odmítla a raději přešla k oknu, přes které do pokoje dopadaly poslední sluneční paprsky dnešního dne. Bella se v nich třpytila a vypadala dokonale, ale zároveň jsem viděl, že se odhodlává k něčemu velkému.

Paže si omotala kolem hrudníku a hleděla zarputile před sebe. Začínal jsem mít strach, že se dozvím něco opravdu hrozného.

„Pamatuješ si, jak jsme se kdysi bavili o variantě, že bych se živila zvířecí krví?“ promluvila po chvíli, kdy si konečně dodala odvahu. Přikývl jsem, tohle jsem si pamatoval - tehdy jsem jí chtěl dokázat, že je to hloupost, takhle se ošizovat. Teď ale… že by o tom vážně přemýšlela?

Když neodpovídala, došlo mi, že ke mně stojí otočená zády, a tak neviděla mé souhlasné přikývnutí. Musel jsem to říct nahlas. „Jistě, že si to pamatuju,“ řekl jsem.

„Tak to je přesně to, co mě trápí. Už nějakou dobu nad tím přemýšlím… při mém příchodu zpátky do Volterry si toho nikdo nevšiml a teď, díky mému trestu, to nejde ani poznat, ale… během té doby, co jsem žila v Americe, jsem se rozhodla živit zvířecí krví a… potom, jak tohle všechno skončí, v tom hodlám pokračovat,“ odpověděla a nadále se vyhýbala mému pohledu. Jako by se snad bála mé reakce, přestože - kdybych já byl na jejím místě, asi bych se taky trochu strachoval.

„Takže, teď po mně chceš co, abych udělal?“ zeptal jsem se a asi ji to překvapilo, protože se ke mně otočila se šokovaným výrazem ve tváři.

„Já - já nevím, myslela jsem, že se mi to budeš snažit rozmluvit, budeš naléhat, ať to nedělám, říkat, že jsem se zbláznila. Všechno jsem čekala, jenom ne tohle. Copak ti mám já říkat, co máš dělat a jak se cítit, když jsem ti zrovna řekla, že se rozhodně nehodlám pasovat do klasických řad v gardě?“ dotázala se mě pro změnu ona.

„Ne, to rozhodně ne. Jenom, asi jsem tohle měl čekat, už dávno jsem poznal, jak jsi tvrdohlavá, a pokud si něco usmyslíš, tak to i uděláš - a to za každou cenu. Tehdy… ano, přiznávám, moc se mi ten nápad nelíbí. Arovi ani ostatním v našem světě se vegetariáni zrovna moc nelíbí, a pokud by jeden měl být přímo v řadách gardy. Nevím, jak na tohle bude reagovat zrovna on,“ zamyslel jsem se.

„Ale já chci znát tvůj postoj k téhle věci, ne Arův,“ odvětila.

„Fajn, jak myslíš, řeknu ti tedy svůj názor. Nevadí mi to, a pokud ti to udělá radost, budu tě v tom i podporovat, jenom nechci, abys byla nešťastná kvůli tomu, že musíš dělat něco, co se ti protiví,“ dostal jsem to ze sebe a Bella se na mě konečně, po celé té době, co jsem v tomhle pokoji, usmála.

„Děkuju,“ zašeptala a já k ní natáhl ruku. Ona do ní bez nejmenšího zaváhání vložila tu svou, a tak jsem si ji přitáhl až k sobě na klín.

„Teď mi ale řekni, jak jsi dokázala zamaskovat ty svoje kukadla i před ostatníma,“ pobídnul jsem ji k vysvětlování - docela mě zajímalo, co chytrého se jí podařilo vymyslet.

„Použila jsem přece kontaktní čočky, ne?“ usmála se na mě.

„Kontaktní čočky?“ zopakoval jsem po ní překvapeně. Tak tohle by mě nenapadlo, přemýšlel jsem nad spoustou různých řešení, ale tohle bylo… jednoduché, originální a účinné - přesně jako moje Bella. „Opravdu chytré, stejně jako jsi ty,“ vysekl jsem jí poklonu a získal za to polibek. Hned mě tedy napadlo, že pokud tohle bude odměna za poklonu pokaždé, měl bych jí jich říkat víc.

Bellin pohled:

Měla jsem to za sebou a ani to nebolelo. Nechápala jsem, proč jsem měla takový strach to Damonovi říct. A přitom to vzal v pohodě, ještě se mnou žertoval na téma mého lovu chlupatých zvířecích mazlíčků.

Jak já jsem ho v tu chvíli milovala. Na to slova rozhodně nestačila. Připadala jsem si jako zamilovaná puberťačka. Kdyby mi ještě mohlo tlouct srdce, měla bych ho ve chvílích, kdy mi byl na blízku, až v krku. Bylo to tak dokonalé, nesnažil se mě nutit do něčeho, co jsem sama nechtěla - a myslím, že jenom jedna věc byla, kterou jsem dělat nechtěla, a to vraždit lidi.

Trávili jsme spolu spoustu času, občas jsme byli u mě v pokoji, občas u něj – obvykle potom, co přišel z tréninku, a než stihl dojít až ke mně, šel si dát sprchu a já na něho prostě nevydržela čekat. Když jsem ho poprvé viděla vyjít z koupelny jenom s ručníkem kolem pasu, bylo to… byl prostě neuvěřitelně sexy a já jsem byla ráda, že tenhle bůh patří zrovna mně.

V těch chvílích jsem přestávala myslet na neuvěřitelnou žízeň, která den ode dne rostla, a já se snažila zachovávat si chladnou hlavu, ač to nebylo zrovna nejlehčí. Damon mi však byl neustále po boku a Nikola s Antonem jak by smet.

Jenom díky těmto třem a pravidelným Aliciným telefonátům jsem si připadala jako chtěná, že někam skutečně patřím. Konečně jsem měla pocit, že i ten studený hrad je trochu přívětivější než ve chvílích, kdy jsem se tu octla poprvé.

Doufala jsem však, že ten trest vydržím. Neustále jsem se musela skrývat v nejzazší části hradu, když Heidy přivedla skupinu turistů na prohlídku hradu, která však byla jejich poslední. Dobře jsem věděla, že nejsem tak odolná, abych tváří v tvář odolala lidské krvi, a tak jsem si musela dávat velký pozor.

Na začátku se půl roku nezdálo moc, ale teď to bylo skutečně hodně dlouho.

>>> Moje shrnutí <<<

>>> 29. kapitola <<< o >>> Epilog <<<

Tak a tohle je pro dnešek konec. Nezoufejte však, je tu totiž ještě Epilog.

Snad se vám tato kapitola aspoň trochu líbila a necháte mi tu nějaký ten komentík, na který se hrozně moc těším.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dva bratři a já - 30. kapitola: