Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dva bratři a já - 23. kapitola

11253513453


Dva bratři a já - 23. kapitolaDalší kapitola je tu. Edward a Damon jsou drženi v táboře nepřátel, zatímco Bella je v Denali a snaží se utužit své vegetariánství a Aro s bratry plánují trestnou misi.

Snad se tedy kapitola bude líbit a necháte mi tu nějaký ten komentář.

23. kapitola - Na západní frontě klid

Bellin pohled:

Alice mluvila a mluvila a já jen se zatajeným dechem poslouchala, co všechno se semlelo od chvíle, co jsem utekla z Patrikova tábora. Tedy spíše od chvíle, kdy jsem byla zajata Patrikovými lidmi, ale jak se to poté zvrtlo. Nestačila jsem se divit.

„Zadrž, Alice,“ skočila jsem jí do řeči, když se znovu nadechovala, aby mohla pokračovat v mluvení. Vlastně mě od mého pozdravu nepustila ani pořádně ke slovu. Nejdřív mi pořádně vyčinila, že jsem se vůbec neozvala, když se mi podařilo uprchnout a teď…

„Můžeš mi říct, jak je na tom Damon s Edwardem v tuhle chvíli?“ zeptala jsem se.


Damonův pohled:

Od chvíle, co nás zajali, uběhly už dva dny. Dva nekonečně dlouhé dny, kdy jsem se mohl zabývat jen vlastními myšlenkami a tím, jak se venku bavili naši nepřátelé, kteří den ode dne nabývali na síle a bojových schopnostech. Edward se se mnou po tom nepodařeném pokusu o Bellinu záchranu moc nebavil. Seděli jsme od sebe, jak nejdále to šlo a on byl stále zabrán do myšlenek ostatních.

„Tak se zvedněte, oba!“ zahulákal na nás příchozí strážný a hned šel ke mně, aby mi pomohl vstát, jako bych to sám neuměl. Ve vstupu do stanu se objevil ještě jeden ze strážných a podobnou pomoc nabízel i Edwardovi, ale ten se na něj zpupně podíval a sám se, se svázanýma rukama za zády, zvedl a následoval ho ven ze stanu.

Nebe bylo pod mrakem a stráže nás vedly k tomu nejvyššímu stanu v jejich táboře. Teď jsme si opět mohli prohlédnout tábor, kde se umístili ti, kteří nectí zákony a ohrožují tajemství.

„Kam nás to vedou?“ zeptal jsem se šeptem Edwarda.

„Za Patrikem, on tomu všemu tady velí,“ odpověděl mi stručně, ale to už nás stráže od sebe odtrhávali, abychom se snad nepokusili prchnout, což jsem sice v plánu měl, ale zatím na to nebyla vhodná příležitost, tedy aspoň to mi naznačil Edwardův zachmuřený výraz a záporné zavrtění hlavy.

Jen co jsme tedy došli ke stanu, rozhrnuly nám stráže cípy stanu a my jsme mohli vstoupit dovnitř, kde nás už očekával vůdce. Doufal jsem, že se Edward z jeho myšlenek dozví víc než to, co nám Patrik prozradí dobrovolně. Rozhodně mu ale nesmí Edward říct o své schopnosti, já jsem svou taky nehodlal prozrazovat. Edward se na mě však zamračil. Dobře slyšel i mé myšlenky, nehlídal jenom Patrika.

„Tak, pánové, copak vás přivedlo ke mně do tábora?“ zeptal se mile, když stráže vyšly ven a ve stanu jsme zůstali jenom my tři. Prohlédl jsem si tedy toho maníka, který se rozhodl ohrožovat Volturiovi, kteří vládli upířímu světu už několik tisíciletí a nikdy, co si pamatuju, se o to nikdo nepokusil. Tedy pokud nepočítám Rumuny, ti jsou s Arem a jeho bratry na kordy neustále.

„Měl jste něco, co patřilo nám, tak jsme si pro to přišli,“ odpověděl jsem mu a vzdorovitě se mu podíval do tváře. Byl starší než já nebo Edward, to bylo na první pohled zřejmé. Taky bylo zřejmé, že ho neznám. Nikdy jsem ho ve Volteře neviděl, a tak jsem dost dobře nechápal, proč se teď snaží zničit vládu tří bratrů. Jeho nepřístupná tvář mi spíš připomínala masku. Vypadal jako malý kluk, kterému bylo ublíženo a on se teď bude mstít, ale nevěděl jsem, co se mu stalo. Ale to všechno mohl být jenom dojem a mohl jsem se také mýlit.

„Takže vy jste si přišli pro krásnou Isabellu?“ zeptal se a na tváři se mu usadil slizký úsměv. Bez jakéhokoliv uvažování jsem na něj zavrčel, až mě musel Edward opět klidnit. On přesně věděl, co Patrikův úsměv má znamenat, zatímco já jsem se mohl jenom dohadovat.

„Copak se stalo?“ zeptal se mile.

„Nic se neděje,“ odpověděl místo mě Edward.

„Ano, nic se neděje,“ souhlasil jsem s ním a potlačil další zavrčení, když si mě začal Patrik prohlížet trochu soustředěněji. Kdyby neměl za zadkem celý ten tábor kreténů, tak bych se na něj vrhl a trochu mu ten jeho cynický úsměv upravil.

„Tak to jsem rád. Bohužel pro vás mám ale nemilou zprávu. Isabella nám utekla. Nechápu, jak se jí to mohlo povést, ale zřejmě měla nějaké malé tajemství, se kterým se mi nesvěřila…,“ řekl zadumaně, „ale to je teď jedno. Vy jste teď zde a myslím, že vám musí být jasné, že si vás pohlídám. Bylo by velmi nemilé, kdybyste utekli i vy dva. Přestože očekávám velmi brzkou návštěvu vašich vládců, kteří jistě už od Isabelly všechno vědí, pustit vás nemůžu, to jistě chápete,“ řekl naoko zkroušeně.

Hrál s námi hru. To mi jenom proběhlo hlavou a periferním viděním jsem si všiml, jak Edward nepatrně pokýval hlavou na souhlas. Díky tomu, že si přesně v jeho myšlenkách všechno přečetl, věděl, jakou hru to s námi Patrik hraje.

„Mám na vás ještě jednu otázku… vlastně tedy dvě. Je mi jasné, že na tu první mi jistě neodpovíte upřímně, ale zkusit to přesto musím. Má aspoň jeden z vás nějaký dar?“ zeptal se a já se ušklíbl. Přece si nemyslí, že bychom mu tak lehce prozradili, jestli máme nějaký dar. Stejně, tedy jenom bez toho úšklebku, se zachoval i Edward. „Napadlo mě, že mi to nebudete chtít říct, a bohužel nemám v řadách nikoho, kdo by mi řekl, kdo z vás, anebo jestli oba, máte nějaký dar a popřípadě i jaký. Teď ale k mé druhé otázce. Nemáte zájem se připojit k mým lidem? Aro a jeho bratři mají stejně podepsaný ortel, nemůžou vyhrát a vy máte teď poslední šanci zachránit si kůži, ostatní takovou šanci mít nebudou,“ řekl výhružně. Nechápal jsem, kde bere takovou jistotu, že ho garda neporazí.

„Myslel jsem, že jsi chytrý, ale asi ne, když pokládáš takové dětinské otázky. Jasně, že se do tvé skupiny nepřidáme,“ odpověděl jsem za oba. Nemusel jsem se ani Edwarda ptát, abych věděl, že on by se k takové skupině nepřidal.

„No, jak myslíte, byla to vaše poslední šance, druhou šanci nikdy nedávám, to si pamatujte. Pokud jednou odmítnete mou nabízenou ruku, podruhé ji nečekejte. Avšak mám ještě jeden dotaz na tvého zamlklého kolegu,“ řekl z ničeho nic a zadíval se na Edwarda. Nechápavě jsem se tedy podíval na bratra a čekal na tu otázku, kterou mu Patrik položí.

„Ptejte se,“ řekl klidně Edward a dál se díval Patrikovi nebojácně do očí. Tohle byl můj bratr. Přece jenom v něm je trochu té statečnosti, co ve mně. Rodiče by na něj určitě byli hrdí.

„Tvé oči jsou zlaté, jak je to možné?“ zeptal se a já se znovu ušklíbl nad tím, jak je světa neznalý. Tohle ví snad každý, že zlaté oči mají vegetariáni. Ti podřadní našeho druhu, co se zřekli zabíjení lidí. Jak je možné, že on to neví a přitom je vůdcem téhle bandy, která se chová, jako by jí patřil celý svět?

„Neživím se lidskou krví,“ odpověděl stručně Edward.

„Je vegetarián, pokud ti to něco říká,“ rýpl jsem si, ale jak jsem poznal, neměl jsem to dělat. Protože chvíli na to stáli ve dveřích stráže a vlekli mě zpět do stanu pro zajatce. Edward zůstal u Patrika a já nemohl tušit, co se bude dít dál.

Edward se vrátil až po několika hodinách, kdy jsem uvažoval, že se proměním v některého ze strážných a půjdu zjistit, co se děje. Což vlastně nebyl tak špatný nápad. Zrovna jsem se tedy chystal proměnit, když se ve dveřích objevil Edward a ten strážný, za kterého jsem se chtěl proměnit.

„Kde jsi byl tak dlouho? Co ses od Patrika dozvěděl? Jak…,“ začal jsem vyzvídat.

„Byl jsem na lovu. Patrik si všiml, že mi tmavnou oči a nabídl mi to jako možnost. Protože mu došlo, že když se neživím lidskou krví, nebudu nikdy tolik silný jako pravý upír. Navíc stejně teď chystají přivést do tábora nějaké lidi, aby se nakrmili i ostatní, třeba ti sem taky někoho přivedou,“ vysvětlil mi svou dlouhou nepřítomnost, a když jsem se mu podíval do očí, viděl jsem jasně, že jsou skutečně světlejší než ve chvíli, kdy jsme byli spolu u Patrika.

Jenom jsem nedokázal pochopit to, proč ho na ten lov pustil. Přece jen nám nevěřil, že nemáme žádný dar, tak proč by mu dovolil nabýt svou plnou sílu, když by mohl použít svůj dar na útěk, anebo na zničení samotného Patrika? Vrtalo mi to hlavou, když v tom mě napadlo neskutečné řešení.

„Blázníš? Tohle bych nikdy neudělal!“ vyjel po mě Edward, jen co si to přečetl v mých myšlenkách a já se trochu zastyděl.

„Omlouvám se, jenom mě to napadlo. Ale považ, že by to bylo logické. Kdyby ses přidal k jeho táboru, dovolil by ti zajít si na lov, výměnou za to, že budeš číst všechny myšlenky a budeš ho o tom informovat.“

„Zmlkni!“ zasyčel a střelil pohledem ke vstupu do stanu a mně došlo, že to stráže asi slyšely. Vůbec mě nenapadlo, že bych to mohl nějak pokazit, teď se ale Patrik dozví o Edwardovu daru a bude všechno pěkně v háji.

 

Bellin pohled:

„… jsou v pořádku, aspoň zatím. Aro s bratry plánují postup proti těm vzbouřencům. Jejich tábor jsem viděla jenom z dálky, ale mohli jsme Arovi podat aspoň základní informace, které jim pomohly domyslet ten plán na potrestání tak rozsáhlé skupiny. Mise se samozřejmě zúčastní Jane a Alec, což bylo hned jasné, no a potom další nadaní členové gardy. Všechno by to mělo vyjít,“ uklidňovala mě přes telefon, ale já jsem stále netrpělivě poposedávala.

„Alice, jak můžeš chtít, abych se uklidnila, když mi tady říkáš, že jsou oba drženi Patrikem a jeho poskoky v tom příšerném táboře?“ začala jsem na ni skoro hystericky křičet.

„Ano, je mi jasné, co to s tebou dělá, ale pokud nejsi někde poblíž, jako že předpokládám, že nejsi, tak sem ani nejezdi. Aro s bratry už všechno plánují a ty bys jim to mohla jenom zhatit. A to nemám nic proti tvému boji, Edward říkal, že bojuješ dobře a já mu věřím. Takže, pokud se do dvou hodin nestihneš dostavit do Volterry, tak ani nechoď, počkej tam, kde jsi, dokud ti nezavolám,“ dávala mi instrukce a já v duchu počítala. Ani kdybych nasadila tu největší rychlost, nemohla jsem se do dvou hodin dostat zpět do Itálie.

„Dobře, zůstanu tam, kde jsem,“ řekla jsem smířlivě, „ale budeš mě informovat o všem, co se bude dít. Nesnesla bych to, nevědět, co se s nimi a vlastně s vámi se všemi děje,“ žádala jsem ji hned.

„Slibuju, že tě budu informovat o všem, co se bude dít, přestože si to vůbec, ale vůbec nezasloužíš. Pořád mám na paměti to, jak jsi po vánocích zmizela, a nikdo o tobě nic nevěděl. Potom se od Elinor a Petera dozvíme, že jsi mrtvá a nakonec tak velký šok v podobě tvé upírské podstaty. Kdyby tehdy Edward nejel do Volterry, tak to nevíme ani teď, že žiješ?“ zeptala se teď trochu kousavě. Nechápala jsem, proč teď směřovala náš rozhovor k mé proměně a tomu, že jsem jí hned nezavolala.

„Tak to není… bylo toho moc. Pořád jsem na vás myslela, ale když jsme se s Edwardem rozešli, myslela jsem, že to tak bude lepší, nebo co já vím… byla jsem zmatená,“ odpověděla jsem jí a unaveně si promnula obličej.

„No, to je teď stejně jedno… a asi mi neřekneš, kde teď zrovna jsi, že?“

„Jsem u jedněch vašich známých a myslím, že by Eleazar byl rád, kdybys pozdravovala Carlislea,“ odpověděla jsem jí popravdě, sice se Eleazar nezmiňoval o tom, že bych měla Carlislea pozdravovat, ale to je věc vedlejší, jistě ho to totiž potěší.

„Takže, ty jsi teď v Denali?“ zeptala se šokovaně.

„Ano, co tě na tom tolik udivuje?“ zeptala jsem se pro změnu já. „Celé to byla jenom jedna velká náhoda, když jsem utekla z toho Patrikova tábora, tak jsem jenom běžela a běžela a najednou jsem byla už ve Španělsku, pak jsem přeplavala oceán a najednou bum a byla jsem ve Státech. Trochu jsem se tu porozhlídla a poznala zajímavé… ehm, lidi,“ popsala jsem ji svou cestu do Denali a trochu se zarazila u vzpomínky na toho vlka. No, to člověk vskutku byl, ale byl hodně zajímavý.

„Tak dobře, vyřídím Eleazarův pozdrav a ty tak zůstaň, dokud ti znovu nezavolám, teď už musím jít, Aro se mnou chce mluvit,“ řekla a než jsem stačila jakkoliv zareagovat, tak položila telefon a mně se ve sluchátku ozval vyčkávací signál. Položila jsem tedy taky telefon a začala přemýšlet, co všechno se během těch posledních pár dnů stalo a bylo toho nepřeberně.

 

 

Damonův pohled:

Vůbec jsem nebyl překvapený, když si Patrik znovu vyžádal Edwardovu návštěvu, stráže přece jen nebyly tak hluché, aby jim moje rozkřikování, že Edward umí číst myšlenky, ušlo. Zůstal jsem tedy ve stanu sám a snažil se něco vymyslet, protože spoléhat v tomhle na Ara a jeho bratry jsem nechtěl.

Stejně jsem předpokládal, že se Aro pěkně naštve, až zjistí, že jsem neuposlechl jeho příkaz a na vlastní nebezpečí jsem šel Bellu zachránit. Možná bych mohl zkusit proměnit se v jednoho z těch strážných. Kdyby do stanu vešel jenom jeden, tak by to šlo, rychle bych ho zneškodnil a sám bych se zatím za něho vydával.

Rozhodně to nebyl špatný nápad, teď jenom počkat na nějakého strážného. Nikdy se nikomu nepovedlo odhalit, že člověk, za kterého jsem se vydával, nebyl ten člověk nýbrž já. Nepoznal to ani Aro, a to jsem ve Voltéře žil několik století, takže to nemá šanci poznat někdo, kdo mě skoro nezná.

A měl jsem velké štěstí, protože po nějaké chvíli se do stanu přece jen jeden ze strážných vrátil. V ruce nesl nějakou mystičku a po celém stanu se šířila vůně krve. Takže se přece jenom rozhodli mě nemučit žízní? Pomyslel jsem si, když mi ten strážný podával tu misku. Bez jediného slova jsem si ji od něj vzal, ale než stačil odejít, vyskočil jsem na nohy a skočil po něm.

Byl jsem tak rychlý, že neměl jedinou šanci se mi ubránit. Utrhl jsem mu hlavu, kterou jsem hodil na druhou stranu stanu, vypil jsem tu misku krve, co mi donesl, a proměnil se v něj. Tělo toho upíra se celé třáslo, jak se snažil bránit, ale nemohl dělat vůbec nic, pro jistotu jsem mu ještě ale utrhl ruce i nohy. Všechny jeho části jsem rozložil po rozích stanu a mohl jsem i s prázdnou miskou odejít.

„Dneska je nějak zticha,“ poznamenal strážný, když jsem vyšel ven.

„Možná lituje toho, že odmítl Patrikovu nabídku,“ odpověděl jsem mu rychle a než se se mnou začal nějak víc vybavovat, odešel jsem, prohlédnout si trochu tábor. Jako jeden z Patrikových poskoků mě nikdo ani pohledem nezastavil. Zkoumal jsem, jak se tu chovají, jak spolu trénují a to, jak se baví. Nepanovala tu rivalita, ale ta netrpělivost novorozených byla přece jen jasně cítit. Bažili po útoku. Nevěděl jsem, co Patrik všem nasliboval, ale dařilo se mu udržet je všechny na uzdě, což mu musím jenom pochválit. Aro a jeho bratři by to možná svedli taky, ale teď jsem o tom trochu pochyboval, už celou věčnost byli zavření v tom svém hradě, ze kterého skoro nevycházeli a vládli jenom s pomocí svých poskoků a gardy, do které se snad ještě pořád budu moct počítat.

Kromě útěku mi však v hlavě vrtala ještě myšlenka na Rebecu. Vlastně celé to bylo trochu padlé na hlavu. Ona, jako člověk, poroučí hordě novorozených upírů a nemá ani kapku strachu, že by ji mohli zabít. Vůbec jsem necítil ani kapku strachu z jejího chování. Chovala se tak přirozeně, i když byla slepá.

Procházel jsem se dál a slyšel, jak někdo na někoho pokřikuje, ale nevšímal jsem si toho. Tedy až do chvíle, než mi někdo zezadu položil ruku na rameno. Překvapilo mě to a tak jsem se zachoval jako správný bojovník a začal se bránit. Za chvíli ten dotyčný ležel v prachu na zemi a já na něj vrčel.

„Tak, a já myslel, že jsme přátelé,“ řekl s chabým úsměvem a mě napadlo, že jsem to asi přehnal. Přece jen se tu musím vydávat za jednoho z nich a ne za sebe sama.

„Jasně, že jsme, jenom jsem tě zkoušel,“ odpověděl jsem mu a pomohl mu na nohy.

„Takže jsem ve zkoušce neobstál,“ dodal s odlehčeným úsměvem a ostatní v táboře se také uklidnili. Můj útok na jednoho z nich je velmi překvapil, až všichni ztuhli v kamenné sochy.

„Ne, neobstál. Budeš muset ještě trénovat,“ ujistil jsem ho a přátelsky ho poplácal po zádech. Tak tohle bylo fakt o fous. Teď rychle najít Edwarda a pryč odtud nebo se ještě prozradím a útěk bude k ničemu.

 

 

Snad se kapitola líbila a necháte mi nějaký ten komentář.

>>> Moje shrnutí <<<

>>> 22. kapitola <<< >>> 24. kapitola <<<



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Dva bratři a já - 23. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!