Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dva bratři a já - 15. kapitola

Stmivani


Dva bratři a já - 15. kapitolaCo bude Bella s Damonem dělat, aby ho trochu rozptýlila?
Navíc tato kapitola se trochu navrátí k Stínům minulosti. Bella totiž v knihovně objevila knihu s irskými příběhy (psanou v irštině) - je tam také příběh o Brianě, který Curad překládal. Není to však jediný příběh - ovlivní existence knihy a jejich příběhů nějak Bellinu přítomnost nebo budoucnost? Nebo nás konečně nechá minulost klidnými a šla si dát dlouhého a vydatného šlofíka?

15. kapitola - Matka lesa

Bellin pohled:

Má slova si však Damon vyložil mylně, což mi jasně prozradily ty ďábelské jiskřičky v jeho očích, které jsem tam hned na to uviděla.

„Tak na to ani nemysli,“ upozornila jsem ho rychle, když se pohodlně rozvalil na posteli. Sama jsem stála kousek od dveří a přemýšlela, co bychom mohli dělat, aby nemyslel na Paula. Musím ho nějak rozptýlit, ale takové rozptýlení, jaké by si přál, mu poskytnout nemůžu, aspoň zatím ne.

„A na co podle tebe myslím?“ zeptal se a k otázce doplnil bezchybný úsměv.

„No…, rozhodně ne na to co já,“ řekla jsem rychle, abych se vyhnula jeho dalším otázkám. Damon se na posteli rychle posadil a dál si mě s úsměvem prohlížel. Já se však zaměřila spíš na jeho pokoj. Byla jsem tu jenom jednou a to ještě jako člověk, pak mě sice proměnil, ale při svém probuzení jsem vybavení pokoje nijak nezkoumala. Mou prioritou bylo nakrmit se, všechno ostatní můj mozek odsunul do pozadí.

„Aha…, no každopádně je to škoda,“ prohodil se smutným obličejem, „ale tak mi prozraď, na co jsi tedy myslela, když tvrdíš, že ne na to samé co já,“ nedal se tak rychle odbýt, ale já jsem stále neměla vymyšlený žádný program.

„Nemyslela jsem na nic konkrétního,“ přiznala jsem.

„Vážně? A já už myslel, že jsi vymyslela nějaký skvělý program na zahnání nudy,“ řekl a znovu se zatvářil sklesle. Potom mě však napadla spásná myšlenka, se kterou jsem si už nějaký ten den pohrávala, ale neměla jsem kdy ji uskutečnit. Teď jsem ji však vítala s povděkem.

„Co takhle jít ven. Víš jak, takový malý závod a tak,“ navrhla jsem. Od mého posledního opuštění hradu už uteklo několik týdnů a já jsem se o chvílích volna nudila a chtěla jsem Itálii trochu poznat. Je sice pravda, že jako budoucí člen gardy budu hodně cestovat a cizí kraje se pro mě brzy stanou druhým domovem, ale ráda bych teď, dokud ještě nejsem v gardě, poznala místo, kde žiju.

„Hmm, proč ne, jenom tě chci upozornit, že můj nápad byl lepší,“ nedal se, ale nakonec jsme přece jenom vyšli na chodbu a odtud přímo ke dveřím vedoucím ven. Chtěla jsem rozptýlit Damona, ale nakonec jsem si radost udělala sama. Jen co jsme totiž vyšli ven, paprsky odpoledního slunce se mi opřely do kůže, která se začala krásně lesknout, a tak ji příjemně ohřívala.

Společně jsme doběhli až do lesa, ke kterému se mi vázaly zlé vzpomínky, ale chtěla jsem je vymazat, nebo je aspoň trochu odsunout do pozadí a užívat si krásného jarního odpoledne, které můžu bez povinností strávit venku.

„Co bys tedy ráda dělala?“ zeptal se mě Damon, jen co jsme sem přiběhli.

„Nevím, já jsem jenom ráda, že jsem konečně vypadla z toho zatuchlého hradu,“ přiznala jsem mu důvod svého nápadu, „neber to ale zle, já totiž za to, že je ten hrad starý, nemůžu a plíseň je u nedostatečně větraných místností normální,“ začala jsem obhajovat svůj názor a Damona to jenom rozesmálo. „Ale já to myslím smrtelně vážně a jenom díky tomu, že jsi upír, ti to nevadí, jinak už bys trpěl fůrou různých nemocí a alergií,“ snažila jsem se při tom tvářit vážně, ale koutky, které se mi samovolně zvedaly nahoru, mě prozradily a nakonec jsem se musela k Damonovu smíchu přidat. Zdál se tak uvolněný, když se smál, a já byla ráda, že se mi ho podařilo rozesmát.

Zpátky na hrad jsme se na můj vkus vrátili až moc brzy, ale co můžu dělat, povinnosti jsou povinnosti a ani jeden jsme se jim vyhnout nemohli. Damon se zašel ještě převléct, než vyrazil na další trénink, protože díky mému zavinění skončil několikrát i na zemi, ale vždy jsem se dokázala ospravedlnit, že to byla náhoda, přestože jsem to dělala schválně.

Sama jsem se odebrala do svého pokoje a snažila se vymyslet, co podniknu. Nějak mi tu chyběla i ženská společnost, ale Jane se nezdála jako vhodná společnost na jenom takové dívčí rozhovory a navíc by se zřejmě nesnížila k tomu, aby se bavila s někým, kdo má plášť o několik odstínů šedi světlejší než ona.

Potom mě napadla nejvhodnější osoba, ale nebyla jsem si úplně jistá, jestli to není zrovna ten nejhorší nápad. Seděla jsem tedy na posteli, okusovala si nehty a hypnotizovala telefon, neschopná se rozhodnout, jestli jí zavolat nebo ne. Edward by v tom mohl vidět něco víc než jenom to, že si chci s Alicí promluvit jako kamarádka. Pokud jí Edward o mé přeměně řekl, nebyl by v tom problém, nikdo by se nedivil, že „mrtvá“ Bella najednou volá.

Fajn, všechno to bude v pohodě, ujistila jsem sama sebe a vzala mobil, který doteď ležel nečinně na posteli, do rukou a v seznamu našla Alicino číslo, které jsem v zápětí vytočila, a čekala, dokud to nevezme. Což netrvalo moc dlouho, po prvním zazvonění mě už zdravila.

„Ahoj, Bello! To je dost, že ses konečně ozvala,“ řekla nadšeně, „když nám Edward řekl, že jsi ve Volteře, myslela jsem, že se tam za tebou rozjedu a osobně ti vyčiním, že jsi nám o tom neřekla dřív a nechala nás v domněnce, že jsi mrtvá!“ peskovala mě i přes telefon a já se musela chtě nechtě začít smát. „Co ti je k smíchu?“ zastavila svůj příval vyčítavých slov.

„Ale nic, jenom jsem ráda, že jsem se odhodlala ti zavolat,“ přiznala jsem se.

„Ty jsi váhala? To mi neříkej ani z legrace! Edward mi zakázal ti volat, prý že si potřebuješ něco v klidu promyslet a že tě nemám v tom přemýšlení rušit… Edwarde, nech toho, je to pravda,“ řekla už mimo telefon a mě bylo jasné, jak se teď Edward musí ospravedlňovat, že nic takového neřekl.

„V tom měl pravdu, musím si něco promyslet, tedy spíš si udělat pořádek v myšlenkách, ale to nemá co dělat s tím, že ti volám. Hrozně se mi po tobě stýskalo,“ řekla jsem upřímně.

„Mně se taky stýskalo, doufám, že brzy přijedeš za námi, nejsem jediná, komu se po tobě stýská… Edwarde, mluvím s ní snad já, ne?!“ okřikla se znovu po Edwardovi. „On je fakt hrozný, je to s ním k nevydržení. A jak se tam vůbec máš? Celou dobu od tvé údajné smrti jsem tě ve svých vizích neviděla. Zřejmě má někdo ve Volteře tak silný dar, že tě úplně zakryl,“ postěžovala si.

„Nemůžu si na zdejší život stěžovat, ale hrozně se mi stýská po rodině a po Swords…,“ a tak jsme mluvily ještě snad hodinu, než se ukázalo, že je zase ráno a Alice musí se sourozenci do školy. Ani její protesty, že mě zase uslyší, bůh ví kdy, nepomáhaly, a tak jsme musely nás telefonát ukončit se slovy, že si co nejdříve znovu zavoláme.

Dny ve Volteře se znovu vrátily do vyjetých kolejí. Denně jsem chodila trénovat, avšak svého trenéra jsem neznala. Představil se mi sice jako André, ale to bylo asi tak všechno. Během hodin mě skoro vůbec nepeskoval, protože Felix mě za tu dobu, co jsme spolu trénovali, naučil poměrně hodně, a tak André se mnou opravdu jenom trénoval a hodinu od hodiny mě učil míň a míň.

Trénovala jsem s Nikolou štít a k rozhovoru o jeho odolávání lidské krvi jsme se víckrát nedostali. Jeho chování na trénincích a našich občasných setkáních mimo tréninkovou halu se však vždy hrozně lišilo. I způsob, jak se mnou mluvil. Avšak na společné tréninky jsem si rozhodně stěžovat nemohla, přesto jsem nebyla spokojená se svým štítem. Ta pružná guma v mé hlavě mě nechtěla poslouchat, stálo mě vždy hodně námahy dostat ji ven, nebo ji aspoň roztáhnout, abych mohla zaštítit i někoho dalšího před cizími dary.

Po tom dvojnásobném tréninku jsem chodila do knihovny. Ta se stala mým každodenním útočištěm. Většinu doby jsem tam byla sama, jenom párkrát se tam objevil nějaký další upír, který zatoužil po troše kulturního vzdělání, a půjčil si nějakou knihu.

A naše telefonáty s Alicí se staly také pravidelností. Volala jsem jí jednou za dva dny. Vždy mi pečlivě referovala, co dělala Elinor ve škole, jak je na tom táta s babičkou, a samozřejmě se nikdy nezapomněla zmínit i o tom, jak je na tom Edward špatně. Nikdy jsem však nenašla dost odvahy, abych Alici požádala, aby telefon předala Edwardovi a já si s ním mohla promluvit. Měla jsem toho tolik na srdci, ale nic z toho nebylo to, co si přál slyšet a tedy mé konečné rozhodnutí.

S Damonem jsme taky moc společného času nestrávili. Vlastně to jedno odpoledne, po návratu z jeho mise byl nejdéle společně strávený čas. Většinou se míjeli ve dveřích tréninkové haly, kde jsem trénovala po něm, nebo na chodbě a někdy přišel za mnou do pokoje, ale to bylo vždy jenom výjimečně. Obvykle jsme oba byli tak zaneprázdnění, že na společné rozhovory jsme čas neměli.



Jedno odpoledne jsem tak zase seděla v knihovně a snažila jsem se nějak rozluštit ty texty v knize a docela se mi to dařilo. Ten text o Brianě jsem si docela ještě pamatovala z Curadova překladu, a tak jsem si na několik papírů, které jsem v knihovně na stole našla, psala poznámky a překlad byl tak pro mě mnohem jednodušší. Slova se sem tam i opakovala, a tak se věty stávaly na překlad snazší a některé jsem si prostě domyslela podle významu.

„Co v těch knihách hledáš za tajemství?“ přišel jednou za mnou do knihovny Nikola. Jeho přítomnost mě nejprve vyděsila a já knihu zavřela. Potom jsem se vzpamatovala a svému počátečnímu překvapení se zasmála.

„Žádné tajemství, jenom si čtu,“ přiznala jsem. Nikola přešel až ke stolu a vzal knihu do rukou. Několikrát ji obrátil, než ji konečně otevřel. Prolistoval pár stránek a na čele se mu vytvořilo několik vrásek. „To je irština,“ řekla jsem rychle, když se na mě s otázkou v očích podíval. Zřejmě ten jazyk tady mnoho členů gardy znát nebude.

„Irština? Ta ještě existuje?“ podivil se.

„No, vlastně už tak nějak ne. Ještě babička si ji trochu pamatuje, ale už se jí nemluví. Tuhle knížku jsem tu objevila jenom náhodou, když jsem hledala něco na čtení,“ vysvětlila jsem, jak jsem se dostala ke knížce v irštině.

„A ty irsky umíš?“ vyzvídal dál a přisedl si naproti mně.

„Jako malou mě ji babička učila. Potom mi vyprávěla irské pohádky a staré příběhy. Když jsme se však se sestrou a mámou přestěhovaly do Ameriky, pomalu jsem na všechno zapomněla. Jen když jsem k tátovi a babičce jezdila na prázdniny, mohla jsem si na ty staré příběhy plné princezen, soubojů, druidů a kněžek vzpomenout,“ řekla jsem zasněně a znovu se snažila vybavit ty skvělé dětské roky, ty prázdniny trávené u babičky v domě nebo na zahradě, kde mi večer co večer vyprávěla ty prastaré příběhy.

„Takže ty máš irské kořeny, mám pravdu?“

„Jo, i tak se to dá říct,“ řekla jsem trochu vyhýbavě. Vyprávět, kam až sahají mé irské kořeny, se mi opravdu nechtělo. Příběh o Freye a Brianě měl zůstat jenom v mé hlavě. Kromě babičky ho nikdo neznal tak dobře jako já. Ani Elinor. Té jsem sice příběh vyprávěla, ale ani ve snu ji nenapadlo, že by to mohla být skutečnost.

„Nechceš o tom mluvit, co?“ zeptal se.

„Asi tak jako ty o své minulosti,“ oplatila jsem mu to.

„Nikdy nebylo dost času, ale máš pravdu, mluvit o minulosti je pro mě těžké. Nejraději bych na ni zapomněl, ale nejde to. Pokaždé se tu objeví něco, co mi ji zaručeně připomene a nenechá mě bez ní žít. Myslím, že ty víš, co znamená mít minulost za patami, a jen co se od ní trochu vzdálíš, tak se sama ozve a nejednou je blíž než kdy dřív,“ řekl a mně se v té chvíli připomněla chvíle s Victorem, pokaždé, když jsem se snažila zapomenout na to, co se v minulosti stalo, objevilo se něco jiného, co mi to připomnělo.

„Asi víš, že to co říkáš, je úplná pravda, jinak bys to neříkal.“

„To máš pravdu… no, asi tě nechám o samotě, vzpomínat na jedny z hezčích částí minulosti, stejně si ještě musím zajít na lov a jak tak hádám, sama jsi ještě nedospěla do bodu, kdy budeš chtít jít se mnou a budeš si tím úplně jistá, že?“ zeptal se, když vstával ze židle a mířil si to ke dveřím.

„Děkuju,“ řekla jsem pouze a Nikola zmizel za dveřmi. Já se tedy mohla vrátit ke knize a příběhům, které se v ní skrývaly. Příběh o Brianině smrti jsem se rozhodla nechat jenom sama pro sebe. Dokonce jsem si ani nebyla tak jistá, že o tom jak zemřela, věděl Victor. Tehdy, v ten večer, kdy zemřela, se měli setkat, a když nepřišla, odešel, nemohl vědět, že ji zabila její sestra, dokonce nemohl ani vědět, že umřela.

Zatřepala jsem hlavou, abych si mysl osvobodila od myšlenek na mou rodinu a všechno to, co kletba, kterou uvalila Brianina a Freyna matka na Victora, a začetla jsem se do dalšího z příběhů. Odehrával se o století později než příběh Freyi, do Irska přišel tehdy svatý Patrick. Ten příběh o tom, jak do pohanské země ovládané druidy, bardy, skřítky a vílami přišel muž pravé víry, aby všem těmto lidem ukázal, jak je jediný Bůh laskavý a osobně prošel celé Irsko, aby mohl všechny nové členy své církve pokřtít.

Ten večer jsem opět volala Alici, abych se dozvěděla, co je nového doma, a jak nesou mou ztrátu, ale dozvěděla jsem se i něco jiného, co mě však vůbec nepotěšilo. Babička měla opět srdeční příhodu a nechali si ji na pozorování v nemocnici. Kdybych si byla jistá, že pro ni nebudu nebezpečná, rozběhla bych se směrem domů, jak nejrychleji bych mohla, ale šok z toho, že nejsem mrtvá, by asi nebyl zrovna to, čím bych jí mohla pomoci k uzdravení.

„Je mi líto, že ti to musím říkat přes telefon,“ řekla smutně Alice.

„To je v pohodě… Jsem ráda, že jsem se to aspoň dozvěděla. Moc si toho vážím, jsi opravdová kamarádka. Doufám, že i potom až se rozhodnu, i kdyby mé rozhodnutí bylo jakékoliv, tak budeme stále přítelkyně,“ vyslovila jsem toužebné přání. Přátelství Alice bych oželela jen velmi těžko. V tomhle světě je to vlastně má jediná kamarádka.

„Zažeň ty chmurné myšlenky, jasně, že budeme pořád kamarádky. A abych nezapomněla, Esme s Carlislem tě pozdravují a Carlisle ti drží palce ve tvém snažení, ať už to má znamenat cokoliv,“ řekla.

„Že moc děkuju, ale musím dneska končit. Mějte se tam pěkně a dej mi tam na všechny pozor,“ požádala jsem, a když mi to Alice přislíbila, mohla jsem ukončit jeden z našich hodinových rozhovorů, zase se totiž blížilo ráno a tím i nové povinnosti, jako byl například trénink a dneska i lov.

„Jak se má Alice?“ zeptal se najednou za mými zády Damon, až jsem úlekem nadskočila. I potom, co se mi zlepšily všechny smysly, mě dokázal pěkně vylekat.

„Má se dobře, jenom s babičkou to není zrovna růžové, ale nezbývá mi nic jiného, než věřit, že se uzdraví a bude v pořádku… A jak vůbec víš, že jsem mluvila s Alicí, špehoval jsi mě snad?“ zeptala jsem se s úsměvem a zabořila mu obviňovačně prst do hrudi. Damon mi úsměv oplatil a prst ze své hrudi stáhl.

„Ale kdepak. Všiml jsem se toho už před nějakou dobou. Poslední měsíc jste spolu mluvily snad, co já vím, každý druhý den? Jo, mám pocit, že jo. Zapadla jsi do vyjetých kolejí, Bello, proto tě mám tak prokouknutou,“ řekl a šibalsky se na mě usmál.

„To jsem vážně tak průhledná?“ řekla jsem trochu posmutněle.

„Ne, to opravdu nejsi, kdyby ano, tak bych s tebou tak rád neztrácel svůj drahocenný čas. Pokaždé mě překvapíš, už se vůbec Edwardovi nedivím, jsi úplně jiná než kdejaká holka. A pokud u tebe ještě díky štítu neslyšel myšlenky, tak to musel být oddech,“ řekl a potom si až uvědomil, co to bylo za hloupost, zrovna teď zmiňovat Edwarda… I když, možná to tak hloupé nebylo, teď jsem se soustředila hodně na rozluštění těch příběhů z minulé doby, na trénink mého boje i na trénink štítu, snažila jsem se zjistit od Nikoly, jak dokázal odolat a ani na malou chvíli jsem nepomyslela na Edwarda a to, jak se musí trápit.

Obraz, který mi namaloval, jsem odnesla do jeho bývalého pokoje. Byl krásný, ale nemohla jsem se na něj stále dívat. Byla jsem na něm dokonalá, taková, jakou mě viděl Edward, ale taková jsem nebyla, ne v tuhle chvíli. Až si utřídím myšlenky a znovu se stanu dokonalou, tak si ho znovu donesu.

„To neřeš, je dobře, že jsi ho znovu připomenul, teď je na čase se znovu zaměřit na city, které jsem celých šest týdnů odkládala. Teď na mě ale čeká Nikola, abychom mohli trénovat ten můj dar,“ řekla jsem a než stačil něco říct, prošla jsem kolem něj pryč.

 

Snad se kapitola líbila a necháte mi nějaký ten komentář

>>> Moje shrnutí <<<

>>> 14. kapitola <<< >>> 16. kapitola <<<




Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Dva bratři a já - 15. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!