Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Druhý svět - Prolog + 1. kapitola

09.08.2012 (16:00) • Any12 • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1846×

Prolog

Španělsko, 1608

Pospíchala domů, jak nejrychleji mohla. Měla zlé tušení. Silné jako ještě nikdy předtím. A čím blíže byla domu, tím všechny předtuchy sílily.

Intuice byla její silnou stránkou, doposud se nikdy nespletla.

A to bylo to, co ji děsilo ze všeho nejvíc…

Nedokázala by v tuto chvíli nevyužít svých schopností k tomu, aby se co nejdříve ujistila, že jsou v pořádku. Proto měla dveře otevřené ještě dřív, než k nim stihla dojít. Nedbala na domy sousedů všude kolem, tentokrát jí to bylo jedno. Nezáleželo na tom, zda ji někdo z nich uvidí – vždycky může použít své schopnosti. A Rada by jí za těchto okolností porušení zákona odpustila.

Strnula, ještě nestihla překročit ani práh. Jasně cítila vzduch prosycený nasládlou vůní, která pro ni byla nesnesitelná. Byla pryč příliš dlouho, to proto nemohla ten pach cítit v okolí.

V mžiku byla u nich. Věděla přesně, kam jít – vedla ji její intuice.

V ten samý okamžik, kdy otevřela dveře pokoje své malé dcerky, se jí zhroutil celý svět. Všechno, pro co žila, dvě bytosti, které nadevše milovala, odešly navždy z tohoto světa.

Dívčina maminka, příliš stará na to, aby ubránila nejenom vnučku, ale i sebe, ležela bezvládně na zemi před dětskou postelí, na které ležela její sedmiletá holčička. Ani jedné z nich už netlouklo srdce, nezvedal se jim hrudník, ani jedné nezůstala v těle krev…

Dívka objímala jejich těla, topila se v záplavě slz a bezbřehé bolesti.

Byla příliš slabá, aby se dokázala vyrovnat s takovou ztrátou. Avšak dostatečně silná na to, aby to nenechala bez odezvy.

Jen odplata jí však nestačila.

Toužila po pomstě mnohem větší, přestože ani ta nemohla zahojit bolest, co jí byla způsobena.

Přála si ochránit svůj rod, své přátele a blízké. Ale taky všechny ostatní kolem. Nikdo z nich si nezasloužil bezdůvodně zemřít. Pro jejich potěšení či hlad - na tom nezáleželo. I tak to byly stvůry bez duše, bez kousku citu.

Nechtěla dopustit, aby bylo někomu z nich ublíženo stejným způsobem. Už nikdy…

Byla odhodlaná znetvořit jejich existenci, byť by pro to musela udělat nemožné.

Neodvratně a navždy…

1. kapitola

„A připomínám, že máte už jen týden do odevzdání vašich prací,“ ukončil Banner hodinu těsně před zadrnčením toho příšerného školního zvonku. Jindy bych tiše zaúpěla – tyto domácí práce jsem přímo nesnášela. O to víc, že na ně bylo díky jejich náročnosti spoustu času, a já je stejně dělala na poslední chvíli. Ani tentokrát to nebylo jiné, ještě jsem neměla ani čárku.

Přesto mi to bylo dneska jedno. Celou svou bytostí jsem myslela každou vteřinou jen na něj. Párkrát jsem zamrkala, abych zahnala slzy, které se znovu nebezpečně blížily. Snažila jsem přesvědčit sama sebe, že je v pořádku. Musel být! A když ho nedokáže najít Charlie, najdu ho já.

Zaklapla jsem učebnici a v rychlosti všechny věci naházela do batohu. Ignorovala jsem ten prapodivný pocit, ze kterého mi nabíhala husí kůže a potily se mi dlaně. Pocit, že právě teď sedí na vedlejší židličce a upřeně mě pozoruje. Pocit, který mi za ty týdny nebyl ani zdaleka neznámý, ale já ho stejně nedokázala ignorovat.

A to i přesto, že normálně se mnou neměl jedinou hodinu – byl o dva roky starší – a já seděla ve většině předmětů sama.

Od té chvíle, co se pohřešuje, jsem si připadala jako blázen. Tolik jsem si přála, aby se nic z toho nestalo, až jsem nakonec cítila jeho přítomnost téměř neustále. Jako by tu snad doopravdy byl…

Posbírala jsem odvahu a rozeběhla se ke dveřím od třídy.

„Ahoj Jess,“ oslovila jsem svoji spolužačku, jakmile jsem se protlačila davem lidí. Všichni už se těšili, až se za nimi zavřou vchodové dveře a zamíří ke svým dopravním prostředkům.

Odpovědí mi bylo jen tiché hm, dostatečně slabé na to, aby neupoutalo sebemenší pozornost. Doufala jsem, že ji ta nevraživost alespoň z části opustila, když tu teď nebyl. Náš vztah jsme se snažili držet v tajnosti a docela se nám to i dařilo. Jenže ona do něj byla bláznivě zamilovaná už od prváku, kdy ho poprvé uviděla ve školní jídelně. Všímala si ho víc než ostatní a tak začala mít pochybnosti. Nejspíš to nikdy nevěděla s jistotou, přesto naše kamarádství ztroskotalo.

Popoběhla jsem pár krůčků, aby se mi neztratila v davu. To, jak malý zájem má o konverzaci se mnou, dávala až příliš okatě najevo, přesto neuměla být vyloženě hnusná. A za to jsem byla ráda. Já se to musela dozvědět a neměla jinou možnost, než se zeptat někoho odtud. Ani na internetu totiž nebyly žádné informace o místním lese.

„Chtěla jsem se tě na něco zeptat. Říkala jsem si, že bys možná mohla vědět víc než já nebo kdokoliv jiný,“ začala jsem opatrně, přesně jsem věděla, čím si upoutat její pozornost. Neptala bych se zrovna jí, kdybych si nebyla jistá, že jestli je někdo, kdo o tom něco ví, bude to zaručeně ona.

Nemýlila jsem se. Že mě začala vnímat jsem poznala už jen z její chůze, kterou značně zpomalila. Konečně jsem se mohla soustředit i na to, co říkám, a ne jenom na to, abych ji neztratila z dohledu.

„O co jde?“ zeptala se naoko ledabyle, ale já tu horlivost a zvědavost v jejím hlase stejně slyšela. Takovou příležitost si nemohla nechat ujít.

„Doufala jsem, že bys mohla vědět něco o Forkském lese.“ Teprve teď jsem její smysly zaujala natolik, aby mi věnovala pohled. „O tom, proč se mu občas říká zapovězený,“ dodala jsem šeptem. Nepotřebovala jsem, aby nás někdo slyšel, i když jsem se bála, jestli to přes ten všudypřítomný hluk postřehla alespoň ona.

Vzrušením se jí rozšířily oči a mě zaplavil nepatrný pocit úlevy. Něco věděla. A i když to mohla být jen fáma, bylo to lepší, než nic.

„O zapovězeném lese?“ zopakovala po mně a já horlivě přikývla, abych ji podpořila ve vypravování. Prošly jsme vchodovými dveřmi a Jessičin pohled padl na partu lidí shromážděnou kolem jejího auta. Prudce mě chytila za loket a strhla s sebou za roh školy. Musela jsem se v duchu usmát – měla jsem štěstí. To téma pro ni bylo natolik zajímavé, že ho upřednostnila před svými rádoby kamarády.

„Promiň,“ omluvila se nesměle, i když to její rozhodnutí skrýt konverzaci se mnou nijak nezměnilo. Když se pak nadechla na pokračování, nastražila jsem uši, aby mi neuniklo jediné slovo.

„Říká se, že v něm vládne temná síla. Něco mocného a nebezpečného. A říká se, že jsou to jen báchorky. Spoustu lidí se snažilo přijít na to tajemno, o kterém vypráví všechny ty pověry. Ale pravdou je, že nikdo z nich nikdy nic nenašel, neobjevil. Nic, co by bylo něčím zvláštní nebo jiné než kterýkoliv jiný obyčejný les. A přesto se ho lidé radši vyhýbají. Jednou za čas totiž někdo beze stopy zmizí a už ho nikdy nenajdou. Jakékoliv snahy o kontaktování jsou zbytečné a většinou jediné stopy, které jsou, ukazují právě na ten les. Proslýchá se dokonce, že se jednou takto ztratili i dva šerifové, kteří se snažili někoho najít. Ale to už je dávno, snad pár desítek let, pokud se to vůbec stalo. Kdo ví, jestli právě oni našli tu sílu, o které všichni mluví. Každopádně se nikdy nikdo nevrátil, těžko říct, co se s nimi stalo. To proto ho někteří nazývají zapovězeným…“ šeptala tajemně a já jí doslova visela na rtech. Mohla to být jen pověra, ale já tomu nevěřila. Ne, když to do sebe všechno tak zapadalo.

Najednou všechna její zapálenost pohasla a místo toho ji vystřídala znuděnost. Narovnala se a nasadila tu svoji ledovou masku.

„Podle mě je to ale jen historka. Možná zajímavá, ale je to blbost. Sama jsem v tom lese byla několikrát, vždyť tady bydlím od malička, a nikdy jsem nic zvláštního nezpozorovala.“ Něco v jejím hlase mi našeptávalo, že i ona do toho lesa chodila se stejným úmyslem. A že ani ona nikdy neuspěla.

Její pohled prostoupilo opovržení. Ona sama tomu nevěřila a až teď si uvědomila, proč se jí na to ptám.

Neobtěžovala se ani dát mi jakkoliv najevo, že tím její vyprávění skončilo a teď už pro ni není perspektivní ztrácet se mnou víc svého volného času, takže už jsem se dívala jen na její mizející záda. Myšlenkami jsem ale byla nepřítomná. Nedokázala jsem přestat myslet na to, kolik pravdy se v tom asi ukrývá…

Jako v transu jsem odlepila záda od kamenné zdi budovy a zamířila ke svému náklaďáčku. Nevšímala jsem si ničeho kolem, nic v tu chvíli nebylo důležité. Veškerou svou pozornost jsem věnovala svému plánu, jak ho najít.

Byla jsem rozhodnutá mnohem dřív. Ale nejspíš jsem to od někoho potřebovala slyšet. Slyšet, že to možná není zbytečné…

***

Neměla jsem sílu bránit slzám, aby nezmáčely polštáře pod mou hlavou. Těžko jsem hledala poslední zbytky síly, když se zdálo být všechno naprosto zbytečné, beznadějné. V tom zpropadeném lese jsem trávila každé odpoledne, ale jediným společníkem mi byl ten vtíravý pocit jeho blízkosti. Nikde ani stopa po čemkoliv záhadném nebo neobvyklém, nikde ani stopa po něm.

Aby toho nebylo málo, Charliemu se ze dne na den zvětšovalo množství papírů ohledně jeho případu. Navíc začínal mít pochybnosti, kde trávím všechna ta odpoledne. Výmluvu v podobě přípravy domácí práce do biologie s Angelou už mi nevěřil. Obzvlášť, když jsem se vracela za tmy a absolutně vyřízená. A to ani nemusel vědět, že jsme ji odevzdávali minulý týden.

Přestávala jsem doufat, že ho ještě někdy uvidím. Ztrácela jsem odhodlání procházet znovu mezi všemi těmi nic neříkajícími stromy…

Cítila jsem, jak se v nitru pomalinku, kousek po kousku, hroutím.

A přitom by mi stačilo jednou jedinkrát pohlédnout do těch jeho hlubokých zelených očí. Stačilo by mi slyšet jeho hlas, jeho ujištění, že hledám správně. Nebo cokoliv jiného, co by souviselo s ním, byť sebemíň…

Rukou jsem zašmátrala na nočním stolku a přitáhla si jeho fotografii před obličej. Přes uslzené oči jsem na ni stěží viděla. Z toho kousku papírku se na mě kouzelně usmíval, tak, jak to uměl jenom on.

Přiložila jsem si ukazováček ke rtům a pak ho přemístila na místo, kde se nacházely ty jeho. Zavřela jsem oči a vzpomínala. Tolik jsem ho potřebovala - jeho oporu, přátelství, lásku…

V hlavě mi rezonovala jen jedna jediná myšlenka.

Miluju tě, Edwarde…

Autor: Any12 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Druhý svět - Prolog + 1. kapitola: