Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Druhý svět - 9. kapitola

tw saga


Druhý svět - 9. kapitolaOdhalení dalšího kousku z druhého světa.
Přeji příjemné čtení. :))

 

9. kapitola

 

„Ty máš jeep?“ ptala jsem se udiveně s obočím až někde v oblacích, když se u něj zastavil. Bylo zvláštní, že jsem nikde neviděla Rabbita, kterým jsme pokaždé jezdili, ale i přesto - jeep? Jeep nebyl ani v nejmenším jeho styl.

„Je půjčený,“ hlesl a už mi otevíral dveře na straně spolujezdce. Káravě jsem se na něj podívala. Nebyla to první půjčená věc, zato ale první taková věc. „Nedívej se tak na mě. Kdybych mohl, koupil bych si ho. Navíc, starám se o něj líp než majitel. Tohle,“ ukázal prstem na malou prohlubeň v plechu kousek od světla, „je jeho práce, ne moje.“

„A koho teda je?“ Znovu jsem se rozhlédla po parkovišti, marně jsem hledala známé auto.

„Ani nevím, vzal jsem si ho v Los Angeles v bazaru. Jen doufám, že si nebudu muset hned tak pořizovat nové,“ brblal.  Nevěřícně jsem kroutila hlavou nad jeho jedinou starostí, když mi pomáhal nastoupit. Ve skrytu duše jsem se tím snad i bavila, jen to prostě bylo stále… jiné.

Netušila jsem ani, kde vlastně žijí. S Jakem jsme trávili všechen čas u mě nebo venku. Dřív jsem ani nechtěla vědět nic dalšího. Už i tak toho bylo příliš. Víc, než bych si kdy vůbec dokázala představit.

Napadla mě možnost, že by to mohlo být u Billyho. Jen co jsem to ale pořádně zvážila, vyloučila jsem ji ještě dřív, než jsme plynule projeli kolem. Mně stačily čtyři dny a i z toho mála času, co se Charlie objevil a odešel tak rychle, jak jen mu to okolnosti umožňovaly, jsem pochopila, že takhle žít nejde. Jeho bolest, ale taky všechno to kolem, s čím jsem se musela potýkat já, mě čím dál více nahlodávalo k odstěhování. Byť jsem to sebevíc nechtěla.

Přestože jsem neměla kam jít, mohla jsem jít teoreticky úplně kamkoliv. Ale ve skutečnosti ani v nejmenším nezáleželo, kde bych skončila, protože toto místo bylo to jediné, kde jsem chtěla být. Jen tady jsem to totiž mohla nazývat domovem…

Bylo to zároveň nejnevhodnější a nejlepší místo, kde jsem mohla být…

Trpělivě jsem vyhlížela z okénka na mé straně a čekala na nějaký náznak, že by měla cesta končit. Namísto toho jsem spatřila vyšlapanou cestičku do lesa, kousek od našeho domu. Tu, která vedla přímo na louku…

Po tváři mi stekla slza. Setřela jsem ji rukou a následně se o ni opřela, abych ten pohyb zakamuflovala. Nechtěla jsem, aby si toho Jake všiml. V autě bylo ticho, musel si myslet, že přemýšlím. Dělávala jsem to často a on mi nechával prostor a čas. Jako nyní…

Celou dobu jsem Edwarda hledala a bála se o něj.

Teď jsem na něj naopak čekala. A bála se, nejenom o něj.

Přesto v tom nebyl moc velký rozdíl. Nebyl tady. A chyběl mi. Strašně moc. Uvědomovala jsem si to čím dál víc. Nesrovnala jsem se s tím vším okolo, zatím zdaleka ne. A to jsem ani nevěděla, jestli toho budu někdy vůbec schopná. Co jsem však věděla s naprostou jistotou bylo, že jsem jej potřebovala. Potřebovala jsem jeho oporu, potřebovala jsem cítit jeho lásku.

Neměla jsem tušení, co bude následovat. Byl někým jiným. Ale i přesto mi na tom momentálně nezáleželo. Věděla jsem - nebo spíš jen doufala - že je pořád tím Edwardem, kterého miluju. A že cokoliv ho změnilo navenek, nezměnilo ho uvnitř…

Měla jsem tady sice Jaka, a za to jsem byla neskutečně vděčná, ale ani on mi ho nedokázal nahradit…

„V lese?“ ptala jsem se překvapeně, jakmile mi došlo, že jedeme po lesní cestě. Spíš jsem si myslela, že si najdou opuštěný dům.

„Je jen málo míst, kde máme alespoň částečnou jistotu, že nám do toho nebude nikdo zasahovat. A z těch mála míst je pro nás nejlepší hluboký les. Navíc musíme být ve Forks kvůli jedinému možnému přechodu mezi světy. A pak taky tak nějak spoléháme na to, že tady jen zřídkakdy kácí stromy. A hluboko nikdy.“

Zaujala mě jen jedna věc, na okamžik se mi zastavilo srdce. „Jediný?“ zopakovala jsem po něm.

Podíval se na mě, jen na chvíli. Dával pozor na cestu, přesto jel příliš rychle na to, kolik stromů nám bránilo ve snadném průjezdu. Nepochybovala jsem o tom, že si byl jistý každým kmenem vyrůstajícím ze země. Věděl přesně, jak stočit volant. Věděl přesně, kudy má jet. Nepotřeboval sledovat cestu. Ne tak pečlivě, jak ji sledoval.

„Jo. Jediný. Proto i my musíme zůstat tady – jsme něco jako ochránci. Nemůžeme zajistit, aby to místo nikdo neobjevil, ale když se tak stane, je naší povinností zajistit mu v tomto světě bezpečí. Od toho tady vlastně jsme…“ dopověděl do ztracena. Najednou až příliš kontroloval cestu před námi, věnoval veškerou pozornost řízení.

Chtěla jsem klít a nadávat. Vztekem rozmlátit všechno okolo. Jen jeden! Na celém obrovském světě jen ten jediný!

Vztek ale střídaly rozpaky. Dostat se sem bylo přece přesně to, co jsem chtěla…

Kvůli němu…

„A Edward?“ zeptala jsem se mírně třesoucím hlasem, v krku jsem najednou měla úplně sucho. Připadalo mi jako věky, co jsem jeho jméno nevyslovila nahlas. Z části to bylo účelně – cítila jsem současně přicházející bolest. Jinou, silnější. Skutečnější…

Všimla jsem si úšklebku na jeho tváři. A taky toho, že se mu do odpovědi nechtělo.

„Jaku?“ připomněla jsem se mu, když bylo dlouhou dobu slyšet jen vrčení motoru. Stále jsem čekala na odpověď. „Byl přece jako já.“ Hlas se mi při posledním slově zlomil. Ano, byl… Co všechno to mělo znamenat?!

„Jeho jsme… nedokázali zachránit,“ odpověděl stroze, drsně, bez emocí. Nebyla jsem si jistá změnou jeho nálady, ale něco bylo špatně. A já snad ani nechtěla vědět – nebo jsem jen neměla odvahu se zeptat - co.

Trvalo ještě několik dalších minut, než jsem před námi spatřila obrysy stavení. Mezi stromy jsem jen stěží rozeznávala cokoliv bližšího. Postupně se mi ale odhalil menší neomítnutý cihlový domek, před nímž stála na místo stromů, ze kterých nyní zbyly jen pár centimetrů vysoké, mohutné pařezy a silné kořeny, dvě další auta. Vedle nich bylo jedno volné místo, na které jednoduše zaparkoval.

„Tak pojď,“ pobídl mě Jake, když mi otevíral dveře.

Domek vypadal na první pohled hodně okázale, avšak stačilo málo, abych pochopila jeho kouzlo. Všechno kolem působilo klidně, příjemně. Nedokázala jsem si vysvětlit tu náhlou změnu atmosféry, která mě přímo vybízela, abych se jí nechala strhnout…

„Živá duše, nemůžu tomu uvěřit,“ zajásal někdo ode dveří, a než jsem se stihla vzpamatovat, mířil ke mně vysoký, svalnatý a mladý kluk. Díky černým rovným vlasům nebyly jeho dětské rysy a rozpustilé oči tak výrazné. Přesto na mě, už i jen ze svého příchodu, působil neuvěřitelně bezstarostně.

„Tak tě u nás vítám. Jsem Maurice,“ představil se a podal mi ruku, kterou jsem bez váhání přijala. Dívala jsem se do jeho tmavých očí a nemohla uvěřit, že je mu necelých dvě stě let. Působil jako dítě, jako Jake před pěti lety. Bez mého vědomí mou ruku přetočil hřbetem vzhůru a bez toho, aniž by ze mě spustil pohled, mě na ni zlehka políbil.

„Tak to ne, chlape! Nemysli si, že si všechnu pozornost získáš jenom pro sebe! Já trpím stejně jako ty nedostatkem skutečné společnosti,“ vynořil se odněkud ten druhý, a sotva se mu naskytla příležitost, vyšoupl Maurice stranou.

„Já taky. Quil, těší mě.“ Zopakoval gentlemanské gesto z dřívější doby, zatímco já jej s úsměvem pozorovala. Byl starší, přesto to z jeho chování nešlo příliš poznat. Kudrnaté, o trochu světlejší černé vlasy jej právě naopak dělaly o něco málo mladším. Tmavě hnědé, velké oči a široké rty dominovaly jeho obličeji. Postavu měl stejně vypracovanou.

„Bella,“ hlesla jsem, unešená jejich rozjařeností.

„No co?“ bránil se Maurice se vztyčenýma rukama ve vzdávajícím se gestu. „Počkej, až tu budeš strašit staletí. Pak si budeš takových návštěv víc vážit.“

Chtěla jsem se otočit na Jaka. Měla jsem pocit, že něco říká, ale nebyla jsem si jistá. Rozeznat bych dokázala sotva dvě slova.

Ale neudělala jsem to. Nemohla jsem, překvapení mě zbavilo veškeré vlády nad svým tělem. Přestala jsem vnímat jejich pošťuchování…

Ze dveří vyšla dívenka, drobnější než já, vypadala skoro jako panenka. Dlouhé, blonďaté, na koncích mírně zvlněné vlasy se jí pohupovaly do půli zad a lemovaly uzoučký obličej. Husté, dlouhé řasy lemovaly její světle modré oči s nazelenalým odstínem. Na první dojem působily vesele, přesto mě hned vzápětí, při přímém pohledu do nich, zamrazilo. Byly jako bez života, působily absolutně… mrtvě.

Ani oči však nebyly tím, co mě přikovalo na místě. Byl to jen částečný důvod toho, že mi po celém těle stoupla husí kůže, chloupky se mi naježily a v zátylku mě nepříjemně zamrazilo. Nejdůležitější totiž byla ona

Dívala jsem se na mírně průsvitné tělo, všechny barvy – od kůže, přes vlasy až po oblečení – byly vybledlé, šedivé. Nemohla jsem se zbavit přirovnání, že vypadá jako duch.

Všimla si mého upřeného pohledu a rozpačitě se na mě usmála. Okamžitě jsem cítila, jak mi rudnou tváře, přesto jsem na ni neustále zírala. Nedokázala jsem se odtrhnout, navzdory dobrému vychování jsem prostě nedokázala jinak…

„Ahoj. Já jsem Cynthie,“ představila se mi, zatímco došla až ke mně. „Ty musíš být Bella, viď? Jacob nám o tobě vyprávěl,“ pokračovala, když já nebyla doposud schopná seskupit slova. Nějakým zázrakem jsem se vzpamatovala a oplatila jí úsměv.

„Jo, to jsem,“ vykoktala jsem ze sebe. Mnohem trapnější mi bylo, že jsem před ní nedokázala skrýt údiv ani rozpaky. Stále jsem nemohla uvěřit…

„Daň za to všechno. Ve skutečnosti je minimální,“ řekla sama od sebe. Údivem se mi rozšířily zorničky a já několikrát zamrkala, abych své překvapení pokud možno zakryla. Vypadala tak křehce a zranitelně, o to víc, že byla jako obrázek…

„I pro mě,“ ozval se jiný hlas jen několik metrů od nás. Quil držel v náručí Lucy, jak jsem vydedukovala. „Pusť mě,“ poprosila jej polohlasem. Nevšímala jsem si příliš toho, jak vypadá. Na první pohled jsem zpozorovala jen světle hnědé rovné vlasy, které jí končily na ramenou, a zelené oči. Snad možná byla vyšší než Cynthie.

Jenomže to nebyly jediné rozdíly. Nebyl to ten zásadní rozdíl.

Lucy, na rozdíl od Cynthie, vypadala normálně. Nepřipomínala ducha ani nic jiného. Byla jako já…

Těkala jsem očima z jedné na druhou a zvažovala přitom možnost, že se to na mně podepsalo a šílím z toho. Nebylo přece možné, aby jedna byla duchem přebývajícím na tomto světě a druhá byla stejně živá jako kdokoliv jiný…

Když ji Quil konečně postavil na zem a přidal se k Jakovi, který měl namířeno dovnitř, rozešla se ke mně.

Překvapením jsem přestala dýchat, srdce se mi na kratičký okamžik zastavilo. Její postava se mi vytratila před očima, mrknutím oka ztratilo její tělo hmotnost. Vypadala teď stejně jako Cynthie…

Rychle jsem ustoupila sotva o půl stopy dozadu, když se něco v mém periferním vidění změnilo, a okamžitě se otočila tím směrem. Maurice objal svoji ženu kolem pasu a ta se o něj opřela. Políbil ji do vlasů…

Do opravdových vlasů. Najednou to byla Cynthie, kdo vypadal… normálně.

„Jsem Lucy. Ráda tě poznávám… i ve skutečnosti,“ dodala, aniž by nějak reagovala na můj vyjevený výraz. Ten už jsem teď nedokázala ovládat vůbec.

Bylo jasné, jak to myslela. Oni všichni mě nejspíš neviděli poprvé.

„Já… já – já se omlouvám, já jen…“ pokoušela jsem se ze sebe vymlátit cokoliv, co by alespoň z desetiny omluvilo mé nemožné chování, a přitom se ta otravná červeň nezapomněla připomenout. Musela jsem na ně zírat jako naprostý idiot.

„Nemáš důvod se omlouvat. Bylo by naopak zvláštní, kdyby tě to nijak nerozhodilo,“ hájila mou reakci Lucy a já na ni nevěřícně zírala.

„Naše reakce byly horší,“ přidala se Cyn.

„To byly,“ potvrdila Lucy a společně se zasmály nad vzpomínkami, které jsem si ani neuměla představit.

Konečně jsem se vymanila z prvotního šoku a usmála se na ně. Navíc mi to vrtalo v hlavě a já začala normálně reagovat. Déle jsem nevydržela potlačovat otázky.

„Vy se… střídáte?“ Neměla jsem nejmenší tušení, jak to nazvat, ale pochopily to okamžitě.

„Ne, to ne. Hmotnou podobu máme jen díky nim,“ vysvětlila mi drobounká blondýnka v náruči obrovského svalovce. Vzhlédla k němu a on ji měl v plánu políbit, ale ona se polibku galantně vyhnula. Všimla jsem si jejích mírných rozpaků a byla přesvědčená, že stále žije svojí dobou, svým vychováním.

Všechno to dávalo smysl, všechno do sebe dokonale zapadalo. A já byla s každou další vteřinou, co jsem – tentokrát Lucy – se zaujetím sledovala, zvědavější.

„Můžu?“ zeptala jsem se a hned nato se kousla silně do rtu. Styděla jsem se za to, že jsem nedokázala udržet zvědavost na uzdě. Já se nechtěla zeptat. A doufala, že mou otázku nepochopí a já tak budu mít možnost něco si vymyslet…

Ani jsem si přitom neuvědomila, že jsem měla mírně zvednutou ruku. To až mi klesla zpátky…

S úsměvem přede mě nastavila dlaň a já se jí dívala do očí. Nebyl v nich sebemenší náznak, že by jí to bylo jakkoliv nepříjemné. Jen pochopení, radost a vzrušení…

Nevnímala jsem pohledy Maurice s Cynthií. S očekáváním jsem k ní opatrně přiblížila ruku a položila ji dlaní dolů na tu její.

Nebylo pochyb, že se jí dotýkám, přesto jsem ji necítila. Jen nepatrné napětí, mírné chvění v prstech i na krajích dlaně – přesně tam, kde se naše ruce dotýkaly. Ale bylo to tak slabé, že bych o tom ani nevěděla, kdybych se na to celým svým vědomím nesoustředila.

Ze rtů mi unikl ohromený výdech. Bylo to jiné než s lidmi. Já ji cítila, i když ve výsledku na tom měla podíl především má představa. To, že jsem ji viděla a věděla o její přítomnosti, to, že mi při tom doteku nezmizela před očima. Protože na rozdíl od lidí jsem nedokázala proniknout jejím tělem. Byť to bylo neuvěřitelné. Nebylo to totiž tělo, kůže, čeho jsem se dotýkala. Byl to jen vzduch smíchaný s pocity a představami…

A přesně to mi i bránilo nechat ruku prolnout s tou její. Ten zvláštní tlak…

„Nemůžu uvěřit, že tu ještě pořád stojíte. Povídat si můžeme i vevnitř,“ přiběhl k nám Quil a já se jeho nečekaného příchodu lekla. Přitáhla jsem ruku k tělu.

„To můžeme,“ přitakala mu Lucy, když jí obtočil ruku kolem pasu. Během nepostřehnutelné chvilky, přesně tehdy, kdy se jí poprvé dotknul, se stala skutečnou

Rozešli jsme se k domku a já si plná očekávání představovala, jak to asi bude vypadat uvnitř. Nestrefila jsem se ani náhodou…

Vstupní dveře vedly přímo do hlavní místnosti, která zahrnovala kuchyň, jídelnu a obývák dohromady. Nebyla nijak veliká, ale i přesto mě překvapilo, že tam mají opravdu jen ty nejnutnější věci. V různých částech pokoje pak byly rozmístěny čtvery dveře, u nichž jsem neměla ponětí, co se za nimi skrývá ani k čemu slouží. A naproti těm vstupním byly jedny otevřené, kterýma jsem jen zběžně zahlédla venkovní posezení.

Z vybavení byla cítit starobylost, většina věcí byla dřevěná a něco mi říkalo, že je to jejich práce. Stejně mě ale zaráželo to všechno kolem! Na rozdíl od kuchyňky, kterou jsem čekala, stála v rohu místnosti… pec? Opravdu to byla pec?! A na zemi pečlivě uskládané dříví. Nikde jsem neviděla lednici, nikde nezahlédla sporák či troubu. Jen pár skříněk a poliček, na kterých byly pečlivě naskládané porcelánové talíře se zdobením, jaké měla moje prababička, a jídelní stůl se šesti, docela nepohodlně vypadajícími, židlemi. Dřevěná křesílka s polštářky byla rozmístěná kolem malého stolku uprostřed místnosti, zřejmě to bylo místo k jejich společnému posezení. Všude kolem byly rozestavěné svíčky, zahlédla jsem dokonce i dva svícny! Překvapilo mě, že tam neměli ani televizi, i když později jsem si uvědomila, že by tady jen těžko naladili nějakou stanici.

Vydechla jsem překvapením. Vypadalo to tady jako z jiného století. Až později mi došlo, že je to z jejich století…

„Co tomu říkáš?“ zašeptal mi Jake do ucha.

„Je to tu… tohle jsem nečekala,“ přiznala jsem popravdě a stále se z toho nemohla vzpamatovat. Jako by se tu zastavil čas. „Jak se ti tu žije? Co světla, lednice, televize, počítač?“ Mluvila jsem potichu, pro jistotu.

„Jídlo nakupujeme čerstvé, beztak nemáme nic jiného na práci. Není tady zavedená elektřina, ale v pokoji mám notebook a nabíjím si ho u Billyho nebo někde jinde. Všechno normální můžu mít kdekoliv jinde, vždyť víš. Všude,“ řekl s hořkostí a zatrpklostí, jen další důkaz toho, že se mu život tady zrovna dvakrát nezamlouval. „A oni jsou zvyklí právě na tohle,“ dodal už s, o poznání lepší, náladou.

Ještě chvíli jsem všechno užasle pozorovala.

„Já tady zůstanu i na večeři?“ zajímala jsem se, když jsem překonala ohromení a dívala se, jak Maurice rozdělává oheň v peci. Doufala jsem přitom, že se mi podařilo zakrýt nechuť, kterou jsem si k jídlu za ty čtyři dny vytvořila.

„Můžeš tu zůstat, jak dlouho budeš chtít, nejenom na večeři. Tak pojď, provedu tě tady. Není to sice…“

Přestala jsem vnímat jeho rozradostnělý tón, když mě chytl za ruku a táhl k jedněm ze čtyř dveří.

Já je chtěla poznat. Chtěla jsem se s nimi sblížit, dozvědět se o nich a jejich způsobu života něco víc. Ale už i jen při pomyšlení na jídlo mi bylo zle. Nechtěla jsem spoléhat na náhodu, že se mi opět nezvedne žaludek, jako v poslední době už tolikrát. Jídlo tady mi bylo opravdovým trnem v oku…

Ne, jíst jsem tady opravdu nechtěla.

Nezbývalo mi než doufat, že tentokrát to bude ta lepší varianta…

  


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Druhý svět - 9. kapitola:

 1
6. K*
23.09.2014 [19:44]

To s tím jídlem je fakt kruté. :D Jinak je to naprostá BOMBA. A nevím
Emoticon Možná jsem blázen :D ,ale mě se ten svět celkem zamlouva....jako když to beru z pohledu Belly. Pokud tam budou Cullenovi... (samozdřejmně včetně Edwarda) tak si na to určitě zvykne... Bella stejně kamarády neměla takže pokud se ji vrátí Edward (a on se vrátí!!!! Emoticon ) tak jediné o co přijde je Charlie. A stejně si myslím že se tam objeví ještě dost osob takže nudit se nebude Emoticon

To že píšeš naprosto úžasně zmiňovat asi nemusím že... Emoticon Emoticon A co se toho nápadu o druhém světě týče to asi taky nemusím psát jak luxusní nápad to je.... Emoticon Emoticon

Smekám Emoticon A jsem opravdu moc ráda že jsem se do čtení téhle dokonalé povídky pustila..... Emoticon Emoticon Emoticon
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

Jinak chtěla jsem napsat zhruba to samé co Kim Emoticon ,protože její komentáře jsou naprosto přesné!!! Emoticon

05.02.2013 [0:20]

Ivka77Krásna kapitolka. Veľmi zaujímavá. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

25.10.2012 [17:31]

brendiskapo dlouhé pauze co sem tu nebyla, sem se začetla do tvojí nové povídky a vypadá to hodně dobře Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon škoda že kapitoly nepíšeš rychleji, protože se těším na dalšé ( není to míněno jako kritika rychlosti psaní ale pochvala kvality psaní :)
Emoticon Emoticon Emoticon

22.10.2012 [21:04]

Rena16 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. Kim
21.10.2012 [15:25]

KimOdhalení dalšího kousku z druhého světa se ti moc povedlo, jak jinak. Emoticon Jsem strašně napnutá, co dalšho se s Bellou dozvíme. Někdy bych řekla, že to snad prožívám víc než samotná Bella a to už je co říct. Emoticon
Jacob je tady naprosto bezkonkurenční, neznat Edwarda, tak po něm slintám jako naprostej blázen (ještěže ho ale známe, že? Emoticon). Bez něj by byla Bella - ty víš kde. Setkání s ostatními bylo super! Moc se mi líbilo to zhmotnění, jestli se tomu tak dá říkat. Taky bych si chtěla šáhnout nebo to vidět, ale že bych kvůli tomu chtěla být tam, kde je teď Bella, to zase ne. Emoticon To, že je v cizím světě - bez Edwarda, bez Charlieho, jí vůbec, vůbec nezávidím.
Budu ji držet palce, ať to zvládá dál a snad... Snad! se brzy potkáme s Edwardem. Emoticon
Trochu se toho setkání bojím, nějak nevím, co od něj čekat, ale těším se, až tam bude a poví nám, co se s ním stalo, když ho tamti nezvládli zachránit. Emoticon

Any, dokonalá povídka! Tohle prostě nejde nečíst s otevřenou hubou a s očima na vrch hlavy... Emoticon
Bomba, opravdu. Prosím, prosím, napiš nám brzy další kapitolku. Emoticon Emoticon
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. LadySadness
21.10.2012 [11:43]

určite majú zaujímavé životné príbehy, povieš nám ich niekedy? Emoticon
to musí byť zvláštny pocit dotýkať sa inak - nehmotného? - tela Emoticon
Bela sa zmieruje a zároveň jej niektoré veci vadia stále viac, to je ťažko riešiteľné Emoticon Emoticonsom zvedavá, ako to pôjde ďalej Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!