Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Druhý svět - 7. kapitola

16.09.2012 (15:15) • Any12 • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1396×

7. kapitola

„A tento svět?“ položila jsem tu stěžejní. Od toho se všechno odvíjelo a já stále nechápala, proč…

„Vytvořili ho čarodějnické rody zhruba před čtyřmi sty lety. V tu dobu se upíři stali neovladatelní, rostl jejich počet a získávali moc. Byla sice skupina vládců, ale ztratili nad tím vším kontrolu. Proto zasáhli právě oni, lidé nesměli na existenci nadpřirozena přijít. Vytvořili svět naprosto shodný s tím naším, a přesto je od něj tak vzdálený, jak jen to jde. Není možné se jakkoliv spojit s lidmi v něm.“ Už se na mě nedíval. Vycítila jsem, jak moc jej ničí tady být. Nechtěl to…

„Stejně to nechápu. Proč se jednoduše nevrátíš, když tu nechceš být? Já se vrátím, tak pojď se mnou,“ předložila jsem mu přesvědčeně jasnou možnost. Nepřemýšlela jsem nad tím, že by třeba nemohl, že by bylo něco, co by ho tu násilím drželo.

„Bells,“ vydechl nešťastně a podíval se zpátky na mě. „To je právě důvod, co činí tento svět tak zoufalým. Kdyby to šlo, nezůstal by tu nikdo z nás, když nepočítám kluky. Jenomže pak by tento svět neměl žádný význam. Je to něco jako doživotní vězení, očistec. Jakmile jsi jednou tady, už se nemůžeš vrátit zpět. Nikdy.“ Mluvil pomalu a bedlivě sledoval každý můj pohyb, moji reakci.

„Tak to mě mrzí,“ řekla jsem dřív, než jsem si mohla stihnout uvědomit, jaké to pro něj asi je. Je odkázaný být tu sám, bez přátel, bez rodiny, do konce svého života, a já mu řeknu něco takového. Otřepanou frázi…

„Budu tě chodit navštěvovat, klidně i každý den. Přivedu i Billyho, pokud budeš chtít,“ snažila jsem se zachránit trapnou situaci. Ale jeho reakce mě děsila. Na moje slova nijak nereagoval, jen mě upřeně sledoval. Jakoby snad čekal, až mi něco dojde. Něco zásadního…

„Ne,“ vydechla jsem a kroutila hlavou zprava doleva, když se tak konečně stalo. Nemohla to být pravda.

„Bells, mrzí mě to,“ řekl teď on a sevřel mě v náručí. Řasy jsem měla znovu smáčené, nedokázala jsem si představit, že už nebudu moct s nikým být. Že jsem pro ně beze stopy zmizela a už nikdy se nevrátím…

„Ale říkal jsi, že je vytvořený kvůli upírům. Já tady nemám důvod zůstávat, jsem to pořád já,“ vzlykala jsem, zatímco mi pomalu všechno docházelo. Nic nebude jako dřív, ztratila jsem úplně všechno, na čem mi záleželo.

„To sice ano, ale jakmile se sem dostane někdo z venku, už se nemůže vrátit. A my tu jsme proto, abychom je ochránili. Bells, ani si nedovedeš představit, jak moc bych si přál, aby byla nějaká možnost, naděje, jak tě odsud dostat,“ šeptal mi do vlasů. Z jeho hlasu jsem jasně vycítila, že to se ale nikdy nestane. Nebylo cesty zpět…

Leželi jsme mlčky na posteli. Jacob čekal, až se uklidním. O to jsem se i snažila, ale i tak už jsem neměla sílu na nové informace. Byla jsem z toho všeho neuvěřitelně vyčerpaná. Nechtělo se mi spát, ale připadala jsem si, jako by mě podupalo stádo volů nebo přejel parní válec. Psychicky jsem víc na dně ještě nebyla a silně jsem pochybovala, že bych se vůbec kdy mohla dostat níž.

„A co bude teď? Budu tu zavřená, dokud neumřu?“ zeptala jsem se roztřeseným hlasem a natáhla se pro kapesník. Ta slova mě přinutila uvědomit si skutečnost. A druhý význam, který byl navíc mnohem pravděpodobnější. Nemusí to trvat ani moc dlouho…

„Bells, takto nesmíš přemýšlet. My tě ochráníme,“ snažil se mě utěšit, když poznal, co se mi honí hlavou. Přitiskl se ke mně pevněji. Bylo to příjemné, přesto tak nezahnal mé chmury. Nemohla jsem jinak, všechny pozitivní myšlenky a naděje se dávno vytratily.

Zakručelo mi v břiše a já si teprve teď uvědomila, jak obrovský hlad mám. Stáhnutý žaludek a křeče nyní zaujaly tak velkou pozornost, že to nebylo možné přehlédnout. Nejedla jsem od včerejšího oběda…

„Půjdeš se mnou dolů, prosím?“ poprosila jsem ho, nechtěla jsem tam být sama. Bála jsem se už i jen toho, kdo by se tam mohl objevit.

Když neodpovídal, otočila jsem hlavu na něj. Až teď jsem si všimla jeho strnulé napřímené pozice, byť jsem mu do obličeje neviděla. Odpověděl dřív, než jsem se stihla zeptat…

„Doufal jsem, že to přijde… později,“ vydechl nešťastně. Odtáhla jsem se od něj, potřebovala jsem mu vidět do tváře. Nechápala jsem… „Až se s tím víc vyrovnáš. Nejsem si jistý, jestli ustojíš další ránu.“ Toho trpkého tónu, který jen skrýval bolest, jsem se bála snad víc, než slov.

„Co?“ pootevřela jsem ústa v němé otázce, strach pohltil každou buňku mého těla. Co jsem měla čekat? Cožpak toho doposud nebylo až moc?

Pochopil, ale namísto odpovědi se zvedl a pomohl mi na nohy. Snad bych na hlad i zapomněla, kdyby mi v břiše znovu nezakručelo a nestáhlo se bolestí. To proto jsem se to rozhodla řešit potom…

Došli jsme do kuchyně, a zatímco stál Jacob neustále za mnou, otevřela jsem ledničku. Moc velký výběr mi neposkytla, a tak jsem se musela spokojit s tím málem. Začala jsem vytahovat mléko a poslední dvě vajíčka…

„Počkej,“ zastavil mě a chytil za předloktí. „Nechceš jít ke mně domů? Billy bude mít určitě něco navařeno,“ poznamenal až s příliš velkou jistotou.

„To je dobré, udělám si palačinky. Charlie tu toho stejně moc nemá.“ Ušklíbla jsem se nad téměř prázdnou ledničkou a zavřela ji. Kdyby tu nepanovalo to napětí, snad bych si i užila chvilku zapomnění. Ale na to z něj sálala příliš velká nervozita. A právě ta způsobovala přesný opak…

„Možná by sis mohla udělat něco snadnějšího.“ Odvrátil hlavu na stranu, aby uhnul mému podezřívavému pohledu.

„Proč?“ ptala jsem se obezřetně. Vědomí, že je něco špatně, už se nedalo déle ignorovat. „Jaku?“ Spíš než na intenzitě přidal můj hlas na hysterii.

S poraženým povzdechem se ke mně otočil. „Nebude ti to chutnat. Veškeré jídlo je tady bez chuti, takže je jedno, co si dáš. Měla bys s tím jen zbytečnou práci,“ snažil se mi vysvětlit, když jsem na něj nechápavě hleděla.

„Vždyť je tu všechno, co potřebuju. A nic se nezměnilo,“ bránila jsem se, otočila se a zmateně před něj natáhla krabici mléka v jedné ruce a vajíčko v té druhé.

„To sice je, ale…“ Nadechl se, hledal způsob, jakým by mi to vysvětlil. Chvíli bylo ticho, než se zeptal, „byl tady Charlie?“

„Hledal mě,“ potvrdila jsem mu a mírně přitom přikývla hlavou na souhlas. V jeho očích se nyní objevil soucit.

„Když přišel, seděla jsi tady u stolu, nebo měla oblečení v pokoji přehozené přes židli, nebo cokoliv, co bylo jinak, než když jsi odešla?“ Neptal se na tu situaci. Pochopil, že jsem to věděla. A byla seznámena s tím, že mě neviděl, že jsem pro něj neexistovala. Snad vycítil, že jsem to nyní nechtěla rozvádět. Ani bych nemohla…

Chvíli jsem přemýšlela.

„Možná rozestlanou postel, s ničím jiným jsem nic nedělala.“ Už zase jsem nechápala, o čem to mluví.

„A Charlie to viděl? Byl v tvém pokoji, když tě hledal?“ Obezřetně jsem si ho měřila. Ty otázky vůbec nesouvisely s tím, že jsem si chtěla udělat oběd. Ale bylo to snad ještě horší – nechtěla jsem se dozvědět nic dalšího. Nic, co by mě ještě víc potopilo ke dnu.

Přikývla jsem a kousla se do rtu. Oči mě z toho ustavičného brečení štípaly, přesto jsem cítila další nával slz. Při vzpomínce na Charlieho, na to, jak mě hledal…

„Ty jsi teď tady a vnímáš tento svět. Je tu všechno naprosto shodné, na první pohled bys nepoznala, že se něco stalo…“ To jsem věděla. Bylo těžké uvěřit, že jsem jinde, když jsem byla pořád doma. Nic se nezměnilo. „Hlavně taky proto, že všechno, co oni vybudují nebo zbourají, vytvoří či zničí, se projeví i v našem světě. Ale pak jsou tu rozdíly. Protože ty vidíš Charlieho, vnímáš i všechny jeho pohyby, víš o všem, co dělá. Ale lidé z prvního světa o nás neví. Takže cokoliv ty uděláš, s čímkoliv pohneš, pro ně se nic nemění, jako bys to vůbec neudělala. Otevřeš dveře, a kdyby se na ně Charlie díval sebevíc, pořád by pro něj byly zavřené. Když jsi měla rozestlanou postel, neviděl to. Pro něj byla ustlaná, tak jako když jsi odešla. Máme pocit, že žijeme s nimi, ale náš svět má jen stejnou podobu. To, co v něm uděláme, je podstatné jen pro nás - pro ně naše činy nic neznamenají… Rozumíš tomu?“ zeptal se mě nakonec, když jsem na něj se svraštěným čelem a milionem otazníků hleděla.

„Moc ne,“ přiznala jsem a na sucho polkla.

Usilovně přemýšlel, jak líp by mi to mohl ještě vysvětlit.

„Před domem máš náklaďáček. Kdybys s ním odjela a zaparkovala jej třeba u nás, tak pro tebe bude stát tam. Ale pro Charlieho bude stát pořád na příjezdové cestě. Je to, jako by ses dívala přes sklo domovních dveří, u kterých ty vidíš kolem jdoucí, zatímco oni ti do domu nevidí. Jednosměrná komunikace. Občas kvůli tomu vzniká chaos,“ dořekl a při tom se kysele ušklíbl.

„A co kdyby pak Charlie do toho náklaďáčku nasedl a odjel s ním? Když už by pro mě na té příjezdové cestě nebyl?“ Nedokázala jsem si to představit. To přece ani nemohlo být možné…

Jak dlouho mi ještě bude trvat, než si uvědomím, že je všechno jinak?! Že je možné úplně cokoliv?

Na chvilku se zamyslel, najednou krabatil čelo stejně, jako já před chvílí. „To nevím. Billy o tomto světě ví, proto nechává Rabbita zaparkovaného v garáži a nic s ním nedělá. Jsem si jistý, že tam stále je.“ Byl zamyšlený, nejspíš jsem mu tou otázkou nasadila brouka do hlavy. „Možná kdybych se zeptal Quila nebo Maurice…“

„Jaku?“ snažila jsem se získat jeho pozornost zpátky. Reagoval okamžitě.

Prala jsem se s myšlenkou, jestli je tohle všechno vůbec možné. Jestli to není jen dobrosrdečná lež. Vždyť Jake přece taky… umřel.

„Co se stalo? Co doopravdy jsem? Žiju vůbec? Nebo jsem duch? Nebo…“

„Ne, ne. Tak to není. Jak tě to vůbec napadlo?“ vyvracel mi okamžitě. Přistoupil ke mně blíž, vzal mé tváře do dlaní a hluboce se mi zadíval do očí. „Jsi to pořád ty.“ Každému slovu dával důraz a vážnost. Nemohla jsem pochybovat. Nemohla jsem mu nevěřit…

Pevně jsem ho objala a přitiskla se k němu, jak nejvíc jsem jen dokázala. Zavřela jsem oči a chvíli vnímala jen jeho přítomnost. Potřebovala jsem to. Nechtěla jsem si ani představit, že by tu teď se mnou nebyl.

Dával mi čas. Cítila jsem jeho teplé dlaně na mých zádech, slyšela pravidelný tlukot jeho srdce. To byly věci, co mě uklidňovaly. Tak obyčejné, a přitom pro mě v tuto chvíli tak vzácné…

Zhluboka jsem se nadechla, dodávala jsem si odvahu na další otázku. A další stěží uvěřitelnou odpověď.

Neodtáhla jsem se od něj, když jsem mu šeptem připomněla důvod, kvůli kterému jsme stáli v kuchyni. Nedalo se říct, že bych zapomněla. Na to jsem nejedla příliš dlouho.

„Upřímně?“ Byla to spíš řečnická otázka, ale já stejně přikývla. „Vnímáš jen hmotu nebo tekutinu, chuť jídla je příliš slabá na to, abys ji mohla chuťovými buňkami rozeznat. “ Vyhledala jsem jeho tvář, pohled do hladových očí jen potvrzoval předchozí slova. „Je to proto, aby cokoliv, co sníš, jim zůstalo a přitom chuť neztratilo. Nesnáším to. Jako by to ti čarodějové nemohli vymyslet jinak!“ Zatínal pěsti, slova drtil skrz zaťaté zuby.

Pustila jsem ho a vytáhla z poličky sklenku. Nalila do ní mléko a chtěla ho vypít. Přesvědčit se…

Studená tekutina se mi rozlila v ústech a já se několik dlouhých vteřin snažila přijít na její chuť. Dokud se mi z toho neudělalo nevolno. Pokusila jsem se mléko rychle polknout, ale to byla chyba – měla jsem více dbát na své instinkty.

Můj stáhnutý žaludek zaprotestoval a já už jen cítila, jak se mi mléko vrací přes jícen zpátky do úst. S rukou před pusou jsem na poslední chvíli doběhla nahoru do koupelny a vyzvracela ho do záchodu spolu s odporně kyselou žaludeční šťávou.

Jake mi přidržoval vlasy, dokud jsem se nesesunula na zem. Během chvilky mi pak donesl sklenici s vodou, a tak jsem si několikrát vypláchla ústa a nakonec záchod spláchla. S hrůzou jsem si uvědomila, že ani obyčejná voda nebyla stejná. Byla… bez chuti.

Jen bez chuti, a přitom to bylo příšerné. Nechtěla jsem se smířit s tím, že má takovéto být všechno. Navíc mě děsila představa, že si na to budu muset zvyknout. A že už nejspíš nikdy nepocítím ovoce, maso, čokoládu…

V tuto chvíli jsem si to snad ani nedokázala představit. Plně si to uvědomit. Jinak by mi po tvářích musely znovu téct slzy, namísto abych tady zkoprněle a beze slova seděla.

Došla jsem k umyvadlu a umyla si pusu. Nakonec i obličej - od všech těch slz jsem jej měla celý zalepený.

„To je takové všechno?“ zeptala jsem se s maličkou nadějí uvnitř, když jsem se rukama zapřela o umyvadlo.

 „Je,“ byla jeho skleslá odpověď. Znělo to tak… definitivně.

Teprve teď jsem pochopila jeho předchozí chování. Sáhla jsem po kartáčku - chtěla jsem si vyčistit zuby a zabavit se čímkoliv, jen abych nemusela myslet na prázdný žaludek.

Ani to mi ale nepomohlo, když mi hned, jak jsem vrátila kartáček na místo, znovu zakručelo v břiše.

 „Pojď, musíš něco sníst.“ Snažil se mě povzbudit úsměvem. Měl kliku, že u mě převládal hlad nad odporem a nechutí, jinak by se mu snad ani nepodařilo dostat mě zpátky dolů.

Poté, co vrátil vajíčka s mlékem do lednice, vzal z bochníku chleba a ukrál krajíc, který mi následně namazal. Nejspíš ze zvyku, jinak by to nemělo ani cenu. S nechutí jsem si ho vzala, ale nijak se neměla k tomu si byť i jen uloupnout kousek kůrky.

„Časem se to zlepší, uvidíš. Nebudeš to potom tolik vnímat. Nejhorší jsou první dny.“

Snad měl pravdu. Jen jsem se bála kousnout si. Už i jen má trávící soustava protestovala při pouhém pomyšlení, že bych to měla sníst. Až bylo kupodivu, jaký odpor jsem si k tomu získala, když to ani nemělo chuť. Ale nejspíš právě proto. Zůstávala totiž hmota, kterou jsem měla možnost o to víc vnímat.

Ale on byl očividně pevně rozhodnutý ze mě nespustit oči, dokud to do sebe nedostanu…

„Bells,“ vydechl, když viděl, jak se na ten krajíc dívám. Přistoupil ke mně a znovu mě objal. „Mrzí mě to. Ale zvykneš si, a potom to bude lepší,“ šeptal mi do vlasů.

„Já vím. Jen… potřebuju se s tím smířit, vyrovnat. Potřebuju čas…“ Ta slova byla víc než pravdivá. Doufala jsem, že to budu schopná přijmout. Časem.

A toho jsem teď měla nespočet…

Autor: Any12 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Druhý svět - 7. kapitola: