Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dříve než polibek - 1. kapitola

wr w


Dříve než polibek - 1. kapitola

Bella Swanová, mladá dívka plná sarkasmu a skepticismu, se před svátky ocitá na ulici kvůli roztržkám v práci s předchozím šéfem. Proto se jí až moc jako v pohádce zdá nabídka na pracovní místo od mírně arogantního Edwarda Cullena, kterou chvíli po vyhazovu dostává. Ale co, odrazový můstek se vždy hodí!

Povídka psaná při příležitosti Vánoční kapitolové soutěže!

http://www.stmivani.eu/gallery/d%C5%99%C3%ADve%20nez%20polibek%20nad.jpg

(1. kapitola)


„Ani nejlepší sokol nic neuloví, když se mu nedovolí vzlétnout.“

http://www.stmivani.eu/gallery/El%20Liston.jpg

 

„Vypadni, seber si své krámy a ať tě už tady nevidím!“ vyhodil mě na ulici jako prašivého psa. Stála jsem před klubem U3 a nutíc se jsem pozorovala proudící dav. Všude na obchodech už byly navěšené ty směšné vánoční ozdoby a vzrušený šepot lidí říkal všem kolemjdoucím, co si navzájem dají pod stromek. Snad jen ve mně se vařil vztek. Vztek na Lucase, že mě vyhodil z bytu a z místa jen tak, vztek, že já jediná jsem na Vánoce sama… kopla jsem do dveří.

 

„Do prdele!“ ulevila jsem si a nakvašeně si dřepla. Lidi se na mě dívají, slyšela jsem uvnitř ve své hlavě tichý hlásek, ale moje krev se vařila tak silně, že jsem jej téměř i přeslechla.

 

Vánoce jsou na nic, celý je to už strašně komerční. Reklamy ti do hlavy vtlučou to, co máš cítit, a když to necítíš, připadáš si děsně na nic. Proto kolem nich vždy roste počet sebevražd. Pousmála jsem se, ale ne… tak daleko ještě nejsem. Skoro jak v nějakým dojáku jsem se opřela o zeď a koukla se nahoru. V televizi to vždy vypadalo děsně cool, ale na co se mám vlastně dívat? Obloha byla šedá bez jakéhokoli odstínu jiné barvy a žádné obrazce smějících se dětí mi to nepřipomínalo ani v nejmenším.

 

Je ale fakt, že pohled někam jinam – než na ty šťastné obličeje všech okolo – mi pomohl. V ruce mě hřálo kafe, které jsem si stihla ještě před mým lehčeji řečeno odchodem udělat, a navíc ještě nesněžilo, tak mě ani moc nestudila země. Šla bych domů brečet do polštáře, ale fakt, že jsem žádný neměla, mi to ztěžoval.

 

Jsem masochistka, když se směju sama sobě? Před očima mi blikal neonový nápis klubu, byl trochu zešikma a i zaprášený, ale stále to působilo velice známě, že kdybych ještě mohla, uteču tam. Ale Lucasova slova byla jasná, věta „Opovaž se, ty blbá couro, sem ještě někdy vkročit!“ se jen těžko dá považovat za pozvánku k usednutí do rodinného kruhu.

 

Něco mi spadlo do kafe a vyšplouchlo mi jej tak na ruku. „Co to sa –“

 

„Jdi domů, holčičko, jsi ještě mladá, vždy můžeš začít od začátku,“ promlouval ke mně postarší pár a konejšivě se i umíval. Drželi se za ruce a jejich tváře vypadaly stejně šťastně jako i starostlivě. Zmlkla jsem, spíš jsem nemohla dýchat. Dralo se to ze mě ven, chtěla jsem brečet.

 

„Do háje, nepotřebuji vaši líto –“ zlomil se mi hlas. V očích mě pálily slzy a cítila jsem, že jestli bych ještě chvilku mluvila, rozbrečím se. Kapuci jsem si srazila do čela a rozběhla se. Neviděla jsem na cestu, už jsem ani nevnímala, kudy běžím, prostě jsem musela pryč. Zahrabu se někam, nezáleží kam… Stejně se po mně nikdo shánět nebude.

 

Těžko říct, jak dlouho jsem utíkala, blbě se mi říká i důvod toho všeho, ale po nějaké době mi už došly síly a já zakopla. Bylo mi jedno, jestli mě někdo vidí, ztratila jsem poslední kus své důstojnosti a odplazila se po trávníku k nejbližšímu záchytnému bodu. A pak jsem propukla v pláč, dokonce jsem ztratila i sílu křičet, jen jsem vnímala, jak mi slzy stékají po tváři. Hrudník se mi svíral a hlava mně třeštila. Bez racionálního důvodu jsem ze sebe chrlila nadávky, jež byly hlavně namířeny na mou osobu a celý tenhle svět. Ale i přes slzy jsem viděla, jak se na mě lidé dívají a rodiče zakrývají svým dětem uši. O to víc si pak budu určitě připadat hrozně, ale momentálně mi bylo všechno fuk.

 

Zavřela jsem oči a silou se snažila uklidnit. Zatínala jsem nehty do nohou, což mělo kupodivu až pozoruhodný efekt, a pak je sepjala v pěst. Nádech, výdech.

 

„Už ses v pohodě?“ ozval se mi u ucha sametový hlas a já s překvapením otevřela oči.

 

„Do háje!“ vyjekla jsem a srdce mi na chvilku vypadlo z rytmu.

 

Snažila jsem se zaostřit zrak na toho nevítaného hosta, ale přes slzy a vlasy přilepené ke tváři jsem už neviděla nic. „Dělá ti dobře dívat se, jak holky pláčou?“ zeptala jsem se a rukávem se přitom snažila dopracovat k obnovení zraku.

 

„Pláčou? Slyšela ses vůbec? Když jsem to zaslechl, předpokládal jsem minimálně, že tu začíná lov na medvěda nebo tak něco.“

 

„Asi si myslíš, že jsi vtipný, že?“ Konečně se mi podařilo setřít si slzy z očí a podívala jsem se mu do tváře. „Ale díky tvému vzhledu se lidi asi smějí i tvým blbým vtipům.“

 

To i vysvětlovalo ten jeho arogantní tón a vůbec všechno, co zatím řekl.

 

„Možná tvůj zjev na lidi zabírá, ale mně je to celkem jedno. Tak si dej pauzu a nashle,“ popotáhla jsem a schoulila se do klubíčka. Začínala mi být zima. Otočila jsem hlavu zpátky a smotala se do klubíčka, studila mě země a zadek jsem už ani necítila. Ať už odejde, prosím, nech mě být!

 

Najednou mi na záda dopadlo něco těžkého a velkého, ale zároveň neuvěřitelně hřejivého, že jsem se automaticky po tom natáhla a zachumlala se do toho. Vonělo to tak nádherně.

 

„Ale na to, co říkáš, vypadáš až moc spokojená s mým kabátem,“ zasmál se jeho hlas těsně u mého ucha. Jeho kabát? Strhla bych ho ze sebe, vážně jsem to chtěla udělat, ale všechny mé buňky křičely, ať neblbnu. Spolkla jsem svou pýchu a nic neodpověděla.

 

„Máš kam jít?“ Nic. Pokoušela jsem se ho přestat vnímat, ale jeho hlas byl… Ne, nebudu mu jej vychvalovat, ani v duchu ne. Přivřela jsem oči.

 

„Tak hele, fakt ti chci pomoct, vypadáš totiž dost ztracená, ale nemůžu s tvou momentální situací nic udělat, dokud mi neukážeš ani kousek akce,“ řekl příkřeji.

 

„Proč bys mi pomáhal?“ zamumlala jsem do svých kolenou. Hlas mi zdrsněl a sem tam i přeskočil, až odejde, budu si muset najít nějaké teplejší místo, kde spát.

 

„Hmm, jsem holt dobrák skrz na skrz,“ zasmál se. Že by další vtip, který mi unikl? Nebo jsem to snad já, kdo ztratil smysl pro humor?

 

„Proč bych od tebe měla chtít pomoct?“ zformulovala jsem svou otázku jinak. Tahle situace mi až moc připomínala scénu z červené knihovny, kdy si hrdinka uvědomí, že muž, co ji právě zachraňuje, je její vyvolený a začne popisovat, jak velké teplo vyzařuje z jeho těla. Ale z jeho strany ke mně doléhal jen chlad, žádný oheň spalující mou mysl ani slabá jiskra. Nic.

 

„Myslím, že nemáš moc na výběr,“ řekl potichu krutou pravdu. Ztuhla jsem. Vždy jsem měla víc šancí, nikdy to pro mě nebylo to zdrcující buď – anebo.

 

„Kdo kruci seš?“ vyjela jsem na něj a patami zatlačila do země.

 

„Jmenuji se Edward, Edward Cullen,“ odpověděl okamžitě.

 

„A jak mi jako chceš pomoct?“

 

„Vlastním menší restauraci v nedaleké čtvrti, tam za mostem,“ nejspíš někam ukázal, ale já jeho pohled nenásledovala, „sháním lidi do personálu a ty vypadáš, že máš zrovna čas. Výplata, bydlení i jídlo, veškerý komfort. Nezní to dobře?“ pokračoval.

 

Až moc dobře, že to přesahuje i práh uvěřitelnosti. Podívala jsem se na něj, hledala jsem v jeho očích jedinou známku toho, že si ze mě dělá srandu nebo mě jen zkouší. Ale jeho oči mě propalovaly stejnou intenzitou, jakou jsem na něj zírala já. Taky mě zkoumá?

 

Tyhle věci se přece dějí jen v pohádkách, není možné, aby se ze mě stala skrytá Popelka. Chtěla jsem si už jen za tu myšlenku dát facku. Stále mě sledoval, a když jsem se teď jakž takž uklidněná podívala do jeho očí, překvapily mě svou zlatou, až skoro medovou barvou. Takové oči snad ani neexistují. Nebo patří mezi ty otaku šílence, kteří si do očí dávají barevné čočky a hrají si na anime postavičky? Nevypadal na to, ale zdání mnohdy klame.

 

Rozhodně ale nepatřil do stejné ligy jako já. Ten snad ani svou ligu neměl, nebo by pak ty ostatní musely být pouhé parodie. Zklidnila jsem se už dost na to, abych mohla popravdě říct, že Edward Cullen nevypadal zle. Spíš jako jeden z těch top modelů, které na ulici v běžném životě nepotkáte.

 

Neměla jsem ani páru, že takoví lidi opravdu existují. Ale co se divím? Většinu svého života jsem strávila v zapadlých klubech, kam spíš chodili ožralové, a pokud někdo z nich někdy vypadal k světu, pak ne v tomhle životě.

 

„Jako číšnice?“ zamumlala jsem a podívala se dolů. Nejsem až takový idiot, že bych něco až tak dobrého odmítla. Ucítila jsem chvění, a když jsem znovu vzhlédla, Edward se smál.

 

„No jasně, dělal sis prdel. Čau…“ nakvašeně jsem se pokusila vstát, ale nohy mě nepustily. Tak jsem se jen nasupeně otočila a překřížila ruce.

 

„Ne, jen jsi vypadala tak…“ nechal tu větu vyznít do ztracena a pak si povzdychl. „Ne, samozřejmě nežertuji. Vlastním restauraci El Liston a hledám zaměstnance. Chceš to zkusit?“ zeptal se způsobem, který jasně dával najevo, že vícekrát to už nenabídne.

 

Hlavou mi proběhla spousta myšlenek, představila jsem si budoucnost, ve které bych mohla stát na vlastních nohou a přestat být závislá na všech ostatních. Začít chodit normálně do práce a poctivě si vydělávat, rodiče by ze mě měli radost. A táta… Okamžitě jsem zahnala tu myšlenku.

 

„Tohle není můj styl… Jednou ti to určitě vrátím,“ souhlasila jsem jasným hlasem, ale v duchu byla vyklepaná jak ratlík.

 

„Tak pojď, začíná být děsná kosa, dokonce už i padá sníh,“ zasmál se a podal mi ruku.

 

A já ji už tentokrát bez váhání přijala.

 

 

Přiznám se, že tuto kapitolu jsem psala na poslední chvíli (těsně před půlnocí [.ei.]smile36[./ei.]),

a tak chápu, že k dokonalosti má daleko. Je to už dlouho, co jsem naposledy psala,

proto se opravdu těším na každý váš názor. [.ei.]smile42[./ei.][.ei.]smile16[./ei.]



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Dříve než polibek - 1. kapitola:

 1
9.
Smazat | Upravit | 31.12.2013 [12:47]

Emoticon Emoticon Emoticon
Twším sa na ďalšiu kapitolu. Emoticon Emoticon

8. magda
31.12.2013 [12:31]

moc pěkné jsem zvědavá na pokračování Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

7. Lucka
03.12.2013 [14:45]

bylo to poutavé. Moc se těším na další díl Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6. aliii
03.12.2013 [9:55]

super, piš dál Emoticon Emoticon

5. gi
02.12.2013 [22:36]

Pěkné :) pokračuj :)

4. PCullen
02.12.2013 [20:03]

Zdá se to být zajímavé! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Tak se těším jak to bude dál.

3. MyLS
02.12.2013 [18:06]

MyLSpěkné

02.12.2013 [16:33]

Mispool Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon krása a těším se na pokráčko Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Niki
02.12.2013 [7:00]

Pěkné :))
Celkem mě i zajímá jak se to vyvrbí dál :D

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!