Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dreams of liberty Love 3. kapitola

11.03.2010 (19:00) • NikkiReed • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2249×

3. kapitola

Edward:

Často jsem sedíval ve svém pokoji v druhém patře. Byl velmi prostorný s velkým oknem na východní stranu, které bylo přes den zakryto tmavými těžkými závěsy. Už jsou to tři týdny, co jsme se přistěhovali. Londýn, zvláštní nikdy se mi nesnilo, že bych se podíval do Evropy. Teď jsem tu a nemůžu si to ani pořádně užít. Často jsem seděl u okna ve velkém čalouněném křesle a jen tak vzpomínal. Snažil jsem si utřídit myšlenky a vzpomínky na svůj lidský život. Dokázal jsem takto sedět několik dní v kuse. Nepotřeboval jsem se hýbat ani dýchat.

Velká postel kralovala místnosti a já se na ni dlouho díval, aniž bych si do ní lehl. Nepotřeboval jsem postel. Nespal jsem. Nikdy.

Normální lidé potřebovali nábytek. Já ne. Nepotřeboval jsem nic. Nejsem člověk. Jsem netvor, plížící se nocí, toužící po vaší krvi. Jsem zrůda. Už je to dlouho, co jsem se jí stal, ale mě to stále trápí, jakoby to bylo včera.

Můj lidský život byl krátký. Vyrostl jsem v krásném obrovském domě s milovanou matkou a úctyhodným otcem v americkém městě Chicagu. Trávili jsme spoustu času spolu, pokud otec nepracoval. Matka mě naučila milovat hudbu. Když jsem byl malý, zpívala mi ukolébavky, a když jsem byl větší, učila mě. Měla krásný zvonivý hlas. Učil jsem se hrát na několik hudebních nástrojů, ale nejvíce mi přirostl k srdci klavír.

Dlouhé hodiny jsem sedával a hrával ladné melodie, dlouhé složité symfonie. Sám jsem i hudbu skládal. Hned po snídani jsem usedal do salonku, hladil jsem jednu klávesu po druhé a poslouchal jsem ty lahodné tony. V noci se mi často zdávalo o melodiích a ráno jsem je tvořil. Zapisoval jsem si noty, ale časem to nebylo ani nutné.

Miloval jsem kombinování tónů a not podle citu a nálady. Často jsem svoje písně hrával matčiným návštěvám nebo jen tak, aby nebylo v domě ticho. Matka moji hru milovala. Často si sedávala vedle mě a doplňovala mě svým hlasem. Když na to teď vzpomínám, jsem si jist, že jsem byl šťastný. Ach, jak se mi stýská.

Přesto, že jsem hudbu tolik miloval, doufal jsem v kariéru u armády. Chtěl jsem pomáhat lidem, bránit svoji zemi a cítit se jako muž. Hrdina. Bohužel jsem se nedožil ani toho uznání být mužem. Do armády braly až od osmnácti let a já se dožil pouze sedmnácti. Takto mladý jsem neměl možnost zažít spoustu věcí, které čekaly jen na opravdové muže. Nikdy jsem nezažil lásku. Vždy po mě pokukovalo spoustu slečen, ale mě nikdy žádná nezaujala natolik, abych se jí věnoval a nechal to propuknout i v nevinný románek.

Teď, jako upír, nemám právo doufat v lásku. To jsem si alespoň myslel. Když jsem vídal Carlisla a Esme jak se milují, snažil jsem se ošálit, že na lásku má právo každý, ale v hlouby své mysli jsem tomu nevěřil.

Když jsem umíral na španělskou chřipku, moji rodiče už dávno nemoci podlehli. Těšil jsem se, jak se shledáme v nebi. Nestalo se tak. Lékař, který mě léčil, byl výjimečný. Má matka před svojí smrtí ho prosila, aby mě zachránil, ať to stojí cokoliv. Mrzí mě, že mi nedali možnost volby, ale bylo to přání mojí milované matky, ženy, která milovala život a chtěla, abych žil.

Tím lékařem byl Carlisle, můj stvořitel i otec.

To on mě zachránil, ale zároveň na mě uvrhnul tu největší kletbu. Věčnost.

Byl jsem mu tolik vděčný a ctil jsem ho. Nikdy bych si nedovolil mu vyčítat moji samotu a trápení.

Stvořil ze mě svého syna a já jsem to tak cítil. Bohužel jsem ho zklamal.

Našel si ženu, které taky zachránil život. Jsme rodina. Oba miluji a oba uctívám jako rodiče. Carlisle je obdivuhodný muž. Je lékař a má neuvěřitelné sebeovládání. Pomáhá lidem bez toho, aby plýtval jejich životy. To on mě naučil být tím, kdo jsem.

Nejsme obyčejní našeho druhu. Naučil jsem se od svého otce uctívat lidský život a jsme živi na zvířecí krvi. Pokoušíme se zařadit mezi smrtelníky a být spíše k užitku.

Esme je vynikající žena, plná lásky. Zemřela pro své dítě. Oplývala mateřskou láskou, kterou opatrovala i mě. Připomínala mi moji matku. Byla stejně půvabná, i když každá byla jiná. Byl jsem jí vděčný. Podporovala mě a přála mi štěstí. Věděl jsem, že ji trápila moje samota, proto jsem se snažil nedávat ji na sobě znát.

Nikdy jsem se nehonil za láskou, a teď, když jsem sám a vím, že to tak bude už navěky, si to vyčítám. Ano jsem sám. Přesto, že žiji s dvěmi úžasnými bytostmi, které mě chápou a chrání, jako vlastního syna, jsem sám. Cítím, že moje duše je opuštěná.

Duše, nechápu, proč o ní tolik přemýšlím, když žádnou nemám. Zrůdy nemají duši.

A protože jsem tolik sám, snažím se zabavit. Čtu knihy a studuji. Pročítám všechny žánry, někdy, když jsem zoufalý, čtu i červenou knihovnu. U té ale nevydržím moc dlouho. Většinou se pak nořím do svých depresivních myšlenek. Učil jsem se stále nové věci. Nové jazyky a každý měsíc jsem se věnoval jiné vědě. Někdy jsem četl knihy lékařské, kterých bylo v našem domově mnoho, nebo knihy právní či týkající se jiných zajímavostí.

V upířím životě jsem do školy nechodil. Nechtěl jsem riskovat v blízkosti lidí. Vždy jsem se vydával za bratra jednoho ze svých rodičů. Tady v Londýně jsem byl mladší bratr Esme. Nebyli jsme si podobní, ale upíří identita nás spojovala.

Je to celkem nedávno co jsem se vrátil z poznávacích cest. Mrzelo mě, že jsem svého otce zklamal. Zabíjel jsem lidi. Nevím, jestli se počítá, že to byli vrazi a násilníci. Ta nejhorší spodina měst, ale zabíjel jsem. Pomáhal jsem nevinným lidem, ale časem mě ubíjeli výčitky tak silně, že ani pomyšlení na zachráněné slečny mi nestačil jako odůvodnění.

To všechno bylo o to horší, tím, že nejsem obyčejný upír. Někteří z nás mají schopnosti navíc. Nestačí, že jsme rychlí, máme silnější smysly a jsme dobří lovci. Každý umí něco jiného a já umím číst myšlenky. Trvalo dlouho, než jsem se tím naučil žít.

Ze začátku mé existence mě bolela hlava a myslel jsem, že se pomátnu. Slyšet v hlavě cizí hlasy je zvláštní, ale od té doby, co to dokážu ovládat a hlasy nejsou tak silné, je to lepší.

Připadal jsem si jako šmírák, proto jsem se také často své rodině vyhýbal. Nechtěl jsem narušit jejich soukromí. Mně samotnému by to také nebylo příjemné mít v domě někoho, kdo slyší každé moje zamilované slůvko i hříšnou myšlenku.

Když jsem zabíjel lidi, slyšel jsem na co myslí ve své poslední vteřině. Vzpomínali na svoje blízké, děti, ženy i matky. Nedokázal jsem ty vzpomínky unést. Brzy jsem to vzdal. Už jsem se na sebe nemohl podívat ani do zrcadla a vrátil jsem se k životu, ke kterému jsem byl veden jako novorozený.

Vrátil jsem se a přesto, že jsem počítal s opovržením svého otce, přivítal mě s otevřenou náručí. Byl rád, že jsem se vrátil.

Vracet se k zvířecí krvi nebylo jednoduché, ale moje odhodlání bylo velké.

Když nemáte pro co žít v podobě někoho druhého, vlastně ani nežijete. Čím zabijete čas? V čem bude spočívat vaše touha? Já měl touhu po vědění. Nepohladí vás ani k vám vlídně nepromluví, ale určitě zabaví.

Když jsem nastudoval vše, co jsem měl k dispozici, věnoval jsem se hudbě. Jediné, co mi zbylo z mého života. Matka by určitě nebyla ráda, kdybych na ni zanevřel.

I Esme milovala můj talent. Čím dál více mi připomínala matku. Složil jsem melodii, kterou milovala. Něžnou, ale chvílemi i veselou. Často jsem jí hrával. Trávili jsme spolu spousty času. Rozuměli jsme si. Carlisle hodně pracoval a já jí dělal společnost. Občas jsme spolu sedávali v salonku a povídali jsme si. Vyprávěli jsme si historky ze svých životů a společně jsme se jim smáli, kdybychom mohli, společně bychom i plakali. Vyprávěla mi často o svém synovi. Milovala ho, a jak jsem věděl z jejích myšlenek, často ho ve mně viděla.

Nechodil jsem ve městě moc mezi lidi. Když jsme bydleli v lesích, bylo to o něčem jiném. Procházel jsem se v přírodě a čerpal jsem energii. Bylo krásné uhánět lesem a koupat se v řece. Tak nějak to k mému novému životu patřilo. Ale Carlisle chtěl, abychom byli jako lidé. Sám s lidmi pracoval a dělal to rád. Já jsem lidi nemusel. Mučili mě svými myšlenkami a moje žízeň mě pálila ještě víc. Doufal jsem, že jednou si na to zvyknu, ale podle toho co vyprávěl otec, žízeň nikdy neustane.

Pokud jsme byli v městě, vycházel jsem ven jen v noci. Procházel jsem se po osamělých ulicích. Nevadilo mi, že nebyly osvícené. Viděl jsem velmi dobře. Dokázal jsem si pročistit hlavu. Často jsem vzpomínal na to, co jsem dělával. Někdy jsem si představoval, jak pronásleduji mladou pannu do zákoutí malé uličky a jak si ji vezmu. Ochutnám její tělo i krev. Nenáviděl jsem v sobě toho netvora, který mě nutil takto myslet.

Další důvod proč jsem nerad chodil do společnosti, byl ten, že ženy neviděli toho netvora ve mně, ale byly okouzleny mým vzhledem. Další z našich schopností. Vyzařovala z nás krása, lahodná vůně a okouzlující hlas. Spoustu žen po mě toužilo, ale přesto, že jsem toužil po společnosti, žádnou bych nedokázal milovat.

Už byl čas. Cítil jsem setmění. Vždy jsem věděl, kdy se blíží. Vstal jsem z křesla a přešel jsem k oknu. Rozhrnul jsem závěsy a otevřel jej. Opřel jsem se o parapet a přesto, že jsem čerstvý vzduch nepotřeboval, zhluboka jsem se nadechl. Bylo to osvěžující. Vzduch prošel mým tělem a znovu se vydral ven z mých úst. Bylo to tak nepotřebné gesto, ale připomínalo mi, že jsem. Byl to zvyk, kterého jsem se odmítl zbavit.

Okno jsem nechal otevřené, z postele jsem vzal kabát k obleku. Oprášil jsem z něho prach, který se stačil usídlit přes ten celý den. Oblékl jsem si ho a u vysokého zrcadla jsem si upravil klopy.

„Okouzlující jako vždy,“ uchitl jsem se ironicky do zrcadla a odešel jsem z pokoje. Celý dům byl naklizený. Poslední dobou jsem se Esme věnoval málo a tak určitě celý den poklízela. Byli jsme asi jediní, co neměli v domě pomocnici. Nemohli jsme ji mít, a kdyby, Esme si to ani nepřála.

Prošel jsem kolem několika obrazů a cenných památek na Carlislova otce. Seběhl jsem schody a šel na jisto do salonku. Esme seděla na zeleném čalouněném sofa a vyšívala nepopsatelné obrazce. Šila lidskou rychlostí. Jen co jsem přešel práh, zvedla svůj ustaraný pohled a obdařila mě krásným milujícím úsměvem zastíněný obavami.

„Edwarde, celý den jsi nevylezl z pokoje, strachovala jsem se o tebe,“ řekla starostlivě. Cítil jsem se vinný, nezasloužila si takové chování.

Posadil jsem se vedle ní. Položila vyšívání na stoleček vedle sofa a natočila se ke mně.

„Omlouvám se, nerad ti přidělávám starosti. Jen jsem přemýšlel. Určitě ses cítila sama. Měla jsi za mnou přijít, věnoval bych se ti,“ usmál jsem se omluvně.

„Já vím, nechtěla jsem tě rušit. Mohla bych tě poprosit o maličkost?“ zeptala se, vycenila na mě všechny ty krásné bělistvé zoubky. Neodpovídal jsem, čekal jsem, až mi upřesní, oč se jedná.

„Vím, že nerad chodíš ven, ale potřebovala bych doprovodit do obchodu. Nerada bych šla sama. Vím, že lidem neublížím ale co kdyby se stala nějaká nehoda,“ zašeptala posmutněle. Věděl jsem, že ji trápilo sebeovládání. Nikomu neublížila, ale věděl jsem, že na to často pomýšlela. Nechtělo se mi. Promenádovat se po ulicích a vyslechnout si všechny ty nemravné myšlenky mladých i starých dam. Ale vzhledem k tomu, že jsem se jí dnes nevěnoval, jsem jí to dlužil.

„Jistě, rád tě doprovodím, nemusíš se ničeho bát. Nic se nestane, budu s tebou,“ usmál jsem ji a pohladil jsem ji po drobné dlani, kterou měla na koleni.

„Moc ti děkuji, vážím si toho,“ usmála se a pevně mě objala. Položila si hlavu na moje rameno a objetí ještě více upevnila. Zatím byla silnější než já. Kdyby mohla, určitě by mě udusila. Nejistě jsem si odkašlal. Rychle si to uvědomila a odtáhla.

„Omlouvám se, není ti nic?“ zamrkala na mě nevinně. Postavil jsem se a pořádně jsem se nadechl.

„Nic se nestalo,“ usmál jsem se. Moc dobře jsem si pamatoval, jak to bylo složitý kočírovat svoji sílu.

„Myslela jsem, že už se to lepší, ale asi ne. Kam jdeš?“ zeptala se.

„Jdu se projít. Zajdu naproti Carlislovi. Musím se taky někdy provětrat,“ mrkl jsem na ni a snažil jsem se jí přesvědčit, že jsem v pořádku a nic mě netrápí.

Zašel jsem ke dveřím a ještě jsem se zkontroloval v zrcadle, zda jsem vhodně oblečen. Bylo by dost nápadné, kdybych byl moc nalehko.

Vyšel jsem na ulici a zavřel jsem za sebou dveře. Ulice byla prázdná. Byla už tma a také chladno. Aspoň to mi napovídal studený větřík. Ještě z lidských zvyků jsem si upravil límec kabátu až ke krku. Vzduch byl svěží, ale bylo v něm cítit i zatuchlinu všech těch nekalých činů, které se ve velkém městě jako je Londýn děly každou noc.

Některé uličky byli plné té největší spodiny města. Tito lidé jsou přesně to pravé pro upíry, nešlo sice o žádný luxus, ale pokud se najde jejich tělo, nikoho to nezarmoutí, protože většinou nemají blízké. Ani policie se takovými případy nezabývá. Ohlédl jsem se přes ulici a vyrazil jsem směrem k obecní nemocnici. Ruce jsem si dal do kapes u černých kalhot a šoupal jsem jednu nohu za druhou. Měsíc mi svítil na cestu. Zjistil jsem, že pospíchám. Budu tam brzy. Otočil jsem se a díval jsem do měsíční záře. Byla krásná. Bylo zvláštní, že mě měsíc tak hřál. Nějak jsem se cítil líp. V noci a sám, když jsem neměl v blízkosti žádné lidi.

Vlastně to nebyla tak úplně pravda. Moje rozjímání vyrušila lidská mysl. Byla to dívka. Ohlédl jsem se jestli ji uvidím, ale nebyla nikde na ulici. Pocítil jsem upřený pohled a zadíval jsem se na vysoký keř s červenými růžemi.

Myslela na mě. Obdivovala mě. Jako všechny. Normálně bych si ji nevšímal, ale měl jsem pocit, že nebyla sama. Cítil jsem dvě osoby, ale slyšel jen jednu. Srdce ale byla dvě. Zbystřil jsem svoje smysly, nebylo možné, abych neslyšel mysl té druhé osoby. Zhluboka jsem se nadechl a náhle mě zarazila vůně, co jsem cítil. Byla tak krásná, volala mě k sobě. Zpívala moje jméno a moje tělo se rozechvělo. Chtěl jsem ji, hned. Blížil jsem se ke keři a upřeně jsem na něho hleděl. Chtěl jsem to, ať to bylo cokoliv. Zahlídl jsem krásné čokoládové oči, které byly upřené přímo na mě. Když jsem do nich pohlédl, probral jsem se z toho transu. Rychle jsem se otočil a pospíchal jsem ulicí od té krásné vůně.

Pospíchal jsem potemnělou uličkou a snažil jsem se zapomenout na ty krásné oči, které vykukovaly z keře. Nemohl jsem se uklidnit. Bylo zvláštní, že jsem cítil dvě osoby, ale slyšel jsem jen jednu mysl. Jak je to možné? Ptal jsem se neustále sám sebe. Byla to dívka, chytrá a bystrá, ale ta jedinečná vůně krve jí nepatřila. Kdo to byl? Voněla tak sladce jako obrovská loučka lučního kvítí. Měla zrychlený dech a srdce jí poplašeně bilo.

To, že jsem o ní nevěděl nic ve mně vyvolalo iritující zvědavost. Byl jsem posedlý. Uvažoval jsem o tom, že se vrátím a budu ji sledovat. Její vůně se musela linout všemi směry. Pospíchal jsem rychleji a rychleji. Nevěděl jsem co dělat. Hádalo se to ve mně. Chtěl jsem ji, chtěl jsem jít za ní a ukojit tu svoji žízeň, na druhou stranu jsem chtěl dojít za Carlislem. Doufal jsem, že mi to pomůže. Připadal jsem si jako tygr v kleci přecházející z jedné strany na druhou.

Došel jsem před hlavní vchod do nemocnice. Ruce stále v kapsách a nevědomky jsem se otočil za tou neodolatelnou vůní.

„Edwarde,“ zavolal za mnou milý mužný hlas plný autority. Rychle jsem sebou trhl a prudce jsem se otočil za hlasem. Když jsem spatřil tu vlídnou tvář, povolil jsem napjaté rysy.

„Carlisle,“ pozdravil jsem svého otce. Počkal jsem, až ke mně přistoupí a poplácá po rameni, jak to dělával vždy.

„Jak bylo v práci?“ zeptal jsem se, protože jsem věděl, že je to zajištěné téma, na které nebudu muset reagovat. Šli jsme pomalu ulicí a Carlisle mi vyprávěl o svých pacientech. Vždy o nich mluvil s takovým zájmem a nadšením. Většinou jsem svůj zájem nepředstíral jako dnes, ale tentokrát jsem ho neposlouchal. Neustále se mi v mysli vytvářela představa, jak lovím tu dívku s lahodnou krví. Představoval jsem si ji jako anděla.

Dorazili jsme k našemu domu. Nechtěl jsem se znovu zazdít ve svém pokoji, chtěl jsem dýchat a přemýšlet. Carlislovi a Esme jsem nechal soukromí a šel jsem se projít. Ani nevím, kam mě nohy nesly. Procházel jsem se po celém městě. Na náměstí v jedné uličce poblíž obchodu se společenskými oděvy jsem pocítil letmý závan té květinové vůně. Oklepal jsem se a radši jsem pokračoval dál, začínal jsem přemýšlet o tom, že blázním. Nikoho jsem nepotkal až na pár opilců a bezdomovců.

Do svého pokoje jsem se vrátil až několik minut před svítáním. Bylo to poprvé, co jsem ulehl do té ohromné postele. Ruce jsem si založil za hlavu a koukal jsem do stropu. Cítil jsem touhu po té dívce. Ještě, že jsem nevěděl kdo to je.

Ležel jsem tak několik hodin. Vyrušilo mě až opatrné zaklepání na dveře.

„Dále,“ zavolal jsem příchozího. Byla to Esme. Opatrně nakoukla ze dveří.

„Edwarde, nezapomněl jsi na mě?“ zeptala se. Nezapomněl jsem, slíbil jsem jí, že ji doprovodím.

„Jistě, že ne. Za půl hodinky můžeme vyrazit,“ usmál jsem se nepatrně a posadil jsem se. Nohy jsem spustil z postele.

„Děkuji, počkám na tebe dole,“ usmála se nesměle a potom co odešla, zavřela dveře.

Povzdechl jsem si. Nechtělo se mi narušovat svoji samotu, ale už jsem to slíbil. Šel jsem se omýt do koupelny a oblékl jsem si čistý oblek a vyleštěné boty. Esme bude mít radost. Ona samotu nevyhledávala, ráda byla ve společnosti lidí. Bohužel to ale nebylo možné.

Sešel jsem do salonku. Esme tam už netrpělivě přecházela. Od té doby co jsme se sem přistěhovali, jsme ve dne nikde nebyli. Bylo vidět, že si dala s úpravou záležet. Měla tmavé šaty zajímavého střihu, vypadala jako opravdová dáma.

Když mě viděla, rozzářily se jí krásné zlaté oči.

„Jdeme?“ nabídl jsem svoje rámě a pokynul jsem hlavou ke dveřím. Z její mysli jsem věděl, že byla nervózní. Usmála se a zavěsila svoji drobnou ručku do mé. Usmál jsem se na ni a pokusil jsem se ji dodat trochu odvahy.

Po ulici jsme se procházeli pomalu ale jistě. Spoustu lidí se zastavovalo a hleděli na nás s otevřenou pusou. Nenáviděl jsem to. Esme ještě více znejistila.

„Nic si z toho nedělej. Moc ti to sluší. Jsem s tebou,“ usmál jsem se a zašeptal jsem slova útěchy tiše, že mě nemohl nikdo slyšet. Pevně stiskla moji paži a já to bral jako souhlas. Neustále přemýšlela o lidech, které jsme potkali. Všechny ženy na nás koukaly obdivně. Hodnotili Esmeniny drahé šaty a vytříbený vkus nebo se rozplývaly nad mojí krásou. Jak ubohé. I muži na nás zírali. Většinou tedy na moji půvabnou matku. Smekaly své klobouky a klanili se k pozdravu. Bylo to stejné, jako když jsem chodíval se svojí lidskou matkou do kostela.

Došli jsme na náměstíčko, tam byli pozorovatelů ještě více. Nekoukal jsem kolem sebe. Šel jsem rovně za nosem a pokoušel jsem se nevnímat ty vtíravé myšlenky. Esme se zastavila před dveřmi do obchodu.

„Počkám tu,“ řekl jsem. Nechtělo se mi do toho včelího úlu plného mladých načinčaných slečen. Radši budu ve společnosti postarších prodavaček.

„Dobře,“ usmála se Esme a vešla do obchodu. Stoupl jsem si ke vchodu a čekal, až si Esme vše vyřídí. Radši jsem sledoval co se v obchodě děje, kdyby se něco stalo. Začínal jsem se pěkně nudit. Matka si povídala s mladou prodavačkou, jak jsem pochopil dcerou majitele. Zaslechl jsem tu dívku ze včerejšího večera. Určitě to byla ona. Její mysl byla stejně čistá a bystrá. To by mohla být zase s tou, co tak krásně voněla, pomyslel jsem si.

Chtěl jsem zrovna vejít do obchodu, když jsem ucítil krev a hlavně jsem slyšel, že Esme se přesvědčuje, aby nezaútočila. Vtrhl jsem dovnitř. Zavrčel jsem na obranu, aniž bych tušil co se děje. Jedna z obsluhujících se píchla špendlíkem do prstu a omdlela. Dívka, které patřila ta bystrá mysl, ji ovívala. Esme stála poblíž krásné slečny, nejspíš Isabelly Swanové, jak jsem pochopil z předešlé konverzace, kterou jsem poslouchal.

Divně si mě prohlížela. Zaposlouchal jsem se, ale její myšlenky ke mně nedocházely. Byl jsem zmatený. Pokynul jsem na Esme. Chtěl jsem odejít.

„Omluvte mého bratra, je nedočkavý,“ usmála se omluvně Esme na dívku.

„Rozumím. Máme tu často netrpělivé pány,“ oplatila úsměv Esme.

Odešel jsem od nich. Neposlouchal jsem jejich další tlachání a přešlapoval jsem ze strany na stranu. Byl jsem nervózní. Určitě to byla ona. To její krev mi tak voní. Nesmím tu být. Měl bych odejít, ale nemohu tu Esme nechat samotnou. Nesmím jí to ani říct. Já to zvládnu. Stejně to bude určitě namyšlená husička jako všechny ve městě. Cítil jsem na sobě její pohled. Myslela si, že ji nevidím. Vypadala tak povrchně, ty šaty a jak jsem zaslechl, měla i komornou. Mladou holčinu. Chudák holka, určitě ji zneužívala a udělala si z ní služku. Prostě další namyšlená holka, která se zajímá jen o bohaté pány a prodala by se klidně i starému dědkovi. Jako všechny.

Cítil jsem, že se přiblížila. Ohlédl jsem se za známou vůní.

„Ráda znovu přijdu,“ usmála se matka a přijala moje rámě.

„Promiňte, toto je Edward, můj bratr. Edwarde, toto je slečna Isabella Swanová, dcera pana Swana,“ představila nás mile Esme. Nelíbilo se mi to. Nechtěl jsem být nezdvořilý, ale moje utrpení nedalo jinak. Nepřítomně jsem jen potřásl hlavou. Nejistě mě pozdravila a zmizela v obchodě. Esme si všimla mého chování. Věděla, že jsem slušně vychovaný podle etikety. V myšlenkách se mě zeptala, ale neodpověděl jsem. Pospíchal jsem domů. Chtěl jsem se zavřít v pokoji a nevycházet a nemyslet na ni, ale to nešlo.

Moje zhrnutie

Zhrnutie BadLovelyLucy

Autor: NikkiReed (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dreams of liberty Love 3. kapitola: