Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dreams of liberty Love 1. kapitola

16.02.2010 (16:45) • NikkiReed • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2225×

1. kapitola

„Isabello,“ zavolala na mě matka ze salonku.

„Už jdu,“ zavolala jsem na zpět a snažila jsem se o ten nejmilejší tón. Položila jsem kartáč na vlasy na toaletní stolek s velkým zrcadlem. Zavřela jsem dveře do svého pokoje a pospíchala jsem po dlouhém dřevěném schodišti do dolního patra. Na posledních dvou schodech jsem zpomalila, upravila jsem si na rychlo šaty a ladně jsem vstoupila halou do naklizeného salonku.

Matka byla společensky oblečena a natahovala si pečlivě černé dlouhé rukavičky.

„Přála jste si, matko,“ pronesla jsem tiše. Ona jen zvedla hlavu od svých rukou. Opovržlivě si mě přeměřila od hlavy k patě a zase zpátky.

„Dohlédni na prodej. Otec odjel pro látky a já jdu na společenskou návštěvu za madam Rosveltovou,“ nařídila mi matka a zároveň pyšně oznámila další úchvatnou návštěvu u namyšlené paničky.

„Ano matko. O všechno se postarám, hezky si tu návštěvu užijte,“ pousmála jsem se.

Snažila jsem se jí ve všem vyhovět. Rozčílit pani Robertu Swan není nic složitého, ale ani příjemného.

Vážila jsem si našich dělnic, ale nechtěla bych být s nimi zavřená v místnosti bez oken, kde šily naši prvotřídní módu pro společenskou vrstvu.

Plat dostávaly slušný ale podmínky, v kterých pracovaly, zrovna pohodlné nebyly.

Matka už mi nevěnovala ani jeden pohled a odešla z domu. Vždy když odešla, jakoby se pročistil vzduch. Konečně jsem se mohla uvolnit. Podívala jsem se na krbovou římsu, kde byly krásné zlaté hodiny. Už jsem neměla ani trochu času, abych se nasnídala. Povzdechla jsem si.

Podívala jsem se na sebe do velkého zdobného zrcadla v hale a pospíchala jsem do obchodu.

Jen co jsem do něho vešla, uvítal mě ten nejmilejší úsměv, jaký jsem kdy poznala. Bylo hezké mít někoho, kdo vás vytrhne z reality, kde vás vlastní matka považuje za cizí anebo jako nástroj díky kterému získá další majetek. Oplatila jsem Angelině úsměv, obrátila jsem papírovou ceduli na dveřích, která hlásala, že je podnik otevřen.

První hodinu většinou nikdo nechodí. To máme s Angelinou čas si pěkně popovídat. Vyprávíme si o svých snech a občas nezapomeneme probrat i poslední místní drby. Často nenápadně vyzvídám o jejím bratrovi Williamovi. Angelina ví, že se mi líbí, ale nikdy jsem jí neřekla, že jde o víc než jen o zalíbení. Ale to se nikdy nestane. I kdyby měl o mě zájem. Matka by nikdy nedovolila, abych s ním byla. Mně by nevadilo, že nepatří mezi nejbohatší muže ve městě, ale matka měla jinou představu o svém zeti.

Šla jsem k pultu, za kterým vykukovala Angelina. Srovnala jsem šaty na ramínku a proklouzla jsem za pultík ke svojí kamarádce.

„Ahoj Bells,“ pozdravila mě Angelina. Dala si ruku před pusu, jakoby řekla něco neslušného a rozhlídla se kolem sebe. Bells, tak mi říkala. Jméno Isabella se mi líbilo, ale bylo moc formální. Víc by se mi líbilo, kdyby mi ostatní říkali Bello. Ale to se k mému postavení nehodilo, jak říkala matka. Neměla ráda, když mi někdo tak říkal. Proto se i Angelina polekala.

Jediný kdo mi tak mohl říkat, byl otec. I to se matce nelíbilo, ale otec jí neustoupil. To byla asi jediná věc, kterou si otec vydupal.

„Madam Berta odešla na dopolední čaj,“ uklidnila jsem ji a zašklebila jsem se při představě hořkého čaje a sušenek ve společnosti nafoukaných dámiček. Byla jsem si vědoma, že mluvit o matce jako o madam Bertě bylo neuctivé, ale nemohla jsem si pomoct. Angelina to oslovení neměla ráda. Vždy byla slušnější než já. A ona měla ke svým rodičům úctu. Já také.

Angelini rodiče byli milý lidé. Ráda jsem je navštěvovala, ale od té doby co jsem vyrostla a pomáhala jsem v obchodě, nemám čas se za nimi ani podívat.

Už dlouho jsem se nebyla projít v parku nebo v královských zahradách, kam mě vodíval otec, když jsem byla ještě malé děvče.

„Bells, kolikrát jsem ti říkala, že z toho tvého oslovení paní Roberty mi běhá mráz po zádech,“ oklepala se, aby dala svému tvrzení váhu.

„Víš, jak bys dopadla, kdyby tě slyšela?“ připomněla mi vyděšeně.

„Já vím, ale teď tu není. Tak co?“ pokrčila jsem nezaujatě ramena. Angelina byla v tomhle směru semnou bezradná.

Radši jsem si jí nevšímala a ona mě také ne. Srovnala jsem rukavičky všech barev na pultíku a čekala na zákaznice. Jak jsem říkala, po hodině jsme už nevěděly, kam dřív skočit. Přišla dáma s dvěma dcerami a já jim pomáhala vybírat vhodnou večerní toaletu. Ve městě se měl konat ples a bylo pozváno spousty významných rodin. I ta naše byla pozvána. Mně se tam moc nechtělo. Kdybych mohla jít s Williemem, určitě bych šla ráda, ale takhle ne. Matka se bude snažit mě vecpat nějakému ošklivému, ale hlavně bohatému mládenci a já se na něho budu muset celý večer usmívat a obratně s ním koketovat, jinak bude zle.

Kdyby to šlo, odmítla bych pozvání a radši pomáhala Rose s úklidem domu, ale to nešlo. Nikdo nesmí odmítnout pozvání na královský ples. Aspoň si to ještě nikdo nedovolil a já bych nerada byla první, nehledě na to, že by mi to matka nedovolila.

Za dopoledne jsme prodali pět šatů a několik doplňků. Nepočítám ty objednávky na švadleny, které jsme přijali. Každý chtěl být na plese dokonalý. Mně připravovala šaty matka. Ještě jsem je ani neviděla. Nezajímalo mě to. Takovéhle významné společenské akce byly jediné chvíle, kdy se o mě matka zajímala. Jen aby mě co nejlíp prodala. Už se několikrát se pokusila mě vnutit synovi majitele banky. Ale já jsem jí plány malinko zkomplikovala.

Při jedné taneční zábavě jsem mu byla představena. Nelíbil se mi, obtloustlý muž ve středních letech s mohutným knírkem. Vypadal jako mrož a ještě pajdal na jednu nohu. Já se mu líbila až moc a matka byla spokojená. Byla tak šťastna, že mi říkala i Bello. Jak milé. Ale já jsem to už nemohla vydržet. Neustále mě držel za ruku a snažil se mi zašeptat neslušné návrhy do ucha. Připadala jsem si jako prodejná coura, za kterými chodil můj milovaný bratr.

Nevydržela jsem takové chování a propustila jsem svůj mrštný jazýček a dala mu jasně najevo, že já o něho zájem nemám. Byl z toho velký poprask, protože jsem mu vychrstla do obličeje sklenici vody. Matka byla zahanbená a já potrestána.

Do obchodu chodilo spousty mužů. Prodávali jsme i módu pro pány. Většina zákazníků se na mě usmívalo a jak říkala Angelina, všem jsem se líbila. Já jsem si sama sobě moc hezká nepřišla, ale později jsem si začala věřit a ctitelé se zdvojnásobili. Jen bohužel, žádný mě nezaujal natolik, abych si ho chtěla vzít. Matka mě pobízela a vyhrožovala, že jednou mě provdá, ať se mi to líbí nebo ne. Ale já se tomu neustále vyhýbala. Ani nevím, kde se vzalo to štěstí, že jsem stále svobodná.

Angelina snila o vdávání, ale ona bohužel tolik možností jako já neměla. Byla hezká ale na poměry vyšší třídy nevýrazná. Jak bych si to s ní ráda vyměnila. Mohla bych si vybrat snoubence, jakého bych chtěla a ne se spoléhat, že matku to dohazování jednou přestane bavit.

Matka se vrátila z návštěvy a jen co vešla do dveří, vzduch ztěžkl. Tak to aspoň přišlo mně. Na jiné působila velice mile a vtíravě. Usmívala se na všechny zákazníky jako na cukroví a všechny vřele zdravila.

„Jak to jde?“ vyprskla na mě jedovatě.

„Velice dobře matko. Jistě jste si návštěvu užila,“ pokusila jsem se o úsměv.

Když je ona falešná, musím být i já.

„Ano, dozvěděla jsem se spoustu důležitých informací,“ sundávala si rukavičky, prst po prstě a ušklíbla se nad novými drby, které si určitě vyslechnu u večeře.

„Až zavřete, zaneseš tyhle balíčky,“ štěkla po mě a sundanými rukavicemi pokynula k několika papírovým balíčkům. Byly to šaty připravená na odvoz. Většinou je rozvážel otec.

„Ale matko, bude tma. Bude to nebezpečné,“ zaprosila jsem při představě, jak vypadá Londýn ve večerních hodinách.

Po ulicích se povalují opilci a vystavují se tam prodejné děvy.

„Žádný ale, když jsi tak statečná postavit se muži významného postavení, zvládneš obejít i par domů. Vezmi sebou Angelinu,“ kývla hlavou k mé vystrašené kamarádce a zmizela ve dveřích, které vedli do místnosti se švadlenami. Chuděrky. Dostanou ani nebudou vědět za co.

Nelíbilo se mi, co nás večer čeká, ale musela jsem být ta silnější. Vždy jsem byla. Angelina byla ta vystrašená a bázlivá a já ta statečná s bojovou povahou. Otočila jsem se k ní a povzbudivě jsem se na ni usmála.

„To zvládneme, neboj,“ pokusila jsem se ji ujistit. Nejspíš se mi to malinko povedlo nebo sama držela svůj strach na uzdách.

Snažila jsem se na to nemyslet, ale když se blížila hodina uzavření obchodu a odešly všechny švadleny do svých domovů, kde budou muset znovu pracovat, protože nestíhají vyřizovat objednávky, cítila jsem na sobě nervozitu. Pomohla jsem Angelině spočítat tržbu a pak jsme se odhodlaně vypravili. Vypůjčila jsem si v obchodě šál, který jsem si přehodila přes holá ramena. Určitě bude chladno. Angelina měla dlouhý rukáv. Nechodila moc vyzývavě oblečená a vlastně ani módy se moc nedržela. Chodila oblékaná, jako učitelka. Upnuté šaty ke krku a kulaté brýle k tomu ještě dodávali.

Každá jsme si vzali dva balíky do podpáží. Zamkla jsem za námi a vyrazili jsme na cestu. Naštěstí jsme měly balíčky odnést do jedné ulice. Ale bohužel byla trochu dál. Venku byla hrozná ledová zima a tma. Naštěstí byli rozsvícené pouliční lampy. Pospíchali jsme ulicí a ještě jsme museli kývat na pozdravy mužů, kteří smekali klobouky.

Už jsme se blížily, ale měly jsme jít zrovna přes ten nejhorší úsek. Opatrně jsem nakoukla do potemnělé uličky, některé lampy byly roztříštěné, takže nesvítilo světlo. Chytla jsem Angelinu za ruku a vtáhla jsem ji do té hrobové tmy. Trochu se vzepřela, ale přeci jen šla za mnou. Nechtěla jsem se rozhlížet kolem sebe, ale někdy to nešlo.

Na rohu seděl muž s amputovanou nohou a prosil o drobné. Zrychlila jsem a vlekla Angelinino tělo za sebou. Ta se za ním neustále otáčela. Málem jsem přehlídla velikou louži čehosi, naštěstí jsem si jí všimla a obratně jsem se jí vyhnula. O stěny domů byli opřené spoře oděné ženy s cigaretou. Jedné vykukovalo i ňadro, svítilo do tmy jako měsíc. Až tak měla bledou pokožku. Kdybych neměla plné ruce a netáhla Angelinu za sebou, zakryla bych si oči.

Jedna z žen na nás zavolala. Nevšímaly jsme si jí.

„Co nám to nesete kočičky?“ zasmála se jedna z nich hlasitě a prudce vykašlala kouř dýmu. Znovu jsem přidala do kroku. Už jsme se blížily k světlému zákoutí další ulice. Chtěla jsem si konečně vydechnout, že už nám nic nehrozí, ale z rohu se vyřítil špinavý zapáchající muž s lahví v ruce. Tím, že jsem šla první, jsem ho i první viděla. Ale nestačila jsem zareagovat dost rychle. Muž do mě narazil a vylil mi na sukni obsah lahve.

Opilec se odrazil od mého těla a spadl na zem. Byl jako zabitý, nejspíš usnul. Vyjekla jsem, pustila jsem Angelininu ruku a utíkala jsem, co mi nohy stačili. Slyšela jsem, jak za mnou klopýtá další pár podpatků. Když jsem byla v krásné čisté ulici, plné květinových keřů, zastavila jsem se.

„Bells, jsi v pořádku?“ přiřítila se ke mně Angelina.

Potřebovala jsem se trochu vydýchat, ale ano byla jsem v pořádku.

„Nic mi není, jsem jen trochu politá a smrdím, fuj,“ postěžovala jsem si.

Zkontrolovala jsem balíčky, jestli jsou v pořádku, naštěstí jim nic nebylo. Rozhlídla jsem se po čísle popisném domu a našla jsem to, co jsem chtěla.

Oklepala jsem si šaty a šla jsem po schodech ke dveřím, zaklepala jsem a vyčkávala, až otevře služebná. Netrvalo to dlouho a otevřela.

„Dobrý den, přinesla jsem pani šaty z našeho obchodu,“ usmála jsem se. Služebné neušlo, že páchnu jako stoka. Nejdříve si mě měřila pohledem, ale pak si ode mě balíček převzala. Zanesla ho pani a pak mi přinesla peníze. Zastrčila jsem si je do dekoltu. Žádnou kabelku jsem neměla ani žádný sáček. Na to jsem zapomněla.

Takhle jsem obešla další dva domy. Všechny služebné na mě koukaly jako bych vylezla z kanálu. Výborný tohle určitě našemu obchodu prospěje. Další balíček jsme musely doručit trochu dál. Procházely jsme se prázdnými ulicemi, já hledala číslo domu a Angelina si třela ztuhlá ramena. Nedívala jsem se jinam než na štíty domu.

Najednou mě Angelina chytla za ruku a vtáhla mě za keř rudých růží.

„Co blbneš?“ vyjekla jsem na ni.

„Pssst,“ zchladila mě a přiložila mi prst na ústa.

Nechápala jsem, o co se snaží. Rozhrnula větve keře a něco pozorovala.

„Co to děláš?“ zašeptala jsem, aniž bych věděla, proč to dělám.

„Podívej. Vidíš toho muže?“ řekla tiše a s obdivem.

Nechala mě abych se také podívala. Podržela jsem si větve a trochu se nahnula, abych pořádně viděla. Stál tam vysoký štíhlý mladý muž. Když jsem ho spatřila, cítila jsem, jak mi celým tělem projela zvláštní síla. Něco jako elektřina.

Stál v ulici a jeho tvář byla otočená ke světlu. Moc jsem toho neviděla, ale bylo poznat, že je neobvykle hezký. Oči měl v zadumaném pohledu a ruce v kapsách u černých kalhot obleku. Neměl klobouk jako většina mužů ve městě. To znamenalo, že je příliš mladý aby se považoval za muže. Vlasy měl rozcuchané na všechny strany a nezvyklého odstínu hnědé a rezavé. Odrážela se od něho měsíční zář a vypadal jako anděl kráčející po obláčcích.

Oněměná krásou jsem ho pozorovala, ale náhle se podíval naším směrem. Zabodl svoje pronikavé tmavé oči do křoví a já se rychle pokusila odtáhnout. Tím jsem se posadila na zadek. Výborný, dneska se mi daří. Blížil se k nám. Pomalu se plížil jako lovec a já jsem se ho začala bát. Znovu jsem malinko nakoukla, abych věděla, na čem jsme. Už tam nebyl. Byl o kousek dál a šel rychlým krokem.

Počkala jsem, až odešel a pak jsem se teprve pořádně nadechla.

„Co to bylo zase za nápad Angelino, zbláznila ses? Myslím, že dneska bylo dobrodružství dost,“ vyhrabala jsem se ze křoví a byla jsem ráda, že stojím zase bezpečně na chodníku.

Angelina vylezla za mnou.

„Ten byl, vid?“ zeptala se zasněně.

„Nevím, normální ne?“ zkusila jsem. Nebyla jsem ten typ, co se rozplývá nad muži. To Angelina dělala často. Vždy měla nějaký objev a pořád mi o něm vyprávěla.

„Bells, ty musíš být opravdu slepá. Takový krásný mládenec a ty řekneš normální,“ spustila na mě a já pokrčila rameny. Je pravda, že byl hezký, ale moc mile nepůsobil. Určitě nějaký nafoukanec.

„Je tady nový. Slyšela jsem, že je nezadaný a je to doktorův švagr,“ vykládala mi tiše drby. Nezajímalo mě to. Ale pokud to byly poslední novinky, je mi jasné co bude matka řešit při večeři.

„Nemel pořád a pojď, už chci domů a je mi zima,“ vzala jsem ji znovu za ruku a táhl ji dál po ulici.

Konečně jsme ten poslední dům našly. Vyměnila jsem poslední balíček za peníze a přemýšlela, jak se dostanu domů. Angelina byla tak vystrašená, že jsem ji radši poslala ke kasárnám, kde počká na svého bratra a já to budu muset zvládnout domů sama.

Rozloučily jsme se a já po několik metrech litovala, že jsem nešla s ní. Třeba ba mě pak Williem doprovodil. Chtěla jsem se otočit a utíkat za ní, třeba bych jí dohonila, ale z vedlejší ulice se vyřítilo auto. Nejdříve jsme se polekala, ale když jsem zjistila že řidič/ kočí je můj milovaný otec, uklidnila jsem se.

Otevřely se dveře.

„Co tady děláš sama, Bells?“ zeptal se starostlivě. Byla jsem tak ráda, že ho vidím, že jsem mu skočila kolem krku.

„Jak jste mě našel, otče?“ byla jsem tak šťastná. Byla jsem v bezpečí.

„Matka mě poslala s balíčky,“ přiznala jsem tiše. Věděla jsem, že se bude otec zlobit, ale moc s tím neudělá.

Moje zhrnutie

Zhrnutie BadLovelyLucy

Autor: NikkiReed (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dreams of liberty Love 1. kapitola: