Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dream of liberty Love 5. kapitola

25.03.2010 (18:15) • NikkiReed • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2594×

5. kapitola

Edward:

Když jsme se vrátili z procházky po městě, zavřel jsem se v pokoji. Esme si určitě musela všimnout mojí nálady, ale byl jsem tak zmatený. Dělalo mi starosti co se semnou dělo. Věděl jsem, že ve mně něco mění a nevěděl jsem, jestli to k lepšímu nebo naopak. Bál jsem se, protože netvor ve mně se hádal s mým zbytkem lidského já. Obě ty poloviny byli tak silné a já nevěděl kdo má největší šanci vyhrát. Dřív bych jednohlasně přisvědčil, že vyhrát může jedině žíznivý netvor, ale teď, když jsem cítil toho muže v sobě, jsem si nebyl jistý.

Oba byli silní, ale každý měl jinou poháněcí sílu. Měl jsem pocit jako bych se trhal na dvě poloviny. Trápila mě žízeň. Potřeboval jsem na lov. Večer až se setmí, si zajdu. Musím, jinak začnu být nebezpečný. Sundal jsem si kabát a hodil ho na postel. Posadil jsem se k oknu a díval se ven přes škvíru mezi závěsy.

Na ulici se to hemžilo lidmi. Šlechetnými pány a sličnými děvami. Určitě je stejná jako všechny ostatní. Nebylo možné, aby zrovna byla jiná. Stačilo, že už tak se lišila svou nedobytnou myslí a neodolatelnou vůní. Nesmíš na ni myslet. Napomenul jsem se v mysli. Snažil jsem se soustředit na něco jiného. Byl jsem zoufalý, ale nešlo to.

Už jsem tu žízeň nemohl vydržet. Nechtěl jsem se ničím zdržovat. Až příliš jsem mohl ohrozit životy kolem sebe. Oblékl jsem se a využil chvilky kdy Esme uklízela ve svém pokoji. Vyplížil jsem se z domu a pospíchal na kraj města. Už zbývala poslední prašná cestička a byl jsem sám. Kdo by se v tuhle dobu vydával do lesa? Rozhlídl jsem se, jestli jsem opravdu sám a pak jsem vkročil do lesa.

Vůně jehličí a mokré půdy se mísila vzduchem a bylo to rozhodně příjemnější než lahodná vůně v městě. Líně jsem se procházel a zhluboka dýchal. Přesto, že jsem měl myslet na lov. Musel jsem si připomenout vzpomínku na tu dívku. Jaká by byla asi její krev? Už podle vůně jsem si byl jist, že něco takového jsem nikdy v životě neokusil.

Jen představa, že bych se měl dotknout jejího hrdla, mě vzrušovala. Ten jemný štíhlý krček polaskat vášnivými polibky a prokousnout tu slabou pokožku ostrými lačnými zuby. V puse by mi explodovala její chuť. Hustá, tajemná a svůdná tekutina, která ve mně vyvolávala extázi. Jakmile by se jejích ran dotkly moje sliny, krev by začala proudit rychleji. Objímal bych její krásné tělo a lačně z něho vysával život. Netvor ve mně by se uvolnil a já bych byl jako loutka na provázcích.

Sál bych ránu stále silněji a úplně bych ztratil schopnost rozumně uvažovat. Reagoval bych na zvířecí úrovni a ta lidská část by se vytratila jako pára. Vnímal bych jen potřebu a nevyhnutelnost.

Když v tom mě z mého snění probrala skutečnost, že do mého hrdla proudila horká tekutina zemité vůně. Vylekal jsem se. Přesto, že to bylo nemožné, povolil jsem sevření svého náručí a zahleděl se své oběti do tmavých očí.

Naštěstí to byla jen srna. Spíš mě vylekalo, že jsem ani nepostřehl, že lovím. Myslel jsem na tu nádhernou chvilku a najednou se to dělo. Ještě štěstí, že jsem měl po ruce to nebohé zvíře a ne nevinou dívku, po které tak toužím.  Kdyby to bylo k něčemu, nafackoval bych si. Mrtvé zvíře jsem nechal ležet jen tak a rozběhl jsem se do hlouby lesa.

Nevím, jak se mi to podařilo, ale rychlost, kterou jsem se pohyboval, mi umožnila vytěsnit moji touhu a mohl jsem tak lovit snadněji.

Když jsem si chytil další dva býložravce, zkontroloval jsem, jak vypadám a zase jsem nenápadně vstoupil do světa lidí. Když jsem byl celkem nakrmený, bylo mi hned lépe. Netoužil jsem tolik po té vzácné krvi, ale zase jsem na ni myslel. Opravdu si asi za to budu upalovat prsty nebo nevím. Zamyslel jsem se, jak bych se mohl potrestat, ale vyrušila mě ta krásná vůně.

Po lovu jsem necítil touhu se jí napít, ale spíš poznat její majitelku. Rozhlédl jsem se kolem sebe a všiml si, že stojím poblíž kasáren. Schoval jsem se do výklenku ve zdi a sledoval co se kolem mě dělo. Za několik vteřin jsem si všiml tří děvčat. Jedna z nich byla krásná slečna Swanová. Zatajil jsem pro jistotu dech, ale i tak jsem si všiml, že její společnice je její komorná, co se dnes odpoledně poranila. Určitě měla prst zahojený, ale já stále cítil její krev.

Další slečna byla její bystrá kamarádka, která je neustále s ní. Všiml jsem si, že jdou ke kasárnám. Venku stál mladý muž. Na první pohled nepatřil mezi nejbohatší, ale i tak se na něho Isabella mile usmívala. Přesto, že byla tma, já viděl perfektně. Sledoval jsem jejich hovor. Bohužel jsem je neslyšel plynule. Jen mi došlo, že její kamarádka Angelína, jak jsem vyrozuměl, je mladíkova sestra.

Rozloučili se a moje mučitelka se svojí garde dámou, odcházely nazpátek. Počkal jsem, až Angelína s bratrem odejdou a pronásledoval jsem slečnu Swanovou. Snažil jsem se být nenápadný. Nechápal jsem, co dělám. Nesledoval jsem ji jako kořist, ale chtěl jsem na ni dávat pozor. Bál jsem se, aby jí někdo neublížil. Pořád jsem si říkal, že je to namyšlená husička, ale to neznamená, že ji nechám, aby jí někdo ublížil.

Luisa, jak se jmenovala její komorná, se bála. Pořád si opakovala v mysli, jak se jí práce u madam Roberty nelíbí, a že se jí stýská po rodičích i babičce. Chudák. Bylo mi jí líto. Procházely kolem hospody, a jak jsem čekal tak se stalo. Dvě dívky v pozdních hodinách jsou dobrý terč. Ze dveří baru vyšel muž. Nebyl opilý, ale i tak se mi moc nezdál. Podle oblečení byl dobrého postavení, ale to neznamená, že to nemůže být nějaký násilník. Právě naopak. Bohatí muži si v tomto městě dělali, co chtěli.

Už jsem se chystal, že se přiblížím, abych mohl kdyžtak zasáhnout. Isabella přidala instinktivně do kroku a táhla svoji komornou za sebou. V mysli muže jsem zachytil nesouvislé myšlenky o dalších sukních, které by rád prohnal. Bylo to jasné. Přidal jsem do kroku, když v tom na ně muž zavolal.

„Ale, ale sestřičko, kam tak pospícháš?“ zavolal povýšeně, až se kolemjdoucí začínali otáčet.

„Domů na večeři, na rozdíl od tebe bratře,“ prskla na něho Isabela. Podle jejího postoje těla jsem poznal, že se chtěla otočit, ale ten její nepříjemný příbuzný jí chytl za rameno.

„Chovej se slušně, nejsi tu sama. Kdo je tato mladá dáma? Už tě omrzela ta tvoje vandračka?“ prskl na ni. Tento pán rozhodně o slušném vychování nikdy neslyšel. Dělalo se mi z něho špatně a připomněl mi doby, kdy jsem přesně takové zabíjel. Musel jsem být opravdu zoufalý, když jsem se někoho takového jen dotkl natož z něho pít tu sladkou tekutinu, která v jeho podání určitě nebyla nic moc. Zapáchal na míle daleko a jeho osobní vůně byla proložená kořalkou a whisky, i přestože nebyl plně opilí. Byl zkažený až na kost a podle zestárlé pleti bylo vidět, že jiné večery není schopný odejít domů po svých z putyky.

Líbilo se mi, jak se slečna Swanová nedala. Zastala se svojí kamarádky a znechuceně vytrhla svoji paži z jeho silných rukou. Muž pokračoval v urážkách a ona se jím bránila jako lvice. Chtěla odejít, ale on jí jen tak nenechal.

„Ale sestřičko, doufám, že nechceš takhle odejít? Já jsem byl tak rád, že tě vidím a ty mi chceš utéct. To se přece nedělá. Počkej, doprovodím vás,“ zavolal na ni znovu.

Znovu se snažila odpálkovat jeho snažení. Komorná, která jen tiše postávala, nechápala co se děje. Jak už sama Isabella vytkla svému bratrovi, doma moc není. Znovu popadla svoji společnici za ruku a odcházela. Znovu jsem se plíživým krokem vydal za nimi. Její bratr se jí snažil dohonit a pokračoval s nimi po boku po ulici.

Proběhla ještě malá výměna názorů, ale pak už byli všichni zticha. Dost dobře si uvědomovali, že pozdvižení ohledně jejich osob bylo dost. Věděl jsem, že míchat se do rodinných záležitostí se nehodí, ale nelíbilo se mi, jak s nimi jednal. Hlupák jeden. Ženy se mají uctívat a ne s nimi zacházet jako s hadrem.

Přesto, že to bylo neslušné, dál jsem je sledoval. Šum na ulicích utichl a já byl sám v temnotě. Jako správný predátor jsem zacítil lehké polekání té krásky. Srdce se jí rozbušilo rozrušením. Opatrně se kolem sebe rozhlédla a jemným pohybem hlavy se pokusila setřást myšlenku, kterou jsem bohužel neslyšel.

Skupinka, kterou jsem sledoval, začínala zpomalovat a postupně vcházela do domu. Tak a měl jsem po představení. Chtěl jsem vstoupit do domu také, abych ji měl na očích. To by bylo asi divné. Zasmál jsem se svojí hloupé mysli. Opravdu asi blázním. Ještě chvilku jsem pozoroval omítku domu, ale věděl jsem, že tu stojím zbytečně. Vydal jsem se zase do svého vězení. Do mého pokoje.

Byl jsem rád, že jsem poznal novou tvář, slečny Swanové. Možné nebude taková, jak se mi zdála na první pohled.

Bella:

„Kde jste byly?“ prskla na mě rozčílená matka. Ruce měla složené v klíně a přísně špulila úzké rty. Už jsem jí chtěla odpovědět, ale celá se rozzářila.

„Synáčku,“ spráskla radostí ruce, vyskočila z čalouněného sofa a pospíchala obejmout svého oblíbeného syna. Využila jsem matčiny nepozornosti a poslala jsem Luisu do pokoje. Chudák, nebyla zvyklá na naši šílenou rodinu a jsem si jistá, že toho měla celkově dost.

Upravila jsem si sukni. Věděla jsem, že matka mě už dávno ohodnotila pohledem. Jak já bych se chtěla ztratit ve svém pokoji, ale nemohla jsem. Dokud mě matka nepropustí, nesmím se hnout ani na krok a musím se dívat, jak se ocicmává se svým úžasným synáčkem. Protočila jsem oči ke stropu a netrpělivě čekala, až se jejich přesladké uvítání skončí. Kdybych si byla jista, že matka nezaslechne poklepávání botou, udělala bych to. Byla jsem z nich nervózní.

„A co ty? Proč tady tak stojíš?“ zeptala se mě z ničeho nic a její sladký hlas se hned změnil v opovržlivý. Přestože jsem taková divoška, nedokázala jsem matce odpovědět natož odporovat. Sklopila jsem pohled k zemi a čekala, co mi zase vytkne. Posadila se na sofa, složila svoje dlaně jako dáma do klína a prohlédla si mě. Bratr si zašel ke stolku u dveří s křišťálovou karafou a nalil si do sklenice whisky. Posadil se vedle matky a škodolibě se na mě usmíval. Nejradši bych mu ten úsměv rozbila.

Byla jsem si vědoma, že pociťovat takovou zášť k vlastnímu bratrovi, nebylo zrovna hezké. Jak já bych si přála normálního sourozence. Když jsme byli malý, nebyl takový. Staral se o mě často si semnou i hrál. Když ale vyrostl v pohledného muže, začínal si víc všímat děvčat. Hodně pil a chytil se do špatné společnosti. Tedy bohužel do té nejlepší. Každý si myslel, že pánové nejvyšší společnosti jsou dokonalý gentlemani, ale podle toho jak se choval Walter a jeho přátelé, to tak nebylo. Hrozně moc se změnil a já mám někdy pocit, že ten hezký mladík, kterého jsem měla tolik ráda, zemřel. Když jsem se podívala do té alkoholem zestárlé tváře a zaslechla hrubý hlas otupělý doutníky, byla jsem si jista, že toho muže co si říká bratr, neznám.

„No tak kde jsi byla?“ zeptala se matka se zvednutým obočím. Pohlédla jsem se jí do očí.

„Byla jsem doprovodit Angelinu, potkala jsem bratra a on doprovodil mě i Luisu domů,“ vysvětlila jsem. Čekala jsem připomínky, ale nejspíš jsem jí dala jinou záminku, aby byla nepříjemná.

„Ano, o Luise jsem s tebou chtěla mluvit. Asi by bylo lepší, abych ji ze svých služeb propustila. Měla bych najmout někoho staršího,“ pronesla klidně jako by nešlo o lidskou bytost. Luisa peníze potřebovala.

„Nevidím důvod,“ vyjádřila jsem svůj nesouhlas. Matku to pobouřilo.

„Víš, jaká bude ostuda, až se roznese, jakou zaměstnáváme nešiku?“ prskala na mě rozčíleně.

„Nešika? To myslíte to, jak se píchla? To se může stát každému,“ snažila jsem se Luisy zastat.

„Co se jí tak nejednou zastáváš, Isabello? Nenajala jsem ji, abyste se kamarádili. Má to být tvoje pomocnice, a pokud bude naší rodině dělat ostudu, nemám o ni zájem,“ řekla přísně, až mi po zádech běhal mráz.

„Matko, chápu, že vám jde o dobrou pověst, ale je to milé děvče a opravdu je mi nápomocná. Dejte jí ještě šanci,“ poprosila jsem ji. Nikdy jsem za nikoho neorodovala, ale Luisy mi bylo opravdu líto.

Madam Roberta si mě měřila přísným pohledem a rozmýšlela. Po chvilce úlevně vydechla.

„Dobře, ale nesmí se to opakovat,“ přikázala mi jako by šlo o moje chyby. Atmosféra byla ale hned příjemnější. Matka se věnovala svému miláčkovi a já se omluvila, že zajdu zkontrolovat večeři. Hned jak jsem byla za rohem salonu, vydechla jsem úlevou.

V kuchyni bylo vše v pořádku. Luisa pomáhala naší hospodyni a já jí o incidentu nic neříkala. Určitě by nepochopila, že se něčím provinila. Pomohla jsem přichystat jídelnu a všechny svoje úkony jsem prodlužovala, jen abych se nemusela vracet za matkou do salonku. Otec konečně přišel z pochůzek. Usedli jsme k bohatě prostřenému stolu. Po dlouhé době jako rodina.

Jestli se to tak dalo říct. Chtěla jsem tak moc být v normální rodině. Je pravda, že mít peníze nebylo špatné, ale tohle hrobové ticho, které bylo občas přerušeno matčinými urážkami anebo drby bylo úděsné.

Po večeři jsem se konečně mohla přemístit do pokoje. Luisa šla semnou. Pomohla mi ze šatů a připravila koupel. Její přítomnost byla celkem příjemná. Začínaly jsme si rozumět. Měla smysl pro humor a hezky vyprávěla o své rodině. Byli jsme potichu, aby si nás madam Roberta nevšimla. Chtěla mi pomoct rozčesat i vlasy ale už jsem ji propustila. Určitě byla také unavená a já to zvládala sama.

Když jsem uléhala do postele, konečně jsem měla čas nemyslet na svoji nepříjemnou matku ani na hloupého bratra. Zachumlala jsem se do peřin. Dnes byl opravdu zvláštní den. Nevyznám se sama v sobě. Možná by nebylo tak špatné poznat se s doktorovým švagrem blíž. Možná není takový, jak vypadá. I když pochybuji, že zrovna on by byl výjimka. Neznám žádného muže z naší společenské třídy, který by uznával ženy. Nechci být jen panenka na hraní bez názoru. Jediný muž, se kterým jsem se cítila být pyšná a uctívaná jako žena byl William.

Byl tak milý, jeho slova mi způsobovala jemné mrazíky tančící po mé pokožce. Byl opravdu krásný. Jen jsem stále nevěděla, jestli mi stačí to, co mi mohl nabídnout. Byla jsem zoufalá. Zavřela jsem oči a snažila se usnout. Nešlo to, před očima jsem měla dvě tváře. Krásný mladý muž s bronzovými vlasy a pronikavým zlatým pohledem. Proč na něho musím myslet? William naopak působil tak mile. Hnědé vlasy a jeho tmavší pleť byla tak zářivá. Jako slunce. Bello, nech toho. Napomenula jsem se v mysli a rozčíleně jsem se zavrtěla na lůžku.

Po půl hodině zoufalého přetáčení a občasného koukání do stropu, jsem vstala a rozhodla se, že si zajdu do kuchyně pro sklenici mléka. Nazula jsem si bačkory z krajek, zahalila se do županu a potichu vyběhla z pokoje. Na chodbě jsem se ujistila, že všichni spí a pospíchala po schodech dolů. Po domě jsem se plížila jako duch. Nechtěla jsem narazit na matku a vysvětlovat, proč nemůžu spát.

Otevřela jsem dveře do špajzu a nalila jsem si trochu mléka do přichystané sklenice. Rendlík jsem znovu vrátila na místo. Lačně jsem se vrhla k mléku, a když jsem ho dopila, utřela jsem si hřbetem ruky mléčný knírek. Nikdo tu není a nikdo neuvidí, že se neřídím podle etikety. V tom jsem zaslechla hlasy. Vylekalo mě to. Zaposlouchala jsem se pozorněji, odkud přicházejí. Vycházeli z chodby určené pro zaměstnance. Nechtěla jsem se tím zabývat, ale zaslechla jsem zřetelné prosebné slůvko odporu.

Vzala jsem za kliku a nakoukla do tmavé chodby. Hlasy byli hlasitější. Slyšela jsem hrubý mužský hlas a plačtivě pištivý hlásek dívky. Obávala jsem se nejhoršího. Odhodlaně jsem šla za hlasem.  Zavzlykané slovo o pomoc mě utvrdilo v mé odvaze. Přišla jsem až ke dveřím, ze kterých se hlasy ozývali a prudce a bez zaklepání jsem je otevřela.

V pokoji byla tma, jen tlumené světlo lampičky svítilo do tváře mého bratra. Vytřeštil na mě svůj nenávistný pohled. Na chvilku mě upoutal, ale pak jsem si začala všímat po kom se ten násilník plazí. Uplakaná tvář mojí mladičké komorné byla zkřivená potupou.

„Okamžitě ji nech být,“ zakřičela jsem na celý dům s odporem. Nepřekvapilo mě, že něco takové můj bratr dělal. Věděla jsem, že několik děvčat si vzal násilím, ale tohle se mě dotýkalo až příliš. Rozčíleně se z ní zvedl. Zapotácel se. Bylo jasné, že to co nevypil v baru, dohnal doma.

„Sestřičko, neříkej, že ses přišla přidat?“ zachechtal se jako ďábel a napil se z flašky, kterou držel v třesoucí se ruce.

Spěchem jsem si přisedla k Luise. Vrhla se mi kolem krku a horkými slzami mi máčela rameno.

„Jsi tak nechutný a ubohý Waltere. Je mi tě tak líto,“ vyřkla jsem jedovatě jako kletbu. Hleděla jsem hrdě do jeho krví podlitých očí. Věděla jsem, že se zlobí. To, že jsem byla tak přímá, způsobilo rozčílení. Chvilku jsem viděla v jeho očích myšlenku a náhle se rozpřáhl. Instinktivně jsem se přitiskla k Luise a schovala svůj obličej v jejích vlasech.

Zaslechla jsem, jak se roztříštilo sklo a další ďábelský smích z úst mého bratra. Jak moc jsem se za něho styděla. Odhodlaně jsem se od Luisy odklonila. Bratr seděl na zemi, kolem něho byli střepy z rozbité lahve a po podlaze se pomalu rozlívala tekutina, která se vsakovala do jeho oblečení. Vzduch byl stejně šiplavý jako alkohol. Začínalo se mi dělat špatně. Chtěla jsem otevřít okno, ale zarazili mě rázné kroky, které se k nám blížily. Do dveří vstoupila matka. Všechno si pečlivě prohlédla a hodila po mě vražedný pohled.

Byla jsem rozrušená. Hladina adrenalinu, kterou jsem si zvýšila odporem, mi zrychloval srdeční činnost a můj dech. Luisa stále plakala a klepala se rozrušením. Bylo mi jí líto.

„Co se tu stalo?“ zakřičela rozčílená matka a já jsem se pod jejím hlasem rozklepala. Pohlédla jsem na Waltera válejícího se stále na zemi. Jeho výsměšný úšklebek mluvil za vše. Věděla jsem, že jsem porušila pravidlo.

Moje zhrnutie

Zhrnutie BadLovelyLucy

Autor: NikkiReed (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dream of liberty Love 5. kapitola: