Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dračí láska - 34. díl

14.03.2011 (20:15) • dablinka13 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2781×

„Teda Bello… hezký, jsi dobrá.“

„Díky, Carlisle, ale hnala mě moje zvědavost, už od malička jsem chtěla procestovat celý svět a budu mít jednu prosbu, vím, že jsem vás už stála hodně, ale mám poslední přání před smrtí, která určitě brzy přijde. Mohli byste mi zasponzorovat výlet do vesmíru? Tam jsem nebyla a moc bych se chtěla na zemi kouknout z vesmíru.“

„To by neměl být…“

„Ale Bello, to nemůžeš!“

„A proč bych nemohla, Edwarde?“

Konečně na mě promluvil, jeho hlas byl ještě hezčí, než jsem si pamatovala, ale hned mě musel naštvat, takže má otázka nebyla řečená moc přívětivě. No co, stejnak si za to může sám.

„Protože jsi na to moc stará, protože bys to nemusela přežít.“

„Edwarde, Edwarde… ty už mi nemáš do života co mluvit, hlava rodiny je Carlisle, a pokud by se ti ho náhodou povedlo přemluvit, aby mi to nesponzoroval, i tak bych si prostředky na let do vesmíru sehnala, a navíc… co lepšího bych si ještě mohla přát než zemřít ve vesmíru? Máma s tátou a Philem jsou mrtví, vy se o mě nemůžete starat až do smrti, a Ráchel, moje poloviční sestra, to taky nemůže dělat. Všichni máte vlastní životy, takže když zmizím z povrchu zemského, bude to to nejlepší, co se může stát.“

„Ale Bell… nám přeci nejsi na obtíž a nikdy nebudeš, nikdy jsi nebyla.“

„Já vím, Esme, ale Edward si musí uvědomit, že mě opustil, nechtěl mě, a tak mi nemá co kecat do života, i kdybych se třeba okamžitě hned teď sebrala a odjela do Voltery s tím, že chci, aby mě zabili.“

„To bys neudělala Bello!“

„Proč myslíš, Edwarde? Já bych s tím neměla problém, dokonce jsem nad tím přemýšlela po té, co jsi mě opustil, protože na sebevraždu mi chyběla odvaha, ale nemohla jsem to René, Charliemu a Philovi udělat, a tak jsem začala cestovat. Pohybovat se po místech, které jsem s tebou neměla nijak spojené, hodně jsi mi ublížil, ale hádám, že to jsi musel vědět.“

„Nechtěl jsem ti ublížit, jen jsem chtěl, abys měla normální život!“

„Ano, je opravdu hodně normální, když mě rok trápí záchvaty, tak strašné, že když jsem ho dostala jednou před Josephem, tak se naprosto maximálně vyděsil, jestli jsem nedostala infarkt, nebo něco takového. Nedokážeš si představit tu bolest, co mě sužovala každý den, několikrát, protože ty ses rozhodl, že pro mě je nejlepší, když prožiju život v bolesti, ale ne, mně to nevadí, já si ten život užila, aspoň jsem si mohla splnit skoro všechny přání, které jsem měla, tak mě nech splnit si to poslední a nech mě v klidu umřít.“

„Bello…!“

„Nic nechci slyšet, Edwarde, stačilo, naše domluva skončila, nechci poslouchat žádný narychlo vymyšlený výmluvy, proč jsi mě opustil, ty probděný a probrečený noci to nesmaže!“

Až teď jsem si všimla, že všichni se nějak záhadně vypařili, aby nám nechali soukromí, i když s jejich sluchem a mým sluchem… to moc velké soukromí nebylo, ale nevadí, a uvědomila jsem si to, že to, co jsem teď na Edwarda ve vzteku vyhrkla, jsem chtěla utajit v největší tajnosti, bohužel už se stalo.

Pomalu se všichni začali trousit zpátky a Emmett se tvářil tak nějak divně, koukala z toho nějaká nepředvídatelná čertovina.

„Teda Belli, ty jsi nám nějak zvlčela v tom velikém světě, takhle seřvat Edwarda… to si ještě nikdo netroufnul, doufám, že já tě nikdy takhle nenaštvu, protože z tebe šel strach, úplně jsem cítil ve vzduchu vražedný napětí… proč mám takový dojem, že kdybys chtěla, tak můžeš Edímu klidně pořádně ublížit?“

Sama jsem přemýšlela nad tím, kde se ve mně vzal ten vztek na Edwarda, vždyť ho stále miluji, ale moc mi ublížil, a to mu jen tak neodpustím, navíc mi brání ve splnění jednoho z posledních mých lidských snů, ale Emmett to vystihnul přesně, taky jsem cítila, jak se ve mně ten drak kroutí a snaží se dostat ven a trošičku Edwardovi sežehnout to jeho bronzový háro.

„Tak to se ti něco zdálo, Emmette, já jsem jen obyčejná lidská stařenka, ale neboj, ty mě nikdy tak moc nenaštveš, ty jsi fajn, a navíc tě potřebuji na jednu věc, pokud mi tě ale Rosalie půjčí.“

„Rose? Že mě půjčíš? Tahle nová Bella mě fascinuje a jsem zvědavý, co má lubem, a ty Carlisle, že jí zasponzorujeme výlet do vesmíru?“

„No, Emmette… nevím, ale jo, pokud Bella slíbí, že tě pohlídá, tak tě možná na chvíli oželím.“

„Samozřejmě, že let do vesmíru zaplatíme, proč bychom neměli? Mám ji rád a nic mě nedonutí k tomu, abych jí tohle přání nesplnil.“

„Souhlasím s Carlislem, Bella by měla do toho vesmíru letět.“

„Díky, Carlisle a Alice.“

„Vždyť víš, že to je pro nás maličkost.“

„No, Emmette, asi bychom měli vyrazit, je to docela kus cesty, doufám jen, že ten můj plán vyjde, ale nikdo jiný, kdo by mi s tím mohl pomoci, mě nenapadl.“

„Tak to mi lichotí. Kam putujeme?“

„Do Anglie, ke Stonehenge, sraz je tam, dáme závod, jo, vsadím se, že tam budu dřív než ty, můžeme použít jakýkoliv dopravní prostředek.“

„Tak jo, ale o co se vsadíme?“

„Když vyhraješ, jako že nevyhraješ, tak ti řeknu něco, co o mě skoro nikdo neví, ale jen tobě a obalím ti kolem tý myšlenky kousek mého štítu, aby byla pevně schovaná před zvědavci, co mi dáš, nebo řekneš ty, když prohraješ?“

„Teda Bello, a to to tvoje tajemství stojí tak moc?“

„Si piš, něco takového dvakrát neuslyšíš.“

„Tak fajn, já, pokud prohraji, tak…“

„Budeš rok chodit oblečený jako holka.“

„Dobrý nápad, Alice, ale já tu rok nebudu, no, ale ty mi na něj dohlídneš. Ahoj všichni, Emmete… vyrážíme, dám ti náskok, tři, dva, jedna, teď.“

Emmett vyrazil z domu jak kulový blesk, já vyšla pomalu před dům, nasedla do auta a zmizela velice pomalu za zatáčkou.

Když jsem usoudila, že jsem dostatečně daleko, že až tak daleko Cullenovi nepoběží, tak jsem vystoupila z auta. Stále ještě jsem byla u jezera a tak jsem se do něj potopila se svým nepromokavým batohem, a když jsem byla dost hluboko, tak jsem se přeměnila v draka a vystřelila jsem z vody směrem k Anglii, ke Stonehenge.

Netrvalo až zase tak dlouho přeletět Rusko a střední Evropu, během několika hodin jsem byla nad Anglií. Už hezkou chvíli jsem musela letět hodně vysoko, abych nebyla nápadná, za chvíli jsem už konečně byla u Stonehenge, a tak jsem opatrně přistála, aby mě nikdo neviděl, a přeměnila se do své falešné staré podoby, sedla jsem si tam a čekala, než se Emmett objeví.

Trvalo mu to další hodinu, než se konečně objevil, jaké bylo jeho překvapení, když mě tam uviděl, oči mu málem vypadly z důlků.

„Be… Be… Bello? Co ty tady tak brzo? Jak… Jak je to možné?“

„Víš Emmette, to je to tajemství, které jsi prohrál, ale mám pro tebe něco zajímavějšího.“

„Opravdu? Tak sem s tím.“

A tak jsem vzala Emmetta za ruku a hezky jsem ho protáhla mezi těma kamennýma bránama, aby se nám zjevil Excalibur, a taky že se zjevil i s tou krásnou neznámou, která mi nějak neprozradila jméno.

„Á… konečně se znova setkáváme… věříš tomu, že právě on je ten pravý? Ten, který je svým způsobem druhou částí tebe?“

„Jestli je mou druhou polovinou, to nevím, ale je, řekla bych, mým protikladem. Pravdu zjistíme jen tím, že to zkusíme, takže Emmette, pojď se mnou.“

Dovedla jsem ho k Excaliburu, vytáhla jsem svoji polovinu a pak jsem mu řekla, ať zkusí vytáhnout ten zbytek. Chudák vypadal mírně otřeseně.

„To… to… to je opravdu Excalibur?“

„Ano, Emmette, a teď zkus, jestli vytáhneš ten zbytek.“

Emmett už se nenechal dál pobízet a vrhnul se na to, a světe div se, můj instinkt nezklamal, on to doopravdy dokázal.

„No… tak to je zajímavé, aby meč vytáhla žena jako ty a upír, to bude ještě zajímavé. Teď něco o Excaliburu, má mnoho magických schopností, které se ale s majitelem mění, a když ho budete potřebovat, stačí na něj pouze usilovně myslet a on se vám objeví v rukou.“ A zmizela.

Autor: dablinka13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dračí láska - 34. díl: