Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dračí láska - 15. díl

24.06.2010 (18:15) • dablinka13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2443×

Zašla jsem nechat vytisknout ty zbývající fotografie a pak jsem to všechno zabalila do kufru, odhlásila se z hotelu, zašla na poštu, kde jsem ještě do toho kufru přiložila dopis:

Rosalie vám to asi už řekla, ale jen tak pro informaci, rozhodla jsem se cestovat dál a kufr s fotkami mi v tom dost překáží, a tak jsem ji poprosila, jestli bych je nemohla poslat k vám, všechny fotografie, na kterých nebude napsané něco jiného, si můžete prohlédnout, ale nepočítejte s tím, že na nich budu já, protože nerada fotím samospouští a někoho otravovat se mi taky nechce. Volat budu já, tak 1x za 2 měsíce by mohlo stačit, a jakmile mi budou fotografie zase překážet, tak vám je zase pošlu s nějakým dopisem.

Mám vás ráda a znova vám moc děkuji. Vaše Bella.

A všechno jsem to dala poslat na tu adresu, kterou mi nadiktovala Rosalie, zase severní Amerika, ale tentokrát Kanada město Quebec.

Pak mě napadlo, že by nebylo marné zkusit fotit pod vodou a tak jsem se vydala najít nějaký obchod, ve kterém by se dal koupit vodotěsný obal na foťák a nepropustný batoh.

Když jsem to všechno sehnala, tak jsem se vydala na svou plážičku, o které snad nikdo neví, a oblékla jsem se do plavek. Oblečení jsem si dala do batohu i s foťákem, připevnila jsem si batoh kolem krku (pořídila jsem si ještě k tomu batohu hodně pružnou gumu a přišila jsem si ji k němu, abych ho mohla nosit i jako drak) a vběhla jsem do moře, jakmile jsem byla trochu dál od břehu, abych měla jistotu, že už mě nikdo neuvidí, tak jsem se potopila a změnila se ve draka.

Doplavala jsem na hlubší moře, kde už to alespoň trochu žilo a změnila se zpět do své lidské podoby. Vynořila jsem se na hladinu, vytáhla jsem si z batohu foťák a přehodila si batoh, aby se mi lépe nesl. Pak jsem se zase ponořila a začala fotit, jsem zvědavá, jak ty fotografie budou vypadat, ale určitě budou hodně zajímavé, protože jsem měla výhodu, žádné ze zvířat se mě nebálo, ale naopak mi ani nechtělo ublížit.

Pak už se ale začalo stmívat a já se rozhodla, že se zase změním na draka a poletím se kouknout ke sfinze, jestli uvidím ty dveře, co jsem posledně zahlédla jen kouskem oka. Jen je škoda že nemůžu fotit ve vzduchu, protože občas by to byla velice zajímavá fotografie.

Když byl měsíc někdy na poloviční cestě oblohou, tak jsem konečně už letěla nad pevninou a netrvalo dlouho a já doplachtila až ke sfinze, zrovna byl měsíc přesně nad ní, a tak jsem přistála kousek dál a pokusila se to vyfotit, snad se to povedlo, radši jsem to vzala víckrát, kdyby se nějaká nepovedla. Pak už jsem se, ale opravdu, vydala k té sfinze pátrat po těch dvířkách.

Netrvalo to dlouho a já je opravdu objevila, ale nebyly to malé dvířka, ale celkem veliké dveře, asi jsem se tehdy překoukla.

Opatrně jsem do nich zatlačila, ale otevřít se mi je nepovedlo, až jsem pak uviděla, že na nich je něco jako klika, akorát to nebylo skoro vidět. Když jsem na ní zatlačila, tak konečně ty dveře povolily, opatrně jsem za ně nakoukla, ale nic jinačího, než temnou chodbu, jsem neviděla.

Opatrně jsem tam vešla, protože kdo ví, co na mě může zpoza nějakého rohu vybafnout, sice jsem v té tmě viděla dobře, ale přece jenom…

Opatrně jsem šla dál a dál až jsem došla k dalším dveřím, ale ty byly také zavřené a nic čím by se daly otevřít, jsem neviděla. Dost dlouho jsem si nad tím lámala hlavu, až jsem na to přišla. Na pravé straně byl takový výklenek, ve kterém byla taková páka, za kterou když jsem zatáhla, tak dveře povolily a mě stačilo, už jen do nich zatlačil, což jsem okamžitě udělala, protože mě má zvědavost poháněla dál.

Jenže k mému zklamání tam zase nebylo nic, kromě nějakých maleb, které by mohly být i varovné. Zatím jsem nenarazila na nic jinačího, než jsou krysy, těch tu bylo opravdu hodně.

Pak se přede mnou objevily další dveře a já už ani nedoufala, že by tam mohlo něco být, ale když jsem otevřela dveře, tak jsem ucítila něco nadpřirozeného a po důkladném prozkoumání jsem v rohu místnosti našla choulícího se nějakého mýtického tvora, ale byl tak schoulený, že jsem pořádně nedokázala rozeznat, co je to zač, ale zvědavost mě poháněla a já proto šla blíž, abych to mohla prozkoumat.

Když jsem od toho byla asi 2 metry, tak to zvedlo hlavu a kouklo se to na mě a já ztuhla údivem, něco takového by mě nikdy nenapadlo, že tu najdu, i když tomu všechno napovídalo.

Mělo mě napadnout, že v obrovské hrobce, co vypadá jako sfinga, bude ubytovaná opravdivá sfinga, vždyť mi to vlastně napovídalo, jen já jsem slepá a nevidím to, co je naprosto zřejmé.

Sfinga zvedla hlavu a koukla se na mě nešťastnýma a unavenýma očima, ale přesto se zmohla na to na mě zlostně zasyčet:

„Co jsi zač, člověče? Smrdíš jako měnič, upír a ještě něco, co jsem kdysi cítila, ale už si nemůžu vzpomenout, co to bylo, už je to moc dlouho.“

„Zdravím Sfingo, smím ti tak říkat?“

„Ale jo, klidně, i když se vlastně jmenuji Luciella, alespoň myslím, už dlouho mi tak nikdo neřekl.“

„Tak dobře, budu ti říkat Luci. Teď ale zpět k tomu, co jsem, jmenuji se Bella a jsem tak trochu měnič, měním se na draka, to bude asi ten neznámý pach, navíc miluji upíra a 2 měniči jsou mými nejlepšími přáteli.“

„Fíha, děvče, jak dlouho jsi drak?“

„No od úplňku takže asi 2 dny, proč?“

„To jsi jako před tím byla člověk?“

„Ano, Luci, byla jsem člověk, obyčejný člověk.“

„Tak to jsi teda měla opravdu hodně veliké štěstí na nadpřirozené bytosti, to ti povídám a k tomu ještě i já…“

„No, ale mně to nevadilo, navíc to bylo docela zpestření.“

„Smím mít otázku? Jakto, že teď nejsi s tím svým upírem, kterého miluješ?“

„No můžeš, ale nevím, jak se mi ti povede odpovědět. Když jsem se s Edwardem seznámila, tak jsem mu strašně voněla, málem mě zabil, ale nakonec odolal, pak jsme se do sebe zamilovali, poté, co mi zachránil život tak, že se přes celé parkoviště dostal během vteřiny a to auto, co se na mě řítilo normálně odhodil rukou, tak jsem začala pátrat po tom, co je zač a nakonec jsem na to přišla. Pak začalo nejhezčí období mého života, začali jsme spolu chodit, ale pak do Forks, tam jsme bydleli, přišli nomádi a jeden mě začal lovit, Edward nakonec ze mě musel vysát jed, aby ze mě nebyl upír, pak jsem u nich slavila narozeniny a řízla jsem se o papír do prstu a Edwardův bratr Jasper se na mě vrhl, sice se mi nic nestalo, ale Edward poté začal být odtažitější a nakonec mi řekl, že mě nemiluje a nikdy mě nemiloval a s celou rodinou se odstěhovali. Jenže začínám mít podezření, že to, co mi říkal není pravda, protože on teď se svou rodinou není, utekl pryč, vím to protože si s nima telefonuji. Jenže tyhle dohady mi může potvrdit jen Edward.“

„Ale ty ho pořád miluješ, i když ti viditelně velice ublížil,“ poznamenala sfinga a já si teprve teď uvědomila, že mi tečou slzy.

„Ano, ublížil mi hodně, utekla jsem kvůli tomu z domu, ale už toho nedokáži litovat, teď je ze mě drak a budu moci prolétat celý svět. Nevíš, čím se draci živí?“

„No počkej, zapátrám v paměti, mám takový dojem, že jsem tu jednou jednoho draka měla, a že jsem si s ním dobře popovídala, dokonce mám mapu, na který je zaznačený, kde mají sídlo. Jo, draci se můžou živit normálně zvěří, rostlinama, ale nejvýživnější je pro ně měsíční světlo.“

„Fíha, moc ti děkuji, ale my se tu pořád bavíme jen o mě, teď chci něco vědět já od tebe.“

„No prosím, ptej se.“

„Proč jsi tak smutná a proč jsi tu ležela málem jako bez života, když jsem přišla?“

Autor: dablinka13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dračí láska - 15. díl: