Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dračí bratrstvo - 10. Probuzení

05.03.2010 (13:30) • DeSs • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4451×

PROBUZENÍ
(Bella)

Nevěděla jsem, jestli žiju, umírám, nebo už mrtvá jsem. Všude byla tma, já nic necítila ani neviděla. Z dálky jsem rozpoznávala nějaké hlasy, ale nerozuměla jsem jim a nedokázala je přiřadit k jejich majitelům. Po čase jsem ten hlas poznala. Byl Edwardův. Copak ta mrcha ho taky zabila? Jsme v pekle? Já bych nemohla být v nebi a upíři nejspíš taky ne. Ale Edward, on ano. On by měl patřit do nebe. Ale nechci se probrat, nechci slyšet, jak mě proklíná za svoji smrt. Ale na druhou stranu ho chci vidět. Rozhodla jsem se, touha po něm byla větší, než strach z jeho reakce. Začala jsem bojovat, chtěla jsem se probrat, nebo co se to se mnou děje. Myslela jsem na něj a pomalu jsem začala rozeznávat zvuky i cítit své tělo. Tam, kde jsem byla, se ozývalo jen pravidelné dýchání a cítila jsem Edwardovu vůni. Taky jsem cítila pevný stisk mé dlaně. Držel mě za ruku. Copak se nezlobí, že je kvůli mně mrtvý? A nebo snad nejsme mrtví? Tolik otázek a na žádnou nedokážu odpovědět. Asi budu muset otevřít oči. Tak do toho…

S hlubokým nádechem jsme otevřela oči. Hned na to jsem spatřila tu nejkrásnější tvář na světě, jak se na mě usmívá.
„Bell, strašně jsem se o tebe bál,“ zašeptal s bolestí v hlase.
„Takže jsem živá?“ zeptala jsem se, abych si to ověřila.
„Samozřejmě,“ usmál se na mě. Takže jsme oba živí. Okamžitě jsem se zvedla do sedu, abych ho objala, ale zavrávorala jsem a spadla znovu do peřin. No jo, do peřin. Kde to sakra jsem? Pohledem jsem přejela celou místnost a naznala jsem, že to bude asi Edwardův pokoj. Přede mnou byly dveře, na jedné straně černá pohovka a na druhé poličky s CDčky a knihami. A já ležela na obrovské manželské posteli. Na co upír potřebuje postel? Jo jasně, existují i upírky. V noci nemusí spát, tak se věnují sami sobě. Ale proč mě dal do svého pokoje? Vše tu vonělo po něm, musel to být jeho pokoj. Edward si všiml mého pohledu a promluvil.
„Jsi v mém pokoji a nenamáhej se, musíš odpočívat,“ řekl s úsměvem.
„Zaprvé, odpočívat nemusím. Zadruhé, potřebuju najíst a zatřetí, nechci otravovat,“ shrnula jsem a znovu vstávala. Tentokrát jsem byla připravená a povedlo se mi to.
„No tak, odpočívat musíš, jídlo ti donesu a nikoho neotravuješ, jsem rád, že tu jsi,“ přesvědčoval mě.
„Fajn, tak já si lehnu a ty mi dones něco na jídlo, protože už mám vážně hlad jako drak,“ usmála jsem se na něj a zalehla zpět do postele.
„Divné přirovnání,“ zasmál se.
„Ale trefné,“ zamračila jsem se.
„Jdu ti pro to jídlo,“ usmál se a sešel dolů. Bratři mu už určitě řekli, co jsme zač, tak proč chodí tak pomalu? Snad mu i řekli, že nejraději mám pumy. Teď rozhodně nechci žádného smradlavého býložravce, potřebuju posílit a na to se puma výborně hodí.
Ze zamyšlení mě vytrhlo až bouchnutí dveří, Edward se vracel a v rukou držel tác. Počkat! Tác?!? To si ze mě dělají srandu. On mi nese lidské jídlo. Díky tomu si udržujeme sílu a schopnosti, ale energii získáváme z krve. Copak mu tenhle „detail“ bráškové neřekli? Vždyť je tu cítím, museli tu být. Sice včera, ale byli.
„Na,“ podával mi tác s jídlem.
„Tohle jíst nebudu,“ zakroutila jsem rázně hlavou a založila si ruce na prsou.
„Promiň, já nevěděl, co ti chutná,“ omlouval se. „Půjdu se podívat, jestli máme něco jiného než těstoviny, co by sis přála?“ dodal.
„Co tahle pumu nebo medvěda?“ zeptala jsem se sladce.
„Cože?“ vyjekl a ztuhnul. Hups, takže oni mu nic neřekli.
„No, ehm…“ zakoktala jsem se.
„Tak fajn, s pravdou ven,“ zamračil se Edward.
„Bráškové ti asi nic neřekli, co?“ zeptala jsem se sklopenou hlavou.
„Ne, prý nám to vysvětlíš sama,“ řekl.
„Tak fajn, ale jsem zesláblá a potřebuju krev, takže jdu první na lov,“ řekla jsem odhodlaně.
„Počkej, Carlisle tu má transfúze,“ začal, ale přerušila jsem ho.
„Fůj, lidskou krev do mě nedostaneš. Je odporná, smrdí a je nevýživná,“ rozčilovala jsem se. Nevěřícně zamrkl, otvíral pusu, chtěl něco říct. Ale nakonec si to rozmyslel a ústa zase zavřel.
„Něco ti ulovím,“ řekl a vyskočil svojí rychlostí z okna. To určitě, bych se toho nedočkala. Okamžitě jsem vyskočila za ním a doběhla ho. Byla jsem vážně slabá a běžela jsem jako šnek, ale i tak jsem byla rychlejší než Edward.
„Bell, co to děláš? Máš odpočívat,“ začal nadávat v běhu, když jsem ho dohonila.
„Tak promiň, ale běžíš jako šnek a já mám vážně docela žízeň,“ zabručela jsem a zrychlila. Na Edwarda jsem úplně zapomněla, když jsem ucítila tu lákavou vůni a následně uslyšela tlučení mohutného srdce. Tohle musí být jedině medvěd a to pořádně velký. V duchu jsem se zaradovala a ještě víc zrychlila. Za chvíli už jsem mu seděla za krkem a prokousávala krční tepnu. Konečně.

Sice měl spoustu krve a já jí tolik nepotřebovala, neodolala jsem a zase se přejedla. Stejně nemůžu ztloustnout, tak co? Odtrhla jsem se od mrtvoly a rozhlédla se kolem, kam ji schovám. Místo nějaké skrýše jsem však spatřila Edwarda, jak se opírá o strom a divně se na mě dívá.
„No co? Měla jsem už velkou žízeň,“ zabručela jsem na obhajobu.
„Já jen, je divné, dívat se, jak zápasíš s medvědem. Bál jsem se o tebe,“ vysvětlil.
„Tak to je gól, jsem silnější než ty, ale bojíš se o mě,“ zasmála jsem se.
„Řekneš mi konečně pravdu?“ zeptal se.
„Asi bych měla, ale nebudu to říkat několikrát. Řeknu vám to všem najednou,“ rozhodla jsem.
„Fajn, ale jsme docela daleko a cesta bude trvat tak půl hodiny,“ řekl a rozeběhl se do lesa. Ani jsem si nevšimla, že běžím tak dlouho. Ale jemu cesta trvalo tak dlouho, mě určitě míň a to jsem běžela pomalu. Rozeběhla jsem se za ním a než si mě všiml, vyšvihla jsem si ho na záda.
„Co to děláš?“ rozčiloval se, ale na mé pevné sevření neměl.
„Jsi hrozně pomalý,“ objasnila jsem mu a rozeběhla se svojí plnou rychlostí.
„Wow,“ vypadlo z něj.
„To koukáš, co?“ zasmála jsem se.
„Vidím skoro rozmazaně,“ postěžoval si.
„Vážně? Já vidím dokonale,“ rýpla jsem si.
„Už se těším, až se dozvím, co jste zač a co se ti vůbec stalo,“ zamumlal nedočkavě.

„Jak jsem se k vám vlastně dostala?“ zeptala jsem se ještě za běhu.
„Tvoji bratři tě sem včera večer donesli. Byla jsi v bezvědomí a silně jsi krvácela. Carlisle tě začal obvazovat, ale tvoji bráškové ho seřvali, že je nejpomalejší upír, jakého kdy viděli. Pak nám řekli, že nejste obyčejní lidé a že nám to vysvětlíš sama. Pak se tvoje rány najednou samy uzdravily a tví sourozenci odešli. No a dnes ses probrala,“ ukončil svůj monolog.
„Aha,“ zabrblala jsem, ale to už jsme stáli před domem.

„Mohla bys mě postavit na zem? Je to nedůstojné,“ zašeptal tiše Edward.
„Jasně,“ začala jsem se smát a postavila ho na vlastní nohy.
„Díky,“ zabrblal a společně jsme vešli do domu…

◄   ▲   ►

Autor: DeSs (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dračí bratrstvo - 10. Probuzení: