Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Double trouble 7. kapitola

01.07.2011 (11:30) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2370×

Chvíli jsem myslela, že se mi snad zastavilo srdce a cítila jsem, jak se mi z obličeje vytrácí barva.

„Cože?" zeptala jsem se Felixe jako úplná trubka. Za Felixem se objevila Zoey.

„Ségra, pohni sebou," zaúpěla, když viděla, že se k ničemu nemám. To mě probralo. Rychle jsem si oblékla mikinu a vystartovala ke dveřím.

Felix vypadal, že ho naše pomalost nesmírně dráždí. Přitom jsme za ním málem běžely.

Dovedl nás k velkým dřevěným dveřím. Myslí mi okamžitě projely vzpomínky na náš první příchod sem, se skupinkou turistů. Po zádech mi přejel mráz a rozhodla jsem se, že se ničím nenechám vyvést z klidu.

O nic nejde, opakovala jsem si. Felix se někam ztratil a se Zoey jsme osaměly.

Na chvíli jsme se na sebe podívaly. Asi jsem vypadala vyděšeně, protože Zoey ke mně přišla, lehce mě poplácala po zádech a povzbudivě se na mě usmála. Pokusila jsem se jí úsměv oplatit, ale asi to spíš vypadalo, jakoby mě bolely zuby.

„Pojďte," pobídl nás Felix, který se najednou objevil vedle nás. Sice jsem se lekla, ale pomalu jsem si začala zvykat na to, že jsem oproti ostatním pomalá a slabá.

Zhluboka jsem se nadechla a statečně vyšla jako první. Slyšela jsem, že Zoey jde za mnou.

Při vchodu do sálu mi na mysl opět vytanuly vzpomínky na naši první a poslední návštěvu.

Podívala jsem se přímo před sebe. Na dřevěných trůnech seděli: Aro, Marcus a Caius. Felix nám o nich jednou vyprávěl, tudíž jsem je už rozeznala.

Aro byl něco jako absolutní vládce, jeho hlas měl vždy větší váhu než hlasy jeho „bratrů“.

Také se snažil do gardy získat co nejvíce nadaných upírů. On sám měl dar – jediným dotekem dokázal nahlédnout člověku do mysli, přečíst si všechny jeho vzpomínky a myšlenky. Felix mi vysvětlil, že je z vládců asi nejlidštější, skoro až dětinský. Z jeho vyprávění jsem pochopila, že není těžké jej nadchnout či překvapit.

Caius spoléhal na radikálnější řešení problémů. Na rozdíl od Ara neměl žádný dar a já jsem za to byla celkem ráda. Podle tónu, jakým o něm mluvil Felix, jsem automaticky poznala, že Caia moc rád nemá.

Poslední z trojice byl Marcus. Ten byl od smrti své manželky úplně apatický. Felix mi řekl, že od té události uplynuly již dvě století, ale Marca to nesmírně zasáhlo. Napadlo mě, že jestli truchlení i po dvou stech letech není láska, pak už tedy nic.

Za trůny stálo několik dalších upírů. Všichni byli oblečení v dlouhých pláštích. Pláště byly v různých odstínech šedé a černé. Smolně černou měli pouze vládci, následovala Jane s o něco světlejším pláštěm. Pochopila jsem, že barva asi záleží na společenském postavení.

„Felixi, neměls přivést pouze jednu?" vyštěkl Caius.

„Narazil jsem na ni na chodbě, a když jsem jí odpověděl na otázku, kam jdu, trvala na tom, že musí jít se mnou,“ vysvětlil rozpačitě Felix. Měla jsem pocit, že sám neví, proč svolil.

Upřímně – chápala jsem to. Zoey vždy dokázala kohokoli přesvědčit. Stačilo jí nasadit výraz ztraceného štěněte a každý se kvůli ní málem stavěl na hlavu.

„Přemluvila jsem ho,“ přiznala Zoey. Zjevně nechtěla všechno nechat na triku Felixovi. Zvláštní, obvykle prostě čekala, jak se věci vyvinou a skoro nikdy nikoho netahala z průšvihu. Na to jsem tu byla já. Že by na ni tohle prostředí začalo pozitivně působit?

„Dobře,“ přikývl Aro a umlčel tím Caia, který se chystal ještě něco říct.

„Alec nám nahlásil útok na jednu z vás,“ začal Aro. Zoey se rozšířily panenky a vyděšeně se na mě podívala. Stejně jako já doteď netušila, proč tady jsme. Až teď jsem si uvědomila, že ona o tom neví.

Obrátila jsem pohled zpátky na vládce a lehce jsem přikývla.

„V podstatě se o nic nejedná, pouze bych se rád podíval i na druhou verzi příběhu,“ uklidnil nás Aro. Vstal z trůnu a neslyšně přeplachtil až ke mně.

Na vteřinku jsem zaváhala, ale když ke mně natáhl ruku, automaticky jsem mu ji podala.

Na vteřinku nasadil soustředěný výraz. Bylo mi jasné, že se probírá mými myšlenkami.

Překvapilo mě, že mě za ruku držel o dost déle, než jsem čekala. Myslela jsem, že se mě na tři vteřiny dotkne a hotovo. Ostatní to taky znepokojovalo.

Několik členů gardy se nervózně ošilo. Až teď jsem si všimla, že je mezi nimi i Alec. Několik jich o pár krůčků postoupilo dopředu. Caius na ně něco zasyčel.

O vteřinu později mě Aro pustil. Gardisté se ihned stáhli zpátky.

„To bylo velice zajímavé,“ pronesl téměř zasněným hlasem. Vůbec jsem nechápala, co se děje. Aro se mezitím přemístil zpět k trůnům a sedl si.

„Co se děje, bratře?“ zeptal se Caius, kterému se zjevně jeho neinformovanost nelíbila o nic více než mně.

„Jonathan opravdu na tu dívku téměř zaútočil, tudíž byla tvá reakce správná, Alecu,“ promluvil po chvíli a pokynul Felixovi. Ten nás ihned odvedl.

„Co to mělo znamenat?“ vyprskla Zoey, jakmile jsme byli dost daleko.

„Nevím, Ara zjevně něco zaujalo,“ usoudil Felix.

„Asi nevíš co, že?“ zeptala jsem se. Pouze zavrtěl hlavou a po chvíli zastavil.

„Co se stalo s tím Jonathanem?“ pípla jsem. Upřímně jsem doufala, že z toho jen tak nevyklouzne.

„Alec se o něj postaral,“ odpověděl Felix.

„Co tím myslíš?“

„Je ve vězení, totálně ponížený, s omezeným přísunem krve. Ven se dostane až za nějakou dobu, ale bude z něj troska. Alespoň v upířím světě,“ vysvětlil mi. To by měl být dostatečný trest.

„Neudělal ti nic, že ne?“ zeptala se mě Zoey.

„To se staráš brzo,“ ušklíbla jsem se.

„Ségra, tohle je vážná věc,“ zasyčela. Ona se opravdu změnila.

„Ty se chováš normálně. Stal se zázrak!“ neodpustila jsem si trochu ironie.

„Nechte toho!“ okřikl nás Felix. Vypadal spíše pobaveně než naštvaně.

„Promiňte, pane,“ omluvila se sestra a zasalutovala. Jenom protočil oči a vydal se dál.

Šla jsem přímo do svého pokoje, když mi Zoey nabídla, ať jdu k ní. Neměla jsem chuť s nikým mluvit.

Pomalu jsem popíjela džus a přemýšlela. Naprosto jsem nechápala, co Ara mohlo na mých myšlenkách tak fascinovat. Zamyšleně jsem hleděla z okna. Už nesvítilo slunce, ale spíše se schylovalo k dešti. Počasí dokonale kopírovalo mou náladu. Cítila jsem se jako lev v kleci. Přála jsem si rozbít mříže a spolu se Zoey utéct. Kdyby alespoň byla šance.

Vzpomínala jsem na svůj předchozí život. Tehdy bylo všechno normální. Stýskalo se mi po tom. Po lidech, které jsem měla ráda, po domáckých vjemech, jako zvuk rychlovarné konvice, vůně čerstvého pečiva, nebo pípání mého otravného budíku.

Opřela jsem se čelem o studenou okenní tabulku a bylo mi do breku. Stýskalo se mi po rodičích, po tetě, po sousedovic kotěti, se kterým jsem si vždycky hrála, po mých akvarijních rybičkách Buble a Zlatce.

Poprvé po několika dnech jsem se rozbrečela. Stála jsem a dívala se z okna na déšť, zatímco mi po tváři tekly horké slzy.

Nechtěla jsem, aby se ze mě stala zrůda, která bude zabíjet lidi.

Ozvalo se tiché zaklepání na dveře.

„Dejte mi sakra pokoj!“ zařvala jsem naštvaně a zamkla se v pokoji. Nechápala jsem, co to do mě vjelo, ale chtěla jsem být sama.

„Ash, neblbni a otevři,“ ozvalo se za dveřmi.

„Zoey, běž pryč, prosím!“ zaúpěla jsem. Lehla jsem si na postel a stočila se do klubíčka.

„Ashley, prosím, otevři mi. Promluvíme si,“ zkusila to znovu. Jenom jsem si přes hlavu přetáhla polštář a rozvzlykala jsem se.

Zoey už nic neříkala, slyšela jsem jenom klapnutí dveří vedlejšího pokoje.

Oddechla jsem si a brečela dál. Po hodně dlouhé chvíli jsem se konečně uklidnila. Cítila jsem se lépe, ale nedokázala jsem se přimět, abych vstala a zašla za Zoey. Jenom jsem ležela stočená v klubíčku s obličejem zabořeným do polštáře.

Hlavou mi vířily vzpomínky jedna přes druhou. Snažila jsem se je nějak utřídit, ale nešlo to. Zanedlouho se mi začaly klížit víčka a já usnula.

Vzbudila jsem se až ráno. Oči mě pálily po předchozím pláči.

Sotva jsem se stihla rozkoukat, ozvalo se hlasité zabušení na dveře.

„Ashley Hustonová, okamžitě otevři ty zpropadené dveře!“ zaječela Zoey a znovu praštila do dveří.

„Počkej chvíli,“ zaskřehotala jsem potichu. Krk jsem měla vyschlý, skoro jsem nemohla mluvit. Odploužila jsem se do koupelny a napila se vody. Taky jsem si opláchla obličej a trochu se učesala.

„Nebuď srab,“ povzbudila jsem svůj odraz v zrcadle. Vyšla jsem z koupelny do pokoje. Odemkla jsem dveře, ale nevycházela na chodbu. Najednou se za mnou ozval jakýsi rachot.

Vyděšeně jsem se otočila a vytřeštila oči – Zoey balancovala na parapetě u mého okna. Rychle jsem okno otevřela a ustoupila. Naštěstí získala opět rovnováhu. Nechápala jsem, jak se sem dostala, když strom, po kterém předtím přelezla, už tu nebyl. Zjevně předvedla nějaký vrcholný artistický kousek.

Chystala se prolézt oknem, ale najednou se ozvalo zapraskání – parapet tu tíhu neunesl a Zoey se s hlasitým výkřikem zřítila dolů.

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Double trouble 7. kapitola: