Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dostala mě mafie 17

18.11.2012 (13:45) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 3628×

Když jsem se vrátila z práce, všechno bylo vzhůru nohama. Edward lítal z pokoje do pokoje, u ucha měl telefon a něco důležitého vyřizoval. Kolem něj pobíhaly dvě ty jeho gorily.

„Co se děje?“ odvážila jsem se zeptat, když telefon na chvíli odložil od ucha.

„Musím na chvíli odjet do Palerma. Pracovní záležitost, tak ne, že tady uděláš nějakou velkou párty. Jsem rád, že si noviny na chvíli daly pokoj.“

„Dobře.“

„Zůstane tu s tebou Alexei a Yuri, tak se nemusíš bát.“

„Přežila bych to tu klidně sama.“

„O tom nechci ani slyšet. Budeš poslouchat,“ varoval mě.

„Fajn,“ povzdechla jsem si.

„Pojedeš se mnou na letiště?“

„Jsem unavená a ty to určitě zvládneš sám.“

„Tak se se mnou alespoň hezky rozluč.“ Objal mě kolem pasu a dožadoval se polibku.

„Užij si to tam,“ odbyla jsem ho. Pořád jsem z hlavy nemohla vyhnat jeho včerejší hádku se sestrou.

„Bellinko, no tak.“

„Ahoj,“ šeptla jsem a na jeho přání mu věnovala jednu krátkou pusu. Pak jsem se mu vykroutila z náručí a odešla nahoru.

Edward za chvíli odjel. Trochu mě děsil pocit, že jsem v domě sama jenom s těmi bouchači. Vzala jsem si knížku a šla si dolů číst. To mě ale dlouho nebavilo, tak jsem se vydala na průzkum. Za celou domu, co jsem tu bydlela, jsem viděla jen jeho pracovnu, kuchyň a ložnici. A to byl tenhle dům tak obrovský.

Ani mě nepřekvapilo, když jsem vedle garáže narazila na dveře do sklepa. Svítilo se tam, tak jsem šla dovnitř. K mému údivu byl dokonale uklizený a vysmýčený. Jak jsem šla dál, začaly se ozývat pravidelné rány, a čím víc jsem se blížila k jediným a nejvzdálenějším dveřím, rány byly slyšet čím dál víc. Opatrně a se strachem jsem nakoukla dovnitř.

Interiér mě překvapil. Tohle nebyla žádná mučírna, kterou jsem možná čekala, ale perfektně zařízená posilovna a Alexei si to tam právě rozdával s boxovacím pytlem. On tady byl ten nabušenej, Yuri, ten druhý, byla jen taková chabá kopie.

„Chcete si to zkusit?“ zeptal se, když si mě všiml. „Je to perfektní na vybití agrese.“

„To bych potřebovala, ale nejsem si jistá, jestli to budu umět.“

„Je to primitivní.“

„Tak já se dojdu převléknout.“ V rychlosti jsem vyběhla nahoru a vzala si první volnější oblečení, co mi padlo pod ruku. Podle vzhledu Alexeie jsem usuzovala, že až skončím, tak ze mě bude lít pot.

Vrátila jsem se do sklepa a těšila se, že si dám pořádně do těla. Nejprve jsem si protáhla nohy, abych se rozehřála a přidala jsem se k Alexeiovi.

Nejprve mi trochu upravil postavení, ale pak už jsem to mydlila, jak kdybych boxovala od narození. A hrozně mě to bavilo.

„Pro dnešek stačí. Zítra se nehnete,“ smál se mi.

„Děkuju,“ vydechla jsem zhluboka. Sotva jsem popadala dech. „Parádně jsem si vyčistila hlavu.“

„Za chvíli budete mít večeři. Pan Cullen nám důrazně kladl na srdce, že máme dodržovat časový harmonogram.“

„Pan Cullen si zbytečně dělá hlavu s tím, s čím nemusí. A vy to pusťte z hlavy, až budu mít hlad, tak si něco vezmu.“

„Tak si za chvíli přijďte něco vzít.“

„Dobře,“ zasmála jsem se a úplně hotová jsem se odploužila do koupelny. Poprvé v tomhle domě jsem si napustila tu ohromnou vanu a naložila se do ní skoro na hodinu. Nemohla jsem se teplé vody nabažit. Ani se mi nechtělo vylézat a jít dolů na večeři, tak jsem si hned vlezla do postele a snad za minutu jsem usnula.

Ráno bylo krušné. Měla jsem svalovou horečku, ani jsem se málem nevyvalila z postele, a protože jsem nemohla chodit ani hýbat rukama, byla jsem nucena si vzít dovolenou. Alespoň pro dnešek.

S hekáním jsem se oblékla a pomalu scházela schody. Vyčerpaně jsem si sedla za jídelní stůl a nalila si kávu.

„Dobré ráno,“ pozdravil mě s úsměvem Alexei.

„Dobré.“ Natáhla jsem se pro sendvič a musela jsem zatnout zuby, abych nezaúpěla bolestí. Alexeiovi uniklo tiché uchechtnutí, které ihned zakryl kašlem. Moc dobře jsem ale věděla, na co naráží, a vlastně to připadalo vtipné i mně.

Nasnídala jsem se, jenom silou vůle jsem se přesunula na gauč do obýváku ke krbu. Vyšplhat po schodech nahoru do ložnice mi momentálně připadalo nemožné. Vzala jsem si knížku a začetla se.

‘Edward byl pryč čtyři dny. Za tu dobu jsem si stihla dát dohromady všechny svaly, ale moje emoce se totálně rozhodily. Tak krátká doba mi stačila na to, abych si uvědomila, že se mi nelíbí usínat sama a že se mi po něm stýská. Došlo mi, že moje city k němu jsou nejspíš silnější, než jsem si kdy chtěla připustit a než jsem kdy chtěla cítit. Jen jsem z toho byla trochu zmatená a nechtěla jsem si ani připouštět, jak to bude dál. Přesněji řečeno, měla jsem z toho strach.

V práci jsem na to zapomněla, protože jsme měli fofr, ale jakmile jsem skončila a přijela domů, bylo to tu zase. Obavy, ale i nadšení, že se mi vrátí. Skoro jsem se nemohla dočkat. Přemýšlela jsem, jak ho uvítám. Jestli připravená v ložnici nebo radši ne. Nakonec jsem usoudila, vzhledem k situaci, která byla, než odjel, že zase tak žhavá nebyla. Takže když pro něj Alexei odjel na letiště, vzala jsem si knížku a usadila se venku na pergole. Přece se mu nemůžu hned vrhnout do náruče, to bych to posrala hned na začátku.

Ale knížku jsem měla jenom jako zástěrku. Každou větu jsem musela číst třikrát, abych vůbec věděla, o čem to je. Moje myšlenky byly u někoho jiného. A když bouchly dveře, srdce se mi roztlouklo jako zvon. I přesto, že jsem se snažila tvářit, že jsem zaujatá knížkou, smysly mi zbystřily a já napjatě poslouchala, kam jde. A čím hlasitější byly jeho kroky, tím nervóznější a zároveň natěšenější jsem byla. Pořád jsem koukala do knížky, ale jen aby si ze mě neutahoval, že už na něho čekám.

„Ahoj,“ ozvalo se mi těsně u ucha. Hned jsem dostala pusu na tvář a před tvář mi strčil puget bílých růží. „Jak ses tu beze mě měla?“

„Dobře. Děkuju.“ Pokrčila jsem rameny a kytku položila vedle sebe na stůl.

„Máš na mě chvilku? Přivezl jsem ti dárek, aby ses už nezlobila.“

„Nezlobím se,“ povzdechla jsem si smířeně.

„Tak pojď. Povečeříme spolu.“ Pomohl mi na nohy. Vzala jsem růže a šla jsem dovnitř.

„A kde máš ten dárek?“ ožila jsem.

„Až po večeři.“

„Ale no tak,“ škemrala jsem.

„Ne.“ Měl pevnou vůli. Povzdechla jsem si a šla si dát růže do vázy. Tu jsem dala do ložnice a vrátila jsem se dolů.

„Jak chceš připravit steak?“

„Well-done, prosím a hodně zeleniny.“

„Tak prosím.“ Odsunul mi židli, abych se mohla posadit. Nalil mi červené víno a Yuri – ano, už jsem znala dalšího – nám přinesl jídlo. Navzájem jsme si popřáli dobrou chuť.

„Bello,“ promluvil na mě najednou. Vyděšeně jsem zvedla hlavu, protože jeho tón byl trochu nabroušený.

„Ano?“

„Jak dlouho se mnou nebudeš mluvit?“

„Mluvím s tebou.“

„Tak mi pověz, jak ses měla, když jsem tu nebyl?“

„Alexei mě učil boxovat,“ pochlubila jsem se. „Druhý den jsem se nemohla hýbat,“ zasmála jsem se, ale jeho výraz ztvrdnul.

„To mi neříkej ani z legrace,“ zavrčel.

„Proč?“

„Říkal jsem, že na tebe maj dávat pozor a ne tě zmrzačit.“

„Opovaž se mu něco říct. Sama jsem chtěla a bavilo mě to.“

„To ale nic nemění na tom, že…“

„Edwarde,“ napomenula jsem ho. „Přestaň.“

„Ale nemysli si, že na to jen tak zapomenu.“

„Zapomeneš,“ konstatovala jsem. „A nehádej se se mnou.“

„Fajn,“ rezignoval, až mi to bylo divný.

Dojedli jsme a Yuri nám naservíroval desert. Italské tiramisu. A bylo snad to nejlepší, co jsem v životě jedla. Kam se na něj hrabaly naše pitomé americké náhražky. Tohle byla fakt lahoda.

„Chceš ještě?“ zeptal se, když jsem se zbožným výrazem dojedla.

„Ne, stačilo. Teď ten dárek,“ vyhrkla jsem, aniž bych si uvědomila, že je to nevhodné. Kousla jsem se do rtu, ale bylo pozdě.

„Mám ho nahoře.“

„Tak jdeme.“ Zvedli jsme se od stolu a odešli do patra. Růže za tu chvilku krásně provoněly ložnici. Posadila jsem se na postel a čekala.

„Cestou domů jsem se zastavil v Miláně a nemohl jsem odolat.“ Podal mi růžovou krabici s černou mašlí a jménem Agent Provocateur. Zvědavě jsem nahlédla dovnitř a hned jsem ji zase zavřela. Měla jsem pocit, že jsem se musela i začervenat.
„Nelíbí se ti?“

„K čemu mi bude?“

„K tomu, aby ses mi mohla předvést, jak jsi dokonalá?“

„Nepřeháněj.“

„No tak, Bello, nenech se pobízet. Myslel jsem, že už jsme si to vyříkali.“ Pousmál se a sednul si na postel vedle mě.

Jeho blízkost ve mně způsobila přímo ohňostroj hormony. Praly se ve mně dva pocity. Jít se převléknout a užít si s ním jistě úžasnou noc nebo ne. Jistě, měla jsem nějakou hrdost, ale ta druhá možnost se mi líbila mnohem víc. Proto jsem se sebrala a odkráčela do koupelny. Samozřejmě mi nemohl ujít jeho pobavený pohled.

Znovu jsem otevřela krabici a vytáhla černý průhledný korzet s fialovou krajkou. Než jsem se do toho nasoukala, dala jsem si ještě dlouhou sprchu. Šněrování na zádech mi chvilku zabralo, ale když jsem si připnula podvazky a podívala se do zrcadla, byla jsem si jistá, že z tohohle se Edward jen tak nevzpamatuje. A to mi najednou bylo ku prospěchu. Nasadila jsem jemný úsměv a vyšla z koupelny.

„Tak co tomu říkáš?“ Otočila jsem se kolem své osy a čekala na zhodnocení.

„Došla mi slova.“ Pomalu ke mně přistoupil a za pas si mě k sobě přitáhnul. „Ani moje představy nebyly tak realistické,“ vysekl mi poklonu a políbil mě. „Chyběla jsi mi.“

„Ty mně taky trochu,“ připustila jsem s úsměvem.

„Jenom trochu?“

„Možná trochu víc,“ usmála jsem se a natáhla se pro další polibek.

„Budeš tohle nosit častěji?“

„Proč bych měla?“

„Třeba proto, že v tom vypadáš úplně dokonale,“ vysekl mi poklonu.

„Ještě mi řekni něco pěkného?“ Přitiskla jsem se k němu blíž a provokativně jsem se vyprsila. Ale i přes moje přání se řečmi nezdržoval. Dotlačil mě k posteli a zalehl svým vlastním tělem.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dostala mě mafie 17: