Omlouvám se, že mi to tak dlouho trvalo, ale nějak jsem se k psaní nemohla dokopat. :)
28.12.2009 (19:15) • Martina15 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1854×
12.kapitola
Nebe pláče, proto chci také
Isabella
,,Jo. Dostal jsem jí. ´´ Po mé tváři si razila cestičku slaná slza a za ní hned mnoho dalších. Všechno kolem mě utichlo a já slyšela jen tlumené dopady mých slz, které narážely na staré dřevěné schodiště. On mě využil?
Hlasitě jsem popošla o další schod dále, aby si Edward všiml, že jsem už vzhůru. Můj cíl byl asi splněn, jelikož se rozloučil se slovy, že vše dořeší doma. Jeho slíbené autíčko rozhodně nebude mít dlouhou životnost. Setřela jsem slzy, párkrát zamrkala a nasadila bezstarostný úsměv. Poté jsem konečně sešla do té zpropadené kuchyně, kterou teď momentálně okupoval můj úhlavní nepřítel. Ach, jak rychle člověk dokáže měnit názory.
,,Ahoj lásko. Jak ses vyspinkala? ´´ Při jeho sladkém tónu se mi udělalo poněkud nevolno. A nejhorší bylo, že jsem měla chuť mu rozbít jeho úsměv pánvičkou, ve které chystal směs na špagety, které se mi dnes staly tolik nenáviděným jídlem. Snad mi někdy odpustíte.
,,Tak jako ještě nikdy. Ahoj. ´´ Sladce jsem se na něj usmívala zatím, co mi chystal oběd na stůl. Musela jsem se velmi držet, abych mu do obličeje nevykřičela všechny nadávky světa. Když už se moje snahy zdály být marné, hlasitě mi zakručelo v břiše.
,,Teď papej. ´´ To si chlapečku uhodl. Vážně ti budu věřit, že si ty špagety nepřiotrávil. Aby cesta k nějakému trapnému autu byla zcela bez překážek. Tedy beze mě.
,,Myslím, že si dám něco jiného. Na špagety nemám chuť. ´´ Rychle jsem se od něj odvrátila a ironicky se usmála.
,,Dělal jsem se s tím celý ráno. Tak to snad aspoň ochutnáš. ´´ Takovou radost ti rozhodně neudělám.
,,Vážně to nechci. Ty bys měl něco sníst. Jsi teď pořád nějaký pobledlý. ´´
,,Přeskočilo ti? Co ti je? ´´ S těmi slovy hlasitě udeřil do stolu, který se začal strašidelně kývat. Opravdu jsem měla strach, že Charlie bude muset koupit nový. Vyběhl z kuchyně a já tak měla o pár vteřin později možnost zaslechnout klapnutí vchodových dveří. Tak a jsem sama.
Rychle jsem vyběhla do pokoje, oblékla se do prvního oblečení, které mi padlo pod ruku a s malou zastávkou u věšáku pro bundu jsem hnala do garáže pro auto. Hlasitě jsem vyjela na hlavní silnici a na mobilním telefonu jsem začala vytáčet Emmetovo číslo. Po prvním zazvonění se ozval jeho hluboký hlas.
,,Nazdáár. Kdopak je na telefonu? ´´
,,Ahoj Emme tady Isabella. Máš teď čas? ´´
,,Chceš si hrát se strejdou Emmem jo? ´´
,,Nech si ty nechutný řeči a za čtvrt hodiny buď před knihovnou tady ve Forks. ´´
,,A proč? ´´
,,Neptej se a přijeď. ´´
,,Rozkaz. Za momentík jsem táááám. ´´ Zakřičel a ukončil hovor. Úlevně jsem si oddechla. Tak tohle jsem zvládla.
Zpomalila jsem, jelikož poslední co bych si přála, bylo, abych trávila zbytečný čas přešlapováním před Forkskou knihovnou, kde je člověk zajímavým úkazem. Lidé v tomhle malém městečku neměli cit pro umění natož třeba kulturu. Mnozí ani neznali spisy s tvrdými deskami, nazývané knihami. Opravdu mi to velmi trhalo srdce. A tady mám já strávit nějaký čas mé existence.
Menším smykem jsem zaparkovala v ulici, která mě dělila od nepříjemného setkání. Vlastně jsem nemohla žádným způsobem přijít na to, proč jsem Emmeta volala. Co jsem si tím činem chtěla dokázat? Emmet byl poslední, kdo mohl pomoci mému už tak krvácejícímu srdci. Proč se vlastně nikdy neponaučím. Už dvakrát mi ublížil ten stejný typ osob. A mé srdce se ještě nestihlo docela zacelit. Jak by také mohlo tímhle stylem?
Už zdáli jsem spatřila svalnatou postavu, mávající mi na pozdrav. Taky bych chtěla mít někdy takovou náladu. Přes všechno se jen tak lehce přenést a nic neřešit. S mou povahou to, ale bohužel nešlo. Nad vším jsem se moc pozastavovala.
,,Ahoooooj Isíí. Jakpak jsi se dneska vyspala? ´´ Zvedla jsem oči od vydlážděné cesty, kterou co chvíli smáčely drobné dešťové kapičky, a tak donutila Emmeta ztuhnout. Možná se v mým očích odrážela bolest, která drásala mé srdce. S postupným plynutím času jsem se ujišťovala v tom, že nemám daleko k slzám. Když může nebe plakat, můžu také.
,,Jak jsi mohl ty idiote? ´´ S těmi slovy mi z očí vyhrkly slzy, které si rašily cestu po mých pocuchaných vlasech, klouzaly po mých načervenalých rtech a padaly k zemi, kde se mísily spolu s deštěm.
Zapomněla jsem jakou mají Cullenovi a spousta dalších, vlastnost a udeřila Emmeta do tváře. V té chvíli se ozvalo několikanásobné křupnutí a já zůstala s hrůzou v očích zírat na Emmeta.
Autor: Martina15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Diskuse pro článek Dokud dýchám, doufám 12:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!