Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Doktor Cullen - 10. kapitola - Bod varu

16.09.2012 (19:30) • Lorenia • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 3612×

V minulém díle:

„Můžeš mi říct, co to mělo znamenat?“ zeptala se hlasem podbarveným výčitkami.

„Co myslíš?“ Nechápal jsem.

„Myslím tvoje nepřátelské chování k Jasperovi, jasné?“ zavrčela podrážděně. Při vyslovení jeho jména jsem zatnul pěsti.

„Možná kdyby nesvlékal mou přítelkyni očima, neměl bych k tomu důvod,“ odsekl jsem tvrdě. Alice se na mě nevěřícně podívala.

„Co ti na něm vadí, Edwarde?“ vyjekla.

„Nevěřím mu,“ přiznal jsem, „A svým pocitům bezmezně věřím.“ Alice se jízlivě ušklíbla.

„Nemůžeš přece odsoudit někoho, koho ani neznáš!“

„Nemám z něho dobrý pocit a to mi stačí,“ sykl jsem a hodlal tuhle hloupou diskuzi ukončit. Alice po mě šlehla zlostným pohledem, když jsem zamířil ke vchodu.

Večer utekl rychle. Následující hodiny jsem se s Edwardem vyhýbala společnosti Jaspera Hale. Byl to zvláštní člověk, i když je pravda, že umělci se vždycky lišili od běžných lidí. Zkrátka mají svůj svět, kterému bezmezně propadají. Jejich láska a péče je směrována k jejich práci.

„Na co myslíš?“ Vyrušil mě sametový hlas podbarvený neskrývanou zvědavostí. Vrátila jsem se zpátky do reality a zadívala se do Edwardovy nechápající tváře.

„Promiň, jen jsem trochu unavená. Skoro bych usnula ve stoje,“ zasmála jsem se.

Výraz v jeho kamenné tváři se však nezměnil. Vypadal rozladěně a čišel z něj nepříjemný neklid. Takového jsem ho neznala. Vždycky byl přece středobodem celosvětového optimismu – hýřící energií, láskou a dech beroucími úsměvy. Tak proč tu teď spolu stojíme, jako bychom k sobě ani nepatřili? S jeho výrazem: „Nechte mě všichni na pokoji.“

„Ehm,“ odkašlala jsem si hlasitě, „děje se něco, Edwarde?“ Probral se ze svého nepřítomného výrazu a znovu se na mě zahleděl. Co to s ním k čertu je?

„Já… Bello, omlouvám se. Musím jít,“ řekl a zadíval se do okna na konci chodby. „Vzpomněl jsem si, že mám ještě nějakou práci. Zvládneš tu zůstat sama?“

To si dělá srandu? No ne… on to myslí fakt vážně! Nejenže se chová, jako bych byla totální vzduch! On si snad ještě myslí, že jsem na něm natolik závislá, že to bez něj nevydržím pár hodin? Tohle mě dokonale probralo k naprosté bdělosti! Cítila jsem, jak se mi žilách vaří krev a rychlostí větru ve mně vzrůstá zlost!

„Víš co? Myslím, že to zvládnu klidně i celý týden!“ odsekla jsem sarkasticky. Konečně jsem si vysloužila jeho upřený pohled, kterým mě šokovaně sledoval.

„Bello,“ zašeptal, „co to má znamenat?“ Výbuch. Ohnivý výbuch přímo v mých útrobách. On se ptá, co to má znamenat? Ježišikriste…

„Co to má znamenat?“ zopakovala jsem nevěřícně. „Já, já… celý večer byl tak krásný. Cítila jsem se fakt báječně a měla jsem zřejmě mylný dojem, že moje pocity sdílíš – “

„Bello, co to povídáš?“ zasténal. „Ať jsem s Tebou kdekoli, vždycky je to krásné!“

„Tak proč se najednou chováš, jako bych byla jen vzduch? Všechno probíhalo báječně dokud…“ Odmlčela jsem se.

„Dokud co?“ dožadoval se odpovědi. Jeho oči potemněly a rty sevřel do úzké linky. Věděla jsem naprosto přesně, kdy se ta dokonalá atmosféra vypařila do neznáma.

„Dokud jsme se neseznámili s Jasperem Haylem,“ řekla jsem přísně. Svraštil obočí a znejistěl.

„Nemůžu si pomoct, ten… ten… člověk mi vadí,“ vydechl. „Byl jsem nucen celou noc snášet jeho nemístné poznámky a hladové pohledy směřované k Tobě! Nedělalo mi to dvakrát dobře, Bello.“

Co? Takže odtud vítr vane? On žárlí! Najednou můj hněv zaplavil vzrušující pocit skoro hmatatelné hrdosti. Edward na mě skutečně žárlil! Proto to jeho nepochopitelné chování… Sklopila jsem hlavu do dlaní a zhluboka se nadechla. Ucítila jsem jeho jemný dotek na tváři, když mi zvedl bradu vzhůru.

„Bello,“ nadechl se, „netvrdím, že není mé chování sobecké a do jisté míry neomluvitelné. Choval jsem se hloupě.“

„To máš pravdu,“ ušklíbla jsem se svůdně. Nepřestával mě sledovat.

„Myslíš, že budeš schopná mi odpustit?“ optal se nejistým tónem. Kdybych měla své „období“, bez rozmyslu bych přisoudila takové prudké změny nálad právě jemu. Ale vzhledem k tomu, že jsem je na něj tentokrát nemohla svést, evidentně jsem se zbláznila. Udělala jsem krok dozadu a opřela se tak zády o dveře bytu. Nějakým nevysvětlitelným způsobem jsem měla chuť, aby mi svoje nevhodné chování vynahradil.

„No… jsem toho názoru, že to bude chtít hodně, ale opravdu hodně snahy…“

Zapřela jsem se do dveří a prstem si přejela po obnažené prohlubni ve výstřihu. Ztuhla polkl na prázdno. Rozhodně jsem mu to nehodlala usnadnit. „Bello, já…“ Zhluboka se nadechl a nepřestával mě propalovat pronikavým pohledem. Páni, jak vzrušující to bylo!

„Ano?“ pokračovala jsem vábivým hlasem a skousla si rty.

„Ty se mě pokoušíš svést?“ usmál se temně. Udělal krok vpřed.

„Oh, ne. To vážně dělám?“ zeptala jsem se s pohledem raněného štěněte a prstem jemně zavadila o ramínko šatů, které sklouzlo níž a odhalilo nahou pokožku.

Tohle byla poslední kapka. Edward mě pevně přirazil na dveře a sevřel ve svém náručí. Jeho rty se hladově přitiskly k mým a slíbávaly z nich pulzující horkost vzrušení. Prsty jsem zapletla do jeho hedvábných vlasů a přitáhla se k němu tak blízko, jak to jen bylo možné. Z hrdla se mi vydral sten, který zachytil svým polibkem.

„Sakra,“ zaklel, když naše vzrušující sbližování vyrušil zvuk mobilu. Odtáhl se a z kapsy hedvábného saka vytáhl telefon.

„Promiň, ale to musím vzít,“ řekl nevrle a hypnotizoval displej mobilu.

„Jasně,“ odvětila jsem rádoby lhostejně. Věnoval mi omluvný pohled a ze rtů mu uniklo tiché jméno… Alice…

No fajn. Zřejmě se jednalo o nějakou neodkladnou rodinnou záležitost, což ho částečně omlouvalo. Zvedl telefon a začal přecházet po dlouhé chodbě tam a sem. Jeho výrazná gestikulace vůbec nedávala smysl tak tichému hovoru. Prostě jen máchal rukama, ale z jeho rozhovoru s Alice, byť jsem napínala uši sebevíc, jsem nezaslechla ani jediné slovo. Svůj vnitřní neklid jsem nasměrovala přímo do svých nohou, což se projevilo klepáním podpatku do země. Soustředila jsem se na ten pravidelný zvuk, abych přesměrovala svoje myšlenky jinam. Raz. Dva. Tři. Čtyři. Pět a šest.

„Bello,“ oslovil mě Edwardův hlas a já vzhlédla od země o dost výš - k jeho dokonalé tváři. Z jeho výrazu bylo patrné, že konverzace s Alice nepatřila zrovna k těm nejpříjemnějším. Promnul si kořen nosu a zadíval se na mě. Proč jen byl ten pohled tak výmluvný?

„Musíš jít,“ oznámila jsem s takovou jistotou, jako bych někomu říkala, že jsem bruneta. Jasné a nepopiratelné.

„Mrzí mě to,“ zašeptal a jediným pohybem si mě stáhl zpět do náruče. Trochu jsem obměkla. Evidentně věděl přesně, co na mě platí. Mizera, usmála jsem se v duchu.

„Předpokládám, že mi neřekneš důvod,“ řekla jsem. Zatvářil se trochu zmateně.

„Nechci tě zatahovat do sourozeneckých sporů,“ odpověděl a vykouzlil na rtech trochu nucený úsměv. Prsty jsem mu zahákla o límec košile a přitáhla ho k sobě tak blízko, jak mi to jen situace dovolovala.

„Uvědom si, že teď jsme přece…“ Zasekla jsem se v půli slova a polkla na prázdno. Najednou mi došlo, že se chystám náš vztah oficiálně pojemnovat a nebyla jsem si zrovna jistá, jak by na ten fakt zareagoval. Upřeně se na mě podíval a bylo zřejmé, že čeká, co ze mě vypadne. La la lala láááá lala lá, znělo mi v hlavě.

„Co si chtěla říct?“ optal se zvědavě a já se snažila utišit tu rušivou melodii ve své hlavě. Měla jsem pocit, že se propadnu na místě. Musela jsem v tu chvíli vypadat jako chovanec nějakého ústavu, jak jsem tam přešlapovala na místě a lapala dech do plic jako němá ryba.

„No… já… ehm,“ koktala jsem nesouvisle. „Já… teda my… my… my jsme…“ Ucítila jsem jeho chladný dotek na šíji.

„Partneři,“ usmál se tak oslnivě, že jsem zapochybovala nad tím, že je denní světlo výtvorem slunce. A pak mi to najednou došlo. On to řekl… Partneři. Vážně to řekl? Jo, vážně. Já to určitě nebyla! To slovo mě příjemně zahřálo na hrudi. Zvedl mi bradu do úrovně svých rtů.

„Právě jsi definoval náš vztah,“ vydechla jsem s obdivem. Jedno jediné slovo mi dělalo takový problém vyslovit a on se prostě zářivě usměje a řekne to tak neochvějně, že není žádných pochyb o vážnosti jeho slov. Zakřenil se.

„Nemám s tím problém, Bello. Vím, co chci.“

„Vážně?“

„Ano. Chci, abys měla jasno v tom, co k tobě cítím. Nikdy v životě pro mě žádná žena neznamenala to, co ty,“ zašeptal a prstem mi pomalu obkreslil linii rtů.

„Páni.“ Zmohla jsem se jen na hluboký nádech a výdech. Vypadal, že se nad mojí neschopností náramně baví. Ale pak jeho tvář zvážněla a pohled potemněl. Očima zamířil k mým rtům. Potřeba políbit ho byla přímo nesnesitelná.

„Jo, přesně to udělej,“ řekla jsem a Edward našpulil rty do svůdného úsměvu. Čekala jsem výbuch vášně, ale jeho rty se o ty mé otřely něžně a opatrně. Jako lehký dotek vánku. Možná o to víc mě to vzrušilo, protože jsem čekala něco jiného. Slastné mrazení mi putovalo od zátylku až ke konečkům prstů na nohách. Znovu se ke mně naklonil a tentokrát mě políbil trochu odvážněji, ale přesto nesmírně hluboce a intenzivně. Ucítila jsem, jak mi Edwardovy paže svírají pas a stahují mě do nitra jeho mohutných ramen. Pootevřela jsem rty a nechala se okouzlovat sladkou příchutí jeho jazyka. Vůní jeho těla. Jak omamný ten polibek byl!

Když jsem pocítila značný nedostatek vzduchu, pomalu se odtáhl a zadíval se na mě. Ten jediný moment našeho spojení byl tak jedinečný…

„Opravdu rád bych pokračoval, ale doufám, že jsem si tím polibkem získal šanci na příští setkání,“ usmál se. K čertu! To teda jo! Rovnou na měsíce dopředu!

„Máš štěstí, že umíš neodolatelně líbat,“ odvětila jsem škádlivě a jeho ruka mi jemně přejela po tváři.

„Ale teď už vážně musím jít, Bello.“

„Já vím,“ odpověděla jsem klidně. „Hlavně neřeš žádné problémy tímhle zaručeným způsobem, jasný? Ten se hodí výhradně na usmiřování se mnou.“ Hlasitě se rozesmál.

„Beru na vědomí,“ řekl s našpulenými rty. Poslední letmý polibek a v chodbě jsem zůstala sama. Chvíli mi trvalo, než jsem vylovila klíče od bytu a trefila se do zámku, ale nakonec jsem byla úspěšná. Hodila jsem věci přes židli a padla na pohovku s pocitem, že i člověk může létat…

Autor: Lorenia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Doktor Cullen - 10. kapitola - Bod varu: