Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dohodnutá svatba... to ani náhodou!!! - 8 – Tak promiň, já nevěděla, že je to tu soukromé

28.09.2010 (09:30) • Chobotnicka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3364×

8 - Tak promiň, já nevěděla, že je to tu soukromé

Edward/Anthony

Nenávidím Volterru, nenávidím ten zpropadený život za jejími zdmi. Jsem tu sotva měsíc a už se z toho můžu zbláznit, nejhorší byl pro mě první příchod lidí. Po tak dlouhé době mimo hrad, byly myšlenky lidí v danou chvíli nesnesitelné, přímo křičely. Seděl jsem v rohu otcovy pracovny a držel se za hlavu, ale vůbec to nepomáhalo.

„Anthony!“ zakřičel najednou Caius. Přišel ke mně, zvedl mě ze země a někomu dalšímu předal.

„Odveď ho do lesa, co nejdál, ale hned!“ řekl někomu, koho jsem nebyl schopen poznat.

Čím dál jsem byl od hradu, tím se myšlenky tišily a tišily, až nakonec žádné nebyly.

„Už je to dobrý, můžeme zastavit,“ řekl jsem a konečně se podíval na mého zachránce.

„S tebou to pěkně zamávalo. Caius si to myslel a tak jsme tě šli hledat,“ řekl Dem a koukal se vyděšeně na mě.

„Dík, ale nech si ty pohledy. Sám jsem nevěděl, jak zareaguju, jinak bych sám odešel co nejdál.“

„Neměl jsi to podceňovat.“

„Máš pravdu, neměl, ale stalo se, byl jsem pryč moc dlouho a hodlám zase na dost dlouho zmizet hned, jak mě pustí.“

„Na dlouho asi ne, nezapomeň, že se budeš brzo ženit a tady na hradě,“ dloubl do mě loktem Dem.

„Musíš mi to připomínat? Já totiž na tohle rád zapomínám.“

„Neměl bys na to zapomínat,“ řekl káravě Dem.

„Neboj, on se Aro připomene. Upíři nezapomínají,“ poznamenal jsem jízlivě.

„Aro, no jasně,“ ušklíbl se.

„Ty nemáš hlad, že seš tu se mnou?“ zeptal jsem se, protože mi to přišlo divné.

„Mam, ale Caius a Marcus se pak o můj jídelníček postarají, neměj obavy.“ Nějak podezřele se usmíval, ale raději jsem to nechtěl vědět.

„Ty někam spěcháš? Já myslel, že si skočíš na lov,“ ptal se Dem.

„To bych mohl. Hele, to jsem vypadal tak hrozně, že mě vyháníš na lov?“ ptal jsem se s pozvednutým obočím.

„Nechtěj vědět, jak jsi vypadal.“

„Dobře, už se ptát nebudu. Počkáš tu na mě?“ ptal jsem se při zvedání se ze země.

„Od toho tu jsem.“

Na nic jsem nečekal a vyrazil si zalovit.

Mezitím ve Forks

Bella

Sedím ve školní jídelně, nejdál od všech a sama. Před sebou mam jídlo, ale dneska ho jíst nebudu, protože jsem ráno byla na lovu, takže ho jen tak převaluju a při tom myslím na návštěvu, která dneska přijede. Jane, Alec, Felix a Demetri moji kámoši z Volterry.

Hluk v jídelně najednou utichl a to upoutalo mojí pozornost. Zvedla jsem oči od jídla a podívala se ke vchodu. Upíři. Jídelnou to zašumělo a rozběhl se jiný šum, tichý a intenzivní.

Černovlasá hora svalů s blondýnkou a blonďák s černovláskou si došli pro jídlo a sedli si na opačný konec jídelny, přesně naproti mě. No, alespoň mam lepší rozhled. Sledovala jsem je dál a všimla si toho, že se s nikým, kromě sebe, nebaví, ale to já taky ne.

Blonďák nejspíš vycítil můj zkoumavý pohled a zaměřil se na mě. Jeho pohled byl soustředěný a pak zmatený? Otočil se na černovlásku ve svém objetí a ta jenom zakroutila hlavou.

„Potřebovali bychom Edwarda, kde vůbec je?“ ptal se černovlásky šeptem, který by normální člověk nezaslechl ani kdyby seděl vedle nich.

„Něco neodkladného vyřizuje, ale měl by se do měsíce vrátit,“ řekla černovláska.

„Taky bych se chtěl ulít ze školy,“ řekla hora svalů a při tom mrkl na blondýnku po svém boku.

„Emmette!“ zanaříkala černovláska.

„No co,“ řekl s úsměvem Emmett.

Jídelnou se roznesl zvuk zvonku upozorňující na konec přestávky. Posbírala jsem svoje věci a vydala se na další hodinu trigonometrie a ještě ji mám společnou s tím blonďákem.

Z jídelny jsem odcházela mezi posledními a tudíž i jako poslední přišla do třídy. Bohužel pro mě, protože poslední místo zbylo vedle blond upíra. To nám museli sebrat jednu lavici? Měla jsem ráda svoje místo na druhém konci třídy.

Odhodlaně jsem si vedle něj sedla. Nejdřív si mě nevšímal, ale moc dlouho to nevydržel, jak se otočil a nadechl, zkoprněl, vytřeštil oči a zaklapl pusu bez jediné hlásky. Nadechoval se znovu ke slovu, ale přerušil ho zvonek a příchod učitele.

Půl hodiny na mě jenom zíral, až nakonec vzal papír a něco na něj začal psát. Během chvilky se onen papír objevil přede mnou. Podívala jsem se na něj s pozvednutým obočím, jenom naklonil hlavu k papírku, takže mi nezbude nic jiného než si to přečíst. Se zamračeným obličejem jsem se podívala na papír.

- Kdo jsi? Protože člověk určitě ne!

No, co na tohle napsat?

- Santa claus.

S poťouchlým úsměvem jsem mu podala papír zpět.

- Hahaha… pravdu!

- Nějaký drzý nemyslíš a vůbec, co je ti potom?

- Hodně, protože jsi na našem území.

- Tak promiň, já nevěděla, že je to tu soukromé.

- Není. Co jsi zač?

On je jak štěnice.

- Už jsem ti to jednou psala. Santa.

- Ten chodí v červeném oblečku a není to holka.

- Proč by Santa nemohl být holka? Víš, jak se tomu říká? Diskriminace!

- Diskriminace?

- Jasně upírku.

Zíral na to slovo docela dlouho než odpověděl.

- Upírku?

- A ne snad? Moc dobře vím, co jsi ty i tvoje rodina.

Poťouchle jsem se usmála a poslala zpět a kochala se jeho zaraženým pohledem.

- Co jsi zač?

Už zase.

Zvoní! Zmuchlala jsem papír, na který se koukal ve snaze ho získat a zničit, ale předběhla jsem ho. Ukázala jsem mu papír na svojí dlani tak aby to viděl jenom on a nechala jsem ho vzplanout. Ten pohled mi za to stál.