Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dohodnutá svatba... to ani náhodou!!! - 6 – Škola

05.04.2010 (09:30) • Chobotnicka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4273×

6 – Škola

Bella

Hned ráno jsem sedla do svého auta a vyrazila směrem škola.

Před školu, jsem dorazila kolem půl osmé a na parkovišti bylo pár aut. Na prstech jedné ruky bych je spočítala.

Rychle jsem zaparkovala, popadla batoh ze sedadla spolujezdce a namířila si to směr kancelář. Našla jsem ji bez problémů, měly ji už od vstupních dveří značenou. Zaklepala jsem na dveře a po chvilce je otevřela.

„Dobrý den, jsem Isabella Swan a mám sem dneska nastoupit,“ řekla jsem starší ženě sedící za stolem.

„Ano, ovšem, už na vás čekám. Pojďte dál,“ řekla mi a mávla na mě rukou.

„Mám to všechno připravené. Jenom mi prosím vyplň tyhle papíry,“ řekla a strčila mi pod nos kopu papírů a propisku k tomu.

Přenesla jsem si je ke stolku v rohu místnosti a rychlostí blesku je začala vyplňovat.

„Hotovo,“ oddychla jsem si po neskutečně dlouhé době. Musela jsem používat lidskou rychlost, jaká to otrava.

„Už to máš? Tak mi to dej a tohle je tvoje.“ Vzala si ode mne papíry a do ruky mi dala rozvrh hodin a plánkem školy.

„Učebnice?“ optala jsem se.

„No vidíš, na to bych málem zapomněla,“ vyhrkla a zmizela v nějakých dveřích, kdy se během chvilky zase objevila a nesla hromadu učebnic. Položila je na pult přede mne.

„Tady je máš. Jo a ještě tenhle papír ať ti podepíšou všichni vyučující. Na konci týdne mi ho přines,“ řekla a už se zase věnovala papírům na stole.

Popadla jsem učebnice a půlku jich strčila do batohu, tu druhou s rozvrhem, papírem pro učitele a plánkem školy vzala do ruky.

Nabrala jsem směr parkoviště a moje auto, kdy jsem se rozhodla nechat věci, které dnes nebudu potřebovat.

Sotva jsem vyšla z prvních dveří budovy, do někoho jsem vrazila a knihy z ruky přistály na zemi. Ihned jsem je začala sbírat a periferním viděním zahlédla jeden pár rukou, které mi pomáhaly. Zvedla jsem zrak a střetla se s modrýma očima nějakého blonďáka.

„Promiň, nechtěla jsem do tebe vrazit,“ začala jsem se omlouvat.

„To je v pořádku. Já jsem nedával pozor.“ Obhajoval můj čin a při tom mi podával zbytek knih.

„Dík za pomoc,“ slušně jsem poděkovala, přece jsem slušně vychovaná.

Nevěřícně na mě zamrkal.

„Ne-není zač. Ty jsi tu nová?“ ptal se.

„Jo, včera jsem se přistěhovala,“ odpověděla jsem a zářivě se na něj usmála.

Chvilku nebyl schopen slova a já se jeho reakcí docela bavila.

„Mike Newton a ty?“ Natahoval ruku k pozdravu.

Zvedla jsem ruce plné knih na omluvu, proč ji nepřijmu.

„Isabella Swan, ale říkej mi Bello nebo Izzi.“ Hodila jsem na něj další zářivý úsměv a jeho srdce začalo vynechávat.

,Upsík… asi bych se měla začít krotit, jsou to přeci jenom lidé.´

„Já jdu k autu, takže bys mě mohl nechat projít těmi dveřmi, ve kterých stojíš?“ zeptala jsem se mile a zakázala si použít úsměv.

I přes to měl problém to rozdýchat. Budu si muset dávat hodně velký pozor jinak by některý kluk mohl dostat infarkt. Infarkt v 17.-ti letech je docela podezřelý.

„Jo, jasně!“ vyrazil ze sebe a ustoupil ze dveří.

Ramenem jsem si otevřela dveře.

„Gentlemani už vymřely,“ zamumlala jsem s povzdechem.

Parkoviště bylo plné lidí a tak jsem rychlou lidskou chůzí došla k autu. V autě jsem si vzala jenom věci, které dneska potřebuji a vydala se zpět do školy.

První hodinu jsem měla matematiku, učebnu nebylo těžké najít, a tudíž jsem to stihla těsně před zvoněním. Sotva jsem se objevila ve dveřích, utichla veškerá konverzace ve třídě a zraky všech se upřely na mě. Rychle jsem očima vyhledala nejbližší volné místo a vydala se k němu s pohledem upřeným do země.

„Ahoj je vedle tebe volno?“ zeptala jsem se černovlasé dívky s brýlemi.

„Jo, jasně. Posaď se,“ řekla a mile se na mě usmála.

„Jsem Angela a ty jsi Isabella že?“

„Jenom Bella nebo Izzi, to všichni vědí, jak se jmenuji?“ ptala jsem se jí.

„Jo. Tohle je malé město a nový žáci sem jen tak nepřijdou. Jsi žhavá novinka,“ řekla mi a smířlivě se na mě usmála.

,Tak s touhle holkou si budu rozumět,´ usmála jsem se pro sebe.

Chtěla jsem se jí zeptat i na pár jiných věcí, ale do třídy vešel učitel a já mu musela předat papír k podepsání. Takhle to pokračovalo celé dopoledne, naštěstí mě nikdo nenutil se veřejně představit.

Byla poslední hodina před obědem a pro mě poslední. Musím jet domů, protože mi přivezou zbytek věcí z Volterry a mého miláčka. Už se nemůžu dočkat, až s ním večer vyjedu a pocítím tu volnost z rychlé jízdy.

Ze snění o rychlé jízdě mě přerušil zvonek ukončující hodinu. Sbalila jsem učení do tašky a vypadla ze třídy. Byla jsem v půlce cesty ven z budovy, když mě do nosu uhodila vůně neznámých upírů. Rychlostí blesku jsem se otočila směrem, odkud ta vůně přicházela a zahlédla čtyři postavy mizející směrem do jídelny.

,Co dělají upíři ve škole?´ divila jsem se.

Vegetariáni, jediné možné vysvětlení jejich přítomnosti. No jenom doufám, že s nimi nebudu mít žádné problémy.

Došla jsem k autu, hodila batoh na sedačku spolujezdce a vyrazila domů.