Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dohodnutá svatba... to ani náhodou!!! - 14 – I ty, Brute?

19.12.2011 (12:45) • Chobotnicka • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2618×

Den u Cullenů byl takový klidný. Sice jsem nechápala svoje usnutí v Edwardově pokoji, ale vždy, když mi Marcus hrával, usnula jsem, možná to bylo tím. Esmé byla dokonalá kuchařka, což mě u upíra velice udivilo, ale když mi vysvětlila, že jako člověk to milovala a byl to její koníček, tak se nebylo čemu divit.

Nakonec jsem se se všemi rozloučila a jela k sobě domů, dokonce svým autem, které jsem tam posledně nechala.

Pomalu jsem přijížděla po příjezdové cestě k domu, ale před domem stálo jakési neznámé auto. Zamračila jsem se, protože mi nikdo nedal vědět, že se tu staví. Kdo to, proboha, je?

Ostražitě jsem vystoupila z auta a vydala se k domu. Velice opatrně jsem otevřela dveře, které byly z nepochopitelných důvodů odemčené.

„Překvapení,“ ozvalo se několikahlasně a já jsem najednou putovala z jednoho objetí do druhého.

„Kde se tu všichni berete?“ zeptala jsem se nechápavě a vyjeveně zírala na shromáždění v mém obývacím pokoji.

„Měli jsme pár kilometrů odtud nějaké povinnosti a tvoje mamka chtěla, abychom tě jeli zkontrolovat,“ ujala se vysvětlování Jane.

„Pár kilometrů odtud? Nejsem spíš já ta povinnost na vyřízení?“ řekla jsem s pozvednutým obočím.

„Jane, nedráždi ji a řekni jí to,“ vložil se do toho Demetri.

„Děkuji ti,“ poděkovala jsem s úsměvem.

„To nebylo kvůli tobě, ale byla by škoda zničit něco v tomhle hezkém domě, nemyslíš?“ řekl Demetri.

„Přesně, už víme, že házet umíš, nemusíme mít ukázku,“ přidal se i Felix.

„I ty, Brute?“ zavrčela jsem a zamračila se na Felixe.

„Klid, krásko, my nejsme ti špatní, ty jsme nechali doma,“ vložila se do hovoru opět Jane a přitom mě láskyplně objala.

„Ráda vás opět vidím,“ řekla jsem nakonec uvolněně, položila se do Janina objetí a na všechny se od srdce usmála.

„Pár dní tu s tebou zůstaneme,“ zašeptala mi do ucha, Jane.

„To vás nikdo nebude potřebovat?“ zeptala jsem se udiveně.

„Ve Volteře je poslední dobou klid,“ odpověděla mi nezaujatě Jane a přitom pokrčila rameny.

„Máme povolení,“ řekl Felix.

„Od matky,“ řekla jsem místo něj a Felix mi to potvrdil souhlasným kývnutím.

„Máme novinky,“ zašveholila radostně Jane.

„Jaké? Aro dostal rozum?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Anthony se ukázal ve Voteře,“ začala Jane a Felix s Demetrim na ni zavrčeli.

„Nesmíš nic říkat, tohle neměla vědět,“ vrčel na Jane Demetri.

„Klid, já nic neřeknu, jenom jí chci říct, jaký je to fešák. Lepšího chlapa ti fakt vybrat nemohli,“ říkala radostně Jane.

„Jane!“ zavrčel Felix.

„Vždyť už mlčím, víc jí neřeknu,“ rezignovala nakonec.

„Ani tohle neměla vědět, víš, jak bude Aro vyvádět, až se to dozví?“ zeptal se Jane Demetri.

„Vždyť jsem jí skoro nic neřekla,“ bránila se.

„Hej… já jsem tady! Jsem snad průhledná?“ Oni mě normálně ignorovali!

„Zlato, nejsi průhledná, ale znáš je, když se ti tři chytí,“ řekl někdo za mnou. S úsměvem na tváři jsem se otočila za hlasem a vrhla se dotyčnému do náruče.

„Alecu, už jsem myslela, že jsi zůstal ve Volteře a vykašlal ses na mě.“ Smutně jsem se na něj dívala.

„Ale no tak, to bych ti přece neudělal, Bello, na to mě přece znáš až moc dobře.“

„Mohla tě ulovit nějaká upírka a udržet tě tam,“ začala jsem do něj nevině šít.

„Jo, to by mohla, ale ani ona by mi nemohla zakázat jet se podívat za mým nejmilejším poloupírem na světě,“ řekl milovaně Alec.

„Jsi zlatíčko,“ řekla jsem Alecovi a dala mu na tvář mlaskavou pusu.

„Hej… proč on dostal pusu na přivítanou a já ne?“ ozval se dotčeně Demetri.

„Ty si ji nezasloužíš.“ Vyplázla jsem na něj jazyk.

„Bello?“ řekla najednou Jane.

„Ano? Potřebuješ něco?“

„No… jo… na lov. Víš, my jsme jaksi dlouho nic nejedli,“ dostávala ze sebe pomalu.

„Cože? To jste se nemohli nakrmit, než jste sem jeli?“ řekla jsem naštvaně.

„My jsme vypadli tak trošku moc rychle.“

„A to jste nemohli něco ulovit třebas cestou?“ nedala jsem se jen tak.

„Když my jsme vážně spěchali,“ snažila se ospravedlnit jejich hladovění.

„Nejraději bych vás všechny nechala vyhladovět, na to mám lidi v tomhle okolí ráda. Dobře, běžte, ale někam hodně daleko. Nechci… upozorňuji, nechci si v žádných místních novinách přečíst článek o nevyřešené vraždě,“ upozornila jsem je na jeden důležitý fakt a přitom si povzdechla.

„Mam nápad, my si zajdeme na lov a ty se zatím vyspíš. Ráno se tady sejdeme a Demetri ti udělá tvojí oblíbenou snídani. Co ty na to?“ navrhla Jane.

„Lívance se skořicovým cukrem,“ řekla jsem zasněně.

„Tak my jdeme a ty se koukej prospat,“ zavelel Demetri a stál už mezi dveřmi.

Jen co se za nimi zavřely dveře, šla jsem do patra, kde byla koupelna, do které moje nohy směřovaly. Shodila jsem ze sebe veškeré oblečení, zalezla si do sprchy, pustila na sebe teplou vodu a blaženě zavrčela. Padající voda ze sprchy mě hrozně uklidňuje a ráda v ní relaxuju. Po hodně dlouhé době jsem vodu vypnula, obalila kolem sebe osušku, která visela na věšáku před sprchou, a vydala se do své ložnice pro čisté oblečení.

Už oblečená jsem sešla zpět do přízemí, v obývacím pokoji jsem zeptala televizi a pokračovala do kuchyně.

Kuchyň a obývací pokoj dělí veliké šoupací dveře, a když si dělám večeři, vidím přitom na televizi. Zrovna v ní běžely zprávy, kde ukazovali fotky nezvěstných lidí a podávali zprávy o nevyjasněných vraždách, při kterých hledají svědky. Kolik těch lidí, co se objeví ve zprávách, mají na svědomí upíři? Kolik z nezvěstných jich je novorozených? Je to šílené, ale tohle je životní cyklus, do kterého patřím. Bohužel všichni upíři se nemohou živit zvířaty, za chvíli by nebylo z čeho se živit, ale to samé se může stát s lidmi. Co když lidé jednou nebudou? Čím se potom budeme živit? Ne, nebudu se tímhle zabývat, ne teď a ne v tuhle chvíli.

Vzala jsem jídlo, zastavila se u lednice, ze které jsem vyndala půllitrovou lahev s krví, a šla si sednout k televizi. Od té chvíle, co se mi stal ten nepříjemný incident ve škole, piju pravidelně krev, kterou mám v lednici do zásoby.

Po jídle jsem všechno nádobí po sobě umyla a dala na odkapávač s tím, že ho ráno uklidím, a vydala se spát. Cestou jsem ještě v obýváku vypnula televizi a všude pozhasínala. Zamkla jsem i vchodové dveře, protože nevím, kdy se ti pošuci vrátí. Jednou už se sem dostali, tak to podruhé zvládnou taky. Zalezla jsem do své postele, zkontrolovala budík v mobilu a pomalu se ponořila do říše snů.

Opět veliké dík Blotik za její korekturu. :o)

Autor: Chobotnicka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dohodnutá svatba... to ani náhodou!!! - 14 – I ty, Brute?: