Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dohoda 59. kapitola

17.07.2010 (07:00) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 7254×

59. kapitola

 Carlisle:

Billyho návštěva a prosba nás všechny překvapila, ale nemohl jsem jinak. Nemohl bych nečinně zůstat doma, zatím co někdo potřeboval moji pomoc. No a také jsem se chtěl pokusit přijít na kloub té záhadě, proč se k nám náhle smečka chová tak přátelsky. Jako by pro ně přítomnost upírů byla naprosto přirozená.

Chvátal jsem za Billym se svou brašnou v ruce. Esme se držela hned vedle mě a Alice s Jasperem za námi. Věděl jsem, že se mě báli nechat jít samotného a Alici jsem dost podezíral, že to pro ni nebyl jediný důvod.

Miloval jsem svou dceru, ale to neznamená, že jsem si neuvědomoval její panovačnost. Nesnášela, když se něco dělo a ona o tom nevěděla. Chtěla mít stále o všem přehled, ale smečka její vize zatáhla neprostupnou mlhou. Nevydržela by sedět doma a nemít ani ponětí, co se děje. Musel jsem se tomu pousmát.

Cesta nám ubíhala v tichosti, až jsem to nakonec nevydržel.

„Co se vlastně stalo,” zeptal jsem se k Billyho zádům.

Ohlédl se po mě.

„S vašim příjezdem se začalo měnit příliš našich lidí...”

„Jak s našil příjezdem?” zarazil jsem se.

Billy zpomalil, aby jsme byli vedle sebe. Jako by to bylo na delší rozhovor. Dychtivě jsem čekal na jeho slova. Vlci z La Push mě vždycky fascinovali a nyní jsem měl možnost se o nich konečně dozvědět více...

„V naší krvi se přenáší gen, díky němuž se měníme. Aktivuje se ale jen pokud se poblíž objeví někdo z vašeho druhu.

„Takže za vaše přeměny můžeme my?” zeptal jsem se už celkem zbytečně. Dávalo to docela smysl. Věděl jsem, že vlci mají chránit jejich lid a proměna v případě ohrožení byla vlastně dokonalou ochranou a přizpůsobením.

„Za poslední desetiletí se u nás mění většina dospívajících a už to patří k našemu způsobu života. Vždy se však měnili postupně. Když jste se tu však teď objevili, tak se jich proměnilo několik naráz a dají se dost těžko zvládnout.”

„Takový vlčí baby-boom,” ozvala se pobaveně Alice. Jasper její náladu však sdílet nedokázal.

„Jak - těžko zvládnout?" Slyšel jsem v jeho tónu, že smečka nezvladatelných měničů, kam jsme vlastně mířili, mu na klidu moc nepřidávala.

Billy se pobaveně zašklebil jeho zaraženému výrazu.

„Chvilku to prostě trvá, než si na tu změnu přivyknou.”

Do nastálé napjaté atmosféry se z levé strany ozval hlučný lomoz, až jsem i se zbytkem rodiny nadskočil. První co nás napadlo byl někdo ze smečky, ale z křoví na nás vykoukl povědomý obličej.

Zamžourala na nás zvídavá dětská očka a na tváři klučiny se objevil široký úsměv.

„Aby sis taky něco nechal ujít,” protočil oči Billy.

Klučina se mu v odpověď jen zašklebil a dál věnoval pozornost nám.

„Ahoj,” usmála se na něj Esme. Viděl jsem, jak při pohledu něj úplně taje.

„Ahoj.” Oplatil jí úsměv a přicupital k nám. Poskakoval okolo, jako by přítomnost čtyř upírů byl vlastně naprosto normální způsob jak trávit odpoledne.

„Jak to, že nás vždycky najdeš?” žvatlala na něj Esme mateřsky.

„Protože dokážu vycítit upíry na několik mil daleko,” zahlásil hrdě, že mi na konci chybělo už jen „heč!”.

„Jacob je třetí přímou generací měničů a díky tomu má výborné smysly už teď,” vysvětlil Billy, než jsem měl vůbec možnost se ho zeptat či se jen zatvářit překvapeně.

Alici však zarazilo něco jiného.

„Jacob?” Tohle jméno jí bylo až příliš povědomé.

Billymu trvalo jen okamžik než mu došlo odkud vítr fouká. Měl jsem stále nedobytnější pocit, že toho o nás ví až nepříjemně hodně.

„Jména se u nás v rodině často dědí. Jacob je můj vnuk.”

Přemýšlel jsem o návaznostech a všechny nové informace si utřizoval. Naše malá skupinka tedy na chvíli opět zmlkla. Mlčeli jsme dokud jsme nedorazili k vesnici, což vlastně nebylo už moc dlouho. Tam jsme však překvapeně strnuli při tom pohledu. Billy se zastavil s námi a bavil se naší reakci, zatím co Jacob se rozběhl dopředu.

Vesnici tvořily jednoduché domky a okolo nich bylo pár zahrádek. Uprostřed byla dovádějící skupinka dětí nejrůznějšího věku. Co nás však tak překvapilo byli tři vlci, kteří líně leželi opodál. Jako by to bylo naprosto běžné, aby se vám za domem rozvaloval vlk velký jako statný kůň.

Jak jsme se blížili, teprve se zvedli a klidně zamířili k nám.

Vlci šli s námi skrz vesnici dále. Do nosu mě uhodila slaná vůně moře. Zastavili jsme kus od něj. Pokud nás před chvílí šokoval pohled na vlky ve vesnici, tak to nebylo nic ve srovnání z našim úžasem nyní. Před námi bylo šest vlků a tři další členi smečky, ale v lidské podobě.

Do nosu mě uhodil zvláštní pach. Byla to nepříjemná směsice dvou už známých pachů. Krve a vlků. Pohledem jsem hned přejel po těch před sebou. Měli potrhanou srst místy nasáklou krví. Ani jsem nechtěl vědět, jak k těm zraněním přišli. Nebyl to určitě moc hezký pohled.

Billy se vydal k nim a já ho následoval. Za zády jsem uslyšel hlesnutí Esme. Děsil ji ten pohled, počet vlků a především to, že jsem se k nim okamžitě vydal. Musel jsem si sám přiznat, že jsem měl srdce skoro až v krku, ale nic takového mě nemohlo zastavit.

Pohyboval jsem se pomalu a tak aby na mě viděli. Nechtěl jsem zavdat příčinu k jakémukoliv nepokoji. Oni se však chovali docela klidně. Jako by jim ta bitka už k vybouření stačila. Tedy alespoň pro tuhle chvíli.

Z místa opodál nás sledoval kaštanově zbarvený vlk s bílými tlapami. Podle jeho chování jsem po chvíli došel k závěru, že musí být něco jako vůdce jejich smečky. On to však schytal asi nejvíce. Seděl nakřivo a jako by trochu skříplý. Musel mít zlomená nějaké žebra a možná i kosti v rameni. Pohledem sledoval celou situaci před sebou, ale k nám neudělal ani krok.

Postupně jsem ošetřoval zraněné. Museli se kvůli tomu přeměnit do lidské podoby, protože přes hustý kožich nebylo na rány ani vidět. Nakonec zbýval už jen jejich vůdce. Ten si tam ale stále jen seděl a koukal na nás. Neměl evidentně ani za mák v úmyslu se k nám přiblížit a měnit se. Částečně jsem to chápal. Byl zraněný a v lidské podobě byl zranitelnější.

Jeho důvěra asi měla své meze a my se k ní právě dostali.

„Ephri,” zavolal na něj Billy, ale bez reakce. „No tak, aspoň ty bys měl mít rozum!”

On byl ale zřejmě jiného názoru. Billy tam jen stál a mračil se na něj.

„No to je skvělý!” zavrčel nakonec.

„O co tu jde?” zeptal jsem se.

„Ephri je alfa smečky a tak proti němu nepůjde žádný z vlků, ostatní jsou moc slabí a aby jste ho zkusili přidržet proti jeho vůli vy, tak to by mohlo skončit dost špatně.”

Takže jediná možnost byla, aby se nechal ošetřit dobrovolně. A on to moc dobře věděl. Byla to docela bezvýchodná situace. Napjaté ticho přerušilo až radostné zavýsknutí.

Jacob se vyšvihl okamžitě na nohy a rozběhl. Mířil přímo k moři. Nevěřícně jsem na něj hleděl, když se řítil bez zpomalení přímo k vodě. V okamžiku, kdy měl ale čváchnout botou do vody však dostoupl kousek nad ni. Jako sochy jsme hleděli na Jacoba, který doslova běžel po vodě.

„Jak... jak to udělal?” hlesl jsem nevěřícně.

„On ne,” pousmál potutelně se Billy. Za chvíli se okolo nás prohnal i dav dalších dětí. Dospělí se zatvářili nadšeně, ale děti své nadšení dávali dost hlasitě najevo. Jen my jsme netušili proč. Mohli jsme jen sledovat Jacoba řítícího se dopředu. V příští chvíli jsme odpověď dostali.

Z vody kus od břehu se vyšvihla drobná postava až se okolo rozstříkla voda. Dostoupla na neviditelnou zem nad hladinou a v příštím okamžiku až jí Jacob visel na krku. Párkrát jsem zamrkal, ale bylo to skutečné.

„Bello,” ozval se za mnou Alicin hlas, která se jako první probudila z šoku.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dohoda 59. kapitola: