Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dohoda 52. kapitola

23.06.2010 (08:15) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6270×

52. kapitola

 Alice:

Naprosto v šoku a neschopna se pohnout či cokoliv říct jsem tam stála. Přesně tak mě našli i ostatní. Jasper s Edwardem, Rose a Emmettem vrazili dovnitř. Slyšela jsem je, ale stále jsem jen zírala na to pitomé prázdné okno. Kdyby nebylo obálky v mojí ruce, tak bych si myslela, že už jsem dočista zešílela.

„Alice?” obrátil mě opatrně Jasper čelem k sobě.

Znova jsem se pro jistotu podívala k oknu, ale nic. Dokonce i moje vize zase fungovaly tak jak měly a to se mi v její blízkosti nedařilo.

„Edwarde, co je jí?”

„Netuším, je naprosto mimo,” zavrtěl hlavou.

Jasper se na něj podíval stylem 'Toho bychom si bez tebe tedy nevšimli' a znovu se zaměřil na mě. Zpozoroval obálku v mé ruce a vzal mi ji, jako by v ní mohla být odpověď na mé zvláštní chování. To mě konečně probralo.

Okamžitě jsem mu obálku vyrvala z rukou a vrhla na něj zuřivý pohled, že o krok ustoupil vzad.

„Ta je moje!” zavřeštěla jsem. Opatrně jsem po ní přejela, jestli mi ji někde nenatrhl. „Dostala jsem ji,” zamumlala jsem už klidněji a zcela soustředěná jen na ni. „Od Belly.”

Stačilo to poslední slovo a procento šílenců v místnosti značně vzrostlo. Edward nejprve strnul a pak se vrhl ke mně. Zastavil ho až Emmett, který moc dobře viděl zuřivost s jakou jsem bránila svůj poklad před Jasperem a ani si netroufal odhadovat, jak by dopadl Edward.

Opatrně jsem utrhla rožek obálky a prstem ji po jedné straně roztrhla. Z obálky vklouzly dva úzké lístky. Byly to vstupenky na přehlídku kolekce Chanel přímo v Paříži.

„Vážně moc chytrý,” zabručela Rosalie.

Na lístky se taky lačně dívala, ale moc dobře si uvědomovala, že se tam nemáme jak dostat.

„Alice...” začal na mě opatrně Jasper.

Zamračila jsem se na něj a rovnou ho tak utla.

„Raději bychom to měli vyřešit doma,” poškrábal se Emmett za uchem. Znělo to od něj nezvykle rozumně.

Potichu jsem se protáhla oknem koupelny. Věděla jsem moc dobře jak to dopadne, ještě než jsme dorazili domů. Všichni mi to okamžitě zatrhli. Konalo se to přímo uprostřed Paříže a přes den. Já se ale tak snadno nevzdávám. Opatrně jsem protáhla i obě nohy, abych si nepoškrábala lodičky. Na prchání byly sice hrozný, ale když do Pařížem, tak stylově ne?

Doskočila jsem a rychle vyrazila ke garáži. Jen jsem se však proplížila dovnitř, vyděšeně jsem ztuhla. Stála tam Rose a s pohledem zabodlým do mě začala tiše poklepávat botou o podlahu.

„Rose,” sykla jsem prosebně.

„Kam si jako myslíš že se ženeš,” odpověděla mi taky šeptem. „Máš snad dva lístky né?”

Po tváři se mi rozlil široký úsměv a měla jsem co dělat abych se na ni nevrhla a neobjala ji. Rychle jsem zamířila ke svému Porchi, ale Rose mě pohybem ruky zastavila a ukázala na svoje auto.

„Proč nemůžeme jet mým?”

„Protože moje je rychlejší,” odsekla, „a protože jsem ostatním vypustila benzín.”

Málem bych zapomněla, jak je Rose nebezpečný záškodník, teď jsem to ale musela ocenit. Venku začínalo teprve svítat a jestli budeme mít štěstí, tak budeme už pár kilometrů od domu, než ostatní zjistí, že netrávíme v koupelně svou obvyklou raní hodinku a půl.

Rose se na mě podívala a já kývla. Prudce nastartovala motor a sešlápla plyn až podlaze. Prudce jsme vyrazili vpřed a já tak měla jen setinu vteřiny abych na ni zařvala.

„Stůj!”

Stočila to přesně včas, abychom nenarazili do barikády zbytku naší rodiny. Naštvaně jsme se podívali na Carlisla s Esme a Edwrada, kteří zatarasili cestu od domu. Za nimi váhavě postával i můj Jasper s Emmettem.

„Kam si probůh myslíte, že jedete?! Myslel jsem, že máte dostatek rozumu,” zavrčel Carlisle. „Když už ho neměl někdo jiný,” dodal už tišeji.

Založila jsem si umanutě ruce a zahleděla se na palubní desku. Rose však měla v tváři trochu provinilý výraz. Srab jeden!

„Dneska bude hezky, takže do školy stejně nemůžeme,” odsekla jsem.

„Alice, sama přece moc dobře víš, že tohle nejde,” zkoušela to Esme po dobrém. „Nemůžete se uprostřed dne procházet mezi lidmi.”

Slunce se již začalo šplhat nahoru a tak se na naší pokožce začala rozehrávat třpytivá záplava. Nemusela tak vůbec dodávat, proč to nejde.

„Ale já je dostala od Belly k narozeninám...” podívala jsem se na ni prosebně.

„Asi si to neuvědomila a...”

V kabelce mi zavrčel mobil. Moje číslo téměř nikdo neznal, tak mě to překvapilo. Vytáhla jsem ho a podívala se na něj. Otevřela jsem zprávu od neznámého příjemce a vytřeštěně na ni koukala.

Všechno nejlepší a taky jako částečná omluva, že jsem se nerozloučila.

To však nic nebylo oproti tomu co následovalo. Rose doslova kvikla. Zírala nevěřícně na své ruce a pak i na každičkou část svého těla kam dohlédla a kterou se mohla natočit ke zpětnému zrcátku. Mě to trvalo o chviličku déle.

Zbytek naší rodiny se v ranních paprscích třpytil, ale my ne. Jako by nad námi žádné slunce nebylo. „Já je necítím,” vyjekl Jasper a Edward se na něj podíval s výrazem, že je na tom úplně stejně. Něco takového jsme už ale jednou zažili, ve Volteře...

„Bella,” zašeptala jsem.

„Může mi někdo vysvětlit co se tu děje?” vyjekla Rosalie.

Přelétla jsem pohledem zbytek rodiny a pak se teprve podívala na ni.

„Děje se to,” odpověděla jsem jí nejklidněji jak jsem byla schopná, „že bys na to měla šlápnout než nám uletí letadlo!”

Rosalie na mě okamžik ještě zírala, než mě poslechla. Tentokrát se nás už nikdo nesnažil zastavit. Buď konečně uznali, že teď už by nic hrozit nemělo, nebo byli ještě v šoku. Na tom ale nezáleželo, hlavní bylo, že opravdu jedeme!

Jediné co mě tak tížilo byl pocit, jako by se tím snažila se mnou Bella dodatečně rozloučit. Omluvit, že nás jen tak vyškrtla ze svého života.

Bella:

Stála jsem u okna svého pokoje a pozorovala větve stromů pohupujících se ve větru. Dala bych nevím co za Alicin výraz, když jí došlo co je tím pravým dárkem. Den, kdy se nemusela skrývat, možnost užít si to, co jí bylo dávno ukradeno aniž by to mohla nějak ovlivnit.

Cítila jsem okolo ní i Rose, kterou vzala sebou, svůj štít. Nejsilnější, jaký jsem vlastně dokázala.

Po rtech mi pohrával úsměv a očima zčernalýma soustředěním jsem nepřítomně dál hleděla před sebe.

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dohoda 52. kapitola: