Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dohoda 39. kapitola

09.06.2010 (07:45) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 7286×

39. kapitola

Bella:

Celou cestu jsem se soustředěně dívala před sebe. Ne proto, jakou šílenou rychlostí jsme jeli, ale proto, že jsem se snažila v sobě vyznat. Měla jsem ještě chvíli čas se připravit na to, že je opět uvidím.

Zakazovala jsem si na ně myslet, ačkoliv se mi to mnohdy nedařilo. Podle Alice jim na mě všem záleželo. Když mi to tenkrát při návratu řekla, necítila jsem sebemenší pochybnost, stačilo se jí podívat do tváře. I Edwardovi na mě muselo záležet. Možná ne dost, aby se mnou zůstal, ale proč by jinak jel do Volterry...

To vědomí mě však nenaplňovalo radostí, jak bych očekávala, ale strachem. Netušila jsem jak budou reagovat, až mě uvidí. Snažili jsme se to s Volturiovými tajit tak dlouho. Vyhnout se zbytečným problémům a bolesti, kterou by to přineslo.

Nyní to bylo vedlejší. Teď šlo o mnohem více. O naše utajení, o zachování našich zákonů a jejich život. Musela jsem odsunout všechny pocity stranou. Zavřít je někde hluboko v sobě a držet se Arovi rady. Pokusit se od nich raději držet dál. Jak jen to bude možné.

Potlačila jsem to vše kromě vzteku. Ten jsem potřebovala. Pomůže mi se soustředit jen na boj. Odpoutat se od toho okolo a dělat svou práci jak nejlíp umím.

Alec sledoval zamyšleně škálu pocitů, které se mi zračily ve tváři a čím více jsme se blížili našemu cíli, tím se uklidňoval. Na tváři se mi usadil odhodlaný chladný výraz.

Už zdálky jsem cítila silnou energii. Sálala před námi a já z ní mohla zatím jen odhadovat kolik jich je. Čím víc jsme se ale blížili, tím lépe jsem rozeznávala jednotlivé plamínky a na okraji ucítila i sedm dalších. Lišili se.

Mezi rty se mi prodral úlevný vzdech, když jsem konečně cítila, že jsou v pořádku. Teď už jsem se opravdu mohla soustředit jen na novorozené.

Sjeli jsme z cesty a po polní cestě mířili přímo k nim. Zastavili jsme až při okraji louky a vystoupili. Na mě se okamžitě snesly zvědavé pohledy. Obzvláště Demetri se na mě zahleděl, jako by mi chtěl prozkoumat i obsah žaludku.

Od té doby, co jsme si spolu ujasnili své postoje, mě začal brát jako skutečného člena týmu. Zároveň si však byl vědom momentální situace. Můj postoj, který však vyjadřoval jedině chuť dát se do boje s novorozenými, je však všechny uklidnil.

„Doufám, že nám necháš aspoň nějakýho,” zabručel Felix, při pohledu na můj bojovný výraz.

„Tak jdeme na to,” zavelel Demetri a my vykročili v jedné linii proti davu novorozených. Byla jich téměř stovka, ale to nebylo zas nic, co bychom nemohli zvládnout. Většina byla stará sotva pár dní a o opravdovém boji nevěděli zhola nic.

Demetri přelétl celou louku pohledem, aby zjistil celou situaci.

„Nikdo nám nesmí proklouznout,” zamumlal a já se na něj podívala. Souhlasně jsem přikývla a okolo celé louky vytvořila štít, který nikomu nedovoloval odejít. Oči jsem měla zčernalé soustředěním a vnímala pohyb každého v mém štítu.

Demetri se zahleděl přes louku směrem, kam jsem si stále zakazovala byť pohlédnout.

„A nechci aby se nám Cullenovi pletli pod nohama.”

„Postarám se o to,” řekla jsem a vytvořila další štít jen okolo nich. Nikdo nemohl dovnitř a oni ven. Byli naprosto v bezpečí.

Ze skupiny před námi vystoupil jeden z upírů. Byl z nich nejstarší a podle všeho to byl on, co měl tuhle spoušť na svědomí.

Demetri se dál nezdržoval a přešel přímo k věci.

„Víte proč tu jsme.”

Bylo to spíše oznámení než-li otázka.

„Jo,” uchechtl se, „ale to si vážně myslíte, že nás v šesti zastavíte?”

Jeho pohled po nás přelétl až se zastavil přímo na mě. Nestihla jsem se ani převléknout a na sobě světlounce modré šaty, které mi v mírném vánku povlávaly okolo těla.

„Ale týhle květinky by byla škoda. Možná bychom se mohli nějak domluvit,” mumlal a přejížděl po mě odporným pohledem. Sebevědomě vykročil ke mně a já zahlédla, jak se mu pohla ruka, jako by se mě chtěl dotknout.

Vztek ve mě se najednou protrhl a já se nečekaně ohnala a vší silou jej praštila doprostřed hrudi. S chladnokrevným uspokojením jsem viděla, jak mu slizký výraz ve tváři nahradil překvapený a on odletěl do davu novorozených.

Následovalo snad vteřinové ticho a pak se rozpoutalo peklo. Bylo to jako by padla poslední zábrana, co držela novorozené v klidu. Vrhli se na nás a my zmizeli v záplavě zdivočelých upírů. Cítila jsem všechny z gardy, ale přes ty hordy jsme byli od sebe naprosto odřízlí. Nikomu to nevadilo.

Vrhala jsem se zuřivě na všechny okolo sebe, abych tak dala průchod vzteku, který mnou koloval a neohlížela se na nic jiného.

Edward:

Pozoroval jsem skupinu šesti upírů, kteří se oddělili od svých aut a postavili proti davu novorozených. Poznával jsem jen Felixe, který čněl nade všemi.

„Volturiovi,” vydechl s úlevou Carlisle.

„Je jich ale jenom šest,” zavrtěl hlavou nechápavě Emmett.

„Být tebou tak bych je nepodceňoval,” pousmál se Jasper. Cítil z nich nedočkavost, vzrušení z boje bez sebemenší nejistoty. Jen mi nebylo jasné odkud berou tu sebedůvěru.

Novorození to z nich museli cítit také, protože se jejich pozornost stočila pouze na ně. Viděli v nich ohrožení. Odkryli nám tak konečně výhled a já si tak mohl prohlédnout i ostatní. Pohledem jsem přejel přes Aleca, neznámou dívku se Santiagem k Felixovi a pak na Demetriho, který se bavil s nějakou dívkou.

Pohledem jsem na ní zůstal viset. Naprosto mezi nimi vyčnívala. Měla na sobě jen bledě modré šaty a boty s vysokým podpatkem. Volné vlasy, které jí splývaly kolem postavy a zakrývaly její otočenou tvář k Demetrimu, dotvářely celý její křehký vzhled víly.

Stejným směrem zůstali hledět i ostatní.

„Takže je jich jenom pět,” ozval se Emmett.

Stále jsem na ni hleděl. Něco na ní mi nedovolilo uhnout pohledem. Náhle se odvrátila od Demetriho a podívala před sebe. Odkryl se mi tak pohled na její tvář, který mě přikoval na místě. Nedokázal jsem se ani pohnout.

Tohle nebylo možné! Nemohla...

Přejížděl jsem očima po každé kontuře její tváře a ačkoliv se to zdálo naprosto nemožné, byla to ona. Moje Bella. Byla tady!

Reakce zbytku mojí rodiny mě v tom utvrdila. Vyděšeně hleděli přímo na Bellu, která stála na druhém konci louky. Tisíckrát jsem doufal, že ji znovu uvidím, alespoň na okamžik. Nyní tu stála a já se nemohl ani pohnout.

Pozoroval jsem ji, všechny ty změny. Každičký detail, který se do mě zarýval jako ostří. Její bledá pleť bez jediné jizvičky, plynulé pohyby, černé chladné oči místo jejích oříškových...

Ztrácel jsem se v pohledu na ni, že mi málem uniklo, jak se k ni vydal jeden z davu novorozených. Jeho myšlenky mě konečně probraly. Vzteky jsem zaťal pěsti. Jestli se jí třeba jen dotkne, rozsekám ho na kousky!

Náhle se jeho tělo vymrštilo nečekaným úderem a dopadlo přímo mezi novorozené. Zaslechl jsem za sebou překvapené výdechy ostatních za mnou. Bylo to naprosto šílené sledovat moji Bellu na někoho zaútočit. Byla přeci tak křehká...

V davu před námi to začalo vřít. Útok na jednoho z nich v nich podnítil potlačovaný neklid a v příštím okamžiku šest osob na druhém konci louky zmizelo ve zdivočelé mase novorozených.

Bella se mi ztratila z očí. Vrhnul jsem se dopředu stejně jako Jasper s Emmettem. Cítil jsem jak mě zachvátila panika v tom okamžiku, kdy se mi ztratila v rozzuřeném davu. Potřeboval jsem se k ní co nejrychleji dostat...

Uprostřed běhu mě však něco odrazilo zpátky. Zmateně jsem udělal krok dozadu. Nic tam nebylo. Přesto když jsem natáhl ruku, dotkl jsem se něčeho pevného, co mi nedovolovalo projít. Jasper s Emmettem se naštěstí zastavili včas, protože by dopadli stejně. Oddělovala nás nějaká neviditelná stěna, která nikomu z nás nedovolovala projít.

„Ne!” zařval jsem vztekle a bezmocně do toho praštil pěstmi. Svezl jsem se na kolena a mohl jen přihlížet tomu peklu před námi.

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dohoda 39. kapitola: