Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dohoda 35. kapitola

04.06.2010 (09:45) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6052×

35. kapitola

 Bella:

Jane nebyla právě příliš nadšená, že jsem opět začala jezdit do La Push, ale neměla jinou možnost, než se s tím opět smířit. Postupně jsem si neúmyslně vydobíjela svou vlastní pozici v hierarchii. Pravidelně jsem nyní stávala s Jane a Alecem při královské rodině, když se něco projednávalo ve velkém sále.

Mohla jsem je tak nejen chránit, ale také okamžitě podle potřeby použít svůj štít. Nejčastěji se projednávaly prohřešky upírů proti zákonům. Dokázala jsem již netečně shlížet na ty, kteří byli odsouzeni k smrti a jejich zničení. Vždy to s nimi bylo stejné. Ať zkoušeli prosit, vyhrožovat či pokusit se uniknout.

Při jednom z těchto soudů se projednával osud Valerina. Párkrát jsem o něm slyšela, když se pokoušel zas a znova sjednotit několik talentovanějších upírů do vzpoury proti královské rodině. Ve většině případů z těchto dohod sešlo, protože málokdo ze starších upírů byl tak šílený. Přesto způsoboval nemalé problémy a rozruch.

Jeho dar nebyl zas tak výjimečný. Dotykem dokázal pocítit to co ten druhý, jeho povahu a to zda mu lže. Významnější na něm byl jeho hlavní povahový rys - lstivost. Byl kluzký a úlisný jako had. Sledovala jsem jej a nedokázala k němu pocítit ani kousek lítosti. Příliš dobře jsem vnímala tu odpudivou energii, která z něj sálala. Měla jsem téměř chuť se otřást.

Valerin se však nehodlal jen tak vzdát. Při první nepozornosti jeho strážců se vysmekl z jejich sevření a vrhl se dopředu. Instinktivně jsem zpevnila štíty okolo Volturiů, aby se k nim nedostal. Jeho cílem však nebyli oni.

Prudce po mě chňapl a v momentě si mě strhl do objetí zády k sobě. Jednou rukou mě držel za pas, abych se nevysmekla a druhou mě drtivě svíral pod krkem. Obrátil se, aby měl za zády jen zeď a všichni byli před námi. Tedy přede mnou, protože mě použil jako svůj vlastní štít.

Jeho pohyby byly trhavé, nervózní. Mě však docházelo, že v ohrožení jsem tady jen já a tak stačí, když se postarám sama o sebe. Přejížděla jsem pohledem po ostatních před námi, jejich dary však nyní byly k ničemu. Stál za mnou a tak by se ode mě všechno odrazilo.

Občas mi můj dar způsoboval spíše problémy než užitek a tohle byl jeden z těch případů. Rozhodla jsem se jej pokusit alespoň ztenčit. Třeba by se pak Jane podařilo dostat skrz něj až na Valerina. Zahleděla jsem se do země před sebou a veškeré své soustředění přenesla na blanky energie, které mne obepínaly.

Ať jsem se snažila ale sebevíc, byly stále stejně silné. Námahou se okolo mě vlnily, ale to byl jediný výsledek mého snažení. Už jsem to chtěla vzdát, když jsem si všimla, že při tom vlnění se tenká stěna ode mě trochu odlepila, než se vrátila na své místo. Ztenčit sice nešla, ale možná při troše snahy...

Začala jsem se soustředit na odloupnutí štítu od mého těla. Nejhorší bylo přijít na to jak to provést, pak už to šlo hravě. Rozšířila jsem svůj štít i na Valerina. On použil můj dar a já se rozhodla proti němu využít ten jeho.

Popadla jsem ho za ruku a vzpomněla si na to nejhorší období svého života, na to, co jsem cítila tenkrát, když jsem považovala Edwarda za mrtvého. Okamžitě jsem poznala, že díky svému daru to cítí také. Já měla dlouhou dobu na to se s tím vyrovnat, ale jeho to zasáhlo z ničeho nic.

Sálem se rozlehl řev. Sevření okolo mě povolilo a on se zhroutil k zemi. Vytřeštěně hleděl před sebe a nedokázal pochopit, odkud se vzal ten pocit, jako by jej někdo vevnitř rval na kusy. Na nic jsem dál nečekala okamžitě od něj ustoupila. Štít se sám vrátil na své místo a já pocítila únavu. Nové pokusy se štítem mě vždy vyčerpávaly.

Vzhlédla jsem ke stupni, kde stále stála královská rodina, Jane a Alec. Všichni mě překvapeně pozorovali...

Šla jsem do Arovi pracovny. Věděla jsem, že k tomu dojde a tak jsem nebyla překvapená, když pro mě poslal. Zaklepala jsem a vešla dovnitř. Aro přecházel po pracovně a ani můj příchod jej v chůzi nepřerušil. Zavřela jsem tedy za sebou dveře a čekala.

Konečně se zastavil. Prudce se otočil ke mně.

„Podařilo se ti něco takového už někdy předtím?” vypálil na mě hned otázkou.

„Ne,” zavrtěla jsem hlavou.

„A myslíš,” mávl roztržitě rukou, „že bys to dokázala znovu?” Snažil se tvářit klidně, ale já viděla, jas se uvnitř jeho plamének nedočkavostí jen chvěje.

„Ano.”

Téměř jsem nestihla ani zavřít pusu a už se ke mně vystřelila jeho ruka. Hleděla jsem na ni a ani se nepohnula. Aro čekal pár nekonečně dlouhých vteřin, ale bezvýsledně. Jeho nadšený výraz začal mizet a vystřídal jej zamračený.

„Bello.”

Slyšela jsem v jeho hlase, jak jen stěží krotí své emoce. Kdyby to mělo nějaký efekt, tak by mi po té ruce okamžitě chňapl bez jakýchkoliv ohledů.

„Bello,” zaskřípal jeho hlas už o poznání varovnějším tónem.

Podívala jsem se na něj.

„Víte co po mě chcete?” zeptala jsem se ho potichu.

Moje otázka jej trochu zarazila a tak se jeho vztek trochu zmírnil.

„Totéž, co po komkoliv zde ve Volteře. Každý má svoje tajemství, stejně jako ty, tak nevím proč by jsi měla být v tomto výjimkou,” odpověděl mi. „A také nezapomínej na naši dohodu.”

Vyděšeně jsem na něj pohlédla. Věděl, že tohle bylo mé slabé místo a že bych naši úmluvu nikdy neporušila.

„Slíbila jsem vám, že zůstanu, že se stanu jednou z vás. To se ale týkalo jen mě. Vždycky jsem popravdě odpověděla na všechny otázky...”

„Ale to mi nestačí!”

Znovu začal přecházet po pokoji.

„Co si o sobě Bello vlastně myslíš? Že jsi víc než kdokoliv tady? Viděl jsem do myšlenek miliónům lidí i upírů. Co tak excelentního by mělo být v té tvojí, že by ses v tom měla od ostatních lišit?! Pochybuji, že bys...” Jeho hlas se náhle vytratit.

Prudce se ke mně otočil až jsem měla chuť se přikrčit pod jeho upřeným pohledem.

„To kvůli nim, těm čoklům,” zaprskal.

„Co se mě týče, tak jsem před vámi nikdy nic netajila. Ale nemám právo vyzradit tajemství jejich kmene. Nejsou moje a... a...” nevěděla jsem jak to doříct.

„A obzvláště my bychom o nich neměli vědět,” dopověděl za mě.

Přikývla jsem.

Aro se otočil a přešel k jednomu z křesel. Posadil se a se sepnutými prsty na mě pohlédl.

„V tom případě tu máme zajímavé dilema. Já se v žádném případě nehodlám vzdát této možnosti a ty zase zásadně odmítáš prozradit cokoliv o těch tvých měničích.”

Zamyšleně mě pozoroval a zabýval se stejným problémem jako já předchozích pár hodin.

„A co když ti přislíbím, že cokoliv se o nich dozvím, zůstane jen mezi námi.”

Pohlédla jsem na něj. Takový návrh sice nebyl špatný, ale kde jsem mohla vzít záruku, že by to dodržel. Úmluva bez svědků, kterou by mohl později porušit.

Zamračil se, když si všiml, že mu nevěřím. Ne po Davidovi. Vstal z křesla.

„A co kdybychom uzavřeli dohodu. Ty mě necháš nahlížet do tvé mysli a nikdo z nás těm tvým zablešencům nezkřiví ani chlup. Uděláme podobnou dohodu jako u Cullenů.”

Překvapeně jsem na něj pohlédla. To by znamenalo, že by s tím museli souhlasit všichni tři. A já věděla minimálně o jednom, že to okamžitě odmítne.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dohoda 35. kapitola: