Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dohoda 3. kapitola

27.02.2010 (07:15) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6698×

3. kapitola

Bella:

Věděla jsem co mě čeká. Přesto, když se mi oba zakousli do krku, myslela jsem, že to nezvládnu. Kolem těla mě objímaly ledové pevné paže a já cítila, jak ze mě uniká život. Netrvalo to dlouho a odtrhl se jeden a následně i druhý. Rány mě pálily a od nich se mi do těla šířil žár.

Sotva jsem postřehla, když mi zmizela podlaha pod nohami. Tělem mi totiž projela vlna šílené bolesti. Tělo se mi samovolně napnulo a z hrdla se mi vydral příšerný výkřik. Chtěla jsem si zakrýt uši, ale tělo se mi celé zmítalo v takových bolestných křečích, že jsem nebyla schopna ani si uvědomit, v jaké poloze nyní jsem.

Vše šlo mimo mě. Pohltila mě jen šílená bolest. Ani vzdáleně se nedala přirovnat k té po kousnutí od Jamese. Řvala jsem, ale nic mi nedokázalo ulevit od toho žáru. Jako bych hořela zaživa. Jako bych ty plameny i viděla. Před očima se mi rozprostřela rudá mlha.

Další křeč otřásla mým tělem, až mi snad musela rozlámat i kosti. Ne! Tohle nedokážu. Tuhle bolest přece nedokážu snášet tři dny! Náhle se všude rozprostřel klid.

Nejprve mě napadlo, že jsem to nezvládla, že ta bolest byla větší než jsem dokázala snést. Tohle však bylo zvláštní. Necítila jsem bolest přeměny, nedokázala jsem se pohnout. Jako bych se skryla v tom nejzazším koutku své vlastní mysli. Daleko od toho žáru a bolestivé přeměny.

Cítila jsem něčí přítomnost kolem mě. Vzdáleně jsem slyšela hlasy, ale nedokázala je nikam přiřadit. Přesto jsem vnímala dvě osoby a dokázala je rozpoznat. Něco z nich vyzařovalo. Z každého něco jiného. Jako by měl každý z nich svůj vlastní plamínek.

Cítila jsem jejich velkou vnitřní energii. Pomalu jsem se snažila si je přiřadit. Ti dva museli být Aro a Marcus. Nedokázala jsem však rozpoznat který je který. Snažila jsem se o to hodnou chvíli, ale bez úspěchu. Nakonec jeden z nich začal mizet. Vzdálil se jen o kousek a já už nebyla schopná jeho energii zachytit.

Soustředila jsem se tedy na toho, který zůstal. Na jeho hlas, na jednotlivá slova.

≈ ≈ ≈

Aro:

Nevěděl jsem co dělat. Bella ležela ochable úplně bez pohnutí. Neslyšet její divoce bušící srdce a necítit žár, který z ní vycházel, považoval bych ji za mrtvou. Měla v sobě příliš jedu a já netušil, zda to její srdce zvládne. V tomhle šíleném tempu občas i jeden úder vynechalo. Napnutě jsem čekal. Byl jsem jak malé dítě rozbalující krabici, čekaje, zda uvnitř bude vytoužená hračka či zda jeho naděje byly marné. Zároveň jsem pociťoval určitou náklonnost k té dívce. Byla neobyčejná a to mě vždy lákalo. Setkal jsem se již s tolika lidmi, že mi občas splývali, ale u ní ne. Vyčnívala jako diamant mezi střípky skla.

Stál jsem u ní již několik hodin čekaje na jakoukoliv změnu. Mluvil jsem k ní. Netušil jsem, zda vnímá, ale dal jsem přednost svému vlastnímu hlasu před ubíjejícím tichem. Z mé samomluvy mě vyrušil až Caius, který prudce vrazil do místnosti. Nechápavým pohledem sjel nejprve mě a pak ležící Bellu.

„Caiusi?” Tvářil se opravdu podivně. „Co se děje?”

„Nemohli jsme tě najít,” odpověděl ještě mírně zaraženě.

Zavrtěl jsem nechápavě hlavou.

„Jak to myslíš, vždyť jsem celou dobu tady.”

„Demetri tě nikde necítil,” kroutil ještě zmateně hlavou.

Do mysli se mi začalo vkrádat neuvěřitelné tušení.

„Bellu také nedokázal zachytit. Caiusi, víš co to znamená?”

Přikývl. Hleděl na nehybnou Bellu a ve tváři se mu zračilo nadšení i pochyby.

„Pokud tedy přežije tuhle šílenost.”

„Věřím, že ano.” Teď o mnohem více, než před pár minutami.

„Hmm, jenže víra je zatím to jediné o co se můžeme opřít.”

S tím se otočil. Já však naopak začal přecházet po pokoji. Potřeboval jsem se dostat k pár knihám, zároveň jsem však nechtěl přijít o žádnou změnu, která by se s ní odehrála. Má bezradnost nakonec vyústila v jediné řešení. Opatrně jsem ji zvedl v náručí a vzal sebou.

Její paže a nohy visely bezvládně k zemi a v zádech jsem cítil zmatené pohledy. Nikdo se však neodvážil říct ani slovo. Takto jsem došel až do své pracovny, která sousedila s mou soukromou knihovnou. Měl jsem zde uložené nejvzácnější svazky. Knihy, které neměl nikdy nikdo spatřit. Má sbírka se časem rozrostla do takových rozměrů, že se mi nevešla do obsáhlé knihovny v pracovně, tak jsem zřídil k těmto účelům samostatnou místnost, kam nevedla ani žádná okna. Jen jedny dveře z mé střežené pracovny.

Položil jsem její bezvládné tělo do jednoho z křesel. Byla drobná, takže se na něj pohodlně vešla. Zda se jí i pohodlně leželo jsem netušil, ale pro tuto chvíli mi to bylo jedno. Nedočkavě jsem se vrhl ke svazkům knih. Co mi paměť sahá, u nikoho se výjimečné schopnosti neprojevily již během přeměny.

Bral jsem jednu knihu nebo svitek po druhém. Občas se někde objevila zmínka o výjimečně silných darech, které se mohly začít částečně projevovat v mírné formě již během přeměny. Bylo to však zmíněno jen velmi povrchně, jako by si nikdo nebyl jistý, jak k tomu dochází či další průběh. I kdyby to byl celý její dar, tak by byl opravdu fantastický. Pokud by se držela poblíž nás, byli bychom zcela imunní všem psychickým darům. Přesto jsem doufal, že se ještě dále rozvine.

Vyrušilo mě až tiché zaklepání na vnější dveře pracovny. Ztěžka jsem potlačil své nadšení, dokonce mi uniklo slabé zavrčení. Uvědomoval jsem si však své postavení, kterému se muselo vše podřídit. Na tohle i Bellu bude dostatek času i později. Zavřel jsem tedy za sebou dveře od knihovny.

„Ano,” řekl jsem stále ještě trochu nevrlým tónem. Nemusel jsem ani zvyšovat hlas, abych docílil svého.

Dovnitř vstoupil Carlisle a s ním i Alice s Jasperem. Všichni tři měli ve tváři strhané rysy. Nejvíce však Alice. Měl jsem pocit, že Jasper přišel spíše jako její opora než rovnoprávná osoba k vyjednávání.

Postavil jsem se před svůj stůl a sepnul ruce před hrudí. Palci jsem netrpělivě poklepával o sebe a pozoroval je. Nikdy jsem je tak zcela nechápal, ale byli opravdové zpestření našeho druhu.

„Carlisle,” pokynul jsem mu, když stále mlčel. Bylo to snad poprvé, kdy mu došla slova. To ho konečně probralo.

„Aro. Rád bych řekl, že tě vidím, ale tyto okolnosti jsou velmi nepříjemné.”

„Hmm, nepříjemné. Zvláštní vyjádření toho, že tvůj syn úmyslně porušil náš nejdůležitější zákon.”

„Udělal to pod náporem emocí, Aro, věř, že už se to nikdy nestane.”

Alice hlasitě vzlykla a skryla tvář na Jasperově hrudi. Chovala se opravdu zvláštně, ostatně Jasper také. Prohlížel si mě nenápadně upřeným pohledem.

„Aro prosím! Přece musí být i jiná možnost!”

Dělo se tu opravdu něco zvláštního. Carlisle jen tak nervy neztrácel. Ani ve vypjatých situacích. Neměl jsem však možnost nad tím příliš dlouho polemizovat, jelikož dovnitř vpadl Marcus. Má netradiční návštěva jej sice poněkud zarazila, ale hned je pustil z hlavy.

„Kde je?”

„Vedle.”

„Už jsem měl obavu, že to nezvládla,” rozjasnilo se mu opět zachmuřené čelo. „Hledal jsem tě přinejmenším deset minut. Snad se nám pak podaří tuhle nepříjemnost nějak vyřešit.”

Nepříjemnost? Podíval jsem se ke dveřím do knihovny a musel se pousmát. Její schopnost zaštítit dary ostatních se stále zlepšovala. Nyní ji dokázala použít i na větší vzdálenost. Měl jsem touhu radostně zatleskat jako malé dítě. V nastávající atmosféře by to však bylo poněkud nevhodné. To mou mysl přivedlo zpět ke Cullenům.

„Jak se zdá, tak náš nový přírůstek nemate pouze Demetriho,” zadíval jsem se na Alici. Pokud na mě nezpůsobil její dar vidět do budoucnosti, nemohla vidět ani rozhodnutí ohledně Edwardova osudu. Neviděla nic a zřejmě z toho usoudila jediné.

„Smím vědět o co se tu jedná?” zeptal se nyní již značně zmatený Carlisle.

„Našli jsme nový přírůstek do našich řad. Dokáže zaštítit před dary ostatních, ale jelikož je stále ještě v přeměně, nedokáže tuto schopnost ovládat.” Úplně jsem viděl tu jiskřičku v Carlislových očích, přesto se stále tvářil truchlivě k vůli Edwardovu osudu.

„To je také důvod,” obrátil jsem se na Alici, „proč nedokážeš nahlédnout do budoucnosti svázané se mnou.”

„Takže Edward...”

„Je v pořádku a také očekávám, že ještě dlouho bude, pokud ho příště dokážete od takovýchto ztřeštěností odradit.”

Na okamžik zavládlo místností nevěřícné ticho. Bylo na všech třech vidět, jak se jim ulevilo. Alice si opřela čelo o Jaspera a ten ji chlácholivě třel záda.

„Díky Bohu,” zašeptal Carlisle a přejel si rukou vyčerpaně po týlu.

„Tomu právě ne, ale na tom nyní nesejde,” poznamenal Marcus pobaveně.

„Když místo Edwardovy budoucnosti viděla Alice jen tmu, mysleli jsme, že... Jak je probůh možné, aby takovou schopnost měl někdo, kdo se ještě zcela nepřeměnil?!” kroutil hlavou Carlisle.

Cítil jsem, jak se v něm konečně rozhořel malý plamének vědecké zvědavosti.

„Její talent se projevoval již za jejího lidského života, ale možná to bude i tím, že jsme její proměnu provedli společně s Marcusem. Má v sobě dvojnásobné množství jedu.”

Carlisle se na mě podíval jako na šílence.

„Vždyť ji to může zabít! Sám víš, že už tak je to pro tělo a mysl obrovská zátěž, natož udělat něco tak šíleného.”

„Souhlasila a zatím se celkem drží.”

„Mohl bych...”

S Carlislem jsme se velmi lišili svým způsobem života a názory, ale v tomto jsme byli naprosto stejní. Celou svou duší zapálení do vědy a objevování stále něčeho nového. Proto mě docela i mrzelo, že jsem ho musel utnout. Zakroutil jsem hlavou.

„To není dobrý nápad. Vlastně,” uvědomil jsem si momentální situaci, „by bylo vhodnější po tom incidentu se chvíli Volteře vyhýbat. Mnohým by se nemuselo obcházení zákona líbit a nebylo by vhodné příliš dráždit.”

„To máš asi pravdu,” potřásl hlavou. „Ani ti neumím vyjádřit svůj vděk za Edwarda.”

„Spíše bych dal přednost, kdyby jsi dohlédl na svou rodinu a vyvaroval se dalších problémů.” Obzvláště, pokud budeme muset jejich rodinu chránit. Z této návštěvy jsem však byl odhodlaný vytěžit vše co se dá.

„Tak nashledanou příteli,” podal jsem mu ruku. Na okamžik zaváhal, ale podal mi ji. Stačil okamžik, kdy jsme si potřásli a věděl jsem vše, co jsem potřeboval. Cullenovi odešli a já se otočil k Marcusovi.

„Nikdy se nesmí dozvědět, že je Bella tady!”

Shrnutí >>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dohoda 3. kapitola: