Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dohoda 27. kapitola

15.05.2010 (16:30) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6209×

27. kapitola

Emily:

Srdce mi divoce bušilo. Slyšela jsem jeho údery až v uších. Seděla jsem ještě na trávě, ale Sam už stál zády ke mně. Shrbeně hleděl přímo do porostu před námi. Jeho tělo byla napjaté a já viděla, jak mu na odhalených pažích nabíhají šlachy.

Nevěděla jsem jistě co cítí nebo slyší, ale tušila jsem to. Váhala jsem mezi tím, vrhnout se k Samovi a tím, abych od něj ucouvla dál. Bála jsem se o něj i jeho samotného.

Chtěli jsme se na chvíli vypařit. Mít trochu klidu jen sami na sebe, ale na místo toho jsem se tu nyní vyděšeně krčila a pohledem těkala ze Samových zad na druhý konec paseky, kam se upíral jeho vzteklý pohled.

Větve se tam náhle zavlnily a během okamžiku se ze stínu vynořilo pět osob. Instinktivně jsem okamžitě stála na nohou a přitiskla se k jednomu ze stromů. Věděla jsem, že je to zbytečné, ale posloužil mi alespoň jako opora, protože kolena se mi roztřásla.

Nikdy jsem upíra neviděla na vlastní oči. Nyní jsem k tomu měla bohužel možnost. Nemohla jsem od nich odtrhnout pohled ani kdybych se o to snažila. Děs mi koloval v žilách a já se nezmohla na nic jiného, než sledovat ten krutý pohled rudých očí v nelidsky zkřivené tváři.

„Ááá, co pak to tu máme,” zapředl jeden z nich a společně z ostatními se rozestoupili do půlkruhu na druhé straně paseky. Po těle mi při zvuku jeho hlasu naběhla husí kůže. Čišel z něj takový chlad a opovržení.

„Vypadá to na trochu zábavy,” uchychtl se další z nich. „Tedy pokud je nedopatřením nezabijeme moc rychle.”

Samovo vrčení přešlo do vzteklého zařvání a celé jeho tělo se roztřáslo. Věděla jsem co bude následovat. Zakousla jsem se do hřbetu své ruky a sledovala, jak se muž, kterého miluju během okamžiku změnil v obrovského vlka.

Neklidně přešlapoval zprava doleva aniž by se na mě otočil. Vztekle vrčel a cenil tesáky.

„Malá snědá Karkulka a její velký zlý vlk,” uchechli se.

Dech mi uvázl v krku, když jsem si všimla, jak se začali pomalu přibližovat. Všichni najednou, protože proti všem naráz neměl Sam šanci a věděl to i on sám. Stále napnutě přešlapoval, ale při tom pomaličku couval ke mně. Zarazil se tři metry ode mě. Bál se ke mě jako vlk více přiblížit.

Vše další se seběhlo v příšerné rychlosti. Jeden z nich vyrazil proti Samovi, ale na poslední chvíli uhnul a tím se vyhnul Samovu zuřivému výpadu. Toho však využili tři ostatní a zaútočili mu na krk a levý bok.

Sam sebou prudce zmítal a sekal drápy ve snaze je ze sebe setřást, když se mu to však podařilo, vystřídal ho jiný.

Aniž bych si to uvědomila, zarývala jsem nehty do kůry. Po tváři mi stékaly slzy a já nemohla nic než jen hledět, jak uprostřed té rozmazané změti několik metrů přede mnou umírá muž, kterého miluju.

Trvalo to možná jen pár vteřin, přesto mě to připadalo jako hodina, když se těch pět zrůd konečně odtrhlo od Sama, který zůstal ležet na zemi. Byl celý dotrhaný a od krve. Ztěžka sýpal a marně se snažil dostat na tlapy. Nedokázal se už zvednout.

Těch pět nad ním stálo potřísněných jeho krví, jako by se kochali tím pohledem. Uhnula jsem konečně pohledem a svezla se podél kmene na zem. Začínala jsem mít otupenou mysl, která už nechtěla dál vnímat to, co se tu dělo.

Slyšela jsem vzteklé vrčení a praskání.

Okamžik to trvalo, než mi došlo, že je to jen kousek ode mě. Znaveně jsem zvedla pohled a zahleděla se do vztekem zkřivené upíří tváře a černých očí. Všude okolo bylo kromě toho vrčení ticho a mě pomalu začalo docházet, že tu tvář velmi dobře znám.

Nevěřícně jsem hleděla na Bellu, která stála v bojové pozici pár metrů ode mě a hleděla na ostatní před sebou. Všech pět upírů strnulo na místě v očekávání a já zahlédla, jak se vyděšený Samův pohled přesunul na Bellu.

Pak se mi jejich obrysy opět rozmazaly ve šmouhy. Bella se vyšvihla a v příštím momentě přelétla Sama a vrhla se přímo do jejich šokovaného chumlu. Pasekou se rozléhalo skřípání kamene. S úlevou jsem sledovala, jak se pomalu vzdalují od stále ležícího Sama, ale zároveň mě jímal děs, když jsem viděla, jak všichni útočí na Bellu.

Teď, když Sam nebyl přímo ve středu boje, začal mi mozek konečně zase fungovat. Chtěla jsem jí pomoct, ale to nebylo možné. Věděla jsem však o jedné jejich slabosti, kterou by možná stálo za to využít a dát jí tak větší šanci.

Bez dalšího rozmýšlení jsem si zaryla nehty do kůže na předloktí. Snažila jsem se škrábnout co nejvíce to šlo. Nic jiného jsem po ruce neměla. V rudé stopě po nehtech se objevily drobounké krůpěje krve. Znovu jsem přiložila nehty ke kůži, když jsme zaslechla zavrčení.

Vzhlédla jsem k Samovy, který se se vzteklým výrazem opět zkoušel postavit na nohy a dostat ke mně. Znovu však dopadl a bolestí zkřivil pysky, bolestí. Okamžitě jsem se k němu vrhla a položila mu ruce na zkrvavený kožich, aby zůstal ležet.

Pohledem jsem mrskla na skupinku upírů, v níž jsem zahlédla už jen Bellu a dva další upíry. V nelidské zuřivosti a s krvelačným výrazem je sápala na kusy. Okolo nich se válely kusy roztrhaných mramorově bílých těl. Se Samem jsme tiše hleděli jak zbylí dva své druhy rychle následovali.

Nakonec před námi zůstala stát jen Bella zády k nám, přikrčená ještě v bojové pozici. Dívala jsem se, jak ve strnulé póze jen mírně otočila hlavu směrem k nám. Samovo tělo se mi pod dlaněmi napjalo.

Mě samotné se z pohledu na Bellu stále ještě chvěly ruce.

Její ramena náhle poklesla a ona se postavila rovně. Váhavě se k nám obrátila. Při pohledu do našich vyděšených očí se jí ve tváři objevil bolestný výraz. Stála tam, jako by nevěděla co dělat.

Z levé strany jsem náhle zaslechla blížící se hluk. Tlumené údery a lámání větví. Bella se ani nehla, jen uhnula pohledem na stranu. Já však měla nervy pocuchané, že se mi srdce na pár vteřin úplně zastavilo.

Rozeběhlo se mi až když na mýtinu vtrhla smečka vlků. Všichni se zarazili při pohledu na tu spoušť všude okolo a došli až k nám. Mimo Jacoba. Ten se pomalu vydal přímo k Belle. Stále hleděla stranou i když došel až k ní. Drcnul jí do ramene čumákem, aby ji donutil se na ni podívat. Ona se však na místo toho obrátila a zabořila mi tvář do kožichu na krku.

Všichni jsme ty dva pozorovali. Rozhlédla jsem se po ostatních vlcích. Nemohli pochopit, jak si můžou tak věřit. Jeden druhému.

Podívala jsem se na Sama, který už dýchal mnohem volněji.

Možná jsem ty dva ale tak trochu chápala.

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dohoda 27. kapitola: