Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dohoda 21. kapitola

08.05.2010 (20:15) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5893×

21. kapitola

 Bella:

Zbývajících pár dní jsem si s Jacobem doslova užívala. Kluci mě v rámci možností tolerovali. Čili se vyhýbali domu Blacků kilometrovým obloukem. Billy se s tím smířil také docela rychle. Hodně tomu napomáhalo, že jsem se před ním snažila chovat jako obyčejný člověk. Žádná rychlá chůze, broušení nožů mezi prsty...

Prostě jsem si před ním hrála na starou dobrou Bellu.

„Neujídej!” praštil mě Jacob přes ruku.

„Musím, než z toho uděláš nechutnej sajrajt,” odsekla jsem a rychle hmátla po dalším kousku masa. Bylo čerstvé a ještě z něj odkapávala krev. Žmoulala jsem ho v puse, dokud jsem z něj nevycucala poslední kapičku, pak jsem ho vyplivla do koše. Billy byl pryč tak jsme s Jacobem mohli blbnout.

Jediné, co nám tuhle idylku kazilo byl stále blížící se termín mého odchodu.

Jako stín se nám vznášel nad hlavami a občas jsem přistihla Jacoba, jak na mě jen smutně hledí. Čas však neúprosně plynul a já se další den musela vydat zpátky.

Stáli jsme na okraji rezervace. Jacob mě k sobě tisknul, jako by mě nehodlal vůbec nikam pustit. Já na tom nebyla lépe. Bylo mi jasné, že bude mít určitě ode mě pár modřin, ale neřekl ani slovo. Nakonec jsem smutně svěsila paže.

Jacob se na mě podíval pohledem, který drtil mé nehybné srdce na kousky. Dlaněmi mi přejel po pažích vzhůru, až mi sevřel tvář v něžném sevření. Přitiskl mi rty na čelo. Kdybych to bylo možné, řinuly by se mi po tvářích slzy.

Pustil mě s bolestným povzdechem a odstoupil ode mě. Jako by si nebyl jistý, zda by mě opět jeho paže nesevřely a neodmítly pustit. Já na tom byla podobně. Jen s největším sebezapřením jsem k němu nenatáhla ruku, ale prudce se otočila.

Uháněla jsem pryč. Opouštěla jsem opět svůj domov. Bylo to snazší, protože jsem věděla, že vše je v pořádku, smečka se s tím alespoň částečně vyrovnala a Billy mi slíbil, že bude na tátu dávat pozor. Nenechá ho trápit se. Bylo to horší, protože jsem zase po tak dlouho době cítila, že mě někdo má rád. Cítila jsem se doma, šťastná...

Nic takového jsem ve Volteře nepocítila, ani slabý náznak. Tam šlo pouze o moc a dokazování síly. Byl to surový bezcitný svět. Nyní jsem to pociťovala víc než kdykoliv předtím.

Mnohokrát jsem na sobě cítila pátravý pohled některého z Volturiů. Cítili tu drobnou změnu, která se se mnou stala a nevěděli, zda je ku prospěchu, nebo ne. Dokázala jsem se vyrovnat se zabíjením novorozených, ale zároveň viděli, že jsem chvílemi naprosto nepřítomná, zasněná.

Ve chvílích volna jsem se potulovala bezcílně po Volteře. Při jedné ze svých toulek jsem narazila na galerii. Procházela jsem okolo velkých pláten, na nichž byly zobrazeny významné dějiny, které se také částečně podílely na utváření Voltery a těch, jež tu žijí.

Většina z nich byly krvavé výjevy, které byly tak umně zobrazené, že jsem se až musela u některých otřást odporem. Před jedním z nich jsem se však zastavila. Byli na něm zobrazeni vlkodlaci v tratolišti krve a těl. Jejich vzteklé oči propalovali pár upírů, kteří je s chladnou tváří trhali na kusy.

Toho, který stál nejvíce v popředí jsem okamžitě poznala. Byl to Caius a v jeho tváři se zrcadlilo předně to zhnusení a odpor, který jsem tam viděla tenkrát, když hleděl na vlkodlaky ve vyvražděné rumunské vesnici.

Ucítila jsem, jak se ke mě pomalu blíží Marcus. Bez jediného pohledu jsem však stále hleděla na ten obraz.

„Je naprosto věrný,” ozvalo se mi za zády. „Dokáže tě vtáhnout přímo do děje, ačkoliv se to stalo před několika tisíci lety.”

„Proč je vlastně tak příšerně nenávidí?” vyklouzlo mi ze rtů. Částečně jsem ten jeho odpor nad těmi zrůdami chápala a možná i sama pociťovala. Jen zuřivě ničili a zabíjeli každého, kdo se jim dostal do cesty.

„Já, Cairus a Aro nejsme pokrevní bratři,” začal a já přikývla. „Je to již pár tisíc let, kdy jsme se spojili, abychom byli silnější. Tenkrát však Caius byl mnohem divočejší a občas bych se nebál ani ho nazvat šíleným.”

Zahleděla jsem se do té tváře, v níž bylo trocha toho šílenství znát. Tiše bez dechu jsem však naslouchala Marcusovýcm slovům.

„Caius pocházel z menší vesnice. Občas se špitalo o zrůdách, které se občas v okolí objevili a rozsápali všechny v domě, ale to se stávalo vždy jen na samotách kus od vsí. Jedné noci však vtrhla smečka vlkodlaků přímo do jeho vesnice. Nebylo mu více jak patnáct a přímo před očima mu rozsápali celou rodinu a všechny jež znal. Těm zrůdám bylo jedno, jestli trhají na kusy ovci nebo člověka.

Teprve ráno ukončilo jejich příšerné řádění. Byl jediný, kdo to přežil. Když nový den odhalil všechnu tu hrůzu a on se konečně odvážil vylézt, nezbylo nic. Okolo byla jen jatka. Vyděšeně tenkrát utekl a toulal se krajem. To se mu vlastně stalo také osudným podruhé, když narazil na jednoho našeho druhu. Proměnil jej v domnění, že si tak vytvoří druha, ale brzy po přeměně od něj Caius odešel.

Aro jej potkal o necelé století později. Dokázal jej přemluvit, aby se k němu přidal a později jsem je střetl i já. Od té doby naše spojenectví stále sílilo.”

Dech mi již před chvílí uvízl v hrdle a já jen naslouchala. Teprve až Marcusův hlas utichl a okolo se rozhostilo ticho, otočila jsem se tváří k němu. Musel vidět ten úžas co se mi v ní zračil.

„Bello,” povzdechl si. „Žijeme už velmi dlouho a naše životy mnohdy nebyly právě nejpříjemnější. Lidé zapomínají, my však ne. Každý z nás si svou minulost nese v sobě a nikdy se jí nezbaví.”

Pohlédl na mě pohledem, jako by ode mě čekal nějakou reakci, ale já jí nebyla schopna. Jen jsem na něj hleděla. A to i po tom, co se otočil a vykročil pryč. Sledovala jsem jej, dokud mi nezmizel mezi dveřmi z očí.

Opět jsem vzhlédla k tomu obrazu. K Caiusovu výrazu. Na upíry, kteří zde žili jsem měla různé názory, některé jsem měla raději a jiné ne. Brala jsem je, že takový prostě jsou. Nikdy jsem se však nepozastavila nad tím, proč se takovými stali. Jejich chladné tváře byly až někdy děsivé svou netečností, ale co se skrývalo za ní...

O tohle se snažil Marcus. Otevřít mi trochu oči k těm, které jsem považovala jen za necitelné kusy kamene. Možná i proto jsem tu tak nešťastná. Vždy jsem je pozorovala jen ze svého úhlu pohledu, ale o nich samotných jsem nevěděla zhola nic.

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dohoda 21. kapitola: