Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dny věčnosti - 15. díl

21.02.2010 (12:15) • Mica • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 894×

Přestože neuměl číst myšlenky tak, jako Edward z mého výrazu poznal nad čím přemítám.

„Ano. I já. Kromě Esmé a Edwarda, samozřejmě, to ví málokdo. Nejsem na to moc hrdý, že bych se tím rozhlašoval, ale i já jsem neodolal. A ne jednou. Ty tři zmařené lidské životy mě velmi mrzí. Jejich tváře vidím dodnes, ale také každý den děkuji Bohu, že to jsou jen tři lidské životy a ne víc.“

Tento rozhovor mi velmi pomohl. Koukala jsem se na palmové listy nade mnou, jak se pohupují v lehkém větříku.

Pak jsme obrátili list. Bylo to vlastně poprvé, co jsme spolu s Carlislem mohli mluvit nerušeně od mé proměny. Náš poslední podobný rozhovor se odehrával po mé nevydařené oslavě, když mi ošetřoval zranění, která byla způsobena Edwardovou ochranou před útočícím Jasperem.

Když jsme se v našem rozhovoru dostali k těm 3 dnům mého spánku, koukla jsem si na špičky svých bot. Carlisle zatím neví jaké pocity jsem ve skutečnosti prožívala. S ohledem k Edwardovi, který by tím trpěl a litoval, že dovolil mojí proměnu, jsem mlčela. Mlčela jsem, když se Carlisle ptal na mé bezprostřední dojmy. Také jsem mu byla vděčná, že Edwarda uklidňoval. Ale zdálo se mi, že před ním tajím pravdu. Před Edwardem jsem ji tajila z nutnosti. Nechtěla jsem, aby se zas obviňoval. Ale Carlisle? Ten byl ke mně vždy upřímný, milý… Takže jsem mu nakonec řekla, jaký žár spaloval mé tělo, jak sem cítila své srdce, kterému zbývalo pár tlukotů, jak jsem slyšela každý krok a každý šepot, dokonce i rádio z jedoucího auta. Jakmile jsem začala, trošku svraštil obočí. Pozorovala jsem výraz v jeho tváři. Byl takový neutrální. Nezlobil se. To je dobře. Taky jsem mu vysvětlila důvody proč jsem to Edwardovi neřekla. Jenže v té chvíli sem si uvědomila, že můj manžel má takový malý radar, který zachytí každou myšlenku, takže jsem Carlisla poprosila o zachování tajemství. Souhlasil s tím svým vlídným úsměvem na tváři. Doktora Cullena museli všichni jeho pacienti obdivovat. Nejen kvůli jeho lékařským dovednostem, ale i k jeho povahovým vlastnostem. Za každé situace Vás dokázal uklidnit.

Pak jsme se Carlislem dostali na téma budoucnost. Ohledně budoucnosti jsem měla spoustu otázek. Bylo jich tolik, že bychom se tu zdrželi minimálně celý den a ještě by jich stále mnoho zbývalo. Pomalu, ale jistě se blíží náš odchod z Forks. Jak dlouho tam budeme moci ještě zůstat? Rok? Dva? I když bych sebevíc chtěla v městečku na Olympijském poloostrově zůstat navždy, tak vím, že to není možné. Jednou si lidé začnou všímat, že nestárneme. Těm zasvěceným to divné nepřijde, ale pro naši bezpečnosti a bezpečnost našeho druhu je udržet naši dlouhověkost v tajnosti priorita číslo jedna. Carlisle už těchto stěhování prožil za svůj život víc než dost. Už tolikrát musel dát domovu sbohem. Já jej prvně dávala sbohem ve Phoenixu. Tenkrát jsem myslela, že jinde než ve slunném Phoenixu nemůžu být doma. Opravdu doma. Forks. Forks, které jsem zvolila jako svůj dočasný azyl,  mi připadal jako poslední místo, kde bych si představovala žít. Ne že by bylo tak hrozné, ale nelákala mne ta otevřenost maloměsta. Raději jsem měla anonymitu velkoměsta. Ale jen díky Forks jsem našla svůj smysl života. Ve Forks zamíchaly kostky osudu mým životem. Takže mi toto městečko, které bylo mým domovem krátce bude chybět víc než Phoenix.

„Tak myslím, že už bychom se měli vrátit. Nebo po nás vyhlásí celostátní pátrání,“ usmál se Carlisle a já přikývla.

„No vzhledem k našemu náskoku by to museli rozšířit i na okolní státy...“ dodala jsem a oba jsem se dali do smíchu.

Když jsme se vrátili k ostatním, všichni seděli v kruhu u ohně. Připomínalo mi to táboření s Charliem, když jsem byla malá. V tichosti jsme se k nim přidali. Já si sedla vedle Edwarda a propletla své prsty s jeho. A Carlisle si sedl ve Esmé, kterou objal kolem ramen a ona mu hlavu opřela o rameno.

Zbýval nám zítřejší poslední den nebo spíš jeho část, a pak se vydáme dál.

Jacob to chvíli po půlnoci vzdal a rozhodl se jít spát. Už mu padala víčka. My ostatní jsme až do svítání krátili čas povídáním o všem možném.

Pak se Edward zvedl a mne vytáhl na nohy.

„Chci ti něco ukázat.“

„Co?“ vyhrkla jsem možná až příliš rychle, nedočkavě. Čím mě chce zas překvapit?

„Uvidíš,“ jen podotkl šibalsky.

„Omluvte nás…“ ještě jsem stihla zavolat když mě Edward táhl pryč. Zavolat není to správné slovo. Vlastně jsem to řekla jen o něco málo vyšším hlasem, než kdybych stále seděla mezi ostatními. Vím, že mě všichni slyšeli, proto jsem nemusela hulákat na lesy, což bylo dobře, protože jsem nechtěla vzbudit Renesmé.

S prsty propletenými s Edwardovými, jsem se jím nechala vést.

Na místě jsme byli současně se svítáním. S prvními paprsky slunce se nám naskytl překrásný výhled na východ slunce.

„Miluju Tě.“

„A já tebe.“

Oba jsme naši lásku konstatovali a jako důkaz jí ztvrdili polibkem. Ještě jsme tu krásu chviličku pozorovali, když mé tělo začalo volat po pravidelné dávce emocí. Po svém léku, který potřebovalo. A to nejenom tělo, ale také má mysl, každý kousíček mě. Přejela jsem Edwardovi po zádech a postavila se na špičky, abych svými rty dosáhla k jeho uchu.

„Chci Tě,“ to jediné jsem vyslovila. To jediné stačilo Edwardovi říct, aby se naše těla, stejně jako naše duše spojily v jedno.

Slunce už popošlo na obloze o notný kus, když se Edward z našeho sevření lehounce odtáhl. Já se v zoufalé snaze neskončit tento okamžik, ho držela jako klíště.

„Co?“ pronesla jsem trošku naštvaně. Nechtěla jsem přestat.

„Rád bych tu takhle s tebou strávil zbytek naší věčnosti, ale měli bychom se pomalu vrátit… Nessie musí už být vzhůru a určitě tropí povyk, protože tam nejsme. Znáš ji.“

Ano. Svou dceru znám. Znám ji stejně tak dobře jako Edwarda. A vzhledem k jejímu kouzlu jsem ani na chviličku nezačala pochybovat o tom, že když teď nevyrazíme, můžeme tu čekat celou delegaci, která nás přichytí in flagranti.  S trochou štěstí a Edwardovou výhodou o nich bychom věděli dřív než by mohlo dojít k větší trapné situaci. Takže pro teď konec. Kdybych nevěděla kolik času máme na tyto okamžiky před sebou, nikdo by mi nedonutil zvednou se a posbírat své oblečení. Edwardovi jsem poupravila límec košile a on mi shrnul vlasy za ucho, jak to občas dělává. Opět jsme položili dlaň do dlaně a vydali se zpět za ostatními.

Autor: Mica (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dny věčnosti - 15. díl: