Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Divoká láska - 1. kapitola

13.05.2010 (15:30) • AliceJazz • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3720×

Divoká láska

1. kapitola

Další prázdný den. Nemít tu díru, tak ani nevím, že existovali. Je to tu zase. Všechno mi je připomíná. Hrneček na kávu, židle, stůl, televize, foťák. Všechno. Opět jsem se stulila do klubíčka a lapala po dechu. Houpala jsem se s rukama přitisknutýma ke spánkům dopředu a dozadu. Seděla jsem na zemi ve svém pokoji a pozorovala vítr, který si za oknem pohrával s listy vysokého stromu.

No tak dost! Musíš se sebrat, rozkazovalo moje rozumné já. Zvedla jsem se a málem se zabila na schodech, na kterých jsem přirozeně spadla. Ale ani jsem nějak nevnímala naraženou ruku, kterou jsem hrozně šikovně dala pod sebe.

Oblékla jsem si bundu a vyběhla ven. Cíl byl jasný. Loučka. Nasedla jsem do mého náklaďáčku v posledním tažení. Byli jsme si tak podobní. Oba jsme měli už jen chvíle života. Možná proto jsem si s ním tak rozuměla a nechtěla ho za nic na světě vyměnit.

Na louku chodím poslední dobou téměř stále. Párkrát jsem na ní i spala. Zcela automaticky jsem vyjela na silnici vedoucí k odbočce na jižní.

U lesa bylo vyparkované místečko, jak jsem na něm stále zastavovala. V bahně byly naprosto přesně poznat široké koleje od prehistorických pneumatik mého vozítka. Rozvážným krokem jsem vyšla vstříc lesu. Něco tady bylo dneska špatně. Obyčejně jsem totiž běžela, abych unikla těm bolestným myšlenkám. Dneska ne. Jakoby mě tak vůbec nic netáhlo.

Po hodině a půl jsem došla na louku a vyčerpaně jsem se sesunula podél jednoho stromu, který měl už docela odřenou kůru, jak jsem po něm pokaždé sjížděla dolů. Bylo mi ho líto. Byl také něčím narušen. Opět jsem nacházela podobnost mezi mnou a neživými věcmi. Převážně neživými. Věřila jsem, že i ten strom, který zažil většinu mých šťastných chvíl trpěl se mnou, když mě opustil.

Uslyšela jsem zašustění větviček a unaveně jsem otevřela oči. Málem jsem ztuhla strachy. Do mých očí se vpíjely další, karmínově červené. Oči smrti. Povzdechla jsem si a oči opět zavřela. Bylo slyšet překvapené frknutí. Upřímně jsem doufala, že mě zabije. Ráda bych se zabila, ale nedokázala jsem porušit poslední slib daný jemu.

Těsně vedle mého ucha se ozval medový hlas, ze kterého mi běhal mráz po zádech. „Ty se nebojíš?“ zavrněla mi do ucha. Jen jsem bez dechu zavrtěla hlavou. Nač taky odpovídat?

„Opravdu ne?“ protáhla a mně do obličeje zavanul její voňavý dech, který ovšem hyzdila krev. Nejspíš zrovna měla svačinku. Otřásla jsem se při pomyšlení na nevinného člověk, který zemřel v její smrtící náručí. Záviděla jsem mu. Zemřel rychlou smrtí, ale z Victoriina hlasu bylo naprosto zřetelné, že mě si pěkně vychutná. Jak že to říkal Edward? Oko za oko, zub za zub, druh za druha. V tom případě Victorii něco uniká.

Chtěla jsem ten omyl napravit: „Odešel, nevrátí se!“ zašeptala jsem zlomeným, téměř neslyšným hlasem, ale ona ho uslyšela. Nejspíš se jí to nelíbilo.

Uslyšela jsem tupý náraz a jak něco zvířilo vzduch kolem mě. Unaveně jsem zvedla hlavu a podívala se na několikametrový strom, který teď ležel u mých nohou jako svíčka, která upadla z narozeninového dortu. Ten dort jsem byla podle Victorina pohledu já.

Během sekundy mě opět držela pod krkem a zírala mi tváře zkřivené bolestí. Nejspíš ji něco zaujalo, protože jí v černajících očích začali jiskřit plamínky osvícení. Začala se přibližovat k mému krku, ale žízeň už neudržela na uzdě a prudce se mi zahryzla do krku.

Slastně jsem přivřela oči a zašeptala jedno slovo, které už se mi dlouho převalovalo na jazyku: ,,Děkuji!“ A potom jsem upadla do bezvědomí.

Jenže tohle nebyla smrt. Nebylo to ani peklo, ani nebe a na očistec to taky nevypadalo. Plameny olizovaly každou moji částečku, ale já jsem se ani neobtěžovala křičet. Ani jsem se nepohnula. Věděla jsem, že to nemá význam. Prostě jsem jen ležela, ani nevím kde, a nebýt úderů mého splašeného srdce (kde se tam vzalo?) by si musel kolemjdoucí myslet, že jsem mrtvá. Ve tváři se mi nepohnul ani jediný sval. Bolest byla neskutečná, ale nebyla srovnatelné s tou duševní.

Už jsem tam ležela… vlastně ani nevím jak dlouho. Možná hodiny, dny, nebo týdny jsem trpěla. Konečně jsem cítila, jak se oheň stahuje. Mučivě pomalým tempem osvobozoval nejdříve konečky prstu, lokty a kolena, až se stáhl do posledního a jediného orgánu nedotčeného tou bouří. Srdce. Bušilo jako o závod. Buch, buch, buch... buch. Poslední úder mého srdce. Zvláštní  pocit.

Natáhla jsem do sebe vzduch. Wow! Tolik vůní! Věděla jsem, že upíři mají lepší čich, ale až tak lepší? Cítila jsem něco naprosto nového. Šeřík, jahody, vanilka, levandule, hedvábí, hlína a nějaký nasládlý, neidentifikovatelný pach.

Sluch jsem měla také dokonalý. Slyšela šramocení kůry pod nožičkami malinkých broučků lezoucích po stromech. Zaslechla jsem nahlas puštěné rádio v autě jedoucí po hlavní silnici několik kilometrů odsud. A slyšela pravidelné oddechování osoby blízko mě. Složila jsem si dohromady poslední zážitky mého lidského života, nasládlý pach, oddechování a bylo mi okamžitě jasné, že patří Viktorii.

Bleskově jsem otevřela oči a napřímila se z nevýhodné pozice ležmo do sedu. Ta rychlost byla nepřekonatelná a zrak byl naprosto dokonalý. Při té rychlosti bych měla vidět všechno rozmazaně, ale já viděla toho nejmenšího broučka v koruně „mého“ stromu.

Rychle jsem svoji pozornost zaměřila na Viktorii, která seděla na pařezu a se zájmem si mě prohlížela. Neměla ve tváři nenávist, ale spíš vypadala, jakoby se chtěla na něco zeptat, ale obávala se záporné odpovědi.

Lidskou rychlostí vstala a procházela kolem mě. Já ji také sledovala, ale obezřetně. Nikdy nemůžu vědět, co si ta šílená, nebo spíš nepochopená upírka pomyslí. Sebrala odvahu a začala svoji řeč. „Předpokládám z těch málo slov, co jsme prohodily, že tě opustil a ty jsi z toho zničená. Proto ti asi tak moc nevadilo, že jsem tě chtěla zabít. V podstatě ti zničil život. Jeden pokryteckej vegetarián! Tak mě napadlo, co kdybychom cestovaly spolu? Nebaví mě už tenhle stereotypní život. Chci změnu a myslím, že i tobě by prospěla, ne?“ vypadlo z ní.

Když jsem to vstřebala, přikývla jsem. Když jsem už tedy odsouzená k věčnému životu v utrpení, tak budeme alespoň trpět dvě.

Mé přikývnutí ji asi dost překvapilo. „Tobě nevadí, že jsem tě odsoudila k tomuhle prokletí? Že tvoje utrpení bez lásky nikdy neskončí? Tobě tohle vážně nevadí?“ nadzvedla nevěřícně jedno obočí.

Měla naprostou pravdu. Měl abych ji nenávidět. Měla bych ji chtít předat hrobníkovi v krabičce od sirek. Ale já jsem žádnou nenávist necítila. Přičítala jsem to tomu, že ji naprosto chápu. Pomalu jsem zavrtěla hlavou. „Ne. Nedá se říct, že bych tě nenáviděla. Já tě totiž chápu. Jsem teď navíc v podobné situaci. Můj ex - druh zabil tvého druha. Kdyby tehdy James zabil jeho, chtěla bych tě předat Jamesovi v krabičce od sirek. Naprosto tě chápu, proto se nezlobím. Na tvém místě bych udělala úplně to samé.“ Wow! Ten hlas. Byl jako zvonečky. Vyloženě hladil do duši.

Uvědomila jsem si, že necítím vůbec nic, když mluvím o něm. Vůbec mi nedělá problém, myslet si jejich jména nebo vzpomínat na jeho dokonalý obličej, i když zahalený mlhou lidství. Jak rychle jsem dokázala odhodit mé lidské uvažování a sžít se s faktem, že jsem upír.

Do nosu mi zavanula naprosto překrásná vůně. Mohla bych to přirovnat k zpěvu sirén. Byla jsem jako vlkodlak ovládaný Lunou. Nebylo úniku a mně to bylo jedno. Vůně byla doprovázena údery sekyrou a ty jenom šířily tu vůni blíž ke mně. Ještě jsem zrychlila, abych uhasila ten žár v krku, který vypukl, když mě do nosu uhodila ta lákavá vůně. Vraždila bych pro to, co tu vůni vydává. A to nemyslím jenom obrazně.

Za pár chvil jsem ve své smrtelné náruči svírala myslivce, ze kterého pomalu ubýval život. Jaká to ironie. On položil život za to, abych mohla žít já. Sice neúmyslně, ale i tak.

Znechuceně jsem odhodila mrtvolu a spatřila Viktorii, jak se spokojeně opírá o strom, který jsem jako zázrakem při své bezmyšlenkovité cestě neporazila.

Po tváři se mi také rozlil spokojený úsměv, kterému nemohl konkurovat ani ten její. Nevadilo mi, že jsem právě zabila jednoho nevinného člověka, který byla v špatnou dobu na špatném místě. Brala jsem to jako samozřejmost, přestože jsem před odchodem Cullenových chtěla být zapřísáhlý vegetarián. Se mnou se osud také nikdy nemazlil, tak proč bych se já měla chovat tak bezúhonně jako Carlisle? Vím, že je to sobecké a pokrytecké, ale což? Tolik se toho změnilo.

Pomaloučkým krokem (rychlejším lidským během) jsem k ní došla.

„Uklidíme, to tady?“ zeptala se Victoria běžným hlasem a pohodila hlavou směrem k mrtvole myslivce. Otočila jsme se tím směrem také a pokývala hlavou. Znuděně jsem nadzvedla statný buk a Victoria pod něj hodila myslivce. Nepřišlo mi to nějak zvláštní, jakoby to byla zaběhnutá rutina.

Od té první vraždy jsme byly s Victorií nerozlučná dvojka. Naučila mě základní sebeobraně a my jsme se přesunuly do Volterry. Zůstaly jsme tam dvacet let a já byla v boji velmi dobrá. Naučila jsem s ovládat svoje štíty i počasí. Mám totiž dar ovládat počasí. Měly jsme dobrý život, který jsme nechtěly měnit. Bylo nám takhle dobře.

To se asi divíte, že jsem to v perexu všechno nevykecala, co? Už jsem se od minule poučila. xD

Shrnutí - Další kapitola

Autor: AliceJazz (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Divoká láska - 1. kapitola: