Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka z ulice - 7. kapitola

28.08.2011 (17:45) • Never • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1836×

Když jsem vylezla ze sprchy, oblékla jsem si tričko, které jsem našla v mé tašce. Bylo mi trošku nad kolena. A abych nechodila bosa, vzala jsem si bílé, kotníčkové ponožky. Na vlasech jsem měla ručník a byla jsem spokojená na maximum.

Opřela jsem se o vnitřní parapet a sledovala přírodu, když vtom do pokoje vpadly dvě postavy. Jedna byla dívka menšího vzrůstu s bronzovými vlasy do půli zad a druhá byl muž snědé kůže a vlasy měl černé, nakrátko ostříhané. Mmm… Indián?

„Ahoj, promiň, neměly jsme šanci se ještě představit. Jsem Renesmé, ale říkej mi Nessie, Ness... Jak je libo,“ mrkla na mě a skočila mi okolo krku. Jestli mi takhle budou všichni skákat okolo krku, tak brzy nebudu ani chodit.

„No. A já jsem Jacob.“ Natáhla jsem k němu dlaň, ale on se zamračil a sevřel mě v medvědím objetí. A když říkám medvědí, myslím naprosto medvědí. Když mě konečně pustil, byla jsem neskutečně ráda, že mohu opět dýchat.

„Dobře,“ zasmála jsem se, „jsem Elena. A nebojte, dlouho tu nebudu.“

„Hele, upřímně. Dokud tu je Esmé, tak se odtud jen tak lehce nedostaneš,“ mrkl na mě Jacob a oba odešli. Takže to máme Edwarda, Bellu, Rosalie, Emmetta, Esmé, Carlislea, Alici, Jaspera a Nessie a Jacoba. Ještě jim tu chyběla kopa štěňátek.

Otočila jsem se zpátky k parapetu a znovu zírala z okna. Sněžilo. Bylo to… nádherné. Všechno. Proč mám takový pocit, že se tu cítím jako doma? Nejsou tu rodiče, ani teta. Ale přesto to tak cítím. Možná to bude tím, že vím, že všichni, které jsem tolik milovala, ti, které potkal zlý osud, jsou se mnou. A vždycky budou.

Párkrát jsem zamrkala očima, protože mě neuvěřitelně pálily a zalehla jsem do postele. Úlevně jsem oči zavřela a tvrdý spánek mě přivítal ne moc příjemně.

Uslyšela jsem zvuk, jako by se něco pohnulo v křoví a já se otočila. Mé srdce začalo sprintovat a já se pořád otáčela. Stejně tam nikdo nebyl. Ale já byla svého názoru. Párkrát jsem vydechla a rozhodla se jít dál. Asi to byl jen nějaký ptáček… který si dělal hnízdo v zimě. Zajímalo by mě, jestli nějaký takový pták existuje.

Zase. Zase ten zvuk. Prudce jsem se otočila, jenže nikdo tam nebyl. Už jsem nevydržela si namlouvat, že se mi to zdálo a rozběhla jsem se pryč. Jenže při mém štěstí jsem jen běžela hlouběji do lesa.

Zastavila jsem se a zakřičela jsem, co nejvíc jsem mohla. Nevěřila jsem tomu, co vidím. Nějaký člověk tam útočil s nějakou srnou a potom se přiblížil k jejímu krku a…

Začala jsem couvat, dokud jsem nenarazila na strom. Přímo se mi zastavil dech a srdce mi vynechalo. Jen jsem tam stála. Ale přitom jsem si byla dobře vědoma toho, že bych se měla sebrat a co nejrychleji odtud zmizet. Utéct. Jenže nic. Nohy, jako bych ochrnula, nereagovaly na to, co říkal mozek.

Ten člověk – pokud to tedy byl člověk – se zvedl a utekl. Civěla jsem na tu srnu se zakrváceným krkem a až teď jsem se dokázala nadechnout. Rozhlédla jsem se okolo sebe, abych si byla jistá, že tam nikde není a nečeká na mě.

Rozběhla jsem se tím směrem, odkud jsem přišla. Jediné, co jsem si teď přála, bylo to, abych už byla zpátky.

Když jsem doběhla na hlavní cestu, značně jsem si oddechla.

„No tak!“ Ucítila jsem, jak se mnou někdo trhl. Prudce jsem otevřela oči a udýchaně si rukou projela vlasy. Klepaly se mi prsty.

„Co to…“ nezmohla jsem se na nic jiného. Poprvé od té doby, co jsem… pryč, jsem si na to vzpomněla. Bylo to tak živé – jako bych to prožívala znovu. Pocit nebezpečí, beznaděje a jako by se mě dotklo něco ledového – pocit smrti.

„Klid. Byl to jen sen. Co se ti zdálo?“ zeptal se Edward, na čele se mu objevila vráska.

„Byla jsem…“ než jsem to stačila doříct, zarazila jsem se, „popravdě už si to nepamatuji.“

„Nahnala jsi nám strach. Křičela jsi,“ podotkl.

„Hm…“ vydechla jsem a konečně se uklidnila.

„Tak jo. Dole budeš mít snídani,“ vstal z židle, která byla u postele, a objal jeho Bellu, která se na mě jen soucitně usmála. Tak, jak se na mě usmívala maminka. Společně odešli.

Zachumlala jsem se zpět do peřin a snažila se nemyslet na to, co se to dělo.

***

Pohled: Edward

Od té doby, co jsem domů přivedl Elenu, uběhly už necelé dva týdny. Bál jsem se, co se stane, kdyby na naše tajemství přišla stejnou náhodou, jako kdysi Bella. Už to začínalo být riskantní. Museli jsme i jíst, když jedla ona, protože vymlouvat se pořád na to, že jsme na speciální dietě či, že už jsme jedli, je nesmyslné. A to, že bychom ji dali zpět do nějakého dětského domova Esmé razantně odmítá. Cituji: „Když už jsi ji přivedl do rodiny, tak tu zůstane.“

Jenže za jakou cenu? Za cenu smrti nebo smrti ze strany druhé – přeměny? Pochybuji, že bychom to před Volturiovými uchránili. I když je to už skoro devadesát let od tehdejší bitvy, pořád nás kontrolují a další člověk v rodině, rozhodně by to Aro nepřešel jen s mrknutím oka.

„Carlisle?“ zaklepal jsem na dveře a vešel do jeho pracovny. Za ty desítky let jsme se naučili hru na lidi hrát všude. Ani nám to nepřijde divné.

„Ano, Edwarde?“ usmál se a zavřel knihu, kterou měl před sebou, z jejíhož čtení jsem ho asi vyrušil.

„Promiň, že tě ruším. Ale měli bychom něco probrat…“ Myslíš tu situaci ohledně Eleny, že? ozvalo se mi v hlavě. Pouze jsem přikývl.

„Už jsem nad tím přemýšlel. Určitě si už musela všimnout toho, že nejíme tolik jako ona, nebo že celé dny nejsme doma. Anebo naše prvky… chladná, bledá a tvrdá kůže či oči, které nemáme stále zlaté,“ začal, „jenže určitě víš, že ji nemůžeme poslat zpět. Kdyby to šlo, udělal bych to už dávno, nechal ji žít. Má už o nás nějaké pochybnosti?“

„Nevím. Neslyším její myšlenky. Jako by ji Bella štítila. Jenže tenkrát u té školy Bella nebyla a bylo to jako s Bellou, když byla ještě člověk. Jen černo, jako by na nic nemyslela,“ vyložil jsem Carlisleovi to, co jsem skrýval od prvního okamžiku, protože jsem si jen myslel, že mě Bella štítí. Nebo zaštituje Elenu.

„A to říkáš až teď? Edwarde!“ pokáral mě.

„Promiň. Ale teď na to není vhodná doba. Takže, co budeme dělat?“ zeptal jsem se, i když už jsem to věděl dávno.

„Nic. Budeme prostě pokračovat v tom, v čem jsme začali. Uvidíme, jestli si něčeho nezačne všímat sama. A potom pozveme Eleazara, protože se mi zdá, že bude mít taky dar, který se projevil stejně jako Belle za lidského života. Ale je to opravdu zvláštní. Neexistují dva stejné dary…“ ukončil naší debatu Carlisle. Ano, má pravdu. Nemohou existovat najednou dva stejné dary…

„Dobře. Ale jednou to přijde,“ povzdechl jsem si a s pokývnutím hlavy vyšel z jeho pracovny. Z Elenina pokoje se začalo znovu ozývat pravidelné dýchání a klidné bití srdce, které naznačovalo jen to, že znovu usnula. Měl bych ji probudit, aby jí nevystydla snídaně, ale vzhledem k tomu, že byla nejspíš opravdu nevyspalá, tak jsem ji nechal spát. Potřebuje to. A ani se jí nedivím, protože po tolika nocích strávených na studené a tvrdé zemi by bylo divné, kdyby unavená nebyla. Spíše se divím, že není promrzlá skrz na skrz.

Vpadl jsem do mé a Belliny ložnice a ve vteřině se objevil za důvodem mé existence. Políbil jsem ji na krk a ucítil, jak se zachvěla.

„Ahoj, Bellinko,“ objal jsem ji kolem pasu a spadl na postel, což dočinilo, že spadla na mě.

„Kdybych tě necítila, asi bych se opravdu lekla,“ usmála se na mě a přísahám bohu, že mi poskočilo mé navždy mrtvé srdce.

***

Pohled: Elena

Probudily mě až paprsky slunce, které se mi zabodávaly do zad, ale bylo to příjemné. Moment! Slunce?

Prsty jsem si promnula oči a opřela se o polštáře. Podívala jsem se směrem k oknu a uviděla čistě modrou oblohu, na které plavalo slunce, jehož paprsky pálily.

Dveře bouchly a do místnosti vpadla osoba – opět Edward. Ve vteřině jsem si přitáhla přikrývku až ke krku, protože když jsem ráno chtěla usnout, tak bylo strašné vedro, takže jsem spala jen ve spodním prádle.

Nechtěla jsem to dělat, jenže už začínám mít opravdu málo času, takže základ už není 1000 slov, ale 500. Z minulé kapitoly jsem Vám připsala 800 slov navíc, ale potřebovala jsem tam něco ještě dopsat, takže tu máte kolem 1400 slov. A omlouvám se, že to tak trvalo. Ale měla jsem minulou kapitolu vykolejenou z osnovy, tak jsem to nějak musela spravit. A teď už začne škola... Osmý ročník, podle toho, co jsem slyšela, je to nejtěžší. Tak uvidíme. :D Navíc by mi měla do třídy propadnout sestřenka... Takže jsem si asi podesala smlouvu s ďáblem. :(

Jinak tentokrát už počet slov vy neovlivníte, protože chci napsat alespoň tři další kapitoly, než půjdu do školy (čtvrtek) a kvůli délce schvalovací doby by mi to nevyšlo. :)

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Autor: Never (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka z ulice - 7. kapitola: